XXXV. kapitola

    Vlče na chvíli zvedlo hlavu z tlapek a zazívalo. Astalder, tak mu nyní všichni říkali, a jemu se to líbilo. Mezi statnými jedinci svého druhu neměl mnoho příležitostí k nějakým hrdinským činům, avšak říkal si, že i oni by ocenili, jak pomohl tomu zlatovlasému Eldovi. Pokousat Námu sice nejspíš nebylo zrovna moudré, ale situace byla příliš zoufalá, než aby měl čas vymýšlet něco lepšího. A otec toho Eldy jeho zásah také ocenil. Když na něho nebyla soustředěna veškerá pozornost, znovu ho poplácal a přislíbil mu za odměnu mísu plnou výborného masa. Pouze z toho, jak to říkal, se Astalderovi sbíhaly sliny. A taky ho to dost překvapilo. Do té doby měl pocit, že by se od něj dočkal leda kopance. Díval se na něho tak nevraživě, že měl chuť ho rafnout. A teď od něj dostane mísu masa... Hmm... To by si dal líbit... Vzhledem k tomu, že naposledy jedl ještě předtím, než opustili zlatý les, tak už měl velký hlad. Skoro jako vlk... Koutky jeho tlamy se zvedly jakoby v úsměvu.

No jo, ale jak se má dožadovat jídla, když se tu pořád něco děje? Thranduil, ten starší zlatovlasý Elda právě bojoval proti nějakému tmavovlasému Eldovi, a vypadalo to, že ho zakrátko i udolá. Astalder tomu byl rád, ten tmavovlasý mu nevoněl tak dobře a navíc mu neslíbil žádné maso. Lidiannu, tu dívku, která se ho ujala, nikde neviděl, ale tušil, že se šla podívat za tím mladým zlatovlasým Eldou, co s ním trávila tolik času... za Legolasem... Vypadala dost ustaraně, když ho Námo skoro zabil, asi jí na něm opravdu záleželo... Á, tady přicházela! I s tou stříbrnovlasou Elfkou, jež mu prohlížela tlapku. Měla něžné ruce a cítil, že má také něžnou duši, avšak byl v ní i hluboký smutek. Když sledoval, jak se rozběhla k aréně a očima visela na Thranduilovi, leccos si domyslel. Pak vykřikla a Astalder vyskočil ze země. Nechápal, proč volá jméno toho druhého, a zřejmě to nevěděl ani ten zlatovlasý, protože se na ni zadíval téměř ublíženým pohledem. Bum! Astalder přimhouřil oči a útrpně zakňučel. Jeho Eldovi byla zrovna vyražena zbraň z ruky a hrot meče toho druhého mu spočíval na prsou. Jaká škoda! Doufal jen, že ho ten tmavovlasý nezabije, opravdu rád by dostal to slíbené maso! Ale ne, naštěstí ho nechal žít...

Astalder se díval, jak Thranduil odchází do paláce, a přemítal, jestli je teď vhodná chvíle, aby se za ním vydal a řekl si o svou odměnu. Nakonec usoudil, že bude asi lepší s tím ještě vyčkat. Sedl si k oběma dívkám, zatímco ty si spolu něco domlouvaly, a když potom Lidianna zamířila k tomu velkému zlatovlasému Eldovi, kterého ještě neznal, s odstupem ji následoval. Počkal, až se ti dva usadí u stolu, než přiběhl a posadil se k ní. Zrovna jedla nějaké bobule a on jí strčil čenichem do nohy, aby na sebe upozornil.

„Ah... Astaldere... tady jsi... Hodný chlapec...“ Láskyplně ho podrbala za uchem. Líbilo se mu, když ho hladila. Bylo to možná skoro tak dobré jako mísa plná masa... Tlumeně zavyl. Nijak hrozivě, jen tak, aby věděla, že mu něco chybí.

Ten Elda se ihned sklonil, aby se na něho podíval.

„Krásné zvíře,“ prohodil a Lidianna mu stručně vyprávěla, jak k němu přišla.

„Říkal jsem si, kdož to byl, kdo Legolase zachránil. Pouze jsem se domníval, že Thranduilovi patří podle toho, kterak u něho se držel.“

„Kdepak.“

Zdálo se, že si všimla, jak dychtivě se dívá na jídlo v její ruce. „Máš hlad, Astaldere?“ zeptala se ho a pohladila ho po hřbetě.

Souhlasně zakňučel.

„Promiň, že jsem na tebe pozapomněla... bylo tu tak trochu rušno...“ omlouvala se mu, zatímco nandávala na talíř pečené maso.

Jakmile mu ho podala, dychtivě se do něho pustil. Ještě vedle něho položila misku s vodou a pak už ho nechala, aby si mohl nerušeně užít své hody. Ach a jaké! Astalder jedl s takovou vervou, až mu šťáva tekla po tlamě na bílý kožíšek náprsenky. Ale co, to si pak očistí jazykem! Hmm... taková lahoda! Za tohle už jí úplně odpustil, že ho prve zavřela v pokoji. Ale víckrát ať už ji to ani nenapadne, sic jí to tak lehce nepromine!

Najednou pustil pečené stehno a zahleděl se k paláci. Z jeho širokých dveří právě vycházela ta Elfka... Nimloth... Hlavu měla skloněnou k zemi, ramena se jí jemně chvěla. Zpozorněl. Něco nebylo správně.... Chvíli jen nasával pachy, než se tiše vytratil od Lidianny a Glorfindela, jak se ten velký Elda jmenoval, a vyrazil za ní. Byla tak zahloubaná, že si ho ani nepovšimla. A nebo mu to plížení tak výborně šlo! Každopádně se mu bez obtíží podařilo proklouznout do jejího pokoje, než zavřela dveře. Tam zalezl pod stůl a nedůvěřivě pozoroval její počínání.

Nimloth, která si svého nezvaného návštěvníka nebyla ani v nejmenším vědoma, shromáždila ve spěchu potřebné věci na stole a pak začala hledat mezi lahvičkami v truhle tu správnou. Několik jich vytáhla, aby mohla přečíst etikety na nich nalepené, ruce se jí chvěly tak, že jí jedna vyklouzla z prstů a roztříštila se o kamennou podlahu. Vůně sušených bylin brzy zaplnila celou místnost.

Léčitelka tlumeně zaklela, ale zakrátko již držela požadovanou lahvičku v ruce. Dala svařit vodu do kotlíku, natolik byla přitom rozrušená, že si při rozdělávání ohně zapíchla třísku do prstu a musela to zkusit několikrát, než se jí vůbec podařilo malou hraničku dřívek zapálit.

Zatímco se voda ohřívala, nasypala byliny do poháru a pro jistotu k nim ještě přidala hrst temně zelených krystalků, které používala jako dezinfekci. Potom usedla do křesla před krb a s napětím sledovala vodu v kotlíku.

Erestor seděl na dřevěné lavici ve sklepě a užíval si chvíli nikým nerušeného klidu. Před sebou na stolku měl plnou číši vína, nedaleko sebe naražený sud, ze kterého si pravidelně doléval, a v rohu až po strop vyrovnány ležely další sudy. Chladné ovzduší a téměř naprosté ticho také značnou mírou přispívaly k Erestorově pohodě. Organizování princovy svatby a následných oslav byl nemalý úkol, naštěstí se zdálo, že vše proběhlo ke králově spokojenosti. Tedy až na Legolasovy prohry, byl si jistý, že něco takového potěšilo Thranduila jen stěží. Jakmile dýkařské souboje skončily a on se přesvědčil, že je o prince dobře postaráno, odebral se sem, aby si od všeho toho rozruchu odpočinul. Teď jen kdyby ho nikdo nějakou dobu nesháněl...

Prásk!

Bouchnutí sklepních dveří rychle ukončilo rádcovy naděje. V duchu si povzdechl. Doufal, že ať už je to kdokoliv, že po něm nebude nic chtít a co nejdřív se zase ztratí. Jakmile však zaslechl tlumené nadávky namířené proti jistému lordovi, jeho rozmrzelost zmizela.

„Mani marte, Finrod (Čehožpak se přihodilo, Finrode)?“ přivítal příchozího a nalil mu číši vína.

Oslovený ellon s neelfským zavrčením odložil meč a usedl na lavici proti Erestorovi. Vděčně přijal nabízený pohár a naráz ho do sebe obrátil.

„Amin neve ikotane (Byl jsem tak blízko)...“ utrousil rozladěně.

Erestor se zadíval na temnou modřinu, která se mu rýsovala na bradě. „Vskutku se toho tak jeví...“ odtušil, ale na nic se svého přítele nevyptával.

Kapitán se s unaveným povzdechem opřel o zeď za sebou a zavřel oči. V duchu si znovu přehrával svůj souboj s tím Elrondovým lordem, Gildorem... Stále to nedokázal pochopit. V jednu chvíli byl ve výhodě, vítězství téměř na dosah, a ve druhé ucítil tvrdý úder do brady a s heknutím se sesunul k zemi. Elleth, které po čas oslav věnoval svou pozornost, a nepochyboval o tom, že se mu na oplátku od ní dostane něčeho víc, se od něho po souboji se zvonivým smíchem odvrátila a raději odešla za Lindirem. Za Linderem, krucinál! Finrod nezpochybňoval talent tohoto Elrondova pěvce a hudebníka, ale jak mu mohla dát přednost zrovna před ním?!

„Erestore?“ ozval se znenadání.

Tmavovlasý ellon sebou trhnul, jako kdyby byl přistižen při něčem nepřístojném, ale když se ubezpečil, že Finrod stále ještě neotevřel oči, dál si ho nezakrytě prohlížel.

„Hmm?“ zareagoval pouze nepřítomně.

Vždycky si přál být více jako Finrod, silný, rozhodný a odhodlaný. Ne z důvodu, že by mu snad něco záviděl, jen proto, že by mu pak mohl být blíž. Cítil se v jeho společnosti dobře. Občas se neubránil, aby nevzpomínal na jejich první setkání...

Erestor byl v Thranduilově království a službách teprve krátce a mnoho Eldar ještě neznal. A po pravdě řečeno se ani moc nesnažil s někým blíže seznámit. Měl dost povinností, než aby mu na něco tak neúčelného zbýval čas. Byl naprosto spokojený s tím, jaký život vedl, někomu by se sice mohl zdát prázdný a osamělý, ale jemu ta jednoduchost vyhovovala. Alespoň si to myslel.

Pak přišlo první větší jednání, když dorazili zástupci lidí, od nichž odebírali víno a jiné zboží. Zatímco se snažil pro Mirkwood dohodnout výhodné podmínky, Thranduil, který k jednání přizval i několik dalších rádců, se ani nenamáhal skrývat svou nechuť vůči lidem i němu. Nakonec Erestora přerušil uprostřed věty a zcela zpochybnil vše, co do té doby řekl. Nikdy předtím se necítil tak... ponížený... nekompetentní... Pracně vykouzlil náznak úsměvu a omluvil se s tím, že pokud ho král již nebude potřebovat, tak by se s jeho dovolením vzdálil. Několik lidí se zasmálo a Thranduil sám prohodil cosi o jeho neschopnosti, nicméně mávl rukou, že může opustit síň. Aniž by se kdokoliv nad jeho hrubým chováním pozastavil, všichni pokračovali v domlouvání nové smlouvy.

Rozčilený tak, že téměř lapal po dechu, vyrazil Erestor z paláce. Potřeboval být sám... potřeboval někomu ublížit... potřeboval ze sebe dostat všechen ten vztek, co se v něm za tu dobu, co u Thranduila pracoval, nahromadil... Nebylo snadné se tomuto králi zavděčit a tohle už byl vrchol! Měl chuť se hned sbalit a odjet. Kdyby to nebylo přání jeho lorda, ani by sem nikdy nevkročil! Na Elrondově dvoře byl uznáván a jeho znalosti a diplomatické schopnosti se neodvážil nikdo zpochybňovat. A tady?! Netušil, proč si lord Elrond umanul, že bude pro spojenectví Mirkwoodu a Imladris přínosem, když si vzájemně vymění rádce. A ani by mu na tom vcelku nezáleželo, kdyby se Elrond nerozhodl, že vyšle jako zástupce své říše rovnou svého hlavního rádce! Ale proč?! Thranduil poslal do Imladris jakéhosi mladého ellona, o němž Erestor v životě neslyšel. Očividně mu na spojenectví s nimi nezáleželo natolik, aby se připravil o někoho schopného! Elrond přesto trval na svém...

Tlumeně zaklel. Aniž by si to byl ochoten přiznat, stýskalo se mu... po nádherném údolí, v němž se Imladris nacházela, i po jejích obyvatelích... něžné a milé Celebrían, jež měla vždy pro každého laskavé slovo, po vážném Elrondovi, s nímž často hrával šachy a rozmlouval o všem možném, i po jejich dětech, divokých dvojčatech Elrohirovi a Elladanovi i po půvabné Arwen... A také po mladém Glorfindelovi, který byl velitelem Elrondových vojsk. Moc často ho nevídal, neboť oba měli vlastní povinnosti, které je příliš často dohromady nesvedly, přesto byla jejich občasná setkání příjemná. Erestor se nikdy nedokázal ubránit podivnému rozechvění, které se ho v jeho blízkosti zmocňovalo. Glorfindelova zlatá hříva, akvamarínové oči a vysoká svalnatá postava okouzlovaly většinu dívek a ani on nebyl vůči jeho vlivu imunní. Díky svému původu byl vyšší a urostlejší než ostatní ellyn, s nimiž se kdy setkal, a vyzařovalo z něho neuvěřitelné charisma, jako kdyby byl sám jedním z Valar...

Erestor netrpělivě setřel slzu, která mu nečekaně skanula na tvář. Nenáviděl se za svou slabost! Nenáviděl Thranduila! Nenáviděl všechny ty povýšené mirkwoodské Eldar! A nenáviděl –

Prudce zvedl hlavu, když znenadání vycítil něčí přítomnost, a nejistě se rozhlédl kolem sebe. Nacházel se v odlehlém koutu zahrady u jezírka, pomalu se šeřilo. Večerní vzduch byl prosycen pronikavou mátovou vůní z drobné rostlinky, kterou nemilosrdně drtil v prstech, aniž by si byl vůbec vědom, že ji utrhl. Okamžitě ji upustil na zem a otřel si ruku do své dlouhé tmavé róby. Jeho tvář byla chladná maska, jež dokonale skrývala jeho pocity, zatímco bez hnutí čekal, až se ten nevítaný návštěvník objeví. Předpokládal, že jakmile ten druhý odhalí jeho identitu, bez zájmu ho mine. Ten ale kupodivu neměl něco podobného v úmyslu, místo toho si to namířil přímo k němu. Bez dovolení si přisedl a pohodlně se opřel.

„Vanima undome, he (Nádherný večer, že)?“ prohodil přátelsky.

Jeho lehce chraplavý hlas zaujal Erestora natolik, že se k němu otočil, aby si ho blíže prohlédl. Na první pohled bylo zřejmé, že to není nějaký knihovník, jeho široká ramena a mocný meč u pasu to dokazovaly nade vší pochybnosti. Stejně jako nepochyboval o tom, že tohoto ellona nikdy předtím nespatřil. Jeho havraní vlasy a jantarové oči byly natolik nápadné, obzvláště mezi povětšinou plavovlasým Thranduilovým lidem, že by si někoho takového jistě zapamatoval.

„Amin uuma nowa tanya (Toho si nemyslím),“ odvětil odměřeně, aby skryl své rozpaky, a doufal, že ten neznámý opět odejde.

Ten se ale nenechal jeho strohou reakcí odradit. „Engwar re? Ai´er ruthe lle (Špatný den? Kdos tebe rozzlobil)?“ vyptával se dál.

Erestor už toho měl dost. Jakým právem se mu tenhle nevychovanec vměšuje do soukromí?! A jak vůbec mohl poznat, že je rozčilený?

„Amin uuma hanta lle malia (Já zájmu Vašeho neoceňuji),“ oznámil mu mrazivým tónem a zvedl se k odchodu.

„Ar´ mani umaya lle hanta (A čehož bys ocenil)?“

Jeho slova ho z neznámého důvodu zastavila. Snad proto, že málokdo měl odvahu ho déle zdržovat, když takto promluvil. Tenhle ellon je buď naprosto tupý a nebo... nebo se chce pobavit na jeho účet!

„Lemba amin ereb (Nechte mne o samotě)!“ nakázal mu zamračeně a očekával, že tentokrát už budou mít jeho slova požadovaný účinek. K jeho neskonalému úžasu se ten neznámý pouze zasmál.

„Ta uuma moota ve´sina (Takto to nefunguje),“ sdělil mu klidně.

„Mani (Cože)?!“

Erestor byl natolik zaskočen chováním toho ellona, že ze sebe nedokázal víc vypravit. Nevěřícně sledoval, jak se jeho nevítaný společník pružně zvedl a uchopil ho za paži.

„Khila amin, Erestor. Amin tuuva lle (Následuj mne, Erestore. Pomohu ti).“

Než se vůbec zmohl na nějaký odpor, ten ellon už ho postrkoval před sebou. Nešli ostatně daleko. Stranou od ubytoven vojáků se nacházelo velké cvičiště a právě tam se zastavili.

„Ta nae Thranduil, hm (Byl to Thranduil, hm)?“ otázal se ho neznámý a aniž by čekal na odpověď, vytáhl svůj meč a podával mu ho.

„Sana sina ar´ndengina  ho (Vezmi ho a zab ho)!“ vybídl ho a máchl paží k cvičné figuríně poblíž nich. Byla detailně provedená a oblečená do koženého brnění.

Erestor nesměle uchopil nabízený meč a ta nezvyklá tíha způsobila, že ho téměř upustil.

„Whoa! Tira ten´rashwe (Whoa! Buď opatrný)!“

Tmavovlasý ellon sevřel svou velkou rukou tu jeho a pomohl mu těžký meč pozvednout.

„Magha yuuyo camea (Použij obou rukou),“ poradil mu a on ho bez váhání uposlechl.

„Lle naa desiel, Erestor. Uma ta (Tys připraven, Erestore. Učiň toho),“ pobídl ho opět a Erestor neohrabaně zaútočil na figurínu. Jeho pohyby byly nezkušené a brzy mu došel dech, neboť nic v jeho dosavadním životě ho nepřipravilo na takovouhle námahu. Přesto nepřestával zasazovat svému nepříteli jednu ránu za druhou. Až když mu paže umdlévaly, upustil meč a sám s tlumeným výkřikem klesl na kolena. Se skloněnou hlavou setrvával po několik dlouhých minut v této pozici. Ačkoliv byl notně zadýchaný a zpocený a nesmírně unavený, zjistil, že už se dlouho necítil tak dobře. Vděčně vzhlédl ke svému společníkovi, jenž zrovna tiše vracel svůj meč do pochvy.

„Diola lle (Děkuji ti),“ vypravil ze sebe s námahou.

Studené jantarové oči se na něho usmály a nyní mu spíš připomínaly sladký med.

„Ai´luume´ (Kdykoliv),“ odmítl jeho díky. „Thranduil naa ve´ereg e´... ehm... Lle sinta (Thranduil jest jako trn v... ehm… Však víš)...“ A spiklenecky na něho mrknul.

Erestor nechápal, jak s ním může jednat tak srdečně po tom, co se on k němu choval vyloženě nepřátelsky. A jak vůbec ví, kdo je?

„Tula, Erestor. Amin vanuva lle a´lle sambe (Pojď, Erestore. Já tebe ke komnatám tvým doprovodím).“

Chystal se mu odseknout, že je schopný dojít do svých komnat sám, ale dřív než to stihl vyslovit, mu ten druhý pomohl na nohy a kdyby ho ihned pohotově nepodepřel, klesl byl opět k zemi.

„Ou,“ uniklo mu bezděčně, což jeho společník ocenil tlumeným zasmáním. Znělo to mile, ne jako výsměch, a tak se Erestor také pousmál.

„Neměl jsem tušení...“

„Že toho tak namáhavým jest?“ doplnil ho ten neznámý.

Erestor mlčky přikývl.

„Pokud by sis toho přál, já bych tebe ve zbrani trochu cvičiti mohl,“ nabídl mu tmavovlasý bojovník, zatímco ho odváděl do paláce.

„Vskutku? A proč bys čehos takého činil?“ I on mu tykal, aniž by se nad tím vůbec zamýšlel.

„Hm. Řekněme, že pokud ve službách Thranduilových setrvati chceš, že bys na to fyzicky připraven býti měl... Uvidíš, že dne zítřejšího mne proklínati budeš,“ poznamenal a s přátelským pokývnutím hlavou ho nechal stát u dveří do jeho komnat.

Teprve tehdy si Erestor uvědomil, že se mu ten ellon ani nepředstavil. A jak je možné, že znal nejen jeho jméno ale i to, kde se nachází jeho pokoje?

Druhý den zrána, když vstával, se mu vybavila slova, se kterými se s ním loučil, a teprve tehdy porozuměl jeho narážce. Tiše zasténal. Cítil se, jako kdyby po něm přeběhlo stádo koní a pak ještě velká skupina Orků. V čele se Sauronem, doplnil ještě později, když se celý den snažil ignorovat tupou bolest ve svalech. A aby toho nebylo málo, tak si ho k sobě povolal král, aby mu sdělil, že je hrubě nespokojen s jeho včerejším chováním a že díky němu bylo ohroženo podepsání nové smlouvy. Erestor se musel držet, aby mu něco ostrého neodpověděl. Třeba jako to, kam si tu novou smlouvu může strčit... Možná, že za jiných okolností by se neovládl, ale nyní si vybavil svůj večerní souboj s figurínou a také uklidňující dotyk toho neznámého ellona, a mlčel. Mlčel, i když mu Thranduil oznámil, že se již žádných dalších jednání účastnit nebude. Pouze tam tiše stál a čekal, jakou další ránu mu mirkwoodský král zasadí.

Dočkal se hned vzápětí, když mu král sdělil, že vzhledem k jeho zkušenostem s výchovou Elrondových dětí by se mohl ujmout výuky jeho jediného syna Legolase. Erestor zaťal zuby a požádal o nějaký čas na rozmyšlenou. Byl si jist, že až se o tomhle dozví Elrond, povolá ho neprodleně zpět. Vždyť to byla jasná urážka!

Ihned mu napsal dopis, v němž vše vylíčil, a pak netrpělivě čekal na lordovu odpověď. S odstupem času si však byl nucen přiznat, že by ho mrzelo, kdyby měl Mirkwood opustit. Ne že by mu tak přirostli k srdci hluboké hvozdy a plavovlasí Eldar v nich žijící, avšak nečekané přátelství, jež pozvolna vzniklo mezi ním a tím tmavovlasým bojovníkem pro něho mnoho znamenalo. Možná až příliš mnoho.

Začalo to docela nenápadně... Ten samý den, co měl rozhovor s králem, se po večerním jídle odebral do svých komnat a pomalu se připravoval na lože, když ho onen ellon navštívil, aby se zeptal, jak se cítí a zda by si s ním nedal číši vína. Erestorova okamžitá reakce byla, že nemá čas, a chystal se dveře opět zavřít.

„Feitha, Erestor (Počkej, Erestore).“ Jantarové oči na něho skoro prosebně shlížely. „Já dnes společnosti něčí potřebuji a ty se mi jevíš jako někdo, s kým se hovořiti dá. Vína popijeme a ty mi sděliti můžeš, čeho přihodilo se, že oči tvé opět smutné jsou...“

Erestor to chtěl okamžitě popřít, proto ho nemálo překvapilo, když se najednou přistihl, že tomu neznámému stručně vypráví průběh svého setkání s Thranduilem.

„Hm.“

Jeho společník jim zatím oběma nalil víno a uvelebil se na krátké pohovce u krbu. Zamyšleně hleděl do svého poháru.

„Ubezpečiti tebe mohu, že Thranduilovo nepřátelství, jakkoli nepříjemné, proti tobě osobně namířeno není. Z neznámého mně důvodu on lorda vašeho vystáti nemůže a ty coby vyslanec jeho cílem nevole této ses stal.“

Erestor se zamračil. „Však toho mu práva nedává, by se mnou takto jednal!“

Ten druhý ellon odložil číši a zadíval se mu hluboko do očí. „Tedy dokaž mu, kterak v tobě se mýlí! Nevzdávej se! Bojuj přec!“

Rádce si zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho. Jelikož měl v úmyslu brzy zalehnout, rozčesal si již svůj obvyklý strohý účes a nyní mu k jeho nelibosti neustále sklouzávaly vlasy do tváře.

„Bojovati?!“ zopakoval posměšně. „A kterak?! Jako vychovatel syna jeho?!“

Ten druhý se nad jeho výbuchem pouze pousmál. Zvedl se a přešel k němu a k jeho velikému úžasu mu začal masírovat ramena. Erestor se chtěl nejprve proti takovéhle opovážlivosti ohradit, ale bylo to příliš příjemné. Jako kdyby přesně věděl, kam sáhnout, aby uvolnil jeho bolavé zatuhlé svaly.

„Oh, Valar...“ zašeptal se špatně skrývanou slastí. Nikdy ani nepomyslel, že by něčí dotyk mohl být tak... úchvatný... Obvykle si všechny držel dostatečně daleko od těla a když se přece jen někdo pokusil navázat s ním kontakt, stačilo pár odměřených slov, aby si to dotyčný do budoucna rozmyslel. Tak proč to na tohohle ellona neplatí?

Dlouho potom, co ve svých komnatách osaměl, se převaloval na posteli, příliš rozrušený, než aby upadl do reverie, ačkoliv byl značně unavený. Finrod... tak znělo jeho jméno... Řekl mu, ať se tím netrápí, a popřál mu dobrou noc a byl už na chodbě, když jemu došlo, že se ho opět zapomněl zeptat, jak se jmenuje. Vyběhl proto za ním, aby to napravil. Finrod se k němu s náznakem úsměvu otočil a prozradil mu to. Erestor byl v šoku. To jméno už několikrát předtím slyšel, dříve než se vůbec nevědomky střetl s jeho nositelem. Patřilo veliteli mirkwoodských vojsk...

Bez jediného slova přibouchl dveře, zcela zaskočený tou novinou. Měl ho za obyčejného vojáka... nebo možná za jednoho z lordů soudě podle jeho oblečení, ale určitě ne za někoho s tak vysokým postavením a téměř neomezeným přístupem ke králi! Povzdechl si. Jak ho mohl takhle klamat? Využít jeho rozrušení a dostat se skrz veškeré jeho ochranné hradby? Získat si jeho důvěru... a přízeň... Přitom celou tu dobu patřil k nim! Jeho zájem byl pouze předstíraný, jenom si s ním pohrával! Nepochyboval, že historkami o tom, jak mu ten chladný imladriský rádce zobe z ruky, obveseloval své muže i samotného Thranduila... Cítil se tak ponížený... zneužitý... zrazený...

Neklidně se převracel až do rána, kdy se oblékl do své temné róby, nasadil svou neosobní masku a se sebezapřením se vydal za svými povinnostmi. Téměř celý měsíc se mu dařilo se Finrodovi pod různými záminkami vyhýbat a s napětím očekával Elrondův dopis, který by ukončil jeho nedobrovolný pobyt v Mirkwoodu. Když však konečně dorazil a on si ho přečetl... a pak ještě několikrát... nemohl uvěřit vlastním očím. Elrond mu psal, že sice chápe jeho rozhořčení, nicméně že si velice přeje, aby se stal Legolasovým mentorem. Prý mu nadmíru záleží na tom, aby měl malý Legolas tu nejlepší možnou péči. Erestor měl nezvladatelnou touhu křičet. Byl už pozdní večer a on rozčileně přecházel po svých komnatách a klel ve všech jazycích, které jen ovládal, a že jich nebylo málo. Nevěděl, co si má počít.

Najednou ucítil na rameni něčí pevný stisk a leknutím skoro nadskočil. Prudce se otočil ke svému útočníkovi. Finrod! Jak se jen mohl opovážit vejít bez jeho svolení?!

Než ho však stačil zpražit pohledem a zmrazit svými slovy, Finrod mu podal dlouhou dřevěnou truhlici.

„Zdá se, že daru mého ihned doceníš,“ poznamenal věcně.

Erestor uhádl, že je v ní meč ještě dříve, než ji otevřel. Ale jaký! S obdivem si prohlížel mistrnou ryteckou práci, nejprve jen zdálky, poté se osmělil natolik, že ho i vyndal a pevně sevřel v rukou. Byl lehčí než Finrodův a on s ním několikrát zkusmo švihl vzduchem. Finrod spokojeně pokývl hlavou a tasil svou zbraň.

„Do toho, Erestore. Dostaň toho ze sebe...“

Erestor nemusel být pobízen dvakrát. Se vzteklým výkřikem vyrazil proti Finrodovi. Ten byl naštěstí pro ně oba v boji s mečem velice zkušený, a proto dokázal odrazit veškeré rádcovy útoky a zároveň mu přitom nijak nechtěně neublížit. Nakonec se  Erestor s tlumeným zvukem, který nápadně připomínal vzlyknutí, sesul na zem. Prudce oddychoval, v ruce stále ještě křečovitě svíral svůj nový meč. Finrod schoval svou zbraň do pouzdra a posadil se vedle něho. Zamyšleně si ho prohlížel.

„Tedy lord tvůj přání tvého nevyslyšel?“

Erestor se už ani nenamáhal podivovat, odkud o tomhle ví. Pouze zdrceně zavrtěl hlavou a z tuniky vytáhl teď už poněkud pomačkaný dopis a přistrčil ho k němu. Finrod si ho rychle přečetl, než ho opět pečlivě složil a vrátil mu ho zpátky.

„Nuže, přání jeho zřejmé jest. Však čehož ty činiti v úmyslu máš?“ zeptal se ho tiše.

Vypadalo to, že jejich malé cvičení s meči na něho nemělo pražádný účinek. Jeho hlas zněl vyrovnaně jako vždy, stejně jako jeho dýchání. Pod těžkou tunikou a přiléhavými nohavicemi, na kterých nebylo ani stopy po nějakém potu, bylo možné tušit vypracované svaly, jež jistě ani nepocítily námahu z té jejich potyčky.

Jen Erestor se cítil nesmírně unavený a zdrcený.

„Čehož jiného učiniti mohu, než přání lorda mého vyplniti?“ opáčil skoro zoufale.

„Povinnost nade vše, není-liž pravda?“ konstatoval Finrod zřejmé, nesoudil ho však, ani se mu neposmíval. „Obav neměj, Legolas nic z povahy prchlivé otce svého nepodědil. On velice zvídavý a učenlivý jest. Já se zbraní zaobcházeti ho občas trochu učím, pro výcvik řádný on ještě věku nedosáhl. Posouditi tedy mohu, že on žákem velmi snaživým jest. Nepochybuji o tom, že si ho též oblíbíš.“

„Tedy chůvou býti mám?“ zašeptal Erestor nevěřícně. U Elrondových dětí to bylo něco jiného, byli to přece potomci jeho lorda a lady, přišlo mu přirozené se jim věnovat. Ale někomu cizímu?

„On již dosti starý jest, než aby chůvy potřeboval,“ ubezpečil ho Finrod. „Navíc na strategii nezapomínej...“

Erestor se na něj nechápavě zamračil. „Prosím?“

„Jist si jsem, že cos takého tobě neznámým není... Někdy trochu z cesty naší sejíti musíme, bychom se k cíli dostali... Legolas jediným synem Thranduilovým jest a následníkem jeho... Pozice ta nová nepochybně privilegií jistých skrývá... Jde jen o to, bys možností těch objevil a využil...“

Erestor si uvědomil, že má Finrod pravdu. Proč mu to předtím nedošlo? Byl tak vyveden z míry Thranduilovým chováním, že nedokázal rozumně uvažovat. Jen díky němu byl opět schopen na celou situaci nahlížet racionálně.

„Diola lle, Finrod. Nan´mankoi naa lle umien sina (Děkuji ti, Finrode. Však proč tohoto činíš)?“

Tmavovlasý bojovník pouze pokrčil rameny. „Lye naa mellonea. Amin merna lle valin (Jsme přec přáteli. Chci, bys ty šťasten byl),“ odvětil stručně, jako kdyby ani pořádně nechápal, proč se na to ten imladriský ellon vlastně ptá.

Po tomhle už o něm Erestor neměl žádných pochyb. „Diola lle, mellonamin (Děkuji ti, příteli můj)...“ zopakoval dojatě.

„Ai´luume´ (Kdykoliv),“ usmál se na něho Finrod a tak tomu také od té doby bylo.

Stali se nejlepšími přáteli a podpora, rady a pomoc toho druhého se staly něčím, na co se mohli vždy spolehnout. Ačkoli by se jen stěží našli jiní dva ellyn, kteří by byli odlišnější než oni, vždycky si výborně rozuměli. Společně vychovávali Legolase, probírali nad vínem vše možné i nemožné, podnikali spolu nejrůznější akce a často si večer dopřávali přátelské souboje s meči. A pokud byla Erestorovi proti mysli Finrodova lehkomyslná a přelétavá záliba v něžném pohlaví, nikdy to svému příteli nevytkl. Věděl, že tyto aféry nikdy nemají dlouhého trvání a že nakonec se Finrod vždy vrátí k němu. I když hluboko v něm skrytý přede všemi klíčil pozvolna strach, že by ho jeho přítel mohl jednou opustit nadobro. Ale očividně to nebude ani tento případ...

Spokojeně se usmál.

„Erestore...“ pokračoval Finrod povzbuzený jeho zamumláním. „Nyara amin (Pověz mi)...“

„Hm?“

Erestor se napil vína a vychutnával si jeho jedinečnou chuť.

„Dal bys Lindirovi přednost přede mnou?“ zeptal se kapitán nevinně a on se zakuckal.

Sprška červeného vína zkropila Finrodův obličej a ten překvapeně otevřel oči a zmateně je upřel na svého přítele.

„Mani naa ta, Erestor (Čehož se děje, Erestore)?“