XL. kapitola

    Astalder osaměl. Vylezl zpod stolu, kde stočený do klubíčka strávil poslední hodinu, a protáhl se. Venku panovala hluboká noc a i v síni se pomalu šeřilo, jak svíčky postupně dohořívaly. Přešel k misce položené vedle Thranduilova křesla a dožral zbylé maso a pak ji ještě dočista vylízal. Jedno se tomu světlovlasému ellonovi muselo nechat, držel svoje slovo. O to víc ho mrzelo to, co tu o něm dnes zaslechl...

Zrovna zvažoval, kam se vydá dál, když se znenadání objevila přímo u něho. Tiše zakňučel na pozdrav. Poznal hned, že je ustaraná... a že se jí Glorfindelovo jednání dotklo... Zajímalo by ho, jestli to celé předvídala... A pokud ano, proč neudělala nic, aby to zarazila...

Jako kdyby četla jeho myšlenky, konejšivě ho podrbala za uchem. *Všeho opět v pořádku bude... Však záležitosti některé času více vyžadují... A někdy pouze skrz bolest štěstí pravého nalézti se dá... Běž nyní za Lidiannou... Věz, že ona tebe ve dnech následujících více než kdykoliv předtím potřebovati bude... Střež ji dobře...*

Její slova se vynořila v jeho mysli a on je bez otázek přijal. Nerozuměl sice všemu, ale věděl, že čas mu vše odhalí. Počkal, dokud se ve slabém záblesku světla nerozplynula, a rozběhl se vyplnit její přání.

Nimloth nejasně vnímala, jak ji někdo něžně ukládá na lůžko a vzápětí starostlivě přikrývá. I přes svůj otupělý stav si uvědomovala, že není ve svých komnatách. Kupodivu ji to neznepokojovalo. Zachumlala se do deky a skoro zvědavě nasála její vůni. Jeho vůni... Připomínala jí nespoutané moře... nekonečné písečné pláže... vyhřáté skály... Nebyla vůbec nepříjemná... jen... tak odlišná... až jí to vehnalo nové slzy do očí. Raději je zavřela, aby si toho nevšiml.

„Mankoi naa lle umien sina (Proč tohoto činíš)?“ zašeptala bezvýrazně. Nechápala, jak se může tvářit, jako kdyby se vůbec nic nepřihodilo. Spíš by od něho očekávala výsměch než takovouhle péči.

 „Ten´ amin malia ten´ lle. Ar´ amin naa feithien sal´ ten´ nanquenalle (Neb mi na tobě záleží. A stále na odpověď tvou čekám).“

Zadívala se na něho. „Lle naa sal´? Ale´ ilya tanya marte (Ještě stále? Po tom všem, čeho přihodilo se)?“

Posadil se na okraj lůžka a jemně ji pohladil po vlasech. „Každý se přec zmýliti může... Já tebe pro to souditi nehodlám.“

Jeho klidný tón byl jako hojivý balzám na její zjitřenou duši. Ani netušila, jak moc potřebovala tohle slyšet, dokud to nevyslovil. Dojalo ji, že ze všech Eldar jí útěchu nabízí právě on, jenž k tomu má snad nejméně důvodů. Zřejmě mu po celou dobu křivdila... Nebylo by to ostatně poprvé, co se spletla ve svém úsudku, pomyslela si ne bez hořkosti.

„Diola lle (Děkuji ti)...“ zamumlala rozpačitě.

Chápavě se pousmál. „Nyní sobě odpočiň. Já ráno tebe navštívím, bych přesvědčil se, že v pořádku jsi.“

Zvedl se k odchodu a Nimloth ho s rostoucí panikou sledovala. Nechtěla, aby ještě šel... Nechtěla zůstat zase sama... Opuštěná v temnotě...

„Feitha (Počkej)!“ vyhrkla poplašeně. „Saes (Prosím)...“ dodala, aby trochu zmírnila naléhavost ve svém hlase.

K její úlevě se opravdu zastavil a otočil k ní. „Mani naa ta, Nimloth? Lle anta ai´nat´ (Čehožpak se děje, Nimloth? Potřebuješ něčeho)?“

Stydlivě od něho odvrátila oči. „Uma... Amin anta lle... Manka lle merna amin sal´ (Ano... Potřebuji tebe… Pokud mne ještě chceš)...“ pronesla sotva slyšitelně. Skoro očekávala, že ji hned odmítne. Rozhodně by mu to nemohla zazlívat po tom všem, co provedla. Přesto doufala...

Neodpověděl, a tak neochotně vzhlédla. A téměř sebou trhla. Ani nezaznamenala, že se přesunul ode dveří zpátky k jejímu lůžku. Bylo to dnes již podruhé, co ji takhle zastihl nepřipravenou. Možná byla skutečně unavená.

Konečně promluvil. „Lle tanaka en´tanya (Jsi si jistá)?“ ubezpečoval se a ona mlčky přisvědčila.

„Bethealle saesa amin (Slova tvá mne těší)...“ prohodil neutrálně. „Amin nauva kelien e´amrun. Lle nauva desiel san´ (Já zrána odjíždím. Budeš do doby té připravena)?“ optal se jí vzápětí.

„Ta naa tereva yassen amin (Toho mi vyhovuje),“ odvětila bez váhání. Odmítala už dlouze rozjímat nad každým svým rozhodnutím. Stejně to zatím nikdy k ničemu dobrému nevedlo. Možná, že když bude jednat více impulzivně, nebude to vůbec na škodu.

„Quel (Dobrá),“ řekl jako kdyby vlastně o nic zásadního nešlo. „Amin quenuva yassen Glorfindel... Tenna´ tul´re san´ (Já s Glorfindelem promluvím… Na shledanou zítra)...“ rozloučil se s ní stručně a odešel.

Nimloth se trochu zklamaně schoulila na posteli. Co si vlastně představovala? Že ji s nadšeným výkřikem popadne do náruče a bude ji tak držet až do rána? Že jí horoucně vyzná svou lásku? I kdyby toho byl schopen, copak mu někdy naznačila, že by něco takového uvítala? Je přece silná a nezávislá... Tak proč se teď cítí tak... bezmocně?

V jedné z komnat paláce vládlo už delší dobu naprosté ticho přerušované pouze praskáním hořícího dřeva. V křesle před krbem s dosud netknutou číší vína v ruce seděl zlatovlasý ellon a hleděl do plamenů. Uvelebený na nízké pohovce nedaleko něho se nacházel druhý. Měl černé vlasy a dlouhou tmavou róbu a zdál se být zcela pohlcen četbou nějaké knihy. Aspoň tak by se to mohlo na první pohled jevit. Při bližším prozkoumání však bylo patrné, že jsou oba ellyn napjatí, jako kdyby na něco nebo někoho čekali. Když se bez jakéhokoli předchozího ohlášení náhle otevřely dveře, oba jako na povel vzhlédli.

„Tak kterak jsi pořídil?“ udeřil hned ten zlatovlasý na příchozího.

Ten se tím nenechal nijak vyvést z míry. Beze spěchu za sebou zavřel, nalil si víno a usadil se vedle tmavovlasého ellona, který ho sledoval s tázavě nadzvednutým obočím.

„Příjemná noc, není-liž pravda?“ prohodil lakonicky a napil se.

Ten, který jako první promluvil, se zamračil. „Jak pro koho! Učinil jsi všeho, čeho jsem tobě poradil?!“

„Poradil? Já téměř myslel, že to příkazů bylo, lorde Glorfindele…“

„Zatraceně, Gildore!“

„Dobrá, dobrá…“ Elrondův kapitán si lehce rezignovaně povzdechl. „Nikolivěk.“

„Jak nikolivěk?!“ skoro zařval Glorfindel.

Elrond se pouze pobaveně usmál a odložil knihu na malý stolek před sebou. Byl na Gildorovo chování zvyklý, nicméně si byl dobře vědom toho, jak některé jedince dokáže dohnat téměř k nepříčetnosti. Glorfindel očividně nebyl výjimkou… Rozhodl se, že se nad ním pro tentokrát slituje.

„Dle názoru mého Gildor rad tvých nenásledoval, což o úsudku jeho bystrém svědčí. Pokud by toho učinil, jist si jsem, že by se od Nimloth bez úhony na zdraví nedostal…“

„Čehož tímto naznačuješ, Elronde?!“ zavrčel Glorfindel podrážděně.

„Pouze toho, že jednání s ellith mezi stránky tvé silné nepatří…“

„A jeho ano?!“ opáčil Glorfindel podezíravě a máchnul rukou směrem ke Gildorovi.

„Řekněme, že každá část plánu přístupu odlišného vyžadovala… A řekněme, že my oba jsme v ní uspěli…“ prohodil Gildor téměř lhostejným tónem.

Glorfindel se spokojeně usmál. „Lépe řečeno všichni tři…“ Vděčně kývl na Elronda.

„Zajisté…“ souhlasil Gildor. „Lord Elrond v sobě vojevůdce rozeného nezapře.“

Tmavovlasý lord se pousmál a zvedl svůj pohár v přípitku. „Na tři vojevůdce a na bitvu jejich vítěznou…“

Thranduila vytrhlo z reverie naléhavé bušení na dveře. Poněkud otupěle se rozhlédl po komnatě, než vstal a zamířil k nim. Udivilo ho, že vůbec včera v noci dokázal usnout. Po Glorfindelově odchodu se natáhl zpátky na lůžko, zíral do stropu a v duchu přemítal, co by měl teď podniknout. Už byl skoro rozhodnutý, že se za Nimloth vydá a pokusí se jí vše vysvětlit, ale na poslední chvíli to zavrhl s tím, že bude lepší, když jí nejprve poskytne nějaký čas na uklidnění. Ne nadarmo se přece říká ráno moudřejší večera… A jediný pohled ven ho ujistil, že právě svítá. Bledě růžové červánky se válely po obzoru, hvězdy pomalu zhasínaly. Nový den se probouzel… A s ním nové naděje…

Náhle mu blesklo hlavou, že by to mohla být Nimloth, kdo za ním takhle časně zavítal. Jistě! Chce si s ním znovu promluvit, tentokrát bez bratrova nevítaného dohledu. Spěšně se odebral do šatny. Určitě by mu nepomohlo, kdyby jí opět otevřel polonahý. Zvlášť když ji potřebuje přesvědčit o tom, že jeho obtěžování Lidianny bylo pouze souhrou ne zrovna příznivých okolností…

V rychlosti na sebe hodil tmavě šedé nohavice a černou tuniku s dlouhým rukávem, kterou si ještě došněrovával, když konečně otevřel dveře. Jeho zrak dychtivě padl na toho ranního návštěvníka a Thranduil jen stěží potlačil zklamané povzdechnutí.

„Mani naa ta, Finrod (Čehož se děje, Finrode)?“ otázal se takřka bez zájmu svého kapitána.

Ten se tím nenechal nijak zviklat. „Omlouvám se za vyrušení toto, heruamin (pane můj), však záležitost má odkladu nesnese. Pokud tedy příkazů Vašich včerejších stále ještě platí…“ nadhodil a doufal, že tomu tak skutečně je. Jinak strávil celou noc a část tohoto rána sledováním Nimloth úplně zbytečně, nemluvě o tom, že očividně zrovna probudil krále. To by mu nicméně nevadilo tolik jako skutečnost, že veškerý ten čas mohl strávit zcela jinak… a s někým docela jiným… Rozhodně mu návštěva Erestora připadala užitečnější než hlídání Glorfindelovy sestry…

Ovšem král si to zřejmě nemyslel, když ho netrpělivě vybídl, aby mu o ní podal hlášení. Ne, že by toho bylo tolik co hlásit... Po jejím včerejším rozhovoru s Glorfindelem, který neměl možnost vyslechnout, aniž by ty dva na sebe neupozornil, a následné vášnivé debatě s králem ji Gildor, jeden z kapitánů lorda Elronda, odnesl ze zahrad, kam se po tom všem uchýlila, do svých komnat a krátce nato ji tam zanechal samotnou. Vrátil se až ráno, aby jí přinesl snídani, po které se lady Nimloth odebrala do svých vlastních komnat. Po nějaké době se znovu objevila, převlečená do cestovních šatů a obtěžkaná dvěma zavazadly, s nimiž jí její bratr, který se na nádvoří spolu s ostatními z Elrondovy družiny chystal na cestu, ochotně pomohl. Tehdy Finrod usoudil, že nastala ta pravá chvíle, aby krále o tom všem neprodleně zpravil. Což právě učinil…

Thranduil se na něho zamračil ještě víc než předtím. „Lle tanaka (Jsi si jist)?“ vyštěkl stroze.

„Uma, heruamin (Ano, pane můj),“ potvrdil Finrod klidně.

Král se dál nevyptával. Ačkoliv by si to moc přál, v hloubi duše věděl, že Nimloth nevstala takhle brzy, jen aby vyprovodila svého bratra. Chystala se opravdu odjet... Bez dalšího otálení vyrazil za ní. Už ztratil příliš drahocenného času, další váhání si nemohl dovolit.

Finrod se za ním trochu užasle díval, dokud mu nezmizel z očí. Nebylo to ostatně často, co měl příležitost vidět krále sbíhat schody takovouhle rychlostí... Asi mu na lady Nimloth opravdu záleželo, jinak nechápal, proč by se s ní chtěl po tom včerejším výstupu ještě střetnout. Jenom si nebyl jistý, jestli tentokrát dopadne jejich setkání lépe.

Teď ho ale víc zajímalo jiné setkání... A co víc, zrovna ho i napadlo, jak ho beze svědků uskutečnit... Dlouze se nerozmýšlel. Obezřetně se rozhlédl, jestli není někdo v dohledu, a pak rychle vklouzl do králových komnat. V ložnici pohledem zběžně ocenil obrovskou postel, než se přesunul k nenápadným dveřím ve stěně, jež, jak kdysi náhodou objevil při zkoumání plánků sídla, vedly přímo do Erestorových komnat. Tiše jimi prošel a strnul.

Thranduil seběhl do síně a zastavil se u východu na nádvoří. Jediný pohled mu stačil k tomu, aby zjistil, že přípravy na odjezd se již chýlí ke konci. Veškerý náklad byl naložený na koních k tomu určených, ellyn z Elrondovy družiny byli shromážděni kolem, někteří ještě naposledy vše kontrolovali, a Glorfindel s Gildorem postávali poblíž zabráni do družného rozhovoru s Elrondem a tvářili se nadmíru spokojeně. Jeho někdejší přítel přitom nepřítomně hladil svého zlatavého oře, Gildorova ruka, jak si Thranduil dobře povšiml, se zdržovala až nápadně blízko jeho meče. Rozhodně se nedalo říct, že by to bylo zrovna ideální místo pro jeho plánovanou rozmluvu s Nimloth...

Znepokojeně se zamračil. A kde vůbec je? Zatím nikde nezahlédl ani ji, ani jejího bělouše. Jak mu tehdy prozradil jeho stájník, raději se o svého Losarrnu starala sama, bylo tedy možné, že se ještě nachází ve stájích... Alespoň v to doufal. Tam by měli víc soukromí pro rozmluvu a v případě potřeby by mohl použít i jiné argumenty než jen slova... Tedy pokud se mu tam podaří dostat, aniž by přitáhl něčí nevítanou pozornost.

Znovu nenápadně vyhlédl ven. Na cestu přes nádvoří mohl hned zapomenout, raději proto zamířil ke dveřím do ubytovny vojáků. Když bude mít štěstí, nebude se v tuhle dobu v přízemí nikdo vyskytovat a jeho příchod tak nevzbudí nepatřičnou zvědavost. Lůžka se nacházela až v prvním patře a to bylo také místo, kde se jeho muži nejčastěji zdržovali, pokud neměli zrovna nějaké povinnosti.

Jakmile vkročil dovnitř, uvědomil si, že dnes mu Valar opravdu nepřejí. Tři ellyn totiž seděli u stolku zabráni do vrhání kostek, další pozoroval jejich hru, zatímco si dopřával pohár vína. A úplně vzadu se zdržoval ještě jeden ellon, jenž si právě kontroloval svou výstroj. Samozřejmě, že když ho zpozorovali, ihned všeho zanechali, postavili se do pozoru a se skloněnou hlavou očekávali jeho rozkazy. Thranduil si v duchu povzdechnul. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout.

„Kapitán Finrod tu není?“ otázal se duchapřítomně a poté, co obdržel zápornou odpověď, pokračoval. „Až objeví se, nechť se u mne neprodleně hlásí!“

„Manke lle merna, heruamin (Kterak si přejete, pane můj),“ odvětili všichni jako jeden muž.

Král přikývl a pokračoval k dalším dveřím, které vedly přímo do stájí. Když se za ním zavřely a on se ocitl sám mezi senem vonícími stáními, poněkud se uvolnil. Chvatně míjel jednotlivé koně, u mnoha z nich ani netušil, komu patří. Někteří pospávali nebo se zrovna krmili, ale většina z nich pozorně zvedla svou ušlechtilou hlavu a jemně zafrkala na pozdrav. Konečně dospěl až k bílému hřebci, o jehož majiteli – nebo spíš majitelce - neměl těch nejmenších pochybností. Už jen proto, že stříbrnovlasá elleth, která poslední dobou tolik zaměstnávala jeho myšlenky, stála u něho a zručně ho sedlala. Její drobné ruce něžně přejížděly po jeho plecích a Thranduil se neubránil, aby Losarrnovi v tu chvíli nezáviděl.

Takže nyní žárlím dokonce i na koně! pomyslel si trpce. Téměř hladově si Nimloth prohlížel a snažil se přijít na to, co by měl říct. Podle toho, jak sebou prve sotva viditelně trhla, poznal, že si je dobře vědoma jeho přítomnosti, nicméně se očividně rozhodla ho dál okázale ignorovat. Nebyl si jistý, jestli to může brát jako dobré znamení, přestože to bylo lepší, než kdyby rovnou utekla, každopádně se nehodlal tak lehce vzdát.

„Nimloth... Mani naa lle umien (Nimloth... Čehožpak to činíš)?“ zeptal se tiše.

Vešel do stání a chtěl přistoupit k ní, avšak ona spěšně obešla Losarrnu, přes jehož hřbet se na něho tvrdě zahleděla.

„Cožpak nevidíš?! Odjíždím!“ odvětila stroze.

Thranduil se zlobou v jejím hlase nenechal vyvést z míry.

„Však pročpak? Glorfindel tebe přec k tomu nutiti nemůže, ne, když v království mém dlíš... Zůstaň, Nimloth... Já přísáhám, že tebe před ním ochráním...“

Nimloth se krátce výsměšně zasmála. „Ty mne ochráníš?““ opáčila. „Tak jakos Lidianny chránil?!“ Každé její slovo znělo jako prásknutí bičem.

Král se na okamžik odvrátil. Věděl, že měl podobný útok očekávat, jen neměl představu, jak moc ho tohle její obvinění zabolí. Přesto našel sílu, aby se jí znovu podíval do očí.

„Nimloth, vyslechni mne přec... Já toho tobě vysvětlím...“

„Mně jasným dosti se toho zdá!“ přerušila ho ostře. „Pochlubil ses Legolasovi, kterak o choť jeho jsi pečoval?! Že rodině své natolik oddán jsi, žes neváhal jej v ložnici zastoupiti, když on Lidiannu kvůli zranění svému potěšiti nemohl?!“

„Toho stačilo již!“ Teď byla řada na Thranduilovi, aby zvýšil hlas. Jak mohla Nimloth uvěřit všem těm lžím? Jak si může myslet, že by byl něčeho takového schopen? V hloubi duše tu odpověď znal. Glorfindel...

„Jistě. Mně tedy rozhodně!“

Nimloth se vyhoupla na Losarrnu a hodlala odjet, ale Thranduil zachytil její uzdu a přiměl ho, aby zase zastavil. Nazlobeně na něho shlédla. Stál teď těsně u ní, tak blízko, že se jejich těla dotýkala. Ztěžka polkla. Jak je možné, že přese vše, co se o něm dozvěděla, ta přitažlivost mezi nimi zůstala stejná? Jen si už nemohla dovolit se jí poddat... Věděla, že tentokrát by ji to zničilo docela...

„Nech mne jíti!“ dožadovala se důrazně. Potřebovala se od něho dostat co nejrychleji pryč, než se ta maska, kterou si přes noc pracně vytvořila, zhroutí a ona před ním zůstane bezbranná a zranitelná.

„Nejprve mne vyslechni!“ trval na svém Thranduil. Byl si až bolestně vědom toho, že další šanci už nedostane.

„Já již ničeho poslouchati nemíním, rozumíš?! Já toho již přespříliš vyslechla!“ Nimloth se hrdě napřímila, než pronesla svá další slova. „Ty mýlil ses. Glorfindel mne k ničemu nenutil. Toto rozhodnutí mé svobodné jest... A ty bys ho jako takové respektovati měl. Neb já v říše tvé již déle setrvávati nechci. Ni ve společnosti tvé.“

Král nevěřícně potřásl hlavou. „Počkej přec... Proč takto ukvapeně jednáš? Cožpak nechápeš, že přesně tohoto Glorfindel docíliti chtěl?“

Než mohla Nimloth na jeho obvinění zareagovat, ozval se někdo docela jiný.

„Já již slyšel jsem, že přání žen zcela opomíjíte, pokud s těmi Vašimi v rozporu jsou, však v případě tomto já radil bych Vám, byste toho znovu zvážil a lady Nimloth ihned pustil!“

Thranduil se zamračil. Ten hlas poznal ještě dřív, než se otočil, aby čelil neústupně se tvářícímu Gildorovi.

„Toť záležitostí tvou není!“ odbyl ho úsečně. Potřeboval se ho rychle zbavit, aby mohl pokračovat v rozmluvě s Nimloth. Na zlomek okamžiku totiž zahlédl v jejích očích cosi, co mu ještě dávalo naději...

Ale k jeho nelibosti se Gildor nenechal tak snadno zahnat. Místo toho k němu popošel blíž, jeho prsty svírající jílec meče nechávaly jen málo prostoru pochybnostem o vážnosti jeho předchozí žádosti.

„Vskutku? Nuže vězte, že i kdyby tomu tak bylo, ni tehdy bych Vám nedovolil, byste lady Nimloth takto nepatřičně obtěžoval. Však vzhledem ke skutečnosti, že ruka její mi přislíbena byla, já Vás znovu a naposledy důrazně vyzývám, byste ji již déle nezdržoval!“

„Sňatek s tebou?!“ Král ta slova vyprskl s pohrdáním. „Glorfindel vskutku odhodlán býti musí ji za kohokoliv provdati, když ji dokonce i tobě nabídl!“

Gildor se nenechal touto chabě maskovanou urážkou vyprovokovat. „Komukoliv jistě ne...“ prohodil s mírným úsměvem, jenž by se dal klidně označit jako samolibý. Přinejmenším Thranduilovi to tak připadalo. Výhružně přimhouřil oči, ruka mu skoro mimoděk sklouzla k jílci meče. A tehdy si poprvé uvědomil, že ho při tom všem spěchu zapomněl ve svých komnatách. Gildorovi však ten pohyb neušel.

„Postrádáte snad něčeho, heruamin?“ otázal se ho, koutky jeho úst se posunuly ještě o trochu výš.

„Dost!“ Nimloth si povšimla, že Thranduil nevědomky povolil sevření své druhé ruky na její uzdě, a popohnala Losarrnu kupředu, aby se dostala z jeho dosahu. Tentokrát neudělal nic, aby jí v tom zabránil, možná i proto, že mu Gildor ihned rázně zastoupil cestu.

„Přestaňte o mně hovořiti, jako kdybych zde ani nebyla!“ zvolala rozhořčeně přes rameno na ty dva. „Já majetkem ničím nejsem!“

Pak se zadívala na krále a najednou jí došlo, že je to pravděpodobně naposledy, co se spolu vidí. Zmocnil se jí podivný pocit, jakási kombinace lítosti a úlevy zároveň. Smutku proto, že ho konečně po tolika yénech marného snění mohla mít… jenže od té doby se toho až příliš mnoho změnilo… a ani oni už nebyli stejní jako tehdy. Na druhou stranu si oddychla, neboť to znamenalo, že je konečně volná a nic jí nebrání začít nový a snad radostnější život po Gildorově boku. Pravda, v porovnání s Thranduilem mu cosi chybělo, ale naštěstí postrádal i královu nevypočitatelnost a citovou nevyrovnanost. Hořce se pousmála.

„Ty ses i tentokráte mýlil... Neb ruku svou jsem mu já sama přislíbila!“ informovala ho ne bez zadostiučinění a aniž by čekala na jeho reakci, opustila stáje a připojila se ke Glorfindelovi, jenž čekal spolu s ostatními před palácem. Co se jí týkalo, tady už docela skončila!

„Všeho v pořádku jest, ai´seler´amin?“

Dalo se předpokládat, že její bratr neponechá její zdržení bez povšimnutí, a proto jen mírně přikývla. „Ovšem.“

Ani vlastně nevěděla, proč se k němu stále chová tak odtažitě. Vždyť se ukázalo, že měl ohledně Thranduila ve všem pravdu. Sice se jí snažil otevřít oči dost nevybíravým způsobem, ale zřejmě mu nedávala příliš na vybranou. A pokud je jeho jediné provinění to, že ji chtěl za každou cenu ochránit, jak by mu mohla něco takového zazlívat? Vděčně se na něj pousmála. Jeho výraz byl nečitelný, avšak ona přesto poznala, že je napjatý, jako kdyby očekával nějakou nepříjemnost. Zřejmě i on už chtěl být co nejdříve pryč.

„Tedy vyraziti můžeme,“ oznámil téměř nepřítomně. Vyhoupl se na Iskasula, letmo se rozhlédl kolem sebe a dal pokyn k odjezdu.

„Počkej přec, lord Gildor ještě chybí!“ upozornila ho Nimloth a pohledem zalétla ke stájím. Copak jsou ti dva ještě uvnitř? O čem jen mohou hovořit? A nebo už dávno přešli k jinému způsobu komunikace? Na okamžik zvažovala, že by se tam raději zašla podívat, ale vzápětí ten nápad zavrhla. Pokud se spolu chtějí opět poprat, tak by jim v tom stejně nedokázala zabránit. Vlastně si ani nebyla jistá, o kterého z nich se bojí.

„Ten se o sebe postarati dokáže!“ odvětil Glorfindel bez zájmu. „A rovněž tak o tebe!“ dodal vzápětí a netrpělivě ji vybídl, aby už déle neotálela.

Uposlechla a spolu s bratrem a lordem Elrondem v čele skupiny opustili nádvoří paláce a zamířili k hustému lesu. Nicméně poděkování, které se mu chystala vyjádřit, se jí zadrhlo v hrdle. Copak se k ní musí stále chovat tak neurvale? Vždyť se ani nestihla rozloučit s Lidiannou, i když po pravdě řečeno si na tu dívku vzpomněla až teprve teď. Snad k tomu bude mít ještě příležitost, než odplují do Valinoru...

Bylo jí trochu úzko, že má opustit svůj domov, ale uklidňovala se tím, že nebude tak docela mezi cizími. Její bratr tam jistě zůstane aspoň na čas s ní, pak je tu lord Elrond a samozřejmě především Gildor. Mimoděk se otočila, i když si byla dobře vědoma toho, že nyní už bude výhled ke stájím zcela zakryt hustými stromy, mezi nimiž projížděli. Ke svému překvapení zjistila, že Gildor se k nim již připojil, jeho statný grošák se nacházel přímo za jejím Losarrnou. Pátravě si svého nastávajícího prohlédla, ale žádné stopy po boji na něm nenašla, což poněkud zmírnilo její znepokojení.

Její zevrubná prohlídka však neunikla jeho pozornosti a on s potutelným úsměvem popojel vedle ní. „Mohu tohoto jako znamení bráti, že jsem Vám chyběl, má drahá Nimloth?“

Tón jeho hlasu způsobil, že proti své vůli lehce zčervenala. Před nutností odpovědět ji naštěstí zachránil Glorfindel, který se na Elrondova kapitána tvrdě zahleděl a nesmlouvavě mu nařídil, aby zpomalil, že si s ním potřebuje neprodleně promluvit o samotě. Gildor tento rozkaz přijal s humorem.

„Očividně nejste jediná, kdo společnosti mé postrádal. Však Vy důvodu k žárlivosti nemáte, paní má, neb ujišťuji Vás, že bratr Váš mne vůbec nepřitahuje.“

Toto prohlášení doprovázené spikleneckým mrknutím Nimloth rozesmálo. Raději se odvrátila a předstírala, že si prohlíží okolní krajinu, dokud se oba ellyn nevzdálili, aby Glorfindela opět nepopudila. Potěšilo ji, že ačkoliv má Gildor jako velitel dost práce a ještě více zodpovědnosti, přesto dokáže vtipkovat a to dokonce na svůj účet.  Vyhlídka na soužití s ním se jí zdála čím dál tím lákavější. Už jen ta jeho pozornost, se kterou jí ráno vlastnoručně přinesl snídani, a příjemná nenucená konverzace, již s ní během jejich jídla zapředl... Ani jedinkrát se nepokusil využít její současné zranitelnosti, až ji to skoro začalo mrzet. Myšlenka na to, že by ji konečně políbil, nebyla vůbec nepříjemná. Vlastně si již párkrát představovala, jaké by to asi bylo... A doufala, že nezůstane dlouho pouze u představ...

„Na cos sakra myslel, Gildore?! Vždyť jsi všeho zcela zničiti mohl!“ vyjel na něho Glorfindel, jakmile byli z doslechu ostatních.

Kapitán přijal jeho výtku s klidem. „Lorde Glorfindele, já obav Vašich plně chápu, však ocenil bych, kdybyste se mnou příště jako s jedním z vojáků Vašich nejednal. Už jen proto, že ellyn pod velením mým by se tomu podivovati mohli.“

Glorfindel se zamračil, nicméně posléze zamumlal něco v tom smyslu, že už se to nebude opakovat. „Však nediv se, když chování tvé na nádvoří zcela neomluvitelné bylo!“ ospravedlňoval se vzápětí.

„Tak? A pročpak si toho myslíte?“

„Neb všeho jsi v okamžik ten jediný ohrozil! V bitvě by cos takého nepřijatelným bylo!“ trval Glorfindel na svém.

Gildor se skoro pobaveně zasmál. „Lorde, kdybyste tam byl, tak byste toho zcela jinak viděl... Řekněme, že já pouze utrpení jemu zkrátil...“ prohodil lehce.

Glorfindel strnul. „Já doufám, že tohoto vážně bráti nemusím!“ Znepokojeně se zadíval do ocelových očí svého společníka a z toho chladu v nich ho zamrazilo. Najednou si tím nebyl vůbec jistý.

„Gildore! Ihned sděl mi, čeho se tam přihodilo!“ dožadoval se naléhavě.

Kapitánův úsměv se vytratil, zůstal jen ten chlad. „A Vy jist si jste, že toho vskutku zvěděti chcete?“

Finrod téměř neslyšně přistoupil k nízké pohovce a poklekl u ní. Ellon, jenž na ní ležel, byl tak hluboko v reverie, že se ani nepohnul, když mu opatrně odhrnul neposlušný pramen vlasů z obličeje. Soustrastně si prohlížel jeho bledou, zaschlými slzami zbrázděnou tvář a pláčem opuchlé oči, které na něho nevidomě zíraly. Jeho přítel se ani nenamáhal, aby se vysvlékl ze své dlouhé tmavé róby, a ta teď vypadala skoro stejně bídně jako on. Byl na něho smutný pohled.

Kapitán se zamračil, měl na sebe vztek. Ublížit Erestorovi bylo to poslední, co by chtěl, a přesto se mu to nedopatřením podařilo. Litoval, že se nechal ve sklepích tak unést, ale kdo by odolal Erestorovým sladkým rtům? Má jeho přítel vůbec ponětí, co s ním to jediné nevinné povzdechnutí udělalo? Po jeho spěšném ústupu musel ještě nějakou dobu setrvat tam dole, aby se trochu uklidnil, než byl schopen odejít. Tiše si povzdechl. Připadalo mu, že Erestorovi nebyl jejich polibek odporný, spíše naopak... Přesto od něho utekl, jako kdyby byl samotným Sauronem, a pak se zamkl ve svých komnatách, což nikdy předtím neučinil. Znamená to, že ho nechce už vidět a má z něho obavy? A nebo se tolik bojí jen sám sebe a svých vlastních citů? Pokud Erestor potřebuje více času, aby si přivykl na myšlenku, že budou více než přátelé, on na něho rozhodně nemíní spěchat. Ale nejdřív si potřebuje být jistý, že má u něho opravdu naději.

Tiše se vytratil z jeho komnat a rázným krokem si to namířil do kuchyně, kde nechal připravit Erestorův oblíbený bylinkový čaj a tác se slaným i sladkým pečivem. Takto obtěžkán proklouzl opět přes královu ložnici ke svému příteli. Byl rád, že se Thranduil ještě nevrátil, a on se proto nemusel boucháním domáhat vstupu, přesto ho to poněkud znepokojilo, zvlášť, když si povšimnul králova meče opřeného vedle postele. Nu což, šel si přece jen promluvit s lady Nimloth, nikoliv pobíjet Orky, se kterými se tu ostatně nikdo nesetkal už po mnoho yénů. A i kdyby se přece jen ocitl v nebezpečí, bylo všude dosti vojáků připravených za něho položit svůj život. Nemohlo se zhola nic stát...

Uklidněn svými úvahami položil tác na zem vedle pohovky a jemně uchopil Erestora za rameno, aby s ním zatřásl. Reakce byla okamžitá, i když jiná, než by si přál. Rádcovy šedé oči se úlekem rozšířily a ihned se pokoušel dostat z jeho dosahu. Jen Finrodova ruka, jež pevně sevřela jeho paži, mu v tom zabránila.

„Klid, mellonamin. Já tobě přec neublížím. Pouze snídaně jsem tobě přinesl.“

Erestor sledoval kapitánův pohled k plnému tácu, než se znovu zadíval na něho. „Proč? Tys toho nikdy předtím neučinil.“

Jeho hlas byl vyrovnaný a odměřený jako jindy, jeho oči téměř lhostejné. Jen nepatrně se chvějící ruce, které se pokoušel schovat v záhybech své róby, ho prozrazovaly. A Finrod nebyl z těch, kteří by něco takového přehlédli.

„Všeho jednou poprvé jest... A dle soudu mého jsem tohoto již dávno učiniti měl...“

Finrod rozhodně neměl v úmyslu prozradit, že ten nápad mu vnukl svým příkladem Gildor. Raději naplnil pohár ještě horkou tekutinou a podal ho svému příteli, jenž se pomalu posadil a s vděčným výrazem ho přijal.

„Diola lle (Děkuji ti). Netušil jsem, že ponětí máš, čeho po ránu obvykle piji...“ poznamenal, než si dychtivě loknul.

Kapitán se pobaveně pousmál. „Meldir, já řekl bych, že toho více o tobě vím, než-li si vůbec představiti dokážeš.“

„Vskutku?“ Erestor ztěžka polkl. Ta slova vehnala barvu do jeho jinak bledých tváří. Co jen tím mínil? Co všechno o něm ví? A kdy se vlastně jejich vztah tak radikálně změnil? Dříve to byl vždy on, kdo byl sebejistý a rozhodný, byl přece Thranduilovým hlavním rádcem, a Finrod k němu občas chodil pro rady. A nyní? Nyní zde sedí rozechvělý z jedné jediné poznámky a Finrod se na něho dívá, jako kdyby snad uměl číst veškeré jeho myšlenky... Jako kdyby znal jeho nejniternější touhy... i obavy... Nebyl to snad vždy on, kdo dokázal svýma chladnýma očima dohlédnout až na dno něčí duše? A přece se teď dívá na Finroda a je zcela bezradný.

„Aha...“ zamumlal rozpačitě.

„Erestore... Vždyť přáteli jsme. Veškerá tajemství tvá u mne zcela v bezpečí jsou...“ zažertoval Finrod, aby poněkud odlehčil situaci, avšak jeho snaha měla přesně opačný účinek. Thranduilův rádce pobledl a jen málo stačilo, aby na sebe zvrhnul obsah poháru.

„Whoa!“ Tmavovlasý kapitán svou velkou rukou přikryl Erestorovu menší a ustálil ji, takže pouze jediná kapka vyšplíchla přes okraj. Zamyšleně se na něho zadíval a ten jeho pohled neochotně opětoval.

„Finrode.. Já... Velice mi líto jest, čeho se přihodilo... Jen... doufám, že na diskrétnost tvou se spolehnouti mohu...“ vypravil ze sebe obtížně, jeho obvyklá výřečnost opět poznamenána Finrodovou přílišnou blízkostí. Jeho ruka byla stále uvězněná a ten dotyk, ačkoliv nijak důvěrný, ho vyváděl z míry. Nevěděl, jestli se má pokusit vytrhnout a nebo se tvářit, jako že naprosto o nic nejde. Nejraději by udělal to první, jenže stále ještě třímal ten zpropadený pohár a kdyby učinil nějaký prudší pohyb, jistě by se mu tentokrát podařilo se opravdu polít.

„Diskrétnost?“ opáčil Finrod téměř nechápavě. „Považuješ mne snad za někoho, kdo o soukromí svém neustále s někým hovořiti potřebuje?“

Výraz, který se krátce mihl na Erestorově tváři, než byl opět nahrazen tou neosobní maskou, mu prozradil vše.

„Ty si vskutku myslíš, že bych se o tom před muži svými zmínil? Že bych se tím vychloubal?“

Rádce zahanbeně sklopil zrak. Teď ani on sám nechápal, jak ho mohlo něco takového napadnout. Finrod prostě takový nebyl a on to přece dobře věděl. Byl to vlastně on sám, o kom měl pochybnosti. Znovu se mu vybavila slova jeho otce a bratrů, všechny ty ústrky a posměšky... Stále to tolik bolelo... Jako hluboká rána, která se nikdy docela nezacelí...

Finrod chvíli čekal na nějakou reakci, ale žádná nepřišla. Erestorova tvář byla skryta závojem jeho tmavých vlasů, a tak ani z ní nemohl nic vyčíst. Zklamaně pustil jeho ruku. I mlčení byla dost jednoznačná odpověď.

„Věz, že já bych toho nikdy neučinil, Erestore. Věcí některých já pouze v srdci svém chovám a ty nikdy na jazyk můj nepřijdou. Myslel jsem, že důvěry mezi námi jest... Však ty zřejmě zhola nikomu důvěřovati schopen nejsi. Mrzí mne toho, především kvůli tobě. A pokud čin můj předchozí pochybností tvých ohledně mne způsobil, pak jist si býti můžeš, že se toho již opakovati nebude. Nicméně vzpomínku tu krásnou si v mysli uchovám, v tom mi zbrániti nemůžeš.“

A Finrod se zvedl ze země, kam se předtím usadil, a bez dalšího slova zamířil ke dveřím. Tak trochu čekal, že Erestor přece jen nakonec něco řekne a nebo na něj aspoň zavolá, požádá ho, aby neodcházel, jenže nic takového se nestalo. Bylo zřejmé, že nemá smysl tam déle otálet. Rezignovaně odemkl dveře do předpokoje a pak je za sebou tiše zavřel. Toliko k naplnění jeho až příliš naivního snu...

Kdyby se býval aspoň jedenkrát otočil, všechno by možná bylo úplně jinak. Neboť Erestor seděl bez hnutí na svém místě, v rukou stále svíral pohár s čajem, jako kdyby na tom závisel jeho život, oči měl zalité novými slzami a rty pevně semknuté, aby mezi nimi neproklouzlo jméno toho, koho v tu chvíli toužil nade vše zavolat. Však jediné volání, jež mohl slyšet, byly zuřivé hlasy v jeho hlavě... Hlasy jeho blízkých, které mu posměšně a znechuceně sdělovaly, že je hanbou jejich rodu a že skončí navždy sám, neboť není hoden ničí pozornosti.

„Dina... Saes (Buďte zticha... Prosím)...“ zamumlal žalostně, ale dobře věděl, že se jich nikdy nezbaví. Pravda se přece nedá umlčet...

Legolas se opřel o zeď stájí a nepřítomně hleděl před sebe. Stále nemohl uvěřit tomu, co před malou chvilkou náhodou zaslechl.

Něco takového přece nemohla být pravda! Vždyť to byl čirý nesmysl! Přesto v něm hlodaly pochybnosti. Proč jeho otec neřekl zhola nic na svou obranu?! Proč ihned rezolutně nepopřel to směšné obvinění?!

Pohled mu mimoděk padl na krátký mithrilový meč, který držel v rukou. Do jeho jílce byl zasazen smaragd, čepel byla zdobená rytinami, avšak ani to nemohlo zakrýt smrtonosnou povahu té zbraně.

Lidianna... Pokud někdo zná pravdu, pak je to ona. A on už ji přinutí, aby mu ji řekla...

Nikým nepozorován se vypravil zpět do svých komnat.