XXXIV. kapitola

    Dnes mi Valar vskutku nepřejí! pomyslel si Thranduil útrpně, když Gildor udeřil Finroda rukojetí meče do brady a poslal ho k zemi.

„Vítěz!“ oznámil ellon, který vyhlašoval výsledky, a obrátil se ke králi, aby mu dal najevo, že může přejít k předávání cen.

Ten si dával načas, ale věděl, že mu nic jiného nezbývá. Neochotně tedy povstal a pokynul Gildorovi, aby předstoupil. Neušel mu samolibý výraz toho tmavovlasého lorda, když ho představil jako letošního mistra v boji s mečem.

„Zdá se, že rodu Vašemu se dnes pramálo daří...“ utrousil zdánlivě ledabyle, zatímco mu Thranduil se sebezapřením navlékal prsten.

„Toho neřekl bych! Vždyť v lukostřelbě jsme titulu získali!“ odsekl král. Neměl nejmenší náladu na Gildorovy provokace. Byl si dobře vědom Legolasových neúspěchů a stejně tak mu bylo jasné, že na vině nebyl nedostatek zkušeností se zbraněmi.

„Jist si nejsem, zda vítězství Adana a navíc ženy pouhé jest něčím, čím byste se pyšniti mohl…“ podotkl lord lehce posměšně.

„Ona však především chotí syna mého jest a jako takové se úcta, jež jemu náleží, i na ni vztahuje!“

Král mu hrubě narazil prsten na prst a Gildor si ho zálibně prohlížel. Oba dva si nicméně byli vědomi, že to není pravý důvod jeho otálení.

„Nezdá se mi však, že by se ona přízni Vaší přílišné těšila… Možná jste si pro syna svého jediného kohos jiného představoval? Někoho jako Nimloth například?“ neodpustil si lord další kousavou poznámku.

Thranduil byl rád, že se Lidianna během turnaje omluvila a vydala se do paláce za Legolasem. Nepochyboval totiž o tom, že by ji tento rozhovor pramálo potěšil.

„Legolas si Lidianny vybral a já rozhodnutí jeho respektuji! A pokud ty pochybností o ní máš, my jich v aréně vyřešiti můžeme!“ sdělil mu výhružně.

To, že tu dívku neměl zrovna v lásce, byla jeho věc, ale ostatní se k ní budou chovat tak, jak se patří na princeznu!

„Vyzýváte mne snad, králi Thranduile? Nezapomeňte, že v soubojích všech jsem dnes obstál! Možná byste toho ještě zvážiti měl…“ provokoval ho Gildor dál. „Přec jen to již jistě času delšího jest, kdy naposledy jste meče tasil…“

„I kdyby tomu tak bylo, na někoho jako tys, bych ještě stačil! Důvod jediný, proč tys dnes zvítězil, jest, že se mnou ses ještě nestřetl!“ pronesl Thranduil ledově, jeho oči se hněvivě blýskaly.

Glorfindel sledoval jejich slovní výměnu bez emocí. Očekával, že k něčemu podobnému dojde od chvíle, kdy si s Gildorem promluvil. Elrondův velitel byl ctižádostivý a věděl, co chce, a dokázal si za tím tvrdě jít. Když mu naznačil, že král Eryn Lasgalen si na jeho sestru myslí, přijal to kupodivu klidně. Neviděl to jako nějakou překážku, spíš výzvu. Vždyť nač by bylo snadné vítězství bez boje? Glorfindel si nicméně nebyl zas tak jistý, jestli má vůbec proti Thranduilovi v souboji šanci. Jeho přítel byl starší a zúčastnil se v minulosti mnoha bitev, kde mohl prověřit a zdokonalit své schopnosti. Byl také urostlejší, takže kdyby došlo na měření fyzických sil, nebyl by pro něj Gildor vážným soupeřem. Na druhou stranu byl tento lord obratnější a rychlejší. Kdyby se mu podařilo v aréně po nějakou dobu vydržet, měl by naději, že se Thranduil unaví, a kdyby mu navíc štěstí přálo, mohl by ten udělat nějakou chybu…

„Tedy napravme toho, králi!“ zvedl Gildor bez váhání hozenou rukavici.

Ani Thranduil nepotřeboval dvakrát pobízet. Rázným krokem zamířil do arény se svým soupeřem v patách. Tmavovlasý lord zaujal své místo jako první a vyzývavě si ho přeměřoval. Král odhodil těžký temně zelený sametový plášť, který měl oblečený přes černou tuniku a nohavice, aby mu nebránil v pohybu, a tvrdě opětoval Gildorův pohled. Ellon naproti němu se potutelně usmíval a on měl sto chutí po něm skočit a pěstí mu setřít ten škleb z jeho provokativně pohledné tváře. Avšak ovládl se. Nehodlal se nechat vyvést z míry a riskovat tak, že udělá nějakou chybu. Chtěl konečně toho namyšleného lorda pokořit! Gildorovy myšlenky se v tu chvíli ubíraly podobným směrem, když napjatě čekal na králův první výpad.

Ale Thranduil měl jiné úmysly.

„Proč nezačneš, Gildore? Zde v aréně titulů není, pouze zbraní a mužů, jež jimi vládnou! Ty klidně zaútočiti můžeš, pokud ovšem strach tebe zpátky nedrží!“ vybídl ho pohrdavě.

„Toho nebál bych se!“ ušklíbl se lord a tasil svůj meč.

Slunce se roztančilo po jeho čepeli a na okamžik Thranduila oslepilo. Pouze jeho sluch ho upozornil, že se Gildor přiblížil, a tak se i on bleskurychle chopil zbraně. S hlasitým zařinčením se spolu jejich meče střetly. Svaly obou ellyn se napjaly, jak se snažili toho druhého přetlačit, jejich oči se setkaly v neméně lítém boji. Jak Glorfindel předpokládal, Thranduil měl větší sílu a bez zbytečných průtahů od sebe svého protivníka prudce odstrčil. Pouze jeho obratnost zachránila Gildora od nedůstojného pádu na zem. S obtížemi nabyl rovnováhu, avšak král mu nedopřál ani chvilky oddechu a vyrazil proti němu.

Elrond sňal pomalu ruce z princova čela.

„On pouze k smrti vyčerpán jest, avšak nezraněn. Já mu energie své předal, by on rychleji se vzpamatoval. Spánek dostatečný pak o zbytek postarati by se měl.“

Nimloth přikývla a bylo patrné, že se jí nesmírně ulevilo. Jaké štěstí, že byl Elrond nablízku! Neboť tento tmavovlasý peredhel byl nejen vynikajícím léčitelem, ale navíc mu jeho částečně lidský původ umožňoval podělit se o svou životodárnou sílu také s Eldar.

„Lorde Elronde, on bojovníkem zkušeným jest… co mohlo stav jeho zapříčiniti? Cos takého jsem nikdy předtím neviděla…“ pronesla zamyšleně.

„Já ano…“

Elrond otřel Legolasovi tvář vlhkou žínkou. Princovy oči byly zavřené, jeho tep sotva hmatatelný.

„Já po bitvě se Sauronem vojáků ošetřovati pomáhal… Někteří příznaků podobných jako Legolas měli…“

Nimloth sebou polekaně trhla. „Říkáte, že… Temný lord… se znovu objevil?“

Její hlas byl tichý, ani po tolika yénech se neodvažovala vyslovit jeho jméno nahlas. Snad z pošetilé obavy, že by ho tím přivolala.

„Nikoliv, Nimloth. Pouze toho, že kdos z Valar v tomto prsty pravděpodobně měl…“

Tento lord už pamatoval dost, než aby si o nich dělal nějaké iluze. Vždyť i oni byli pouze Ilúvatarovými dětmi a jako takoví nedokázali být zcela nestranní a nesobečtí. Jen zatím netušil, z jakého důvodu by chtěli ublížit Legolasovi. Že by jeho sňatek s lidskou ženou vzbudil jejich nevoli? Tak dlouho jim pomáhali setrvat v izolaci, odloučeně od Edain, a nakonec se přihodí něco takového. Někteří Valar by to mohli brát jako pokus o vzpouru, protivení se jejich vůli. Sice se to zdálo jako nicotná záminka, ale většina velkých konfliktů přece vždy začínala nějakou zdánlivě malichernou neshodou.

Elrond jenom doufal, že to tímto incidentem také skončí. Princ mu byl velice drahý, miloval ho jako vlastního syna a nesnesl by, kdyby měl přijít i o něho.

Lída došla až do paláce bez jakéhokoli zdržení, jen aby se nerozhodně zastavila před dveřmi do jejich komnat. Ani si nebyla jistá, jestli je Legolas vůbec uvnitř, přesto se zdráhala vstoupit. To poslední, po čem toužila, bylo další střetnutí s lordem Elrondem. Ačkoliv to nyní nedával ničím najevo, nepochybovala o tom, že je mu stále trnem v oku.

Když se dveře náhle otevřely dokořán a v nich nestanul nikdo jiný, než jí obávaný lord, měla dívka tak akorát dost sebekázně, aby se nedala rovnou na útěk.

„Lorde Elronde,“ sklonila uctivě hlavu, ale ani to, jak se zdálo, ho neobměkčilo. Stejně jako na něho předtím neudělal žádný dojem její střelecký výkon. Zatímco Glorfindel jí trochu nepřítomně pogratuloval, Elrond jí jen chladně pokynul a s poznámkou, že dnes jí vpravdě Valar přáli, ji pustil ze svých myšlenek.

„Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?“ otázal se jí ostře, byla to spíše výtka než otázka. Jako kdyby snad nějakým způsobem nesla zodpovědnost za princův současný stav.

„Promiňte… nechtěla jsem Vás rušit.“ Lída ani pořádně nevěděla, za co se vlastně omlouvá. Lord Elrond na ni prostě působil tak, že měla neustále pocit, že provedla něco nepřístojného.

Přeměřil si ji chladným pohledem, ze kterého čišel jasný nesouhlas, a pokývnul hlavou, jako kdyby jí chtěl sdělit, že nic jiného od ní ani neočekával.

„Sut naa ro (Jak je mu)?“ zeptala se nesměle a napůl čekala, že jí vytkne, proč ho zdržuje svými zbytečnými dotazy.

Elrond, jenž už se otáčel, aby pokračoval v cestě, se zastavil. Přinutil se podívat na tu drobnou dívku, v jejích očích byly patrné obavy. Ale pokud jí na Legolasovi vskutku záleží, proč si dala tak načas, než se za ním přišla podívat? Jaký k němu měla vztah? Záleželo jí na něm opravdu nebo se jen bála, co by s ní bez něho bylo? Vzala si ho proto, že k němu něco cítí, a nebo jen z donucení?

„Mankoi lle irma sint (Proč toho zvěděti chceš)?“

Znovu ten zkoumavý pohled, který jako kdyby chtěl proniknout až do její mysli.

„Je to můj manžel… Bojím se o něho…“ odvětila prostě, téměř v údivu, proč se na něco tak samozřejmého ptá. „Bude v pořádku, že ano?“

„Jistě,“ odbyl ji odměřeně a nechal ji tam stát bez dalšího slova.

Povzdechla si. Zřejmě neměla nejmenší šanci, že by spolu oni dva mohli někdy normálně vycházet. Ještě štěstí, že lord Elrond už zítra ráno odjíždí! Vzápětí se zarazila. To přece znamená, že s ním odjede i jeho družina! A co lord Gildor…?

Pak si vzpomněla, že se s ním dnes Nimloth setká, a trochu se jí ulevilo. To je jistě hlavní důvod, proč se s ním chce sejít o samotě. Určitě spolu něco vymyslí. Třeba by mohl Gildor zůstat v Eryn Lasgalen… Tuhle myšlenku rychle zavrhla. Pochybovala, že by se Thranduil někdy dokázal povznést nad skutečnost, že Nimloth dala přednost jinému. Lepší bude, když se usadí v Imladris. Glorfindel jim jistě nebude bránit, až se přesvědčí, jak výborně se k sobě hodí…

S těmito úvahami se dívka znovu přiblížila ke dveřím a protože už jí nehrozilo, že by narazila na Elronda, bez váhání vešla.

„Bude v pořádku, pouze spí,“ ubezpečila ji hned Nimloth, sotva se objevila v ložnici. Seděla na okraji lůžka a opatrně omývala Legolasovi obličej.

Na okamžik to v Lídě vyvolalo vlnu žárlivosti. Na něco takového přece nemá právo! Ona je jeho manželkou a je na ní, aby o něho pečovala! Vzápětí se zastyděla, když se na ni elleth mile usmála a uvolnila jí místo. Pružným krokem přešla ke stolku, na němž se nacházelo umyvadlo, znovu navlhčila žínku a podala jí ji.

Dívka jí očima poděkovala a začala princi otírat čelo. Přitom si důkladně prohlížela jeho tvář. Bylo úplně jedno, jak často spolu byli, pokaždé, když na něho pohlédla, jí připadalo, jako kdyby ho viděla poprvé. A pokaždé se jí srdce divoce rozbušilo v úžasu nad takovou dokonalostí. Stále pro ni bylo záhadou, jak v ní někdo jako on mohl nalézt zalíbení. Napadlo ji, že by se její známí asi dost divili, kdyby věděli, jakého si našla manžela. Muži o ni nikdy neprojevovali přílišný zájem a teď… Usmála se. Nemohla popřít, že se jí stýskalo po všech těch důvěrně známých věcech, většinou naprostých maličkostech, ale o to jí dražších. Kdyby si však měla vybrat mezi nimi a Legolasem, neváhala by ani vteřinu. Jeho přítomnost ji naplňovala klidem a pocitem úplnosti a co na tom záleželo, že se kvůli tomu musela vzdát některých vymožeností? Ne, když se nad tím zamyslela, tak kromě pár aspektů, či spíše Eldar, tu byla spokojená. Bylo zajímavé a vzrušující poznávat a učit se stále nové věci, třebaže v Erestorově podání to bylo mnohdy poněkud únavné, a ještě víc vzrušující byly princovy dotyky a polibky. Už jen to pomyšlení způsobovalo, že se jí v podbřišku rozlilo příjemné teplo. Spontánně se nahnula a láskyplně políbila Legolase na rty. Tehdy si uvědomila, že je něco špatně. Se zamračením se obrátila k Nimloth.

„Proč má zavřené oči? Myslela jsem… že když Eldar spí…“

Bylo to poprvé, co jí nebyl dopřán pohled do modrých hlubin Legolasových očí a ji to znepokojilo. Ležel tam tak bezvládně a… bez života… Ne!

Nimloth si povšimla, že Lidianna zbledla jako stěna, a pospíšila si k ní.

„Lidianno, toť v pořádku jest! On ve spánku hlubokém se nachází… Tehdy se Eldar nejrychleji uzdravují. A lord Elrond mu část energie své předal. On mimo nebezpečí se nachází, věř mi.“

Dívka zlehka pohladila Legolasovy hebké vlasy. Povšimla si, že mu již prve někdo sundal čelenku a i jeho tunika chyběla. Na obnažené kůži hrudníku se mu perlily krůpěje potu. Něžně je otřela a jen stěží ovládla silnou touhu ho obejmout.

Byl jako její slunce a když tu tak bezvládně ležel, zdálo se jí, jako kdyby se její malý svět náhle zatáhl temnými mračny.

„Legolasi, uzdrav se brzo, prosím. Potřebuju tě...“ zašeptala k němu žalostně. Neměla ponětí, jestli ji vůbec slyší. Stav, ve kterém se nacházel, jí připomínal víc kóma než nějaký spánek a moc ji bolelo ho takhle vidět.

Nimloth její očividná starost dojala. „Raději vás o samotě zanechám... Snad jen, kdybys něčeho potřebovala...?“ tázavě zvedla obočí a čekala na Lidianninu odpověď.

„Ne, děkuju,“ odvětila ta tiše. „Nebudu tu dlouho... musím si promluvit s Glorfindelem, pamatuješ?“ připomněla jí.

Léčitelka potřásla hlavou. „Zapomeň na to, ty myšlenek jiných nyní máš. Vždyť toho ni důležitým nebylo.“

„Nimloth, to neříkej... Štěstí tvé je přece důležité! A pokud myslíš, že bys s ním mohla být šťastná, tak ti ráda pomůžu. A nejenom proto, že už jsem to slíbila.“

Stříbrnovlasou elleth to překvapilo. „Lidianno... já nevím, čeho tobě na to odpověděti...“

Lída se na ni pousmála. „Taky není nic potřeba. Přátelé si přece pomáhají, ne?“

Nimloth trochu posmutněle pokývala hlavou. „Ano. Asi ano, Lidianno.“

Nechtělo se jí zrovna teď svěřovat s tím, že během svého dlouhého života zrovna mnoho přátel neměla. Proto ani pořádně nevěděla, co vlastně může od Lidianny očekávat. Ale jedno jí jasné bylo. Že až ta dívka zjistí, jak byla oklamána, bude to znamenat konec jejich přátelství. Na okamžik zvažovala, jestli by nebylo lepší říct jí pravdu, avšak opatrnost, se kterou se kdysi dávno naučila jednat, ji od toho zradila. Byla si jistá, že by ji Lidianna nepochopila, a možná by ji dokonce ve jménu jejího dobra mohla i prozradit. Ne, to nemohla riskovat. Nejdříve zjistí, jestli má vůbec nějakou naději, a později se případně Lidianně omluví a vše jí vysvětlí...

Zatímco byla Nimloth zabrána do svých úvah, Lída ještě jednou omyla princovu tvář a vtiskla mu drobný polibek na čelo. Pak přešla k ní.

„Zdá se, že mě teď nepotřebuje... Snad jen kdyby tu u něj mohl někdo zůstat... Kdyby se náhodou probral...“

Léčitelka přikývla. „Postarám se o to,“ přislíbila, načež se vzdálila z místnosti.

Sotva osaměla, dívka znovu usedla na okraj postele a pevně sevřela princovu chladnou ruku ve svých dlaních.

„Děkuju,“ špitla prostě. Nepochybovala o tom, že pokud je Legolas schopen ji vnímat, jistě už bude vědět, za co je mu vděčná. Z náhlého popudu si stáhla prsten od Thranduila a navlékla mu ho na prst. „Ty jsi jediný opravdový lučištník, patří tobě...“

Na chvíli si přitiskla jeho dlaň ke své tváři. „Vrátím se brzo, jen musím něco vyřídit...“

Princ však k jejímu zklamání setrvával i nadále bez hnutí a Lída téměř s úlevou opouštěla jeho pokoj, jakmile se Nimloth objevila s jedním z léčitelů, který na něho měl dohlížet. Mlčky se spolu vydaly zpátky k arénám, dívka sužována starostmi o Legolase a Nimloth nejistá z nadcházející rozmluvy se svým vyvoleným. Jejich myšlenky ale byly rychle zapomenuty, když se přiblížily natolik, že rozpoznaly dvojici, která v jedné z nich bojovala.

Elleth je spatřila díky svému bystrému zraku jako první a s tlumeným výkřikem se k nim rozběhla. Dívka ji následovala, i když o poznání pomaleji, tudíž v okamžiku, kdy se konečně dostala k ní, byla už Nimloth přitisknutá k dřevěnému hrazení a s hrůzou sledovala probíhající souboj. Její bratr stál nedaleko a nespouštěl z ní oči, čehož si byla až příliš dobře vědoma. Proto když se vzápětí do sebe oba soupeři zaklesli a zápolili o převahu, zvolala hlasitě Gildorovo jméno. Srdce se jí téměř zastavilo, když k ní král zalétl ublíženým pohledem. Mohlo to trvat nanejvýš zlomek vteřiny, avšak i to postačilo, aby mu Gildor mocným úderem vyrazil meč z ruky a přitiskl mu hrot své zbraně na prsa.

„Zdá se, že prohrál jsi, Thranduile...“ odtušil posměšným tónem, který ovšem trochu pokazil tím, jak se snažil popadnout dech. Přesto si plně vychutnával svou převahu.

Thranduil sklonil hlavu, aby skryl své ponížení nad tím, že byl přemožen někým v boji tak málo zkušeným, a hlavně proto, aby nikdo nespatřil, jak hluboce ho zasáhl Nimlothin čin. Nadarmo. Neboť co tenhle lord postrádal v boji s mečem, zcela doháněl svou znalostí psychologie, a tak se teď zálibně zahleděl na nešťastně se tvářící Nimloth a nahnul se ke králi, aby jeho slova zachytil pouze on.

„Toť není všeho, čeho prohrál jsi, Thranduile... Tys pouze příliš pyšným, než bys tohoto sobě již dávno přiznal...“

S pohrdavým zasmáním zasunul meč do pochvy a vyšel z arény, zanechávajíce za sebou zdrceného Thranduila. Ten se nezmohl na jediné slůvko odporu. Stál tam na místě bez jakéhokoli pohybu a snažil se pochopit, jak se to celé mohlo takhle zvrtnout. Kdy vlastně o vše přišel, tak znenadání a bez sebemenších známek? A nebo byl jen příliš tvrdohlavý, než aby si je připustil? Legolas je na něho nazlobený kvůli jeho chování k Lidianně... Nimloth... Proč vlastně ta dala přednost jinému? Byl k ní moc chladný? A nebo naopak příliš vášnivý? A proč by se také měla zahazovat s takovým ztroskotancem jako je on! Ženy přece milují vítěze a on prohrál. A Glorfindel... Jeho věrný přítel, se kterým toho tolik prožil... Tolikrát stanuli bok po boku, aby společně vyrazili do bitvy... Kde jsou ty doby? Proč ho nikdy předtím nenapadlo, jak moc pro něho všichni tihle Eldar znamenají, dokud je neztratil? Nakonec zůstal sám... Králové prý většinou takto končívají...

Pomalu pozvedl hlavu. Ani přesně nevěděl, proč se jako první zadíval na Glorfindela. Očekával v jeho výrazu škodolibé potěšení, zadostiučinění, výsměch... cokoliv, byl proto zcela nepřipraven, když v jeho očích spatřil... lítost? Skoro nevěřícně ho sledoval, jak vkročil do arény, sebral jeho meč ze země a nabídl mu ho rukojetí napřed. Možná to bylo přátelské gesto, možná jen soucit, na tom v tu chvíli nezáleželo. Thranduil mu prostým pokývnutím hlavy poděkoval a schoval meč do pouzdra.

Hlavou mu vířila spousta myšlenek, když se poněkud strnule vydal do paláce. Nesl se hrdě a vzpřímeně a nedával na sobě ani náznakem znát, jak je uvnitř sužován. Přesto měl dojem, že všichni vědí, jak zahanbeně se cítí. Měl neodolatelnou chuť utéct pryč od všech těch bedlivě ho pozorujících Eldar, kteří se mu jistě ve skrytu smějí a přejí mu jeho prohru. Chtěl zalézt někam do úkrytu, kde by si mohl lízat své rány a vše si důkladně promyslet. Ale nic z toho neudělal. Byl přece král a jako takový musel i odejít, třebaže to bylo z prohraného boje. Kdysi mu někdo řekl - a nedivil by se, kdyby to byl Mithrandir, protože ten podobná moudra sypal z rukávu neustále - že síla charakteru se ukáže ne při vítězství, ale tehdy, když je třeba se ctí přijmout porážku. A pokud je toto jediné vítězství, kterého ještě může dosáhnout, udělá to. Bez dalšího přemítání zamířil ke Gildorovi. Našel ho ve společnosti Nimloth, což ho v jeho ušlechtilém záměru zrovna nepovzbudilo. Ještě méně ho potěšila skutečnost, že jí zrovna něžně odhrnoval pramen vlasů z tváře a téměř bezděčně jí přitom polaskal špičku ucha.

„Quel dagora (Dobrý boj),“ pokynul mu chladně, na Nimloth se přitom ani nepodíval.

„Yeah. Ta saesa amin sai. Ar´il ere´tanya (Ano. Velmi mne potěšil. A nejen ten)...“

Thranduil jen stěží krotil svůj hněv. Pouhá představa, jak by mohl Gildorovi vylepšit tu jeho samolibě vyhlížející tvář, ho nesmírně lákala, avšak nehodlal klesnout tak hluboko. Tohle byly oslavy a jinde než v arénách nebyl boj povolen. Jistě, kdyby došlo k otevřené urážce, dalo by se toto pravidlo pominout, ale lordovy řeči, jakkoli iritující, byly pouze důmyslnými narážkami.

A tak mu jen s nuceným úsměvem pokývnul a pokračoval dál. Teprve když za ním zapadly dveře jeho pracovny, konečně vydechl a uvolnil křečovité držení těla. Nalil si štědrou dávku vína a ztěžka usedl do křesla. Naráz do sebe obrátil obsah poháru a hned ho zase doplnil. Věděl však, že je jedno, kolik vína vypije, nic mu nepomůže zapomenout. Navždy bude ve svých uších slyšet Nimlothin líbezný hlas volající jméno jiného...

„Dovolíte na okamžik?“

Gildor byl nepříjemně překvapen příchodem Elronda, ale jelikož to byl jeho lord, nezbývalo mu nic jiného než se s úklonou omluvit a zanechat mírně pobledlou Nimloth o samotě.

Toho pohotově využila Lída, která s ní od onoho výstupu u arény toužila mluvit a čekala akorát na vhodnou příležitost. „Myslím, že už není potřeba, abych Glorfindela nějak zabavila, ne?“ zjišťovala, celá netrpělivá, aby se mohla co nejdříve vrátit k princi. „Řekla bych, že už mu došlo, o koho máš zájem… i králi…“

Nimloth se ustaraně zadívala směrem, kam Gildor s Elrondem zmizeli. Srdce se jí svíralo úzkostí. Jak se to jen mohlo takhle zkomplikovat? Pochybovala, že jí uvěří, že mu chtěla jen pomoct. Přesto se musela aspoň pokusit mu to vysvětlit.

„I tak toho prosím učiň. Já ze sebe pouze hlupáka spravila, však zda on o mě zájem má, toho jsem stále nezvěděla...“

Dívka pobaveně zakroutila hlavou. „Žertuješ? Jak jinak by ti to měl ještě dokázat? Možná, že i ten jeho souboj s králem byl jenom kvůli tobě...“ potěšeně se pousmála. „No, vypadalo to už pro něj všelijak, ještě štěstí, že ses do toho vložila...“

Nimloth zůstala vážná. „Vskutku štěstí,“ zamumlala bez valného nadšení. „Přesto bych pomoci tvé ocenila...“

„Dobře, dobře,“ nebránila se Lída. „Vždyť jsem ti to přece slíbila.“

Pobavilo ji, že když dojde na lásku, jsou Eldar stejně bezradní a nejistí jako lidé. Přece jen nejsou tak chladní a vždy nad věcí, jak by se mohlo někdy jevit. Byla tomu ráda.

„Fajn, jdu na to... A Nimloth... hodně štěstí.“

Dříve než stačila léčitelka zareagovat, dívka už vyrazila ke Glorfindelovi. V duchu horečně přemítala, o čem s ním bude mluvit. I když měla během svého pobytu v Imladris dojem, že se celkem spřátelili, teď jí opět připadal odměřený a nepřístupný. Upřímně doufala, že si Nimloth s Gildorem rychle vše vyříká, neboť ji nenapadalo nic, čím by mohla jejího bratra na delší dobu zaměstnat.

„Glorfindele...“ přátelsky se na něho pousmála. Tedy aspoň se o to pokusila, jí samotné to ovšem přišlo dost křečovité. Nicméně plavovlasý lord na ní neshledal nic neobvyklého a pokud se mu její úsměv zdál poněkud nucený, přičítal to její starosti o Legolase. I on si je dělal.

„Quel lle naa sinome, Lidianna. Nyara amin sut naa Legolas umien (Dobře, žes tu, Lidianno. Pověz, kterak se Legolasovi vede)?

Takovouhle příležitost si nemínila nechat ujít! „Raději se nejdřív pojďme někam posadit. Už jsem z toho všeho trochu unavená...“

„Jistě.“

Dvorně jí nabídl rámě a odváděl ji ke stolům. Neuniklo jí, že se cestou nenápadně rozhlíží kolem sebe, jako kdyby někoho hledal.

„Děje se něco?“ rozhodla se ho zeptat přímo, než aby předstírala, že si toho nepovšimla.

„Ničeho, aier,“ odvětil lehce. „Pouze jsem cos Nimloth sděliti chtěl, však nikde jí nevidím...“

Lída si zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho.

„To se ani nedivím. Říkala něco o tom, že potřebuje být chvíli sama. Myslím, že jsem ji viděla mířit ke stájím,“ plácla první věc, která ji napadla.

„Hm.“

Mlčky došli ke stále bohatě prostřené tabuli. Sloužící mezitím stačili sklidit veškeré použité nádobí a příbory a doplnit zásoby jídla a pití. Většina židlí byla teď volná, a tak nebyl pro Glorfindela problém najít dvě místa vedle sebe ve stínu.

„Díky,“ ocenila Lída jeho ohleduplnost. „Dnes je opravdu nezvykle teplo. Jeden by ani neřekl, že je zima.“ Sama se musela zasmát nad svou poněkud podivnou větou.

Glorfindel zůstal vážný. „To ano. Však den se již ke konci chýlí a chlad noci ve vzduchu již cítiti jest.“

„To je dobře. Tohle počasí je skoro nesnesitelné,“ postěžovala si dívka s mírným povzdechem. Ale musela uznat, že na oslavy je den jako stvořený. Slunce na ně shlíželo z naprosto jasné oblohy a intenzita jeho paprsků si v ničem nezadala s létem. Všichni Eldar si toho náležitě užívali, jen ona si připadala ve svých dlouhých šatech zoufale přehřátá. Diskrétně si otřela hřbetem ruky pot z čela a snažila se tvářit aspoň trochu spokojeně.

Glorfindel jen pokrčil rameny. Jemu díky jeho elfskému původu teplotní výkyvy nijak nevadily. Naopak miloval to napětí a dusno v létě těsně před bouřkou, kdy jako kdyby vše strnulo a bez dechu čekalo, co se bude dít, miloval první závany větru, které jsou jako konejšivá pohlazení milenky přinášející útěchu a naději, a pak první chladné kapky deště na rozpálené kůži, tak osvěžující jako první lok vína po návratu z dlouhé cesty, který svlaží vyprahlý krk.

V duchu se pousmál. Leckoho by asi překvapilo, jak poetický dokáže být. Sáhnul po džbánu s vínem a nalil si plnou číši. Hned se však nenapil. Místo toho se tázavě zadíval na Lidiannu a očekával od ní nějaké zprávy o Legolasovi. Ta nijak nespěchala. Zrovna si vzala z mísy trs hroznového vína a labužnicky ho ojídala. A přece nemohla mluvit s plnou pusou! Glorfindel se tedy chopil poháru a pomalu upíjel víno. I on vypadala zcela uvolněně, jako kdyby ho vůbec nic netrápilo a jen si vychutnával příjemný podvečer.

Nimloth si přidržela dlouhou sukni a spěšně vystoupila po schodech. Netušila, kolik má času, a ani neměla ponětí, kolik ho vlastně potřebuje. Co když se mýlila a jeho zájem o ni byl pouze fyzického charakteru? Ale jak by jeho oči mohly tak lhát?

Rychle kráčela chodbou až k jeho komnatám, kde se na okamžik zastavila. Zhluboka se nadechla a poté stiskla kliku.

Thranduila spatřila hned, jakmile vklouzla dovnitř. Seděl ve svém křesle za pracovním stolem, v ruce pohár vína. Pokud si byl její přítomnosti vědom, nedával to ničím najevo. Hleděl před sebe kamsi do dáli, ve tváři zcela prázdný výraz. Jeho zlatá čelenka i složitý spletený účes byly tytam, vlasy mu nyní volně spadaly ve vlnách na záda, zčásti rozšněrovaná tunika odhalovala svalnatou linii jeho prsou.

Nesměle přistoupila blíž. „Thranduile,“ zašeptala téměř ustrašeně.

Teprve tehdy se na ni podíval. A jeho ledové oči jako kdyby ji zmrazily na místě.

„Čehož tu pohledáváš?“ I jeho hlas byl chladný, bez jakýchkoli emocí.

Aniž by čekala na vyzvání, které by pravděpodobně stejně nepřišlo, posadila se naproti němu a očima ho prosila o pochopení.

„Přišla jsem, kterak jsem tobě slíbila...“

Než aby čelil fialovým hlubinám jejích očí, raději se zahleděl na rudou hladinu vína ve své číši. Chtěl, aby ihned odešla, nebyl tak silný, aby dokázal jejímu kouzlu odolávat dlouho. Tolik mu chyběla během těch nekonečných dní, kdy zůstávala v Imladris, nemohl se dočkat, až ji opět spatří... a pak sem dorazí s Glorfindelem a všechno je najednou úplně jinak. Proč sem přišla, aby ho ještě trápila?

„Vskutku milé od tebe... Cožpak jste si již s Gildorem dosti zábavy na úkor můj neužili? Čehož ode mne ještě chceš?“ pronesl spíše rezignovaně než nahněvaně.

Nimloth nevěděla, jestli má být ráda, že na ni nekřičí, a nebo jestli je to naopak známka toho, že už je mu naprosto lhostejná.

„Thranduile, tak tomu není a ty toho víš... Musíš toho přec věděti...“ zaprosila ho tiše.

Ale marně. „Čehož vím? Hmm? Jen se na sebe podívej. Kým vlastně jsi? Nimloth z Gondolinu? Nikdo takový není... a již není ni té Nimloth, na níž mi záleželo...“

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Thranduile, přestaň, prosím. Mnoho věcí se událo od doby, kdy naposledy jsme se viděli. Věcí, o nichž ty ničeho nevíš. Přes to vše nyní tady jsem a pokud ty mne stále ještě chceš, já tvojí budu...“

Královy rty se zvlnily v krutém úsměvu. „A pročpak bych zájmu o zboží použité míti měl?“ Neosobně si ji přeměřoval. „Však něčeho nedořešeného mezi námi stále jest...“

Nimloth, která sebou při jeho prvních slovech trhla, jako kdyby ji udeřil, ztěžka polkla a s nepatrnou jiskřičkou naděje ho sledovala. Sáhl do šuplíku stolu a cosi z něho vyndal a položil před ni. Nechápavě hleděla na malý kožený pytlík.

„Mani naa sina nat´ (Copak to jest)?“ zeptala se ho nejistě. Z neznámého důvodu se obávala podívat dovnitř.

„Ta naa lle (To jest tvé).“

Nimloth váhavě otevřela pytlíček a obrátila ho dnem vzhůru. Do nastavené dlaně jí sklouzl mithrilový prsten se třemi drobnými smaragdy po obvodu. Skoro zadržela dech napětím.

„Ta naa vanima. Nan´mankoi lle onien ta a´amin (Je nádherný. Však proč mi ho dáváš)?“

Oči se jí zalily slzami. Snažně prosila Valar, aby ji už déle nezkoušeli, pochybovala, že by toho dokázala snést o mnoho víc. Ale už podruhé tento den se zdálo, že Valar mají jiné starosti a nebo jí prostě jen nejsou nakloněni.

Skoro strnula, když se na ni Thranduil zadíval s náznakem údivu, jako kdyby nechápal, proč se ho na něco tak zřejmého ptá.

„Toť přec ceny tvé za vítězství v boji s dýkami jest. Užij si ji. A nyní mě již společností svou neobtěžuj. Jist si jsem, že jinde více oceněna bude!“

Nimloth bylo do pláče. I když se něco podobného dalo očekávat, stejně nebyla připravená na to, jak moc ji jeho otevřené nepřátelství zasáhne.

„Thranduile... Přes to vše jsem to stále já... Věř mi... Neodháněj mě, prosím... Cožpak tobě již na mně pranic nezáleží?“ Příčilo se jí se takhle doprošovat, ale neviděla jinou možnost. Kdyby ji aspoň vyslechl! Nechtěla o něho znovu přijít, když to trvalo tak dlouho, než se vůbec sblížili! Nemohla teď prostě jen odejít a zapomenout na něho. Ne, dokud měla aspoň nepatrnou naději, že ji ještě úplně nezavrhl.

„Kterak jen bys to stále ty býti mohla? Vždyť se na sebe podívej! Odkdy ty poslušnou Glorfindelovou sestřičkou jsi, jež za každou cenu se mu zalíbiti snaží?! Čehož dalšího bys učinila, bys ty ho ku spokojenosti přivedla, hm?“

Ruměnec, který zbarvil Nimlothiny líce, prozrazoval, že jeho narážku pochopila.

„Kterak si cos takého o mně mysliti můžeš?! Nikdy jsem ničeho špatného neučinila!“ ohradila se ostře, její hněv na chvíli povolil otěže jejímu temperamentu.

„Vskutku?“ Král povstal a nahnul se k ní blíž. „Tedy správání tvé ke Gildorovi ty pouze za přátelské považuješ?“ vmetl jí výsměšně do tváře.

Trochu pobledla. „Thranduile... on... přistihl mne, když jsem za tebou prve šla... v knihovně... Nezbývalo mi ničeho jiného, než zájmu o něho předstírati, by on Glorfindelovi všeho nevyzradil...“ zašeptala se zachvěním.

Nedůvěřivě se zamračil. „A proč by cos takého vaditi mělo? Vždyť náklonnost naše jen stěží tajemstvím byla.“

„Prosím... nenuť mne, bych o tom hovořiti musela, neb vzpomínek těch mne stále velice tíží... Věř mi, že kdybych východiska jiného měla, tohoto bych nikdy neučinila...“

„Možná.“ Obrátil se k oknu a zadíval se ven na zasněžené vrcholky stromů. „Však proč věřiti bych tobě měl? Tys nikdy příliš slov Glorfindelových nedbala, proč bys jej tedy nyní poslouchala?“

„Řekněme, že on mne jinak než slovy přesvědčoval... Když za tebou odjeti jsem chtěla, zbránil mi v tom... a příliš na vybranou mi nedal...“ Jediná slza jí skanula po tváři, když si opět v duchu vybavila ty děsivé okamžiky v temnotě.

Thranduil skepticky potřásl hlavou. „Nevěřím, že on tobě by některak ublížiti schopen byl!“

„Fyzicky nikoliv.“

Nimloth se zvedla ze svého křesla a přešla k němu. „Já tobě sáhodlouze všeho vysvětlovati nehodlám. Pouze věz, že učinila jsem, čeho nezbytno bylo, bychom opět spolu býti mohli. Pokud jsem tebe přitom ranila, tak mi toho hluboce líto jest. Však více než tohoto tobě nabídnouti nemohu. Nikdy jsem tebe v srdci svém nezradila, ač se to občas tak snad jeviti mohlo, toho já tobě přísahám. Můžeš ty téhož učiniti?“ vybídla ho znenadání. Stále nezapomněla na to, jak před jejími zraky tančil s jinou.

„Ovšemže! Proč bych měl nějaké jiné pozornosti své vě-“

Král se zarazil uprostřed věty. Neměl původně v úmyslu toho na sebe tolik prozradit. Zmlkl a ještě víc se zamračil. Co se to s ním děje? Proč ji prostě nevykáže, aby měl konečně klid? Protože už takhle si připadá strašlivě sám... uvědomil si vzápětí. Navíc její slova zněla tak upřímně...

„Thranduile... Chápu, kterak toho pro tebe obtížným jest... obzvláště nyní, když si navíc o Legolase jistě starostí činíš... Já toho tobě tedy ulehčím...“ Nimloth krátce stiskla víčka, aby zadržela slzy, které hrozily, že se jí zpod nich užuž vyřinou. „Vskutku si přeješ, bych já neprodleně odešla a již nikdy více tebe nevyhledala? Můžeš mi slíbiti, že pak šťastným budeš? Jest tohle to, čeho vpravdě chceš?“

Král zaťal zuby. Jen pomyšlení na to, že by ji už nikdy neměl spatřit, ho naplňovalo podivnou úzkostí. Ale copak může věřit jejím slovům? Co všechny ty dotyky... čas, který strávila s Gildorem... a očividně dobrovolně! Všechno se v něm bouřilo, nutilo ho, aby se jí vysmál a zatratil ji, aby ji nemilosrdně navždy vyhnal ze svého života... Jeho srdce však stejně hlasitě křičelo, aby nepromarnil šanci, která se mu naskytla... Křičelo, aby ji pevně sevřel v objetí a nepouštěl... Mlčel.

Nimloth chvíli marně čekala na nějakou reakci. Ale král jen dál stál zády k ní a vyhlížel z okna, jako kdyby nic z toho, co říkala, ani neslyšel. Doufala, že mu stojí aspoň za nějakou odpověď, teprve po nekonečně dlouhých minutách ticha to vzdala.

„Namaarie, Thranduil (Buď sbohem, Thranduile)...“ zašeptala zlomeně a jemně ho pohladila po hedvábné hřívě vlasů. Přála si, aby si jejich hebkost a vůni mohla navždy vtisknout do paměti. Pravděpodobně to bylo naposledy, co měla příležitost se ho takto dotýkat.

Tiše se vytratila z místnosti a bezmyšlenkovitě zamířila do svých komnat. Neměla nejmenší ponětí, co si teď počne. Cožpak by mohla přijmout jinou nabídku, když je její srdce roztříštěné na tisíc kousků? Kolikrát ho ještě dokáže ztratit a přežít tu bolest? Kolikrát ještě bude slepě věřit, že by se její bláhový sen mohl vyplnit? Podvečer se blížil mílovými kroky a stejně tak okamžik, kdy bude muset bratrovi vyjevit své rozhodnutí. Proč jí to vlastně udělal? Tvrdil, že chce její štěstí a přitom zničil to, na čem jí nejvíc záleželo. A nebo to ani nikdy neměla? Byl to jen pouhý přelud? Proč by se vlastně měla dál takhle trápit? Na co je jí dlouhý život, když ho nemá s kým strávit? Neměla už dost sil, aby všemu čelila opět sama. Proč by měla dál žít? Pro co? V Thranduilově životě ani srdci už pro ni není místo... A Glorfindel... Tomu bude bez ní také lépe. Možná si i konečně najde nějakou hodnou elleth a usadí se... Je jim všem akorát na obtíž... ale to už nebude dlouho trvat. Znala bylinu, která uměla přivodit hluboký spánek... věčný spánek...

S novým odhodláním vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře na petlici.