„Nimloth… Quena yassen amin (Nimloth... Mluv se mnou)… Mani naa raika (Jest něčeho v nepořádku)?“
Thranduil si znepokojeně prohlížel Nimlothinu tvář, jako kdyby doufal, že v hlubinách jejích fialkových očí najde odpovědi na své nevyřčené otázky.
„Ta naa ten´en´ Gildor, ta n´naa (Toť kvůli Gildorovi jest, není-liž pravda)?“ konstatoval po chvilce hořce, když Nimloth i nadále tvrdošíjně mlčela. Po jeho slovech se zamračila.
„Gildor? N´uma (Gildorovi? Ne).“ Spěšně se zvedla z postele a Thranduil ji následoval a postavil se těsně k ní.
„Mankoi san´ (Pročpak tedy)?“ naléhal neodbytně. Tentokrát neměl v úmyslu ji nechat jen tak odejít.
Nejdříve se odvrátila, ale vzápětí hrdě pozvedla hlavu a zadívala se mu tvrdě do očí. „Ta naa ten´en´Rowena (Kvůli Roweně)!“
Po jejích slovech se rozhostilo drtivé ticho. Král na ni šokovaně hleděl, bolest v jeho jindy chladných očích ji zarazila. A ranila. Raději se k němu otočila zády a pomalu přešla k oknu.
„Lle keluva sii´? Saes (Odejdeš nyní? Prosím)…“ požádala ho a předpokládala, že tentokrát jí vyhoví. Vždyť čím déle se u ní zdržuje, tím větší je nebezpečí, že je tak zastihne Glorfindel. Nebyla si jistá, jestli ho Elrond informoval o Thranduilově přítomnosti v jejích komnatách, a po pravdě řečeno to ani netoužila zjistit. Bratr by bezpochyby zuřil…
Ale místo očekávaného klapnutí dveří uslyšela náhle Thranduilův hlas, tak blízko, že jeho horký dech pohladil její tvář.
„Vskutku si přeješ, bych já nyní odešel a již nikdy více tebe nevyhledal? Můžeš mi slíbiti, že pak šťastnou budeš? Jest tohle to, čeho vpravdě chceš?“
Nimloth ztěžka polkla. Poznala svá vlastní slova a všechno uvnitř ní křičelo, že ne, její rty přesto zůstávaly pevně semknuté. Co vlastně chce? Teď, když se zdálo, že to, po čem tak dlouho toužila, má nadosah, zmocnily se jí nečekaně pochybnosti. Co když veškeré její sny o nich dvou byly pouze naivními představami a skutečnost bude mnohem přízemnější?
A co když nikoliv? oponoval její vnitřní hlas.
Co když se to ukáže jako osudová chyba?
A co když nikoliv? nedalo jí pokoj její podvědomí. Vždyť pouhý polibek Thranduilův veškerá očekávání tvá předčil…
A co Gildor? Vždyť i k němu přitažlivosti jisté pociťuji... Ve společnosti jeho pocitu mám, že naprosto výjimečnou jsem… Tak pozorně se ku mně správá, jako kdyby pro něho v tu chvíli nikoho důležitějšího nebylo... Ne tak přezíravě a samolibě jako to občas Thranduil ve zvyku mívá!
Tedy za pravdu Glorfindelovi dáváš, jenž vždy tvrdil, že pro tebe Thranduil vhodným není?
Samozřejmě že nedávám! Jenom jistoty míti chci…
Že jen náhražkou pouhou nejsi? Že pro něho jen rozptýlením nebudeš?
Ano…
Kde sebevědomí tvé jest? Odvaha tvá? Ty pouze stínem sama sebe jsi! vysmíval se jí ten hlas. Zlomil tebe snad Glorfindel? Proto nyní váháš? Proč ses tedy pro Gildora dříve nerozhodla a sobě utrpení z uvěznění neušetřila?
Všichni mě od něho zrazují… Glorfindel… Lord Elrond… Ani Lidianna volby mé neschvaluje…
A odkdy tobě na mínění jiných záleží? Hodláš lásku svou zatratiti, pouze by ostatním ses zavděčila? Vskutku pokrytcem takovýmto jsi?
Ne…
Tedy bojuj přec za to, v co věříš! Pokud nevzchopíš se, Thranduila navždy ztratíš!
Možná již ztratila jsem ho… Vždyť od příjezdu mého mne zcela přehlíží! Kdybych sama ho nevyhledala, on by toho nejspíše neučinil!
Možná důvodů pro chování své měl. Proč jeho se neotážeš?
„Nimloth?“ Král se zlehka dotkl její paže. „Proč váháš, pokud Gildor zájmu tvému se netěší?“
„Neb…“ odmlčela se a snažila se najít vhodná slova. „Neb nezdá se mi, že bych se zájmu tvému nadále těšila,“ dokončila nakonec spíše vyhýbavě.
„Ty přec víš, že Glorfindel přítelem mým jest… Věru těžké pro mne jest, důvěry jeho zraditi. A dříve, než-li bych toho učinil, já jist si býti musím, že tys mi stále nakloněna.“
Thranduil byl rád, že k němu Nimloth stojí zády, i tak pro něho bylo obtížné vést tento rozhovor. Obzvláště po tom šoku, co mu způsobila, když vyslovila její jméno! Rowena… Proč ho to vlastně tak překvapilo? Elrond i Glorfindel byli s celou tou záležitostí dobře obeznámeni a pokud je s Nimloth chtěli odloučit, těžko by pro to našli lepší záminku. Pouze doufal, že nezašli příliš do podrobností, udělal tehdy několik věcí, na které nebyl právě pyšný…
„Učinila jsem snad něčeho, co by tebe o opaku přesvědčiti mohlo?“ dožadovala se téměř dotčeně.
Hořce se pousmál. „Když pominu, že zpráv žádných jsem od tebe během nepřítomnosti tvé nedostal a ty v barvách Gondolinu oděna zde chodíš, pak též výhrad ke společníkovi tvému mám. Já vás náhodou v knihovně a pak též na cvičišti zahlédl a nemohu říci, že by pohled ten mne potěšil!“
Nimloth si povzdechla. Tolik zbytečných nedorozumění! Vždyť Gildor se jí jen snažil pomoci… A i když jejich setkání v knihovně nebylo zrovna příjemné, aspoň si nechal své domněnky pro sebe a neprozradil nic Glorfindelovi, za což mu byla vděčná. Také na ni udělalo dojem, s jakou sebejistotou se vyslovil. Nebylo mnoho jedinců, kteří by k něčemu podobnému měli potřebnou odvahu. Elrondovi synové, oba zdatní válečníci, o ni projevovali jistý zájem, ale stačilo pár slov od Glorfindela, aby zanechali svých pozorností a nadále se k ní chovali pouze jako k sestře. Příliš ji to nermoutilo, neboť i když je měla ráda, ani jeden z nich se nemohl vyrovnat Thranduilovi. Všechno bylo tehdy tak jednoduché… A cožpak už není? Proč teď vlastně váhá?
Otočila se k němu. „To ničeho neznamenalo. A barev gondolinských jsem obléci musela, by Glorfindel mi přijeti dovolil. Kvůli němu jsem ni příležitosti neměla, bych tobě čehos vzkázala,“ vysvětlovala opatrně. Nechtěla toho prozradit příliš. Jednak se styděla, že nebyla schopná vzdorovat Glorfindelovi a nechala se od něho zavřít, a také nechtěla riskovat, že by ho Thranduil kvůli tomu činu konfrontoval. Již jednou se kvůli ní bili a ta zkušenost jí bohatě stačila.
Avšak král již dříve vycítil, že se přihodilo něco závažného a nehodlal se nechat tak snadno odbýt.
„Mani marte e´Imladris, Nimloth? Mani naa lle nurtien tuulo´amin (Čehož se v Imladris přihodilo, Nimloth? Čehož přede mnou skrýváš)?“
Pokusila se na rtech vykouzlit co nejpřesvědčivější úsměv. „Ničeho. Však přese snahu mou veškerou se mi ho přesvědčiti nezdařilo.“
„Toho nepřekvapuje mne, neb on tvrdohlavým velmi jest.“ Zkoumavě si ji přeměřoval. „Mani umuva lle uma sii´ (Čehož nyní učiníš)? Zdá se, že Glorfindel by ničeho proti Gildorovi jako choti tvému nenamítal. Zřejmě ni ty...“
Její nucený úsměv rychle pohasl. „Čehož tímto naznačuješ? Já nikterak ho nepovzbuzovala!“
„Ni jsi jeho neodmítla!“
„Thranduile... Proč mne takto obviňuješ?“ Nevěřícně potřásla hlavou. Přišel snad za ní, jen aby jí vyčítal nějaké domnělé prohřešky? Jí, která mu byla po celou tu dobu věrná a nikdy na jiného ani nepohlédla? Co si o sobě vlastně myslí?!
„Já se tobě za správání své omlouvati nehodlám!“ vybuchla znenadání. „Tys stejný jako Glorfindel! Též život můj říditi chceš! A přitom práva žádného na to nemáš!“
Chtěla kolem něho spěšně projít a opustit komnaty, ale on byl rychlejší a nekompromisně ji sevřel ve svých pažích.
„Zdá se, že oheň tvůj se opět rozhořel! Tomu vskutku rád jsem, neb odevzdanost tvá mne již unavovati začínala!“ Lehce s ní zatřásl. „Já život tobě zachránil a to práv dostatečných mi dává! Tys mou!“
Ani se nepokoušela osvobodit. Jistou část jejího já dokonce rozradostnilo, že je zase v jeho objetí, tolik jí chyběla jeho blízkost, jeho rozhodnost...
„Vskutku?! A ty tohoto též Glorfindelovi sděliti míníš?!“ otázala se provokativně. Tak trochu doufala, že se rozhněvá a nechá ji jít.
Kupodivu se zdálo, že ho její útok spíš pobavil. „A pročpak bych neměl? Já jsem se úmysly svými nikdy netajil! Však tys zřejmě plná pochybností...“ prohodil téměř výsměšně.
„Možná proto, že tobě jako rozptýlení pouhé sloužiti nehodlám!“ vyhrkla bez rozmýšlení.
„Toť téměř jako výrok Glorfindelův zní...“ pronesl zamyšleně. „Však já tebe nikdy za cos podobného nepovažoval. Kdybych pouze cos takého hledal, jistě bych jinde potřeb svých snadněji ukojil.“
Nimloth věděla, že to není pouhé vychloubání. Na dvoře bylo více než dosti ellith, které by s ním ochotně sdílely jeho lože a ne jen kvůli jeho postavení. Přesto se jí jeho slova dotkla.
„O tom nepochybuji!“ odvětila chladně. „Proč tedy času svého zde se mnou ztrácíš?!“
„Možná proto, že čas svůj zde za ztracený nepovažuji. Možná proto, že více než toho hledám...“
Král pustil její ruce a držel ji dál na místě jen silou svého pohledu. „Navíc nezapomínej, že my ještě čehos dokončiti musíme,“ dodal jakoby mimochodem.
Její nejistý výraz a lehce uzardělé tváře mu nemohly uniknout. Jen nevěděl, jestli by ho to mělo potěšit a nebo by se měl cítit dotčený. Cožpak si opravdu myslí, že chce jen její tělo? Raději předstíral, že si jejího zmatku nevšiml.
„Jižs zapomněla? Přec souboj náš s meči!“ objasnil jí stručně.
„Ach.“ Nimlothiny prvotní rozpaky se v mžiku vytratily. Provinile odvrátila zrak.
„Thranduile... Tys na mne jistě nahněván... Já nedivím se tomu... Však... věz, že z úmyslu zlého jsem toho neučinila... Tys vyhráti měl...“
Chvíli mu trvalo, než z jejího nesouvislého proudu slov pochopil, o čem to vlastně hovoří. Jeho souboj s Gildorem... A její výkřik, jenž zvrátil jeho výsledek...
Přinutil se téměř lhostejně pokrčit rameny, i když jen pouhá vzpomínka na tu událost ho stále naplňovala zlostí.
„On protentokráte štěstí měl... Však napříště on již natolik šťastliv nebude...“ konstatoval výhružně.
„Ty snad toho zopakovati hodláš?“ otázala se ho nevěřícně. Nechtěla žádné další boje a už vůbec ne kvůli sobě! Cožpak se muži nedokáží obejít bez násilí a nebezpečí? Proč mají pořád takovou potřebu si něco dokazovat?
Cožpak ty téhož nečiníš? ozvalo se opět její svědomí. Nebojovala bys snad s ní o přízeň Thranduilovu?
Ona mrtva jest! odporovala chabě.
A přec se ty tak ohroženou cítíš? Někým, kdo dávno ztracen jest?
Možná ztracen, však jistě ne zapomenut! podotkla hořce.
Tedy se nejspíš více snažiti musiti budeš!
Však čehožpak bych učiniti měla?
Tebe již jistě něčeho napadne...
A co když nikoliv?
Všeho pouze na tobě záleží...
„Nimloth?“
Jeho hlas ji vytrhl ze zamyšlení. Tázavě na ni hleděl, v jeho výrazu byla patrná netrpělivost.
Nimloth si v duchu rychle dodala odvahy a s mírným úsměvem hlesla: „Pokud šat můj zrak tvůj uráží, proč od něho mně neodpomůžeš?“
Král překvapeně nadzvedl obočí, nicméně dlouho se nerozpakoval. Obratně vytáhl dýku, kterou nosil ukrytou v botě, a jistým pohybem přeřízl šněrování na jejím modrém živůtku. Pak zbraň zastrčil zpátky a pomalu jí ten kus látky stáhl z ramen.
„Vanima (Překrásné)…“ zašeptal měkce, zatímco se kochal její krásou zahalenou pouze do tenkých spodních šatů. Zlehka ji pohladil hřbetem ruky po ňadru.
„Tys šatu bys vůbec nositi neměla… Přímo trestuhodné jest, půvabu takovéhoto zahalovati.“
Nimloth trochu zčervenala, jednak kvůli hladovému pohledu, který na ni upíral, a jednak kvůli jeho obdivným slovům, na něž nebyla zvyklá. Ani jeho dotyk, jakkoli letmý, jí na klidu nepřidal. Přesto byla ráda, že na něho takto působí, a že očividně aspoň na chvíli pozapomněl na svou nenávist ke Gildorovi.
„Věru nemyslím, že ostatní by čehos takého schvalovali,“ snažila se zlehčit situaci.
„Jistě… Stejně jako slov tvých předchozích… Otázkou zůstává, zda-li tobě na soudu jejich vskutku toliko záleží…“
Vzal její tvář do dlaně a zkoumavě se jí zahleděl do očí.
„Vždyť Glorfindel stále nesouhlasí, bys ty se mnou byla. A přec jsi za mnou přišla…“ konstatoval, i když v jeho prostých slovech se skrývala více než jedna otázka.
Palcem přejel po jejím spodním rtu, zvolna, jako kdyby ji laskal ústy. „Hmm?“
„Uma (Ano)…“ polkla s námahou a i její stručná odpověď naznačovala více, než by se mohlo zdát.
Thranduilův vědoucí úsměv prozrazoval, že mu to neuniklo. Byl v něm náznak samolibosti, jako kdyby chtěl říct, že si byl jist, že mu nakonec neodolá. Asi ji to mělo pobouřit, ale nějak se nemohla přinutit, aby jí na tom záleželo. Komu chtěla co nalhávat? Vždyť oba dva dobře věděli, co k němu cítí... Když k ní sklonil hlavu, ochotně mu nabídla své rty k polibku a v očekávání přivřela oči.
„Uuma verya um tanya au´ (Neodvažuj se toho znovu učiniti)!“ zvážněl nečekaně. „Vesta ta a´amin (Slib mi toho)!“
„Thranduile...“ zašeptala naléhavě a snažila se ho sama políbit, kupodivu on se nenechal.
„N´vesta n´miqula, Nimloth (Žádný slib, žádný polibek, Nimloth),“ prohlásil nekompromisně.
„Thranduil, uuma yaiwa amin ikotane (Thranduile, nedobírej si mne takto),“ zaprotestovala a lehce se zamračila.
„Amin uuma lakwena, Nimloth. Vesta a´amin lle uumuva crona lle oio au´ (Já nežertuji, Nimloth. Slib mi, že už si nikdy znovu neublížíš).“
Po tomhle už otevřela oči docela a raději hned uhnula Thranduilovu vyčítavému pohledu.
„Uunat´ marte, Thranduil (Ničeho se nestalo, Thranduile)...“ ozvala se rozpačitě.
„Tancave, vee´ Valar nae varien lle a´re! Nan´mani no´tul´re (Zajisté, neb Valar tebe dnes chránili! Však co dne zítřejšího)?“
Král nechápal, jak se Nimloth může tvářit, jako kdyby se nic mimořádného nestalo. Vždyť si chtěla sáhnout na život! Stačilo málo a už by tu s ní takto rozmlouvat nemohl. Jen ta představa byla více než znepokojivá...
„Vesta (Slib toho)!“
Nimloth se zadívala Thranduilovi do očí. „Mankoi? Lle merna tyav quelin iire lle nyara amin kel (Proč? Chceš se cítit lépe, až mi řekneš, bych odjela)?“
Zavrtěl hlavou. „N´uma. Ten´amin merna tyav quelin iire amin nyara lle n´kel (Nikoliv. Neb se chci cítit lépe, až ti řeknu, bys neodjížděla).“
Zamračila se ještě víc. „Thranduil, amin uuma nowa (Thranduile, já nemyslím si) –“
„Quel, uuma (Dobře, nemysli),“ přerušil ji a začal ji prostě líbat.
Nezdržoval se nějakým nesmělým oždibováním jejích malinových rtíků, na to byl příliš netrpělivý. Bez jakýchkoli okolků se zmocnil jejích úst, jeho jazyk vlhce vklouzl dovnitř a nestoudně se třel o její. Nimloth jen překvapeně vzdychla a to byl také jediný protest, na který se zmohla, než ovinula své paže Thranduilovi kolem krku a poddala se jeho vášnivému polibku. Cítila jeho ruce klouzat po svých zádech a přitiskla se k němu blíž. Připadalo jí to už tak dávno, kdy u sebe naposledy takhle stáli, v těsném objetí toho druhého. V jeho silných pažích si připadala tak bezpečně, pryč byly náhle její pochybnosti a starosti ohledně Glorfindela. Teď existovali jen oni dva, aspoň pro tuhle chvíli bylo všechno naprosto jednoduché...
„Nimloth...“
Pomalu rozevřela oči, o kterých ani nevěděla, že je zavřela, a okouzleně se zadívala na Thranduila, jenž si ji prohlížel s hlavou stále nakloněnou k její.
„Mankoi lle tampe (Pročpak jsi přestal)?“ hlesla zadýchaně a zkoumavě si olízla rty, jako kdyby ještě chtěla zachytit poslední stopy jeho omamné chuti.
„Amin naa feithien ten´lle nanquena (Já na odpověď tvou čekám).“
Král téměř hypnotizovaně sledoval pohyb jejího jazyka a snažil se nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby se takto dotýkala jeho. Už jen její blízkost postačovala, aby mu byly jeho nohavice nepříjemně těsné. Ještě štěstí, že na sobě dosud měla těžkou sukni, jinak by v jejich současné pozici nebyl schopný před ní něco takového utajit.
„Lle nwalka (Tys krutý),“ postěžovala si, avšak jeho zatvrzelý výraz nenechával prostor pro nějaké vyjednávání. Bylo zřejmé, že je odhodlaný dostat z ní ten slib za každou cenu.
„Sai eithel... Amin vesta tanya (Nu dobrá… Já toho slibuji),“ podvolila se nakonec.
Nechápala, proč na tom tak lpí. Přece si snad nemyslí, že by se o něco takového pokusila znovu, zvlášť teď, když jsou konečně zase spolu!
„Rina tanya, Nimloth. Gurtha naa i´tela, ta n´naa men. Lle n´naa nandor, uuma tyela coialle ve´o´ (Pamatuj toho, Nimloth. Smrt koncem jest, nikoliv cestou. Ty zbabělcem nejsi, tedy nekonči život svůj tak).“
„Amin uumuva, Thranduil. Lle caela bethamin (Nebudu, Thranduile. Ty slova mého máš).“
Spokojeně se usmál. „Quel (Dobře). Myslím, že nyní odměny zasluhuješ...“
„Hmm...“ vydechla souhlasně a dychtivě rozevřela rty. Už cítila jeho ústa na svých, když v tom se venku rozezněl zvon ohlašující zahájení slavnostní večeře.
„N´uma (Ne)...“ zamumlala a chtěla pokračovat v líbání, ale k jejímu zklamání se od ní odtáhl.
„Amin uuma merna alak sina. Lye caeluva ilya i´luume´lye antaya. Telwan (Já tohoto uspěchati nechci. My všechen čas, jejž bychom potřebovati mohli, míti budeme. Později).“
Konejšivě ji pohladil po zádech. „Nyní však pospěš. Já rád bych tebe do síně hodovní doprovodil. A tebe po boku svém u tabule usadil.“
Nimloth, která prve zamířila k malé šatně, aby se převlékla, se zarazila a znepokojeně se zadívala na Thranduila.
„Myslíš, že toho moudrým jest? Vždyť Glorfindel -“
„Nimloth.“ Král přešel k ní a znovu ji vzal do náruče. „Já tebe v tajnosti držeti nehodlám. Vždyť ničeho špatného nečiníme, důvodu tedy není, bychom se v skrytu scházeli.“
„Já vím, však...“
Nimloth vypadala ustaraně. Vybavilo se jí, jak ji bratr nechal zavřít v temné komůrce, když se mu snažila vzdorovat, a při té vzpomínce ji zamrazilo. Teď na to však již není sama, ubezpečovala se. A Thranduil jistě nedopustí, aby se něco podobného opakovalo. Vždyť je v jeho království, co by se mohlo stát? Její bratr může klidně nesouhlasit, nic tu však nezmůže.
„Pravdy máš,“ pousmála se, i když tak úplně přesvědčená nebyla. „Čím dříve se o tom dozví, tím dříve se s tím vyrovná.“
Chtěla se vymanit z jeho objetí, aby se připravila k večeři, avšak odmítl ji pustit.
„Uuma dela, lothamin. Iluve nauva tereva (Nestrachuj se, květinko má. Všeho v pořádku bude),“ pronesl neochvějně a ona se ráda nechala ukolébat jeho klidem.
„Uma, malraamin (Ano, lve můj zlatý),“ odvětila s něžným úsměvem.
„Amin varuva lle ve´raa, tanaka en´tanya (Já tebe jako lev brániti budu, tím si jista buď),“ sdělil jí sebejistě, jeho fiasko s Gildorem v tu chvíli zcela zapomenuto.
A ji ani nenapadlo, aby ho na to upomínala.
„Amin sinta (Já vím).“
„Ta n´nae quel noa (Toť nápadu dobrého nebylo)!“ zavrčel Glorfindel podrážděně a nazlobeně se zadíval na Elronda sedícího vedle něho. Ten se jeho hněvem nenechal nijak vyvést z míry. Už jen proto, že toto prohlášení neslyšel ten večer poprvé.
„Jeden by řekl, že bitvy, jimižs prošel, tebe trpělivosti naučily, mellonamin (příteli můj),“ poznamenal pouze chladně a jeho klidná slova měla na Glorfindela větší účinek než ostré pokárání.
Nutno říci, že i Elrond již začínal být znepokojený. Do hodovní síně dorazili před dobrou půlhodinou, nicméně Nimloth se dosud neobjevila. A ani Thranduil...
Lord se pátravě rozhlédl kolem sebe. Kromě Eldar z jeho družiny byli přítomni snad všichni, kdo na Thranduilově dvoře zastávali nějakou významnější funkci. Některé z nich znal osobně, a tak jim přátelsky pokynul na pozdrav, když se jejich oči náhodou setkaly. Přitom si uvědomil, že mezi nimi chybí Erestor. Přišlo mu to divné, neboť věděl, že má tyto oslavy na starosti, a dosud nezapomněl, jak jeho bývalý rádce rád na vše dohlíží osobně. Jeho nynější nepřítomnost byla rozhodně neobvyklá. A zřejmě nebyl sám, kdo si to myslel. Jeden z ellyn, kterého ihned identifikoval jako Finroda, kapitána vojsk Eryn Lasgalen, nejistě těkal očima mezi Erestorovým místem a dveřmi, jako kdyby doufal, že se v nich tmavovlasý rádce každým okamžikem objeví. Jeho výraz byl ustaraný, a kdyby Elrondovy myšlenky nebyly nyní plně soustředěny na Nimloth, jistě by neváhal a šel si s ním promluvit. Takto tuto skutečnost vzal pouze na vědomí a přesunul svůj zkoumavý pohled na Lidiannu s Legolasem usazené vlevo od králova zatím prázdného křesla. Vůbec nečekal, že by se tu ti dva mohli dnes večer objevit. Když chtěl naposledy zkontrolovat princův stav, našel je tvrdě spící v objetí. O to víc ho potěšilo, když před krátkou chvílí dorazili. Musel nechtě uznat, že jim to spolu velmi sluší. Oba odění v temně zelené dekorované zlatou výšivkou, jak se patří na Eryn Lasgalen, a očividně velice šťastní, když je tak sledoval, jak se drží za ruce a šeptem si vyměňují něžné důvěrnosti. Nu, aspoň už se nemusel strachovat o princův život. Nikomu by to nepřiznal, ale když Legolase ošetřoval po jeho souboji, dost se obával, jestli se dokáže ze svého zranění plně zotavit. Lidiannina péče byla zřejmě tím nejlepším lékem.
„Manke naa re (Kdepak ona jest)?“ pronesl Glorfindel přes zaťaté zuby a upoutal tak opět Elrondovu pozornost.
„Trpělivost, meldir,“ odbyl ho téměř úsečně, podvědomě však zalétl očima ke dveřím, aby se přesvědčil, jestli se mezitím aspoň jeden z nich neobjevil. Marně.
Opět nechal svůj pohled bloudit po místnosti. Nezdálo se, že by si kdokoliv jiný vykládal Thranduilovu absenci jako nepatřičnou. Většina se vesele bavila a užívala si velký výběr královských vín, hudebníci už dokonce začali hrát a netrvalo dlouho a několik párů se odebralo k nim, aby se potěšili tancem. Neušlo mu, že Legolas se svou chotí jsou mezi nimi. Jejich tanec nebyl tak ladný jako ten ostatních, neboť ačkoliv princ ovládal kroky výborně, Lidianna v nich ještě občas chybovala, přesto byl plný vášně a kouzla. Pravda, Legolas držel Lidiannu rozhodně těsněji u sebe, než-li to pravidla dovolovala, avšak kdo by jim to zazlíval? Vždyť i on sám v minulosti mnohdy porušil předpisy jen proto, aby mohl být blíž Celebrían... Zdálo se to už tak dávno... skoro jako kdyby se to ani nestalo jemu.
Znenadání se ho zmocnil nepříjemný pocit. Pozvedl hlavu, kterou během svých vzpomínek sklonil, a jeho oči se nečekaně střetly s ocelovým ostřím Gildorových šedých očí. Výraz jeho kapitána byl neproniknutelný, ale v tom pohledu nebylo nic přátelského. Spíš připomínal divokou šelmu, která si prohlíží svou budoucí oběť, aby odhalila její slabiny. Nechápal, čím si něco takového zasloužil. Že by se ho tak dotklo jeho napomenutí? Nikdy v minulosti s Gildorem potíže neměl a i když věděl, že je občas na své muže příliš tvrdý, nechával mu volnou ruku, neboť jeho schopnosti v boji byly nenahraditelné. Rozhodně by nerad přišel o tak výtečného válečníka. Už jen z onoho prostého důvodu, že by ho nechtěl mít za nepřítele. Patřil k tomu typu, co nikdy nezapomínají byť domnělou křivdu a neúnavně se ženou za svou odplatou...
„Mani marte, Elrond (Čehož se přihodilo, Elronde)?“ ozval se Glorfindelův netrpělivý hlas a tmavovlasý lord se k němu na okamžik automaticky otočil.
„´Uunat, (Ničeho),“ potřásl hlavou a znovu se obrátil směrem ke Gildorovi.
Ten se na něho pouze pousmál a pozvedl číši v němém pozdravu. Elrond mu poněkud strnule pokynul hlavou, než se zase odvrátil.
„Myslím, že již stárnu...“ zamumlal hořce.
Glorfindel se jen mírně ušklíbl, ale zdržel se případných posměšných poznámek.
„Možná bych se přec jen po Nimloth poohlédnouti měl...“ navrhl vzápětí a kdyby ho Elrond nepopadl pevně za paži, jistě by hned vyrazil.
„Trpělivost.“
„Trpělivost?! Já připustiti nehodlám, by ten... syn orčí... sestře mé ublížil!“ ohradil se Glorfindel vášnivě.
„Klid,“ snažil se ho Elrond mírnit.
„Klid?!“ opáčil skoro nevěřícně. „Rád zřel bych, kterak klidným bys byl, kdyby se o lady Arwen jednalo! Vzpomínám, žes tehdy velice výbušným býval!“
„Glorfindele!“ procedil Elrond mrazivě.
Opravdu neměl náladu zaobírat se nyní touto částí minulosti. Skoro se mu ulevilo, když se nad nimi pojednou ozval Gildorův hlas.
„Lady Nimloth snad ohrožena jest?“
Oba k němu vzhlédli, překvapeni, že ani jeden z nich nezaznamenal jeho příchod.
„Zřejmě stárneme oba...“ zamumlal Glorfindel unaveně. Zároveň přemítal, zda by bylo moudré prozradit Gildorovi, že je Nimloth někde s Thranduilem. Došel k závěru, že moudré asi ne, ale rozhodně by to nemusela být špatná podívaná za předpokladu, že by Gildor bojoval stejně dobře jako předtím...
Elrond asi odtušil, co se mu honí hlavou, protože ho raději ani nepustil ke slovu.
„Nikoliv, Gildore. Lady Nimloth se pouze poněkud pozdržela. Zřejmě se stále ještě zkrášluje.“
„Vskutku?“ Kapitán pochybovačně pozvedl jedno obočí a Glorfindel si hned pomyslel, že zřejmě tráví s Elrondem více času, než by bylo zdrávo, když už přejímá i jeho gesta. „Jako by toho zapotřebí bylo! Ona by ozdobou byla, i kdyby se pouze v košili drátěnou oděna objevila!“
Glorfindel si rychle vybavil, kde končí drátěná košile, a výhružně přimhouřil oči.
„Tys vskutku více válečníkem než-li poetou, Gildore,“ pousmál se Elrond ve snaze zlehčit trochu tuto napjatou situaci. „Kdybych na místě tvém byl, řekl bych, že oděna pouze do vlasů svých stříbřitých by úchvatnou byla.“
Blonďatý lord po něm ihned vrhl rozlícený pohled a pevně stiskl zuby. Gildor si toho povšiml.
„A hádám, bych si za výrok tento úder od lorda Glorfindela vysloužil,“ podotkl věcně. „Nicméně nesouhlasiti nemohu, lorde Elronde. Však o podívanou takovouto bych se já s nikým děliti nechtěl. Vždyť pohled pouhý na ni takřka jako výsměch Valar jest, že my, ač bohy nejsme, se krásou, jež tu jejich předčí, kochati můžeme.“
Glorfindel se zamračil nad tím rouháním. „Jist si nejsem, zda slov takovýchto by vůbec vyřčeno býti mělo. Sestra má půvabnou velice jest, o tom sporu není, však královnám Valar se rovnati nemůže.“
Gildor se pousmál. „Nu, já řekl bych, že toť pouze otázkou vkusu jest, lorde Glorfindele. Navíc získati přízeň sestry Vaší výzvou větší jest, než-li se o jednu z Valier (pozn. královny Valar) ucházeti.“
Ani tato slova Glorfindela příliš nepotěšila. „Takto tedy na sestru mou pohlížíš?! Jako na výzvu pouhou?!“ otázal se ho ostře.
„Samozřejmě že nikolivěk, lorde. Však výzva ta všeho mnohem zajímavějším činí. Navíc z Valier pouze Nienna volnou jest a já chladu a smutku neholduji.“
Než-li na to stačil Glorfindel zareagovat, vmísil se raději do řeči opět Elrond.
„Nenech se slovy jeho znepokojiti, meldir. Já pochybností nemám, že úmysly jeho zcela čestné jsou.“
„Vpravdě tak, lorde Glorfindele,“ přisvědčil Gildor s odzbrojujícím pousmáním. „Doufám jen, že proti nim ničeho nenamítáte, a že ono označení lichotivé mně určeno nebylo.“
Nezdálo se, že jeho vlídná slova mají na Glorfindela nějaký větší účinek.
„Pokud sestra má po svazku s tebou touží, já zbraňovati vám nebudu. Však hleď, by ses k ní správal, kterak zasluhuje, sic příště se v souboji se mnou octneš!“ neodpustil si nakonec varování.
„Budu s tím počítati, lorde,“ odvětil Gildor lehce a odebral se zpět na své místo.
„Ro naa ikotane (On je tak)...“ procedil Glorfindel mezi zuby s očima zabodnutýma do zad odcházejícího lorda.
„Ikotane sai ve´ lle (Tak moc jako ty)?“ doplnil ho Elrond ne bez zadostiučinění.
Jedinou odpovědí mu bylo Glorfindelovo zamračení.
Následující dlouhé minuty ubíhaly v napjatém tichu. Když pak hudebníci znenadání ustali ve svém hraní, Elrond s úlevou pohlédl ke dveřím, neboť to mohlo znamenat pouze jediné.
„Konečně...“ oddechl si ulehčeně, jen aby vzápětí mírně pobledl a vrhl znepokojený pohled na svého společníka. Dopředu věděl, že to, co právě spatřil, se mu nebude pranic líbit...