33. kapitola

    Zlostí jsem se téměř třásla. „Proč by Vás také měl zajímat, že?! Jste přece princ a velitel! Proč byste měl brát ohledy na někoho jiného?!“

Thranduil se neuvěřitelně rychle natáhl přes stůl a popadl mě za krk. „Tak dost už s tím nesmyslem!“

„Co hodláte udělat nyní?! Zbijete mě?!“ Chtěla jsem, aby to znělo pohrdavě, ale hlas se mi zachvěl bázní.

„Ne... Aspoň zatím ne... Nejdříve si promluvíme... Posaď se!“ Princ mě pustil a já se s úlevou sesunula na jednu ze dvou židlí, které se nacházely poblíž mě. Thranduil zůstal stát a nevlídně si mě prohlížel.

„Tohle nebylo chování, které bych očekával od jednoho ze svých vojáků! Hleď, ať se to již neopakuje!“ napomenul mne ostře.

„Možná to bude tím, že ostatním vojákům nenabízíte to, co mně! Pane!“ odvětila jsem hlasitěji, než by se slušelo.

Thranduil si otráveně povzdechl. „Tohle mě již vážně začíná obtěžovat! Nevím, jak jsi došla k takovému závěru, ale rozhodně od tebe nežádám to, co Daeron! Je to jasné?! A tudíž mě ani nezajímá, komu z nás bys raději dělala děvku, jak jsi to tak sladce nazvala! Své společnice si vybírám jinde než z řad svých vojáků a zcela určitě je do ničeho nenutím. Tak nevím, proč se považuješ za natolik výjimečnou, že bych měl chtít právě tebe, hm?“

Rozpačitě jsem se zadívala na podlahu a cítila, jak mi tváře rudnou studem. „Co jste mi tedy nabízel, pane?“ hlesla jsem a nejraději bych se v tu chvíli propadla do nitra Ardy.

„Neodpověděla jsi mi!“

„Na co, pane?“ zeptala jsem se tiše a doufala, že to nebude znovu vytahovat. Jenže princ dokázal být značně tvrdohlavý.

„Proč si myslíš, že bych tě chtěl?!“ otázal se mě znovu, ale tentokrát o poznání klidněji.

„Protože jsem snadno k mání, pane...“ vypravila jsem ze sebe, ponížená jako nikdy předtím.

„Opravdu? Ani jsem si nevšiml!“ Tohle znělo jako čirý výsměch.

„Jste můj velitel... Kdybyste poručil, neměla bych na výběr....“ To přiznání pro mě bylo neskutečně obtížné.

„Nemám zapotřebí si něco takového vynucovat. A jak jsem již řekl, není to ani mým zvykem. Rozumíš?!“ Jeho oči se do mě zavrtávaly, jako kdyby chtěly zjistit, co si myslím.

Přikývla jsem. „Ano, pane.“

„Dobrá! Doufám, že podobné incidenty se již nebudou opakovat! Tentokrát ti to prominu, vzhledem k tvým zkušenostem s Daeronem byl tvůj závěr téměř pochopitelný, avšak příště už za takové chování budeš přísně potrestána, rozumíš?! Mám rád kázeň a pořádek a k tomu jistě nepatří, aby si každý voják dělal, co se mu zlíbí, a bez důvodu ječel na svého velitele!“

„Ano, pane. Omlouvám se...“ pronesla jsem tichounce.

„Říkal jsi něco, vojáku?! Špitáš jako malá holka!“ uhodil na mě Thranduil.

„Řekla jsem ano, pane!“ zopakovala jsem důrazněji. Ten zbytek jsem se znovu vyslovit nepřinutila.

„Výborně. Jsem rád, že si konečně rozumíme. A nyní k té mé nabídce...“ Tady se odmlčel a pátravě si mě přeměřoval, jako kdyby očekával nějaké další protesty. Když jsem mlčela, po chvilce pokračoval. „Ber to klidně jako další druh testu, kterým chci prověřit tvé schopnosti. Vzhledem k nečekané... hm... události... se Daeron rozhodl odjet na nějaký čas pryč. Za jeho nepřítomnosti mám na starosti i jeho jednotky, a tak potřebuji schopné vojáky, kteří by je vedli. Nejedná se o žádnou velkou armádu, celé jeho vojsko jsem rozdělil do několika skupin, z nichž každá bude pod velením někoho jiného, a každá bude plnit samostatný úkol. Po čase vyhodnotím, jak si který oddíl vedl a jak jsem spokojen s jejich veliteli. Ti, kteří se osvědčí, budou zastávat tuto pozici i nadále a bude jim přidělen větší oddíl. Nu, Riel... zdá se ti tato nabídka už o něco přijatelnější než ta předchozí?“

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode