34. kapitola

    Neubránila jsem se, abych na něj nezírala. „Ale, pane... Proč já?“ vydechla jsem ohromeně. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tu právě nabízel.

„Znamená to snad, že nemáš zájem?“

„Ne, jistě že ne. Tedy... samozřejmě, že mám zájem, pane!“ vymáčkla jsem ze sebe s obtížemi a tváře mi zahořely ještě víc než předtím.

Thranduila můj projev očividně pobavil. „Nu, doufám, že až budeš velet své jednotce, pak tvé příkazy budou srozumitelnější!“

„Vynasnažím se, pane! A... děkuji!“ vyhrkla jsem spontánně.

„Tedy přijímáš?“ ujišťoval se.

„Ano, pane!“

„Dobrá. Ale tím tvůj trénink s Amrasem a Saerosem nekončí. Je to jasné?“

„Jistě, pane. A... ten jejich dohled?“ zeptala jsem se zdráhavě.

„Amrasovi oznámím, že toho již není zapotřebí. Ale Saeros... nu, s ním to bude zřejmě těžší. Neboť on nic takového přikázáno neměl...“ konstatoval princ a opět se posadil.

„Co tím míníte, pane?“ Znepokojeně jsem svraštila čelo.

„Že ho buď Amras požádal o pomoc a nebo se prostě rozhodl činit tak z vlastní vůle. Vyber si.“

Překvapeně jsem zamrkala. Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy v noci Saeros zachránil, a najednou jsem nevěděla, co si o jeho chování myslet. Nejspíš si s ním budu muset v brzké době vážně promluvit, i když už nyní jsem pochybovala, že z něho dostanu kloudnou odpověď.

„Pokud mi můžeš věnovat ještě chvilku pozornosti, vojáku, pak bych ti chtěl předat tyto dokumenty!“ přerušil princ rázně mé rozjímání a já se spěšně natáhla pro listinu, kterou mi podával.

„Tvé jmenování dočasným velitelem,“ vysvětloval zcela zbytečně, neboť to už mi zběžný pohled na ni také prozradil.

Vzápětí ze stohu papírů srovnaných na desce stolu vytáhnul ještě jednu.

„Seznam vojáků, kteří budou pod tvým velením.“

Letmo jsem očima přejela tu řadu jmen a jedno z nich okamžitě upoutalo mou pozornost. Chvilku jsem na něj bez dechu zírala a doufala, že mě pouze šálí smysly. Tohle přece nemůže být pravda! Jenže ať jsem si to přála sebevíc, stejně se na mě ta černá písmenka dál výsměšně šklebila, tak jako nositel toho jména docela nedávno. Beleg!

„Pane…“ ozvala jsem poněkud rozechvěle.

„Ano, vojáku?“

„Ten seznam…“ vypravila jsem ze sebe a znepokojeně žmoulala ten kus papíru v prstech.

„Copak? Dvaadvacet vojáků se ti zdá příliš málo? Avšak úspěchy armády nezávisí pouze na počtu bojovníků, nýbrž i na taktice velitele. A i s malou jednotkou se dají vyhrát velké bitvy…“ poučil mě téměř arogantně. „Což je právě schopnost, kterou doufám, že u některých z vás odhalím. Ostatně s podobným počtem mě otec vyslat za hranice říše, tudíž by to mělo stačit i tobě. Koneckonců nikdo po tobě nechce, abys dobila pevnost Barad-dúr!“

„Já přece nenamítám nic proti počtu…“

„Tak to se mi skutečně ulevilo, vojáku! Už jsem se pomalu začínal obávat, že bych se ti nějakým svým činem mohl znelíbit!“

Jeho sarkastická poznámka pálila jako políček do tváře. Přesto jsem se přiměla pokračovat. „Jenom jsem Vás chtěla požádat, pane, zda bych nemohla vést nějakou jinou jednotku…“

„Jinou?“ Thranduil se zatvářil nechápavě. „A copak se ti nezamlouvá na této?“

„Co se mi na ní nezamlouvá?“ zopakovala jsem nešťastně. Najednou jsem nevěděla, co říct. Nemohla jsem zničehonic přiznat, že to byl Beleg, kdo mne tehdy napadl. Je možné, že si to princ dal nějak dohromady, a proto ho schválně zařadil do mé jednotky? Ale to přece nedávalo smysl… Proč by tak krutou věc dělal, když dokonce pověřil Amrase, aby dohlédl na mé bezpečí?

„S pár z nich jsem měla… značné neshody… Nemyslím si, že bychom spolu mohli sloužit, pane…“ odpověděla jsem nakonec vyhýbavě.

„Jsi nyní velitelem, Riel! Nějak se s tím už holt budeš muset poprat!“ briskně smetl mou námitku princ a potom mi pokynul, že mám odejít.