39. kapitola

    Vřítila jsem se do stájí a tam konečně ukončila svůj zběsilý úprk. Naštěstí byly až na pár koní prázdné, a tak jsem nemusela nikomu vysvětlovat, proč přijíždím v takovém spěchu. Ledabyle jsem pohodila své věci na zem a ještě chvilku zůstala sedět na Celebrově hřbetu. Ve spáncích mi divoce tepala krev a já se s tlumeným vzlykem přitiskla k jeho krku a nechala se konejšit hřejivým dotykem jeho hebké srsti. Chvíli mi to trpěl, ale pak zafrkal a přešlápnul, aby mi naznačil, že už by to mohlo stačit. Neochotně jsem tedy seskočila a aniž bych se obtěžovala navlékáním bot či si aspoň došněrovala halenu, popadla jsem chomáč sena a jala se ho vytírat do sucha. Spokojeně zachrčel a dloubnul mě do ramene.

„Já vím, chlapče, že jsem se ti teď moc nevěnovala, ale brzy se to zlepší, slibuju,“ omlouvala jsem se mu kajícně.

A bylo rozhodně za co. Pokud jsem totiž nepočítala tu dnešní malou vyjížďku, tak jsem na něm vlastně od oné pro mě nepříliš slavné bitvy neseděla. Můj výcvik byl natolik náročný, že jsem se sotva zmohla na to, abych mu donesla nějaký ten pamlsek a láskyplně ho poplácala po boku. Vždy mě už nedočkavě vyhlížel, určitě předpokládal, že si spolu někam vyrazíme jako za starých časů, a když jsem ho krátce nato opět opouštěla, aniž by k něčemu takovému došlo, vrhnul na mě pokaždé vyčítavý pohled, než posmutněle svěsil svou ušlechtilou hlavu. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem jinak. Všechny svaly v těle mě bolely takovým způsobem, že jsem pochybovala, že bych byla schopná se na něm během jízdy udržet, neřku-li na něj vůbec nasednout. Ostatně co si tu vlastně nalhávám? Mnohdy jsem byla ráda, že jsem večer zvládla dovléct se do postele, mí dva učitelé mě tedy rozhodně nešetřili! Celebros oproti tomu vysloveně překypoval energií a bylo na něm patrné, že si ji potřebuje co nejdříve někde vybít. Jistě, pohybu měl celkem dost, neboť stájníci každé ráno ještě před snídaní vyváděli všechny koně na pastvu, ale on nebyl zvyklý jen tak bezcílně bloumat po louce. Potřeboval volné planiny a lesy, ničím neomezený prostor, kde by mohl naplno popustit uzdu svému nezkrotnému temperamentu. A já doufala, že mu to v nejbližších dnech budu moci zase dopřát.

Odhodila jsem poslední chomáč sena a zálibně mu přejela po plecích. Veškeré stopy po bičování se už dávno ztratily, i když jsem netušila, komu za to vděčím. Jakmile jsem tehdy opustila Lindirovy komnaty, zamířila jsem hned na ubytovnu pro kelímek s hojivou mastí, a ačkoli jsem se vyčerpáním sotva držela na nohou, pospíšila jsem si do stájí, abych ošetřila Celebra. Jenže toho jsem ke svému údivu nalezla pečlivě vykartáčovaného a spokojeně přežvykujícího čerstvou píci. Rány na bocích měl ovázané a když jsem popošla blíž, ucítila jsem charakteristicky nasládlou vůni aranionu. Vyptávala jsem se stájníka, zda to byl on, kdo se o něho postaral, připravená mu vřele poděkovat za pomoc, ale ten jen odmítavě potřásl hlavou a tvrdil, že o tom zhola nic neví. Pomyslela jsem si, že to byl buď Saeros nebo Amras, a dále jsem po tom nepátrala. Následující dny jsem obvazy několikrát měnila a k mé nelibosti se mi je ani jednou nepodařilo omotat tak dovedně jako tomu tajemnému léčiteli. Odvedl opravdu výbornou práci a bylo to především díky němu, že se Celebrovi jeho rány zakrátko docela zacelily.

Zamyšleně jsem uchopila kartáč a navyklými pohyby začala s hřebelcováním. Ne, že by to po tom důkladném vytření bylo ještě zapotřebí, ale chtěla jsem Celebrovi aspoň trochu vynahradit předchozí opomíjení. Nezdálo se však, že by mi to nějak zazlíval. Poslušně stál a užíval si mou pozornost. Znovu jsem zabořila tvář do jeho srsti, jako kdybych u něho mohla nalézt úkryt sama před sebou, a na nějakou dobu jsem zcela ztratila pojem o čase.

Když znenadání prudce zvedl hlavu a pronikavě zaržál, polekaně jsem sebou trhla. Jeho kopyta téměř zlostně tancovala po podlaze a já se rozhlédla kolem, abych zjistila, co ho tak popudilo. Sotva jsem ve vratech spatřila stát Belega, bylo mi všechno jasné. S rostoucí úzkostí jsem sledovala, jak za sebou tiše zavírá a beze spěchu míří rovnou ke mně. Připadala jsem si jako zvíře lapené v pasti. Pokud možno nenápadně jsem sjela rukama po nohavicích až do míst, kde se skrývaly dvě z mých dýk, dotyk toho tvrdého kovu pod konečky prstů mě částečně upokojil. Avšak pouze do okamžiku, než Beleg přistoupil až těsně ke mně.

„Zdravím… veliteli...“ pronesl s nehezkým úšklebkem a jeho hlas způsobil, že jsem se lehce zachvěla.

„Jak o tom víš?“

„Mám své zdroje,“ odbyl mě. „Tak ty teď budeš vést jednotku... Připadá mi to jako dost hloupý žert...“

„Také mne to překvapilo,“ řekla jsem smířlivě, nicméně ruce ze svých zbraní jsem nesundala.

„Nepochybně... Zas tak dobrá jsi nebyla, aby tě za to princ takto odměnil... Ovšem třeba má pro tebe slabost...“

Ztěžka jsem polkla. „Co chceš?“

Celebros znovu zafrkal a přešlápl na místě. Raději jsem si dávala dobrý pozor, aby mi nedopatřením nestoupnul na nohu.

„A co chceš ty?“ Beleg se výsměšným pohledem zadíval na mé ruce. „Chceš mě zranit? Nebo dokonce zabít? To bys udělala obrovskou chybu... Copak nevíš, jaký je trest za zabití jiného Eldy? Ale ovšem, že to víš, není-liž pravda? Vyhnanství... A pokud mě akorát zraníš, pak všem řeknu, že jsi mě bezdůvodně napadla. Jak dlouho myslíš, že tu s takovou pověstí vydržíš?“

„Proč by věřili tobě?“ zeptala jsem se přiškrceně.

„Protože jim hodlám velice podrobně vylíčit, co přesně se událo v Lórienu...“