XXXIX. kapitola

    Nimloth ztěžka polkla a bezděčně zesílila svůj stisk na Thranduilově předloktí. Byli už jen kousek od hodovní síně, bylo příliš pozdě, než aby mohla nyní couvnout. Nejistě si druhou rukou přejela po své bohaté sukni. Glorfindel bude určitě zuřit...

Když ji král v jejích komnatách požádal, aby se ještě neoblékala, že k ní pošle švadlenu s novými šaty vhodnými pro tuto příležitost, potěšila ji jeho pozornost. Přijala od něj políbení na rozloučenou a příslib, že ji za chvíli vyzvedne, aby ji doprovodil do sálu, načež osaměla. Ne však na dlouho. Stihla akorát uklidit onen nepořádek na zemi a už švadlena klepala na dveře. Jakmile jí ta elleth ne bez patřičné pýchy předvedla svůj výtvor, ztuhl Nimloth úsměv na rtech. Jistě, byly to přenádherné šaty... celé ušité ze smaragdové látky překryté černou krajkou se zlatými výšivkami lístků Eryn Lasgalen... byla to přímo róba hodná královny... Avšak ona nepochybovala o tom, že jejich barva popudí Glorfindela více než býka červená...

Chabě protestovala, že si je nemůže obléci, ale švadlena měla zřejmě své rozkazy, protože ji vlídně, nicméně neoblomně přiměla vzít si je nakonec na sebe. Zručnými prsty jí zašněrovala živůtek a uhladila krajkovou sukni na jejím saténovém podkladu. Poté si prohlédla výsledný dojem a spokojeně pokývala hlavou. Přestože tyto šaty byly zhotoveny bez léčitelčina vědomí, přesně jí padly, neboť švadlena znala dobře její míry, jako ostatně míry většiny Eldar na Thranduilově dvoře. Nimloth se ani nestačila vzpamatovat, když se jako na zavolanou objevila ve dveřích služebná, aby jí upravila vlasy. Energicky ji popohnala ke stolku, kde ji usadila do křesla, a začala jí obratně splétat její dlouhé stříbřité prameny. Nimloth po celou tu dobu téměř nedýchala a v okamžiku, kdy koutkem oka zachytila, jak švadlena té dívce cosi podává a ta jí to vzápětí vetkla do vlasů, znejistila už úplně. Chtěla se zvednout a jít se podívat, avšak služebná ji lehce přitlačila zpátky.

„Ještě strpení, arwenamin (paní má),“ konejšila ji, hbité ruce v jejích vlasech se ani na okamžik nezastavily. Po době, jež se zdála být nekonečná, jí oznámila, že již skončila a podala jí zrcátko, aby si mohla prohlédnout její dílo. Nimloth beze slova zírala na své bohaté vlasy, které většinou nosila volně nebo zapletené do jednoho silného copu, a nemohla uvěřit svým očím. Jejich přední část byla vyčesána a spletena do složitého účesu, jejž zdobila zlatá čelenka se smaragdem vsazeným ve středu. Léčitelka strávila dost času v Eryn Lasgalen, aby poznala účes, který byl předepsán ženské části královského rodu při slavnostních příležitostech. A byla si jistá, že není jediná, kdo tohle ví... Thranduil jí rovnou mohl dát do rukou ceduli s nápisem, že patří jemu!

Nehodlala svého bratra takovýmto způsobem provokovat, a tak počkala, až obě ellith odejdou, a spěšně se vydala do šatny převléci. Vybrala si nejhezčí ze šatů, které si s sebou přivezla, i když těm od Thranduila se plně rovnat nemohly, a hodila je na postel. Pak začala netrpělivě tahat za tkanice svého živůtku. Šněrování na zádech však zatvrzele odolávalo jejímu úsilí. Tlumeně zaklela. Jestli by nebylo nejjednodušší, kdyby s ním naložila jako prve Thranduil... Jenže se jí příčilo zničit tak krásné šaty... Ne, že by byla marnivá, ovšem to, že byly od jejího zlatého krále, jim notně přidávalo na kouzlu... Náhle její pozornost upoutalo tiché zašustění a ona se otočila za tím zvukem, jen aby spatřila Astaldera, jak sedí na její modré róbě a cupuje ji na kousky.

„Kela, lle onna (Zmizni, ty zvíře)!“ vykřikla podrážděně. Cožpak ten vlk nemá nic lepšího na práci, než se jí dnes neustále plést pod nohy?!

Astalder pouze krátce vyštěkl a vyrazil z místnosti. Nimloth ho sledovala zamračeným pohledem ke dveřím, kde se vlče mrštně propletlo někomu mezi nohama a zastavilo se až na chodbě. Léčitelka zatajila dech, když pomalu pozvedla svůj zrak a střetla se s ledovýma očima Thranduila.

„Amin estela ta uume tulta amin (Já doufám, že toho mně nepatřilo),“ pronesl s pousmáním a natáhl k ní ruku.

Na okamžik se toužebně zadívala na zbytky šatů na posteli, než k němu přistoupila a přijala jeho rámě.

„Ya sinta (Kdož ví)...“ zamumlala, zatímco se snažila dopředu odhadnout, jak asi Glorfindel zareaguje, až je spatří spolu.

Thranduil byl také oděn do zelené a zlaté, jak se slušelo na vladaře Eryn Lasgalen, jeho vlasy byly zapletené do složitých královských copů, čelo mu zdobila zlatá koruna. Vypadal majestátně a vážně. Skoro si přála, aby byl zas jen v prosté tunice a nohavicích, s vlasy volně splývajícími... Zdálo se jí, že tehdy má k němu nejblíže...

Nechala ho, aby ji podrobil zevrubné prohlídce, bylo zřejmé, že se mu líbí, co vidí. Spokojeně přikývl.

„Tula san´ (Pojď tedy),“ pobídl ji mírně a s Astalderem v patách se vydali do síně...

Elrond přesně rozpoznal okamžik, kdy je Glorfindel spatřil - jeho číše se zastavila vprostřed cesty k jeho ústům, rysy mu ztvrdly.

„Glorfindele...“ začal varovně, ale on zvedl ruku v odmítavém gestu.

„Faarea (Dost)!“ procedil zlostně a pro důraz třísknul pohárem o stůl, až se víno rozstříklo kolem.

Jeho tón byl tak ostrý, že umlčel dokonce i obvykle rázného Elronda, jenž se zmohl akorát na to, že ho s předtuchou blížící se katastrofy sledoval.

„Manka ro merna tyal tangaa san´ amin tyaluva tangaa (Jestliže on tvrdě hráti chce, pak já tvrdě hráti budu)!“ zamumlal zlatovlasý lord hrozivě, jeho prsty se pevně obemkly kolem jílce meče, až mu klouby zbělely. Elrond očekával, že se vzápětí vyřítí směrem k Thranduilovi, který právě usazoval Nimloth po své pravici, a tak si oddechl, když kupodivu své sevření po chvilce uvolnil a zase se chopil poháru.

„Iire amin tela yassen sen re delothuva vithel essa en´ho (Až s nimi skončím, ona dokonce i jména jeho nenáviděti bude)!“ prohodil tiše a ten nenadálý klid ho znepokojil mnohem více než jeho předchozí vztek. Takhle totiž Glorfindela již několikrát v minulosti zažil... Když před bitvami probírali strategii boje... Tehdy se jeho dnes již bývalý kapitán zcela oprošťoval od jakýchkoli emocí a jen chladně kalkuloval... a vždy se jeho taktika osvědčila... Ať už to bylo cokoliv, co měl v úmyslu učinit, Elrond nepochyboval o tom, že se mu ty dva podaří rozeštvat. Zamyšleně se zahleděl k čelu stolu. Král zrovna sám naléval Nimloth víno a ta se na něho s něžným úsměvem dívala. Vypadala tak... šťastně... Nepamatoval si, že by ji někdy viděl takhle rozzářenou... Skoro mu bylo líto, že jí musí ublížit... Ale nedalo se nic dělat. Pořád lepší než aby ji v budoucnu zranil Thranduil... A to by se určitě stalo... Vždyť strávil se svými démony již tolik času, že se jeho chování a jednání staly zcela nevypočitatelnými. Možná že Nimloth by byla schopná ho zachránit a osvobodit konečně jeho duši, avšak riziko v případě, že by se jí to nezdařilo, bylo příliš vysoké. Jistě, ona by ho neváhala na sebe vzít, naštěstí je tu ještě on a Glorfindel, aby zajistili její štěstí... A samozřejmě hlavně Gildor...  Zadumaně zalétl pohledem ke svému kapitánovi, který byl zrovna zabrán do rozhovoru s ellonem sedícím vedle něho, a spokojeně se pousmál. Ano, Gildor je řešením všech jejich starostí...

Glorfindel v tu chvíli myslel na totéž. Bylo mu sice silně proti mysli zasahovat takhle do Nimlothina života, nicméně jak se měl již možnost přesvědčit, nebylo jiného východiska. Jeho sestra přese veškeré jeho úsilí a přesvědčování stále tvrdošíjně projevovala zájem o toho nadutého Thranduila, zcela zaslepená a hluchá k jakýmkoli radám a skutečnostem, které rozhodně nehovořily v králův prospěch. Ona na nich přesto vždy dokázala najít něco pozitivního. Byl však pevně přesvědčen, že až si s ní dnes večer promluví, tak konečně pochopí, co je ve skutečnosti zač. A jakmile procitne, pak bude už jen malý krůček k tomu, aby ji přesvědčil, že Gildor je pro ni ten pravý...

Nenápadně se zahleděl na svou sestru. I přes svůj vztek musel uznat, že jí to velice sluší... Samozřejmě mu neunikla barva jejích šatů a ani zlatá čelenka v jejích vlasech... Stejně jako důvod, proč je měla na sobě. A i kdyby, stačil jediný pohled na samolibě se tvářícího Thranduila po její levici, aby mu bylo vše jasné. Jeho bývalý přítel si na ni očividně činil nárok! A to přede všemi! Neušlo mu, jak na jejich společný příchod zareagovali ostatní, už jen ozdoba Nimlothiných vlasů by sama o sobě vzbudila nemalý rozruch... a což teprve, když ji Thranduil usadil vedle sebe v čele stolu! Jeho nepřístojné chování zaskočilo dokonce i jeho a to ho znal tak dlouho! Přesto by od něho nikdy nečekal něco podobného... Nu, však on má taky ještě pár figurek na šachovnici... A pokud vše dobře zahraje, nemá Thranduil nejmenší šanci tuhle partii vyhrát!

Zhluboka se napil ze svého poháru. Skoro se styděl za své předchozí... řekněme nevyrovnané chování... Ještě že tu byl Elrond, který zchladil jeho prvotní zuřivost a přiměl ho zase racionálně uvažovat. Dokonce mu poradil, jak dále postupovat... A jeho slova ho velice překvapila. Jistě... byly to jen pouhé dohady, ale až nebezpečně blízko pravdy... Což jen dokazovalo, jak vnímavý Elrond je... Samozřejmě neměl ponětí o Thranduilově motivaci a ani přesně nemohl vědět, co se tehdy událo, avšak on naštěstí znal dobře pozadí celého toho incidentu. A když při jeho líčení Nimloth pár detailů opomene sdělit, kdo by ho mohl nařknout ze lži? Nebude to přece jeho vina, když dojde k mylnému závěru... A pochyboval, že by někdo z těch, kdo znají pravdu, o tom chtěl hovořit…

Šach mat, pomyslel si s uspokojením.

Nimloth se zvedla ze svého místa a již poněkolikáté ten den zatoužila, aby byla kdekoliv jinde. Byl to vskutku náročný večer. Oslava na počest novomanželů nebrala konce, měla pocit, že už hovořila snad s každým v místnosti. Samozřejmě vyjma Glorfindela... Raději se zarputile vyhýbala pohledu jeho směrem, i když věděla, že rozmluvu s ním nemůže oddalovat donekonečna. Dlužila mu přece svou odpověď. Z tohoto důvodu ani nepocítila žádnou zvláštní úlevu, když se hosté pomalu začali rozcházet a Thranduil sám se zvedl k odchodu. Letmo přelétla očima síň a to, co spatřila, jí nikterak na klidu nepřidalo.

Kromě několika párů, které se oddávaly tanci, mezi nimiž byli i Legolas a Lidianna, a hloučku ellyn poblíž dveří zabraných do rozhovoru, zahlédla také svého bratra. Seděl vedle Gildora a oba s vážnou tváří cosi probírali. Srdce se jí rozbušilo prudčeji. Ani radši nechtěla vědět, o čem to hovoří, nějak se nemohla zbavit obavy, že se to týká jí.

„Nimloth?“

Trhla sebou a obrátila se k Thranduilovi, jenž ji pozoroval s neskrývaným zájmem.

„Ai (Ano)?“

„Lle tanaka lle uumuva salka yassen amin (Jsi si jistá, že si se mnou nezatančíš)?“ otázal se jí a ona se lítostivě pousmála. Bylo to již podruhé, co ji dnes vyzval k tanci, a za normálních okolností by takovou nabídku s nadšením přijala. Jenže toto nebyly normální okolnosti a ona, ačkoliv si nepřála nic víc, než spočinout zase v jeho náruči, ji musela odmítnout. Opět...

„Thranduile...“ zašeptala nešťastně, její hlas tiše prosil o pochopení.

Jenže s Thranduilem nebylo nikdy nic jednoduchého.

„Amin rangwa, Nimloth. Nan´ ten´ sut an lle merna vor ve´ sina (Rozumím, Nimloth. Však kterak dlouho takto pokračovati chceš)?“

Jeho prsty ji něžně uchopily za bradu a pozvedly jí hlavu tak, aby se jejich zraky střetly. Jeho oči byly plné příslibů a jen stěží potlačované touhy, ty její smutné a znepokojené.

„Ilan (Ne dlouho),“ odvětila stručně a na jeho tázavě povytažené obočí pokračovala. „Amin quenuva yassen Glorfindel a´du (Dnes večer s Glorfindelem promluvím).“

Bezděčně se přitom zadívala na svého bratra, který vypadal, že si není vůbec vědom její přítomnosti. Králův pohled se upřel tamtéž a jeho výraz poněkud ztvrdnul.

„Ta n´naa quel noa, Nimloth (Toť nápadu dobrého není, Nimloth).“ Stále ještě nepřišel na to, co se přihodilo po jeho odjezdu z Imladris, nicméně měl z toho všeho dost nepříjemný pocit. Její chování po příjezdu sem ostatně hovořilo samo za sebe.

„Uuma uma tanya (Nečiň toho).“ Jeho hlas zněl spíš znepokojeně než rozkazovačně. Jako kdyby dopředu věděl, že jí to stejně nevymluví.

„Thranduile...“ Její prsty nesměle vklouzly do jeho dlaně. „Já musím.. dlužím mu toho.“

„Vskutku?“ Zamračil se. „Řekl bych, že po tom všem, co se dobou poslední událo, ty mu ničím povinována nejsi. Tak proč toho činiti chceš? Vždyť jeho stejně nepřesvědčíš.“

Léčitelka se znovu zadívala na svého bratra. „Toho si vědoma jsem. Však já jemu odpovědi své přislíbila. A ráda bych alespoň slibu tohoto dodržela.“

„A sliby, jež jsi nedodržela?“ Jemně sevřel její ruku ve své, teplo, které z ní sálalo, ji uklidňovalo. „Proč pocitu mám, že se mne týkaly?“

Sklonila hlavu. Náhle se hluboce styděla za své nečestné chování. „Uma (Ano)...“ hlesla sotva slyšitelně.

Na okamžik se obávala, že ji od sebe odvrhne, že ji zatratí za to, že lhala. Ale nic takového se nestalo. Jen pozvedl její ruku ke svým rtům a vtiskl na ni lehký polibek.

„Já jist si jsem, že tys na vybranou neměla. Někdy se ke lži uchýliti musíme, však pokud účelu dobrému slouží, pak na cti neubírá nám.“

Pousmála se. Bylo zjevné, že hovoří z vlastní zkušenosti. Ale místo toho, aby ji to pomyšlení pobouřilo, jak by asi správnou dámu mělo, pocítila úlevu. Najednou už si nepřipadala jako naprostý vyvrhel, lhář a zrádce. Očividně nebyla první ani poslední, kdo porušil své slovo. A neudělal vlastně Glorfindel totéž? Všechny jeho sliby o tom, že ji nechá žít podle svého a nebude za ni rozhodovat...

„A ty myslíš, že o účel dobrý se jednalo?“

Její ruka stále spočívala v jeho a ona se ji nepokoušela vysvobodit. Kdyby byli o samotě, nebránila by se ani dalším dotykům, avšak v této situaci si nemohli dopřát víc.

„Jistě. Pokud to tebe ku mně přivedlo, pak bys jen stěží lepšího nalézti mohla.“ Pomalu, téměř neochotně pustil její ruku. „Učiň tedy, čeho za správné považuješ. Však doufám, že při snídani po boku mém opět usedneš.“

Šťastně se na něho usmála. „Ničeho by mi v tom zbrániti nemohlo, malraamin (zlatý lve můj).“

Přikývl. „Quel du san´, lothamin (Dobrou noc tedy, květinko má).“

Jen s obtížemi odolal pokušení ji políbit. Raději rychle vyšel ze síně a zamířil do svého křídla. Stále ze sebe nemohl úplně setřást tu podivnou úzkost, která se ho při rozmluvě s ní zmocnila. Když nahoře u schodiště spatřil stát známou postavu, dostal náhle spásný nápad. Ani se nepodivoval nad tím, co tam vlastně Finrod pohledává, teď mu šlo jen o Nimlothino bezpečí.

„Finrode, dobře, žes tu. Já potřebuji, bys ty dnes na lady Nimloth dohlédl. Kdyby se ji kdokoliv, byť by to bratr její sám byl, z paláce odvésti pokoušel, ty tomu zbrániti musíš, rozumíš? Ona nyní v síni se nachází... běž a z očí ji nespouštěj! Však hleď, by přítomnost tvá utajena zůstala!“

Thranduil ignoroval kapitánův tázavý pohled a odebral se do svých komnat s vědomím, že je o Nimloth postaráno. Když svlékal svůj slavnostní šat a rozplétal si vlasy, nemohl si nepředstavit, jaké by to asi bylo, kdyby tu teď byla s ním... Ta myšlenka ho naplnila touhou po něčem zcela jiném než pokojném spánku. Už brzy... přislíbil sám sobě. Nahý, jak byl zvyklý léhávat, vklouzl pod chladivou přikrývku. Saténové povlečení příjemně hladilo jeho kůži, i když v hebkosti s tou její soupeřit nemohlo. Již brzy tu bude ležet vedle něho... její stříbrné vlasy rozprostřené po jeho polštáři... její smyslné křivky přitisklé k jeho tělu... Přivřel oči. Jistá část jeho anatomie se neodbytně domáhala jeho pozornosti a on ji pevně obemknul prsty, aby jí vyhověl. Zvolna pohyboval rukou nahoru a dolů, avšak tentokrát mu připadalo, jako kdyby dělal něco špatného. Nešlo mu přece jen o tělesnou potřebu, tu by mohl ukojit s kýmkoliv, on ale potřeboval Nimloth. Nimloth s jejíma nevinnýma fialkovýma očima a něžnýma rukama, které stejně dovedně uměly zacházet se zbraní jako hojit rány. Znechucený sám sebou odtáhl ruku a otočil se na břicho, aby lépe odolal pokušení. Pokud na něho Nimloth dokázala čekat celou tu dobu, on už to tu krátkou chvilku vydrží.

Finrod tlumeně zaklel.

Jistě, měl štěstí, že se král ani nepozastavil nad jeho přítomností ve svém soukromém křídle, nicméně zcela narušil jeho původní plány. Aspoň že byl natolik duchapřítomný a nenechal se přistihnout přímo u Erestorových komnat! Jen nerad by totiž vysvětloval, co tam vlastně pohledává. Neměl sice v úmyslu nic špatného, ale nepochyboval o tom, že by si to někteří Eldar vyložili poněkud odlišně. A poslední, co by si teď přál, bylo přivést Erestora do ještě větších rozpaků. Přitom se chtěl pouze přesvědčit, že je jeho přítel v pořádku. To, že se neobjevil na dnešní oslavě, bylo něco nevídaného. Ne, že by tak holdoval veselí a vínu, na to byl příliš uzavřený, avšak vždy byl přítomen, aby dohlédl na hladký průběh každé slavnosti. Dnes poprvé se nedostavil a skutečnost, že zmeškal zrovna tak důležitou událost, jako byla svatební hostina, ho znepokojila.

Kupodivu se zdálo, že je jediný, kdo ho postrádá. A proto, jakmile se hosté začali rozcházet, zamířil nikým nepozorován sem. Stihl akorát zaklepat a poté, co vzal za kliku, zjistit, že se Erestor zamknul, když v tom zaslechl něčí kroky. Přemístil se proto spěšně zpátky ke schodišti, kde se střetnul s králem. Očividně si svůj odchod sem špatně načasoval, ale jak mohl předvídat, že si jeho velitel tak pospíší od své krásné společnice? A navíc ho pošle za ní, aby ji hlídal? Pokud se tolik strachuje, aby mu ji někdo nesebral, proč se s ní nezavře k sobě do ložnice a nepostará se o ni sám?

Znovu zanadával. Nic naplat, Erestor bude muset ještě chvíli počkat. Naposledy se lítostivě zadíval na jeho dveře a pak se tiše vydal zpátky do síně, aby vyplnil králův příkaz.

Nimloth váhavě přistoupila ke svému bratrovi. Stále ještě byl zabrán do rozhovoru s Gildorem, ona už ale nedokázala déle čekat. Čím dříve si spolu promluví, tím lépe pro všechny. Nejspíš ho její rozhodnutí nepotěší, avšak je to její život a má přece právo si vybrat, s kým ho chce strávit! Navíc se s tím mohl vyrovnat už během hostiny, její šaty a čelenka vyjadřovaly její názor více než výmluvně. Tak proč za ní již dříve nezašel? Když ji král dovedl do síně takto ustrojenou a usadil ji vedle sebe, trnula, že se k nim Glorfindel co nevidět přiřítí a snese na jejich hlavy hromy blesky a možná Thranduila i napadne. Nic z toho se však nepřihodilo. Glorfindel si ji pouze krátce prohlédl, než obrátil svou pozornost zpátky k poháru vína a Elrondovi. Rozhodl se ji snad vědomě ignorovat? Dotklo se ho její jednání natolik, že ji už odmítá uznat jako svou sestru? Jeho naprostý klid ji znejistěl mnohem víc, než jeho nevyzpytatelné chování v Imladris. Co od něho může očekávat tentokrát?

Gildor k ní zvedl hlavu ještě předtím, než vůbec stačila promluvit.

„Ano, lady Nimloth? Mohu Vám některak nápomocen býti?“

Zato Glorfindel si jí nevšímal. Jen si dolil vína a vypadal, že se nemůže dočkat, až opět odejde, a on bude moct pokračovat ve své rozmluvě s Gildorem. To posílilo její odhodlání.

„Já se za vyrušení toto omlouvám, však s bratrem svým záležitosti neodkladné probrati potřebuji...“ spustila srdnatě směrem ke Gildorovi.

Ten se přívětivě pousmál. „Omluv netřeba, lady Nimloth. Vpravdě jste nás nyní zachránila, neb my o zážitcích z bojů hovořili a téma takovéto chmur často přináší... Však příchod Váš je ihned rozehnal, tak jako slunce tmu ráno zahání. Ar´ vanimlle sila tiri a´du (A krása Vaše dnes v noci jasně září).“

Nimloth jeho nečekaný kompliment vehnal červeň do tváří. Potěšil ji a za to by ho ráda nenáviděla, ale jak, když k ní byl zatím většinou pozorný a milý? Než se zmohla na nějakou reakci, on už vstal a s mírnou úklonou jí nabídl své místo.

„Já vás tedy nyní o samotě zanechám. Lorde Glorfindele, věřím, že my dva ještě příležitosti míti budeme, bychom si spolu pohovořili.“ Pak svůj neproniknutelný pohled přesunul opět na ni. „Arwen Nimloth... Tenna´ ento lye omenta (Lady Nimloth… Na brzkou shledanou).“ Přátelsky jim oběma pokynul a beze spěchu opustil hodovní síň.

Léčitelka s těžkým srdcem usedla vedle Glorfindela. „Toror´amin (Bratře můj)...“ zašeptala ve snaze upoutat jeho pozornost.

A on k ní vzhlédl a lehce posmutněle se pousmál. „Gildor pravdy měl... Tys vskutku dnes výjimečně krásnou... A zřejmě již volby své jsi učinila, či snad mýlím se?“

Potřásla hlavou. „Hluboce mi líto jest, pokud jsem tebe zklamala, však jinak se rozhodnouti nemohu. Já jej miluji, toror´amin.“

Přikývl. „Já toho vím, ai´seler´amin (sestřičko má). A jindy bych potěšen byl, žes ellona takého nalezla... Však o štěstí tvé se strachuji. A bezpečnost tvou...“

Zamračila se. „O čemžpak to hovoříš, Glorfindele? Tys již dosti o něm sdělil mi, však nic z toho proti němu nesvědčilo. Tak nač tedy slov těchto planých?“

Měla neodolatelnou chuť se zvednout a prostě odejít, jako kdyby tušila, že se brzy dozví něco, co se jí nebude ani trochu líbit. Přesto tam dál seděla jakoby paralyzovaná Glorfindelovým hlasem. Co by tak mohl vědět, že by ji to mělo šokovat a přimět změnit názor? Nic takového přece neexistovalo! Thranduil byl mužem cti a i když v minulosti jistě párkrát pochybil, nic hrozného neučinil. A nebo ano? Téměř bez dechu se dívala na Glorfindela, jako odsouzený pozorující svého kata. Chtěla se mu vysmát do obličeje, přesvědčit ho, že Thranduil je její lásky hoden, ale něco ji drželo zpátky. Snad ta sebejistota, se kterou hovořil... ta lítost v jeho očích... to váhání, než znovu promluvil...

„Ano, již mnohého jsem tobě vyjevil, však mnohého ještě před tebou tajil jsem. Thranduil přítelem mým byl a já jej zraditi nechtěl. Stále doufal jsem, že ty sama prohlédneš... Však nyní nucen jsem i toho zbytku tobě odhaliti, bych tebe před ním uchránil...“

Nimloth očima doslova visela na jeho ústech.

„Vzpomínáš, kterak o Roweně jsem hovořil? O tom, kterak z domova jejího ji unesl?“

Přisvědčila. „Ano, však on toho se souhlasem jejím činil!“ obhajovala ho hned vášnivě.

„Jistě. Však krom pronásledovatelů jejich v den ten ještě kdos jiný zahynul... A to přímo rukou Thranduilovou...“ Glorfindel se na okamžik odmlčel, aby se napil vína. Pak nemilosrdně pokračoval. „Sestra Rowenina... Ona do komnat jejích vešla, právě když ti dva se k útěku chystali... A na ostří meče jeho konec svůj nečekaný nalezla... Jí sedm let bylo pouze!“

Nimloth si rukou zakryla ústa. Hlava se jí zatočila, v uších jako kdyby znovu slyšela to smrtící zasvištění meče... A to děsivé ticho potom... Ztěžka polkla.

„On toho jistě úmyslně neučinil! Tys řekl, že noci si k činu svému zoufalému vybrali... a tma mnohého zkresluje... On by nikdy vědomě komus bezbrannému neublížil!“ vypravila ze sebe s námahou. Ústa měla zcela vyprahlá, zlatá čelenka na hlavě ji náhle ukrutně tížila.

„Dobrá, možná se jen pomýlil... Však později se čehos jiného událo... A příliš dávno tomu není... Nepochybně si dne toho pamatuješ... Legolas veřejně zbičován byl...“

„Ano.“ Nimloth mu skočila do řeči. „Však Thranduil tehdy na vybranou neměl! Zákony hovořily příliš jasně, než by syna svého před trestem uchrániti mohl!“

„O tomto já hovořiti nemínil, Nimloth. Ač otázky zde vyvstává, proč Lidiannu nutil, by trest tento na něm sama vykonala...“

Léčitelka se zamračila. „Možná proto, že ona též se proti zákonům provinila. A toto trestem jejím býti mělo. Nedokáži si představit, čeho horšího bylo... Zda toho, koho miluješ, zraniti, a nebo zraněn býti tím, koho miluješ?“ V myšlenkách se přitom vrátila do úplně jiného dne... do dne, kdy seděla v temnotě a bezmocně křičela bratrovo jméno...

„Možná Thranduila by ses optati měla! Tajemstvím není, že otec jeho jej nejedenkráte takto trestal!“ vyjel na ni Glorfindel popuzeně. Nimlothina slova mu nevyhnutelně připomněla, jak jí v Imladris ublížil.

„Důvodu nevidím, proč ran starých otvírati,“ odvětila tiše. „Navíc kdo posouditi může, jakých citů k sobě ti dva skutečně chovali? Podle toho, co slyšela jsem, pak Oropher chováním diplomatickým právě nevynikal...“

Glorfindel pokrčil rameny. Oropher sice nejspíš nebyl pro Thranduila tím nejlepším otcem, avšak dovedl si ve své říši sjednat pořádek a v čele své velké armády mnohokrát prokázal i své válečnické a taktické schopnosti. V těch těžkých dobách, kdy se každý den bojovalo o holý život, kdo měl čas, aby se řádně věnoval výchově svých dětí? Každý otec se snažil naučit své syny bojovat v co nejútlejším věku, aby tak zvýšil jejich šance na přežití, ten zbytek nechával na ostatních. Oropher nebyl výjimkou. Bohužel přespříliš povinností a starostí ho zatěžovalo více, než by si byl ochoten přiznat. Ovšem co ho v bitvě u Dagorladu přimělo, aby se se svou armádou vrhl do boje dříve, než spojenecká vojska dorazila na smluvená místa, to tušil leda on sám. Faktem zůstávalo, že po konečném vítězství nad Sauronem se od bran Mordoru vracel Thranduil sám v čele sotva třetinové armády. Usedl na opuštěný trůn v říši svého otce, aniž by pořádně věděl, jak vládnout, jediné, co dokázal mistrně, bylo vládnout svým mečem. A jen ti, co stanuli Sauronovi tváří v tvář jako on a přežili, mohli rozumět jeho obavě ze tmy a nočním můrám, které ho po mnoho yénů pronásledovaly. Ostatně co se týče démonů, i on sám jich pár měl... A každá noc, kdy ho nechali na pokoji, pro něho byla malým vítězstvím....

„Nikoliv, o události této jsem vskutku hovořiti nechtěl,“ probral se Glorfindel rychle ze vzpomínek. „Však možná mi stejně dovedně vysvětliti dokážeš, proč když Legolas zraněn v Imladris ležel, Thranduil s Lidiannou v komnatách svých povečeřel a pak ji pod pohrůžkami přinutil, by lože s ním sdílela. A když ona se bránila, on neváhal síly své proti ní použíti. A komus takému bych věřiti měl, že tobě neublíží?!“

Nimloth se rázně zvedla ze židle a potřásla hlavou. „Kterak si cos takého vymýšleti můžeš?! Cožpak ničeho jiného nedovedeš, než neustále špíny na jméno jeho házeti?!“ Jen s námahou krotila své rozhořčení. Nechtěla ale, aby tuhle jejich rozmluvu zaslechl i někdo jiný. Lidianna s Legolasem sice naštěstí před chvílí odešli, nicméně tu stále bylo dost dalších svědků, než aby mohla naplno popustit uzdu svému temperamentu.

„Vymýšleti? Ty se tedy domníváš, že tobě lžu?“ Glorfindel se nenechal nijak vyvést z míry. Podobnou reakci ostatně předvídal. „Lituji, však všeho, čeho řekl jsem, pravdou jest. Lidianna sama mi toho v Imladris vyjevila... Však prosím neprozraď jí, že toho víš, neb já slíbil jí, že toho pouze mezi námi zůstane...“

Nimlothina obvykle bledá tvář nabrala lehce popelavý nádech. Připadalo jí, jako kdyby její šaty byly ušité snad z kopřiv a její čelenka spletená z trní, tolik ji teď pálily a bodaly. Tohle přece nemůže být pravda! Thranduil určitě nic takového neudělal! Ostatně se nikdy netajil tím, že Lidiannu nemůže ani vystát...

„Glorfindele... obvinění toto velmi závažné jest! A přec pro ně důkazů žádných nemáš! Či snad ano? Kdo krom Lidianny by slov tvých potvrditi mohl?“ dotazovala se naléhavě. Musela se opřít rukama o stůl, aby neupadla. Nohy se jí podlamovaly, hlava se jí motala. Připadalo jí, že tohle je jen nějaký zlý sen... sen, ze kterého se přece musí co nevidět probudit! Thranduil přece neměl jediný důvod, aby se Lidianny zmocnil proti její vůli! I kdyby nic víc, měl kolem sebe dosti ellith, které by mu ochotně vyplnily veškerá jeho přání.

Glorfindel konejšivě položil svou ruku na Nimlothinu. „Já nehovořil bych o tom, kdybych toho dokázati nemohl, ai´seler´amin. Ač mi toho nyní nejspíše věřiti nebudeš, já tebe nikdy zraniti v úmyslu neměl... Pokud odvahy pravdě čeliti máš, proč za Thranduilem nezajdeš a neotážeš se ho, kterak ke šrámům, jež tvář jeho ještě donedávna zdobily, přišel?“

Nimloth se kousla do rtu, aby ztlumila vzlyk, který se jí dral ven. Dobře si pamatovala na ty jizvy, i na to, jak podrážděně tehdy král reagoval, když se ho zeptala na jejich původ. Je možné, aby... Její srdce stále odmítalo uvěřit tomu, co její mysl zvolna pod tíhou argumentů připouštěla. Že Thranduil není takový, jak se naivně domnívala. A možná ani nikdy nebyl. Ale třeba existuje ještě jiné racionální vysvětlení, než to, které jí předložil Glorfindel... Jak by mohl Thranduil předstírat tu něhu a starost k ní, kdyby je skutečně necítil? Proč by se vůbec namáhal, aby ji získal, když by se mohl do její postele dostat mnohem jednodušším způsobem a bez konfliktu s Glorfindelem? A nebo je to pro něho všechno jenom nějaká zvrácená hra? Ale i kdyby nebral ohledy na ni a Lidiannu, přece by nikdy neudělal nic, čím by ublížil svému synovi! A nebo přece? To bičování...

Nimloth se znovu kousla a tentokrát v ústech pocítila kovovou příchuť krve. Bez jediného slova vyrazila ze síně, jako kdyby měla v patách samotného Saurona. Finrod, jenž otálel poblíž východu, odkud měl dobrý výhled do síně, jí jen taktak stihl uhnout z cesty. Překvapeně ji sledoval, jak vybíhá po schodech a míří ke královým komnatám, a na okamžik zvažoval, jestli by ji neměl zastavit. Pak to však zavrhl. Královo nařízení se týkalo pouze jejího odchodu z paláce, o ničem dalším řeč nebyla. Stáhnul se tedy do ústraní, aby vyčkal, jak se věci vyvinou.

Nimloth se udýchaně zastavila před Thranduilovými dveřmi a bez otálení na ně zabušila. A znovu... A znovu...

Thranduil se probral z reverie a zmateně se rozhlédl po ztemnělé místnosti. Nejdřív si nebyl jistý, co ho to vlastně vzbudilo, když ten zvuk uslyšel znovu... Ano... Někdo neodbytně bušil na dveře!

Neochotně si natáhl lehké nohavice, i když na okamžik vážně zvažoval, že by se tím neobtěžoval a otevřel tomu vetřelci jen tak. Aspoň by si pro příště zapamatoval, že nemá krále v noci rušit! Ale co kdyby to byl Finrod... Třeba se něco přihodilo Nimloth!

Ta myšlenka ho popohnala ke dveřím a o zlomek vteřiny později už hleděl do léčitelčiny sinalé tváře.

„Mani marte, Nimloth (Čehož se přihodilo, Nimloth)?“ zeptal se znepokojeně. Chtěl ji obejmout, aby ji uklidnil, ale ona poodstoupila z jeho dosahu. Fialkové oči, o kterých před spaním snil, se na něho upíraly plné zmatku a obvinění. Ani se nezdržovala nějakým úvodem a hned spustila.

„Thranduile, již prve jsem se tebe na to optala, však tys mi odpovědi nedal. Tentokráte tebe prosím, bys toho učinil....“

Zhluboka se nadechla. I přes její úsilí se jí nepatrně chvěl hlas a pohled na polonahého Thranduila jí též na klidu nepřidával. Tolik toužila po tom, aby vše popřel a podal jí rozumné a jediné možné vysvětlení... A potom ji objal...

„Čehož zvěděti bys chtěla?“

Král si založil ruce na prsou a trpělivě čekal na její otázku. Navenek působil vyrovnaně, vnitřně ho však sužovaly obavy. Nebyl ještě připraven hovořit s ní o Roweně… Její další slova ho proto zaskočila.

„Jizvy tvé... Kterak jsi k nim přišel?“

Thranduil se nadechl, aby odpověděl, ale ihned zase ústa zavřel. Co jí na to měl říct? Že si ve chvilkovém pomatení smyslů spletl Lidiannu s Rowenou? Že ho tolik vyvedlo z míry její odmítnutí, že se nechal vyprovokovat? Že ačkoliv se snažil, stále ještě nedokázal na Rowenu docela zapomenout? Mlčel.

„Thranduile... Řekni přec něčeho... Čehokoliv...“ téměř ho prosila Nimloth, její tvář odrážela její vnitřní bolest.

„Já nemohu,“ hlesl odevzdaně. Glorfindelovi se očividně podařilo najít jeho jedinou slabinu, nebylo zhola nic, co mohl říct na svou obhajobu. 

„Skutečně?“ Nimloth krátce zavřela oči, snad aby neviděla, jak se její sny mění v hromádku střepů. „Pak já toho tobě ulehčím... Způsobila je tobě Lidianna, když se v komnatách tvých tobě brániti nucena byla?“

Král pevně stiskl zuby a šlehl ledovým pohledem po Glorfindelovi, který se k nim právě blížil a ani se nenamáhal skrývat svůj samolibý výraz.

„Nimloth...“ Thranduilův tón nic nepopíral, jen ji žádal o... O co vlastně? O pochopení? Odpuštění? Copak nemá vůbec nic, co by jí k tomu řekl?

„N´uma, Thranduil. Ta naa saitelwa (Ne, Thranduile. Již příliš pozdě jest)...“ hlesla zdrceně. Sáhla si do vlasů a nepříliš jemně z nich vymotala zlatou čelenku a podávala mu ji. „Amin uuma merna ta... Amin uuma merna lle (Já toho nechci… Já tebe nechci)...“

Thranduil neučinil žádný pokus, aby ji přijal, jen se na ni tiše díval, a tak ji prostě upustila na zem.

„Namaarie (Buď sbohem)...“ zašeptala a spěšně se vydala pryč. Nedokázala už Thranduilovi déle čelit, měla pocit, že jí při tom pohledu pukne srdce. Jakmile se k němu otočila zády, přestala zadržovat slzy. Ani vlastně netušila, jak se odtamtud dostala, zastavila se teprve až v zahradách. S tlumeným vzlyknutím se sesula na kolena a zabořila tvář do dlaní.

Co si teď počne? Co jen si teď sama počne?

Král nerozhodně hleděl za odcházející Nimloth, váhal. Jedna jeho část toužila rozběhnout se za ní, ta druhá chtěla nejdřív pořádně praštit Glorfindela a pak se za ní hned rozběhnout. Stáli tam proti sobě, pohledy zaklesnuté jako ostří mečů, dříve nejlepší přátelé, nyní možná nepřátelé na život a na smrt. Kdy se to vlastně změnilo?

Thranduil promluvil jako první. „Proč Nimloth úskoky ode mne odloučiti se pokoušíš?“ obořil se na něho.

„Ty víš přec proč.“ Na lordových rtech pohrával vítězoslavný úsměv. Všechno vycházelo přesně podle jeho plánu...

„Možná. Však já bych toho přec rád od tebe slyšel!“ nenechal se král odbýt.

Glorfindelův úsměv zmizel, jeho oči ztvrdly. „Neb já nevěřím, že by ona s tebou šťastna byla! Neb nepřipustím, by ona jako Rowena skončila!“ pronesl téměř nenávistně.

„Myslíš si, že bych ji ochrániti nedokázal?!“ Thranduil si Glorfindela přeměřoval, jako kdyby se na něho chystal v následujícím okamžiku vrhnout. „A podle čeho soudíš, že ty toho schopen jsi, Glorfindele od Zlatého Květu?! Pověz mi... čehož jsi jí v Imladris učinil?“

„Toť záležitostí tvou není, Thranduile Oropherione!“ I Glorfindel vypadal, že na něho co nevidět zaútočí, ale opanoval se. Nehodlal kvůli svému osobnímu potěšení ohrozit to, čeho až dosud dosáhnul. Pokud vše půjde i nadále takhle hladce, pak se mu dostane více než uspokojivého zadostiučinění.

„Quel kaima (Spi dobře),“ utrousil posměšně a zanechal Thranduila stát strnule na prahu.

Pokud to mohl posoudit, tak i tahle partie náležela nad vší pochybnosti jemu. A figurky pro poslední kolo byly již rozestavěny...

Nimloth si neuvědomovala, že k ní někdo přistoupil, dokud ji opatrně nevzal do náruče. Nejprve se pokoušela vymanit, ale nějak k tomu neměla dost sil. A tak se prostě nechala odnášet neznámo kam. Vlastně jí to bylo úplně jedno. Na ničem už přece nezáleželo. Na ničem...