XXXVII. kapitola

    Thranduil tiše zaklel. Znovu naléhavě zabušil na dveře, ale se stejným výsledkem. Už zvažoval, že se je pokusí vyrazit, když se náhle otevřely a v nich stanula Nimloth. Byla pobledlá a jakmile ho spatřila, krev se jí vytratila z tváře úplně.

„Heru en amin (Pane můj)?“ špitla, jako kdyby ani nemohla uvěřit tomu, že je skutečný.

„Nimloth.“

Snažil se nalézt vhodná slova, kterými by jí ozřejmil své úmysly, avšak dříve, než se mu to podařilo, zahlédl v ohybu chodby Elronda mířícího přímo k nim. V duchu si neodpustil neslušnou poznámku na jeho úkor, kupodivu v tomto případě byla jeho slovní zásoba více než dostačující. Dlouho se nerozpakoval, popadl Nimloth za paži a nepříliš šetrně ji postrčil do místnosti. Než k nim tmavovlasý lord stačil dojít, vešel také dovnitř a rázně za sebou zabouchl dveře. Rachocení zapadající závory dokazovalo nade vší pochybnosti, že nešlo jen o pouhé nedopatření.

Elrond se zamračil. Co je tohle za způsoby?!

„Nimloth! Panta i´annon sii´ (Nimloth! Ihned otevři)!“ požádal ji důrazně.

Zprvu se neozvalo ani hlásku, až si skoro začínal myslet, že ho ta elleth neslyšela. Hodlal se tedy domáhat vstupu razantnějším způsobem, když zaslechl její tichý hlas.

„Amin hiraetha, heru Elrond (Odpusťte, lorde Elronde). Král si se mnou nyní hovořiti přeje a já jemu se tudíž věnovati musím. Však pokud záležitost Vaše naléhavou jest, já Vás poté neprodleně vyhledám.“

Zatímco Elrond supěl na chodbě, Thranduil se rozhlížel po její komnatě. Neušlo mu, jak je Nimloth nervózní, a doufal, že by mohl odhalit příčinu jejího podivného chování. Kromě pláště nedbale pohozeného na zemi nezjistil nic mimořádného, nicméně v místnosti, kde každá věc měla očividně své pevné místo, vše bylo vyrovnané a pečlivě roztříděné, i něco tak obyčejného přímo bilo do očí. Využil Nimlothiny nepozornosti, když se snažila Elronda přes zavřené dveře uklidnit, kradmo popošel blíž a zvědavě ho zdvihl. Byly pod ním drobné střepy zřejmě z nějaké lahvičky a bledě zelené lístky jemu neznámé aromatické rostlinky. Lehce se zamračil, ačkoliv na tom také nebylo vcelku nic podezřelého. Nimloth se zřejmě pouze pokoušela zamaskovat stopy vlastní nešikovnosti. Její poplašené nadechnutí, když se k němu otočila a spatřila ho stát nad tou spouští, ho ale utvrdilo v přesvědčení, že je za tím něco víc.

„Mani marte e´sinome (Čehož se zde přihodilo)?“ zeptal se jí pátravě.

Nimloth se nejprve nejistě podívala kolem sebe, než mu vyhýbavě odpověděla.

„Ničeho. Já pouze jsem trochu poklízela, a kterak jste na dveře zabušil, lekla jsem se a...“

Thranduilovi to ovšem jako vysvětlení nestačilo. Přistoupil k ní a tvrdě se jí zahleděl do očí.

„Však já rány zaslechl dříve, než-li jsem vůbec ke dveřím dorazil! A jistě to zvuk skla tříštícího se nebyl!“

Nimloth raději o krok ustoupila.

„Budiž. Já přiznávám, že mi předtím ještě cos jiného upadlo. Snad mě za to potrestati zamýšlíte?“

Sevřel pevně její paži, aby nemohla opět couvnout, a přiblížil svou tvář k její.

„Nikoliv. Však za lhaní bych tebe ztrestati mohl,“ pronesl skoro výhružně.

Ztěžka polkla. „Za jaképak?“ otázala se s předstíranou nevinností.

Srdce jí prudce bušilo a připadalo jí, že Thranduil musí z jejích očí jasně vyčíst, co se tu přihodilo. Kdyby aspoň věděla, kam se poděl ten proklatý pohár! Zrovna se chystala napít připraveného odvaru, když ucítila ostrou bolest v lýtku. Číše jí leknutím vyklouzla z ruky, v záblesku šedavých chlupů rozpoznala Astaldera. Vůbec netušila, jak a kdy se dostal do jejích komnat. A proč ji vlastně napadl? Sklonila se, aby si prohlédla kousanec, který jí uštědřil, ale v tom se ozvalo hlasité bušení na dveře a naléhavé volání Thranduila. Trhla sebou. Čehož ten tu jen činí?

Znepokojeně přejela pohledem po místnosti. Střepy u bedny a louže u jejích nohou nepůsobily právě nejlépe, a tak rychle vysušila podlahu svým pláštěm a pak jím zakryla ten nepořádek. Chtěla ještě schovat pohár od otráveného nápoje, jenže ten nebyl nikde k nalezení. A neodbytné královo mlácení jí neponechávalo příliš času pro další pátrání. Zdálo se, že je pevně odhodlán se k ní dostat. Naposledy se rozhlédla, než pomalu odemkla dveře...

Teď toho trpce litovala. Proč se na ni tak podezíravě dívá? Vždyť z ničeho, co tu zatím objevil, nemohl uhádnout pravdu. Přesto měla silné nutkání se mu vytrhnout a vyběhnout na chodbu, kde by se ještě mohl zdržovat lord Elrond. Dobře však věděla, že by ji Thranduil chytit dříve, než by se vůbec dostala ke dveřím.

„Heru en amin (Pane můj)... Čehožpak pro Vás učiniti mohu? Pročpak jste sem zavítal?“

Zdálo se, že ji král snad ani nevnímá. Hleděl kamsi za ni a když posléze obrátil své oči zpět k ní, byly nebezpečně přimhouřené.

„Čehožpak to tu máš, Astaldere?“ prohodil téměř přátelsky.

Teprve teď Nimloth zaznamenala tiché rachocení, které se blížilo. Ohlédla se a musela se kousnout do rtu, aby ztišila polekané vyjeknutí. Neboť s hlavou až u země se k nim plížilo Lidiannino vlče, čumákem před sebou postrkovalo onen ztracený pohár. Léčitelka se pokusila Thranduilovi vyškubnout, aby se k němu dostala jako první, ale neúspěšně. Zřejmě to očekával, neboť jeho stisk ještě zesílil.

„Mani naa sina, Nimloth (Čehož toto jest, Nimloth)?“ dotazoval se ostře.

Z jeho očí, které nyní byly jako dva kusy ledu, na ni čišela čirá hrozba. Neměla dost sil, aby déle zapírala.

„Amin merne tyel ta ilya... Lava amin auta (Chtěla jsem toho všeho ukončit… Nech mne jít)...“

Ramena se jí rozechvěla. Proč ji takhle trápí? Vždyť o ni nestojí, tak proč ji prostě nenechá usnout? Jeden pád do bezedné prázdnoty, do temného hebkého sametu, který ji přijme jako dávno ztracenou dceru, a bude po všem... Zavřela oči, nohy se jí samy od sebe podlomily.

Král ji pohotově zachytil a přivinul k sobě. „Nimloth... Nimloth...“

Mlhavě vnímala jeho hlas, nechala se konejšit teplem jeho těla. Znenadání ji napadlo, že tohle by byla krásná smrt... Usnout v jeho silných pažích, které ji tak majetnicky objímají.

„Nimloth, maa ie´amin (Nimloth, pohleď na mne)!“

Slabě zavrtěla hlavou. Nechtěla už nic slyšet, žádné další vysvětlení, už žádné důvody, proč ji nemůže milovat. Každé další slovo ji jen více zraní. Chtěla pouze usnout... Tak proč jí to nedovolí?

Thranduil ji bez obtíží zvedl a odnesl na lůžko, kam ji opatrně položil. Spočívala zcela bezvládně, oči zavřené, tvář stále smrtelně bledou. Doufal, že neměla příležitost vypít obsah toho prokletého poháru, ať už v něm bylo cokoli. Nepochyboval o tom, že je schopná připravit nejrůznější lektvary. Jenom nedokázal pochopit, jak se k něčemu takovému mohla odhodlat. Cožpak jí na něm záleží natolik, že by raději skoncovala se svým životem, než aby ho strávila bez něj?

„Nimloth...“

Znovu zašeptal její jméno, jako kdyby to bylo nějaké zaklínadlo, které by ji mohlo přivést zpět. A vskutku, její fialové oči se pomalu rozevřely a téměř vyčítavě se na něho upřely.

„Mani uma lle merna, Thranduil (Čehož chceš, Thranduile)?“

Její hlas byl tichý jako závan větru, přesto bolest v něm skrytá měla sílu vichřice.

„Já odpovědi jsem tobě dáti přišel...“

A než ze sebe Nimloth stačila něco vypravit, sklonil se k ní a uchvátil její ústa v horoucím polibku.

Finrod s napětím pozoroval svého přítele. Dlouhé minuty ubíhaly a on se na něho dál díval doširoka otevřenýma očima plnýma zmatku. Mlčel. Kapitána pouze uklidňovala skutečnost, že ho zatím neudeřil za jeho opovážlivost, ani neodešel. Nicméně jeho výraz nebyl příliš povzbudivý.

„Erestore...“

Natáhl ruku, aby ho znovu pohladil po vlasech, a zabolelo ho, když ten se od něho okamžitě odtáhl.

„Erestor... Quena yassen amin (Erestore... Mluv se mnou)...“ vybídl ho mírně. To napětí ho ničilo. Dával by přednost tomu, kdyby mu Erestor vynadal, než aby na něho hleděl, jakoby právě ztratil svého nejlepšího přítele.

„Erestore?“

Měl chuť s ním pořádně zatřást, aby z něho dostal aspoň nějakou reakci, a možná by to i učinil, kdyby shora nezaslechl něčí hlasy. O chvíli později se objevili dva sloužící, kteří přišli pro nový sud vína.

Finrod k nim jen na okamžik otočil hlavu a když se opět obrátil k Erestorovi, zjistil, že je jeho místo prázdné. Jen tiché kroky a černý záblesk jeho róby na schodech doprovázely jeho spěšný odchod. Tlumeně zaklel.

Jeho první myšlenkou bylo vyrazit ihned za ním, ale vzápětí usoudil, že to zřejmě není dobrý nápad. Jeho přítel očividně potřeboval čas, aby se vzpamatoval ze svého šoku, a on mu ho hodlal dopřát. Pouze doufal, že svým impulzivním činem nenávratně nezničil jejich přátelství.

Lída usedla na okraj princova lůžka a ke své úlevě zaznamenala, že od její minulé návštěvy nepatrně změnil polohu. Připadalo jí, že i jeho pleť nabrala svůj obvyklý bledý odstín, do jeho rtů se opět navrátila zdravá barva. Opatrně se k němu sklonila, aby na ně vtiskla něžný polibek. Tak se přitom soustředila na jeho poklidnou tvář, že si vůbec nepovšimla, že se pohnul, dokud ji jeho paže neobjala kolem zad a nepřitáhla blíž k němu. Překvapením vyjekla. A on jen otevřel své modré oči, tak nekonečné jako letní obloha, bezedné jako to nejhlubší moře, jako kdyby se právě pouze probudil z lehkého spánku a chtěl ji pozdravit. Bylo to tak naprosto přirozené a přesto ji to dojalo skoro k slzám. Nechala ho, aby si ji k sobě přitiskl, jeho kůže byla nyní příjemně vyhřátá, pravidelné silné bušení jeho srdce ji uklidňovalo. Lehla si k němu, hlavu položila na jeho rameno, jak si poslední dobou navykla, a schoulená v jeho objetí se konečně znovu cítila bezpečně.

Navíc bylo moc příjemné po všem tom rozruchu mít zase Legolase jen pro sebe. Glorfindel se od ní odloučil ještě na nádvoří, kde k nim přistoupil lord Elrond a trval na tom, že s ním musí okamžitě naléhavě hovořit, a léčitel, jenž na prince dohlížel, se tiše vzdálil, jakmile se objevila v komnatách. Nic jí tedy nebránilo, aby se po chvíli neosmělila a nezačala ústy téměř ledabyle dráždit Legolasův ušní lalůček. Spokojené zamručení bylo jeho odezvou a ona se potutelně usmála. Byla si jistá, že než s tímhle odměřeným princem skončí, dostane z něho víc než jen tohle.

Nějakou dobu laskala jeho ucho zuby a jazykem, než se přesunula níž. Sála jemnou kůži jeho hrdla, dokud se na ní neobjevil temně rudý flek.

„Lle naa amin (Jsi můj)...“ zašeptala mu přímo do ucha a rukou přitom zajela do jeho volných nohavic. S údivem zjistila, že ho její zatím spíše nevinné aktivity nenechaly zdaleka tak chladným, jak se ji snažil přesvědčit.

„Ta naa ilya ten´amin (Je tohle všechno pro mě)?“ vyzvídala s žádostivým výrazem. „Amin merna lam lle (Chci tě ochutnat)...“

Pokud si Legolas snad mohl nejprve myslet, že se přeslechl, její smyslné olíznutí rtů ho zbavilo veškerých pochybností.

„Uma (Ano)...“ vydechl zastřeným hlasem.

Jeho modré oči potemněly touhou, když ji sledoval, jak z něho shrnuje přikrývku a za jeho menší pomoci ho zbavuje nadbytečného oblečení. Pak si zula své vysoké boty a bez váhání se uvelebila mezi jeho stehny. Drobnými polibky zasypala jeho obnažené tělo, kam až jen dosáhla, důsledně se však vyhýbala místu, kde by její pozornost ocenil nejvíc. Když už přestával věřit, že svému slovu dostojí, zlehka přejela jazykem po celé jeho délce. Zachvěl se nečekanou rozkoší. Jednou už sice naznačovala, že by se ho chtěla dotýkat ústy, ale tehdy na to nebyla vhodná příležitost, a ačkoli se mu ta představa později několikrát vynořila v mysli, nikdy nenašel vhodný způsob, jak toto své velice troufalé přání tlumočit Lidianně. Byla poslední dobou tak utrápená a nejistá, že by ho ani nenapadlo po ní něco takového žádat. A teď s tím začala ona sama...

Uchváceně ji pozoroval, jak se nad ním sklání a pozvolna ho bere do úst. Tlumeně zasténal. Jen ten pohled byl nesmírně smyslný a což teprve ten pocit, když ho začala jemně sát. Znovu zasténal. Usmála se na něho a zvedla hlavu, takže jí zůstala v ústech pouze jeho citlivá špička, kterou chvíli jen tak lehce dráždila jazykem.

„Lidianno...“ vzdychl přidušeně, sám téměř nepoznával svůj obvykle vyrovnaný hlas.

A ona se jen mírně pousmála a poté, co ho prsty pevně obemkla u kořene, pustila ho ze zajetí svých rtů úplně.

„Uma, maltarenamin? Mani naa ta (Ano, můj zlatý princi? Co se děje)?“

Její výraz byl naprosto klidný, jako kdyby neměla nejmenší tušení, jak mocně na něho působí, a přitom důkaz toho právě třímala ve své drobné ruce.

„Mani uma lle merna, Legolas (Copak bys chtěl, Legolasi)?“

Přiblížila k němu svou tvář, takže se nosem téměř dotýkala jeho zlatavých chloupků, její rty byly jen nepatrný kousek od jeho tak nemilosrdně zanedbávaného mužství.

„Ner (Víc)...“ vypravil ze sebe, i jemu to znělo spíš zoufale.

„Ner en´mani (Víc čeho)?“ zeptala se ho sladce.

Její dech pohladil vrcholek jeho přirození stále ještě vlhkého z jejích horkých úst. A opět ten úsměv. Legolas si pomyslel, že takhle krutý by určitě nemohl být ani samotný Temný pán. Cožpak neví, co mu tím způsobuje? Jistě že ano! Pouze si s ním pohrává a Valar mu pomož, jemu se líbí být její hračkou...

„Ner en´lle (Víc tebe)...“

Očekával, že ho bude ještě dál trápit, ale mýlil se.

„Amin naa lle (Já jsem tvoje)...“ řekla prostě a znovu se ho zmocnila.

Jako kdyby vycítila jeho naléhavost, ušetřila ho tentokrát svého pomalého trýznění a rovnou ho pohltila, jak nejhlouběji mohla. Co se jí nevešlo do úst, masírovala svými obratnými prsty a Legolas brzy přestal sledovat její počínání. Zvrátil hlavu nazad a zavřel oči, jen nejasně vnímal, jak se po něm její obratná ústa pohybují nahoru a dolů. Již se ani nesnažil tišit své sténání, jeho boky se samovolně zdvíhaly, aby se do ní mohl ponořit ještě hlouběji.

Lída položila volnou ruku na jeho stehno a trochu krotila jeho pohyby. Cítila, jak se otírá o měkké stěny jejího hrdla, a měla co dělat, aby se nerozkašlala. Ačkoliv to nebylo poprvé, co něco takového dělala, žádný z jejích předchozích partnerů nebyl tak obdařen do délky jako Legolas. A nebo se jen nikdy předtím nesnažila poskytnout svému milenci co největší potěšení?

Raději zesílila své sání a jazykem začala laskat žílu na spodní straně jeho mužství. Bylo nečekaně příjemné se ho takhle dotýkat. Byl tak hedvábně hebký... tak krásně tvarovaný... nemohla se dočkat, až ho zase pocítí v sobě...

Najednou nechtěla otálet už ani minutu déle. Rychle oddálila svá ústa a než Legolas, který zklamaně zamumlal něco na protest, vůbec otevřel oči, obkročmo se na něho posadila. Musela se kousnout do rtu, aby zadržela bolestné syknutí, které jí téměř uniklo, když do ní plně vstoupil. Přece jen dosud zcela nepřivykla jeho rozhodně ne zanedbatelným rozměrům a její tělo, ačkoliv vzrušené z jejich předehry, na něj ještě nebylo připravené.

„Aier (Malá)...“

Podívala se mu do očí, ve kterých se skoro odrážela její vlastní bolest.

„Tula a´amin (Pojď ke mně)...“

Položil dlaně na její záda a přitáhl si ji k sobě. Nebránila se. Skryla tvář na jeho rameni a nechala se od něho konejšivě hladit. Vnímala jeho touhu, která ji tak beze zbytku naplňovala, věděla, jak blízko vyvrcholení musí být, a přesto se nepohnul, aby dosáhl uspokojení. Jen ji držel, jako kdyby byla tím jediným, na čem mu v tu chvíli skutečně záleželo. Dojalo ji to.

Po chvíli se opatrně posadila, naštěstí ta ostrá bolest již pominula. Nemohla se však zbavit pocitu, že Legolase zklamala.

„Amin hiraetha (Promiň)...“ zamumlala téměř zdrceně.

„Uuma, aier (Neomlouvej se, malá).“

Natáhl se, aby prsty polaskal její tvář.

„Lle naa vanima... Lava amin elea lle (Jsi tak překrásná… Nech mne, bych si tebe prohlédl)...“

Beze spěchu jí začal rozšněrovávat živůtek. Musela se usmát, když si uvědomila, že ve své horlivosti si úplně opomněla svléknout šaty. Když jí je přetáhl přes hlavu a odhalil ji tak svému dychtivému pohledu, téměř ji přemohlo nutkání se hned něčím zakrýt. I když už ji několikrát viděl nahou, stále se před ním styděla. Připadala si tak nedokonalá v porovnání s ním a ostatními Eldar, i když se rozhodně nezdálo, že by si něco takového myslel. Hltal ji očima a obdivně přejížděl prsty po její světlé kůži.

„Amin (Má)...“ pronesl důrazně a ona se lehce zachvěla pod sílou jeho vyznání. Znělo to možná ještě lépe, než kdyby jí řekl, že ji miluje. Bylo příjemné vědět, že konečně někam patří... Že na ní někomu opravdu záleží...

Naklonila se k němu, aby mu na rty vtiskla sladký polibek, a potom sebou zkusmo zavrtěla. Nijak na to nereagoval, jen si ji dál pozorně prohlížel, jako kdyby si chtěl vtisknout do paměti každý její rys, každou drobnou vrásku na její tváři, každičkou pihu na její pokožce. Nespěchal na ni, jeho ruce volně spočívaly na jejích stehnech, ničím nedával najevo, že by mu tohle nestačilo.

Dívka si v duchu povzdechla. Proč už se zase ovládá? Copak se jí nikdy nepodaří dostat ho z té jeho ulity docela? Copak nikdy nebude mít příležitost poznat jaký je, když ztratí veškeré své zábrany? Čeho se tak obává? Několikrát na okamžik pocítila, jak vášnivý a vroucí dokáže být, jen aby hned vzápětí dostal své projevy opět pod kontrolu a choval se zas vyrovnaně až téměř lhostejně. Myslí si, že by ji ztratil, kdyby byl sám sebou? Pochybuje o sobě? A nebo spíš o ní? Lituje snad, že ji tehdy zachránil? Zdálo se to už tak dávno... Někdy měla pochybnosti, jestli se to všechno vůbec událo. Nebyl to jen nějaký sen? Možná že i teď sní...

Pousmála se. Jestli ano, pak je to nádherný a velice živý sen...

Zvolna se začala pohybovat. Zprvu spíše nejistě, neboť očekávala, že Legolas brzy převezme iniciativu, jako to udělal v Lórienu. Tentokrát se ale nic takového nestalo. Princ vypadal, že je naprosto spokojený s rytmem, který stanovila, což zrovna v tu chvíli znamenalo dlouhé a vleklé pohyby. Zvedala se tak vysoko, že z ní pokaždé téměř vyklouzl, jen aby ho vzápětí vzala hluboko do nitra svého těla. V jeho tváři nebylo patrné, jestli to na něho má vůbec nějaký vliv, teprve když ji pojednou bez jakéhokoli varování uchopil za boky a chraplavým hlasem ji pobídl, aby přidala, nabyla trochu sebejistoty. Opřela se dlaněmi o jeho prsa a zrychlila. Vnímala, jak do ní vniká znovu a znovu, jak ji naplňuje a podřizuje své vůli. Zvrátila hlavu a prohnula se, její přírazy nabyly na naléhavosti a divokosti, jako kdyby byl skutečně jejím zlatým ořem a ona vášnivou jezdkyní. Nejasně slyšela, jak cosi šeptá, ale v uších jí tak hlasitě pulzovala krev, že nedokázala rozpoznat jednotlivá slova. Teprve jeho přidušený výkřik připomínající spíše zalapání po dechu tonoucího, jenž se na okamžik vynořil nad hladinu, získal její pozornost. Zadívala se mu do tváře a s uspokojením si prohlížela jeho uchvácený výraz. Oči měl potemnělé, že byly téměř jako noční obloha, rty mírně pootevřené, vlasy lehce zcuchané od toho, jak házel hlavou ze strany na stranu. Jeho dech byl zrychlený a hlasitější než obvykle.

„Neměla bych radši přestat?“ neodpustila si prostořeký dotaz.

„Ani toho nezkoušej, aier!“

A jakoby se obával, že by to opravdu mohla myslet vážně, sevřel téměř bolestivě její boky a začal prudce přirážet. Nejprve ji jeho vášeň zaskočila, i když rozhodně ne nemile, ale brzy se vzpamatovala a jejich těla se roztančila v odvěkém tanci lásky a touhy, ve kterém oba posléze nalezli své ukojení.

Erestor doběhl do svých komnat a spěšně za sebou zabezpečil dveře. Pak se prudce oddychujíc svezl na zem, příliš otřesený, než aby se déle udržel na nohou.

Čehož to jen učinil? Jistě ho něčím vyprovokoval, proč jinak by se k němu jeho přítel takto zachoval? Co jen s nimi bude dál? Jak by se mu mohl nyní podívat zpříma do očí, když Finrod ví o jeho nemístné náklonnosti? Proč jen v sobě nenalezl dostatek sil, aby odolal tomu pokušení? Jenže jeho osamělé srdce se v tu chvíli nenechalo umlčet rozumem. A dobře věděl, že kdyby mohl vrátit čas, zachoval by se úplně stejně. Avšak co si nyní počne? Co když Finrod vše vyzradí svým vojákům, aby je obveselil? Ten chladný a odměřený rádce, jenž si všechny drží od těla, zcela roztaje při obyčejném polibku! Nepochyboval o tom, že by se všichni dobře pobavili na jeho účet. Jenže... to přece nebyl obyčejný polibek nebo ano? Aspoň on nikdy předtím nic podobného neokusil. A pokud si Finrod nevymýšlel, tak i jemu se ten polibek více než zamlouval. Nebo to byla jen součást nějaké jeho zvrácené hry?

Oh, Valar... Jak rád by znovu ucítil jeho rty na svých... Jenže... Je to přece zakázané... Je to nemravné a zvrácené... zcela nepřijatelné... Tak proč jen si pořád pokouší vybavit, jak opojně chutnala jeho ústa? Jak jemná dokázala být jeho ruka, která mnohem víc než laskat tělo milence, je zvyklá svírat meč a zasazovat svým protivníkům smrtelné rány...

Co by se asi stalo, kdyby odtamtud tak zbaběle neutekl? Musel si přiznat, že ho víc vystrašilo jeho vlastní přinejmenším šokující chování než Finrodův čin. Když tam jen tak ledabyle seděl, lehce zpocený z onoho nevydařeného souboje, vlasy zcuchané a v očích stále ještě ten tvrdý lesk, jenž se mu tam občas během boje usídlil... Měl vůbec tušení, jak neodolatelně v tu chvíli vypadal?

Zdrceně zabořil hlavu do dlaní.

Valar, Valar... Co jen je za zrůdu? Jak ho může někdo stejného pohlaví tak silně přitahovat? Něco podobného by se dalo pochopit za dlouhých osamělých časů bitev... Ale jakou omluvu má pro své zvrhlé choutky on? Opovrhoval sebou a přesto... Přesto mu bylo neskutečně líto, že oni dva nemají nejmenší šanci. Byl tak zmatený... vyděšený ze sebe samého... Jenže tu nebyl nikdo, s kým by si o tom všem mohl promluvit, neboť Finrod byl jediný, komu se kdy svěřoval, když výjimečně pocítil takovou potřebu. A většinou to ani nebylo nutné. Jeho černovlasý společník obvykle dokázal velice dobře odhadnout jeho rozpoložení a stejně i důvody jeho rozrušení.

Co teď asi dělá? Popíjí dál ve sklepení, aby zahnal zklamání nad svou porážkou? Vybavil si jeho tmavnoucí modřinu na bradě. Jak rád by stejným způsobem ztrestal toho, kdo mu to učinil! Avšak jeho schopnosti se zbraní na to ani zdaleka nestačily. Nemluvě o tom, že by podobná šarvátka asi vzbudila značnou pozornost. A pozornost bylo to poslední, po čem toužil. Ještě že už oslavy končí a jeho přítomnost již nebude zapotřebí. Raději následující dny stráví v knihovně nebo ve své pracovně, kdekoliv, kde hrozí minimální nebezpečí, že by narazil na Finroda. Pak jsou tu také jeho hodiny s tou lidskou dívkou.

Nějak si nemohl zvyknout smýšlet o ní jako o princezně. Pravda, nebyla zcela nepůvabná, ale chybělo jí urozené vzezření, hrdé nošení a sebevědomý pohled, kterým by byla schopná někoho přimrazit k zemi. Lidianna spíš působila dojmem, že na ni stačí jen trochu zvýšit hlas a vystrašeně se schoulí v rohu místnosti a rozvzlyká se. Ačkoliv tehdy ho dost překvapila, když vzpurně mrštila s tou encyklopedií. Možná, že po čase získá víc sebejistoty a osvojí si rozhodnější vystupování. Na druhou stranu... Není lepší, když moc sebejistoty nemá? Sám dobře věděl, čeho jsou pak lidé schopní... Jeho věrný zlatý přítel...

Oči mu zvlhly. Taková krutá smrt a jen proto, že se ho snažil chránit. Lidé jsou zlí... Ničí vše krásné a všechno, čemu nerozumí a čeho se bojí, jen málokdy jsou schopní vytvořit něco sami... Co se stalo s těmi Druhorozenými? První jedinci rodu Edain byli silní a čestní, bojovali po boku Eldar a žili s nimi v míru a harmonii. Pak se však jejich srdce zatvrdila a zčernala záští a závistí. Již se nespokojili s tím, co měli. Chtěli stále víc... Chtěli být jako samotní Valar... Ne... Lidé nebudou nikdy spokojení. Vždy budou prahnout po něčem, co nemohou získat. Je to síla, co je pohání kupředu... A zároveň síla, jež je stahuje do záhuby...

Kdysi dávno o nich smýšlel více shovívavě, byl diplomat a podle toho se také choval, ale ona událost zcela změnila jeho smýšlení o nich. Pravda. Sice se díky tomu směl vrátit na svůj původní post, avšak jak mu to za tak krvavou cenu mohlo přinést potěšení? Proč je vše v jeho životě s hořkou pachutí?

Byl nejmladší z pěti synů a celé roky musel snášet neustálé ústrky od svých silnějších bratrů. Nemohl se dočkat, až dospěje do věku, kdy stejně jako oni projde výcvikem a přidá se do armády. Ne, že by ho tak lákalo násilí, už tehdy měl mnohem raději brk a knihy než ostrou zbraň, nicméně toužil dokázat svým sourozencům a především otci, že za něco stojí. Pak nadešel den, kdy si ho otec, který byl uznávaným válečníkem, povolal k sobě a dal mu do rukou svůj meč, aby prověřil jeho zručnost. Naneštěstí byl na svůj věk spíše drobné postavy a jeho síly stačily pouze k tomu, aby s ním se značnou námahou kýval sem a tam. Jak srdcedrásající bylo otcovo otevřené znechucení, jak trpký výsměch bratrů! Jen díky vlastní píli se bez jakékoli podpory dopracoval až na pozici hlavního rádce a diplomata, což jeho rodinu ještě více utvrdilo v přesvědčení, že je akorát neschopný slaboch. Zdatní muži přece bojují! Netráví dlouhé hodiny nad lejstry a na nudných jednáních! Stále si pamatoval, jak otec hořce plakal, když postupně ztratil v bitvách všechny své chrabré syny až na něho. Nikdy to přímo neřekl, ale v jeho očích bylo jasně vepsáno, že by ihned dal jeho život výměnou za kteréhokoli z nich. Přesto ho miloval. Když pak otec odjížděl do své poslední bitvy, přišel ho vyprovodit. Stál tiše stranou od ostatních a zatímco všichni se loučili se svými milovanými, jeho otec seděl hrdě na svém válečném oři, majestátný a hrozivý ve svém lesklém brnění. A ani jedinkrát se na něj nepodíval... Neřekl mu jediné slovo, ačkoli si všichni byli vědomi toho, jak beznadějný je střet, do kterého se chystají. Nestál mu za takové zdržování... Co se jeho týkalo, všichni jeho synové byli mrtví...

Erestor si nejistou rukou zastrčil pramen vlasů za ucho. Možná proto je teď takový uzavřený. Netouží po společnosti pouze ze soucitu... Netouží po dalším pohrdání... Nechce zažít další bolestné zklamání, až mu ten, na kom mu tolik záleželo, sdělí, že pro něho není dost dobrý. A pro Finroda není určitě dost dobrý. Vždyť čím by mohl takového zdatného bojovníka zaujmout? Navíc ani nemají nic společného.

Povzdechl si. Ačkoliv byli oba tmavovlasí, nemohli být odlišnější. Finrodovy jantarové oči, zlaté jako nějaké šelmy, byly plné života a vášně a dívaly se na svět okouzleně, lehce arogantně a vyzývavě a také napjatě, jako kdyby neustále očekával, co krásného mu další den přinese. A on? Jeho šedé oči vypadaly stejně zádumčivě jako on sám. Jako kdyby už zažil příliš bolesti a zklamání, jako kdyby už zcela ztratil víru v ostatní... a hlavně v sebe samého. Jestli Finrodovy oči připomínaly slunce, jeho byly prachem z cesty, jenž o něm může pouze snít. A pokud se přiblíží příliš, hrozí mu, že ho jeho žár sežehne. A na takovéto riziko mu chyběla odvaha. Jeho otec a bratři měli pravdu, je jen nicotný zbabělec, který se bojí svůj život skutečně žít a schovává se proto mezi knihami a svitky.

I kdyby o něho měl Finrod opravdu zájem, tak by rychle vyprchal, jakmile by poznal jeho soukromý život. Nedělal žádné vzrušující nebo odvážné věci, byl jako solidní skála, tak neměnný a šedý. A chladný... A přece i skála se ráda nechává pohladit od hřejivých paprsků slunce... Jenže pak slunce zmizí z dohledu a veškeré teplo a naděje se zas vytratí. A on nehodlal stále jen čekat, kdy se opět objeví. Měl strach, že jednou by se totiž již nemuselo vrátit vůbec. Už dávno pohřbil naději, že by mohl najít někoho, kdo by ho skutečně miloval. Jak také, když on sám sebou opovrhuje pro svou nedokonalost a slabost? Zklamal všechny kolem sebe a nejvíc zklamal toho malého chlapce, kterým kdysi dávno byl. Lepší, když si rovnou přivykne na skutečnost, že zůstane navždy sám, než aby v sobě jako malé opuštěné ptáče hýčkal bláhovou naději, že tomu kdy bude jinak.

S rezignovaným povzdechem se zvedl ze země, znechucený a psychicky vyčerpaný. Ani se nenamáhal dojít až ke svému lůžku, schoulil se na blízké pohovce, kde se neklidně převaloval až do rána sužovaný trýznivými myšlenkami.

Nimloth nechala Thranduila, aby ji líbal, zůstávala však zcela pasivní. Když konečně zlatovlasý král propustil její ústa, zvedla hrdě hlavu a zamračeně se na něj zahleděla.

„Mani uma lle nowa lle naa umien (Čehož si myslíš, že činíš)?“ dotazovala se zvýšeným hlasem.

Opřela se dlaněmi o jeho hruď a prudce ho od sebe odstrčila. Její útok ho natolik zaskočil, že trochu zakolísal.

„Nimloth...“

Natáhl k ní ruku, ale ona před ní uhnula, jako kdyby to byl jedovatý had.

„Lemba amin ereb (Nech mne být)!“ pronesla odměřeně.

I když ho pořád milovala, měla svou důstojnost. Dala mu jasně na vybranou, téměř žadonila o jeho pozornost, ale nestála mu ani za odpověď. A on si myslí, že teď prostě jen přijde a bez ptaní si vezme, co se mu zlíbí? A že ona s tím bude více než nadšeně souhlasit? Výraz překvapení na jeho tváři toho prozrazoval dost. Bylo zřejmé, že odmítnutí je to poslední, co očekával. Za koho ji vlastně má? Myslí si, že za ní zajde, kdykoliv bude mít náladu, a ona na něj bude čekat s otevřenou náručí a rozevřenými stehny připravená splnit všechna jeho přání? Byly její sny opravdu tak naivní, jak se jí Glorfindel snažil vysvětlit? Je možné, že se v Thranduilovi tak spletla? Myslela si, že potřebuje spřízněnou duši, někoho, kdo by ho miloval, a koho by mohl milovat on, ale třeba toho citu ani není schopen. Ne od doby, kdy ztratil ji...

Rowena... To jméno mělo hořkou příchuť na jazyku. Skoro jako výsměch. Čím byla tak výjimečná, že se jí podařilo získat Thranduilovu lásku? Jak je možné, že i když je už tak dlouho po smrti, jako kdyby nad ním stále měla moc? Jako kdyby byl omámen nějakým kouzlem... Téměř cítila její pohrdání... Téměř slyšela její záštiplný šepot, jako mrazivý dotyk jednoho z Námovy říše mrtvých...

Měj si Thranduila, pokud ho vskutku tolik chceš... Však věz, že budeš mít pouze jeho tělo, ničeho víc! Jeho srdce náleží mně! Pouze mně! Navěky věků!

Glorfindel se na okamžik zahleděl za odcházející Lidiannou, než obrátil svou pozornost zpátky k Elrondovi.

„Mani marte, meldir (Čehož se přihodilo, příteli)?“

Lordův výraz byl tak ustaraný, že se ho zmocnila zlá předtucha.

„Uuma nyara amin tanya Legolas (Neříkej mi, že Legolas)...“

Elrond mu položil ruku na předloktí v uklidňujícím gestu. „Upokoj se, Glorfindele, Legolas zcela mimo nebezpečí jest. Však zpráva má přesto odkladu nesnese. Pojďme stranou a já tobě všeho vyjevím.“

Glorfindel přikývl a beze slova ho následoval do paláce. Teprve když se oba lordi usadili v síni a nalili si víno, usoudil Elrond, že nastala vhodná chvíle.

„Zdalipak víš, kdepak Nimloth se nachází?“ otázal se ho prostě.

Glorfindel pokrčil rameny. Nějakou dobu už ji neviděl, ale předpokládal, že se opět stáhla někam do ústraní. A nebo se možná zašla podívat za Legolasem. Nebo... Lehce se zamračil. Na to, že na ni chtěl dávat pozor, bylo s podivem, že neměl vůbec ponětí, kde se teď zrovna vyskytuje. A ještě znepokojivější bylo, že začínal mít pocit, že svou sestru už ani pořádně nezná. Od chvíle, kdy ji nechal zavřít, se mu zdálo, jako by ji nenávratně ztrácel. Bylo mu líto, že musel tehdy přistoupit k tak drastickému kroku, Nimlothina umíněnost mu však nedávala na vybranou. A pokud tím ochránil její štěstí, nehodlal si to příliš vyčítat. Přinejmenším jedno bylo jisté a to, že není nikde s Thranduilem. Ne po tom, co se přihodilo během jeho souboje s Gildorem. Proč se pak ale Elrond tak divně ptá? Je možné, že by si Gildor dovolil...?

„Amin dura lle nyaruva amin tanya rato, Elrond (Já věřím, že mi toho brzy vyjevíš, Elronde)!“ pobídl ho důrazně.

Tmavovlasý lord ho znal za ty yény natolik dobře, že ho ani nenapadlo to nějak zbytečně protahovat. „Vskutku. Věz tedy, že ona v komnatách svých dlí –“

Glorfindel si skoro znechuceně odfrkl. „Toť věru pozoruhodné jest! Téměř tak pozoruhodné jako sdělení tvé, proč ji za nutné vyhledati jsi považoval!“

Elrond si povzdechl. Některé věci se holt nikdy nezmění. Jednou z nich byla i skutečnost, že co se Nimloth týkalo, choval se Glorfindel většinou neuvěřitelně... cholericky... Možná by se dalo říct i impulzivně, nicméně jediným jeho impulzem bylo vždy zničit každého, kdo by mohl jeho sestru jen trochu ohrozit. Ne zřídka byla tato hrozba pouze v Glorfindelových přehnaných představách.

„Tedy již ni mně nevěříš, Glorfindele? A čehožpak myslíš, že jí ode mě hrozí? Nebo se pouze obáváš, čehožpak by mi sděliti mohla? Třebas kterak... hm... řekněme necitlivě jsi s ní zaobcházel?“

Glorfindel výhružně přimhouřil oči, v ten okamžik připomínal víc než kdy jindy rozdrážděného lva těsně před útokem.

„Čehož tímto naznačuješ?“ Tón jeho hlasu si v ničem nezadal s ostřím jeho meče.

Elrond unaveně potřásl hlavou. Podobnou situaci už jednou zažil...

Glorfindel byl zrovna na jedné ze svých výprav i s jeho syny, Elrohirem a Elladanem, když za ním Nimloth přišla, aby ho poprosila o radu. Zatímco její bratr se krátce po jejich příjezdu do Imladris stal kapitánem jeho vojsk, ona měla potíže se začlenit mezi tamní obyvatele a najít si místo, kde by mohla být užitečná. Příliš tomu nenapomáhalo ani to, že ji Glorfindel už delší dobu cvičil se zbraněmi a vůbec ji vychovával spíše jako chlapce, tudíž se v ženské společnosti cítila dosti nesvá. Jenže pro ni jako neprovdanou dívku nebylo zase vhodné, aby trávila příliš času v mužské společnosti. Elrondovi bylo navíc jasné, že by ji nějaká čistě ženská činnost rozhodně neuspokojila. Po zralé úvaze jí proto navrhl, jestli by se nechtěla stát léčitelkou, on a jeho synové měli dost zkušeností, aby ji pro to naučili vše potřebné. Čím déle mu Nimloth naslouchala, tím více se její starostmi zastřené oči rozjasňovaly. Když jí pak nabídl, aby o tom všem popřemýšlela a přišla mu dát odpověď, až bude připravená, zamítavě zavrtěla hlavou. Nejprve myslel, že se jí nelíbí jeho návrh, ale ona vzápětí pronesla pevným hlasem Uma, amin merna um ta (Ano, toho činiti chci).

Ještě ten samý den se vypravila do křídla léčitelů a od té doby tam trávila většinu svého času. A ukázalo se, že má pro ošetřování opravdu nadání. Byla velice učenlivá, pečlivá a dost rozhodná, aby si dokázala sjednat potřebný respekt u mužských pacientů. Elrond byl s její prací velmi spokojený, naneštěstí Glorfindel po svém návratu jeho nadšení nesdílel. Naopak ho přímo obvinil z toho, že v jeho nepřítomnosti ohrozil bezpečí a dobrou pověst Nimloth. Po tomto výstupu už Elrond nepochyboval, že to byla právě bratrova nepřítomnost, jež jí dodala potřebnou odvahu ho navštívit. Stálo ho tehdy dost přesvědčování, než Glorfindela obměkčil a ten ji nechal pokračovat v jejích studiích. I přes tento velký ústupek ji však nikdy nespustil zcela z dohledu. Jako kdyby se tím, že ji ochraňuje, snažil napravit své domnělé pochybení v Gondolinu. Jako kdyby chtěl odčinit, že nedokázal spasit ty, které tolik miloval.

Elronda rmoutilo, že se Glorfindel tak trýzní, nikoho by ani náhodou nenapadlo ho obvinit z toho, že něco zanedbal. On a jeho nejlepší přítel Ecthelion tenkrát zachránili životy mnohých, až na ty své a jim blízkých. Jen díky Glorfindelově odvaze, když se sám postavil proti strašlivému Balrogovi, přežil Tuor s princeznou Idril a jejich malým synkem Eärendilem, jeho a Elrosovým budoucím otcem...

Jeden by si pomyslel, že Glorfindelův věk a vojenské zkušenosti ho již dávno naučily trpělivosti a taktizování. Když však šlo o Nimloth, bylo úplně jedno, kolik životů už prožil. Choval se skoro jako ti, před kterými se snažil svou sestru tolik ochránit. Cožpak nevidí, jak jí tím ubližuje? Kdyby nebylo jeho, již dávno by si našla manžela, vždyť ani jeho synové nebyli vůči jejímu půvabu zcela imunní. Snad konečně i on pochopil, že nejlépe ji ochrání, když ji vhodně provdá. A Gildor splňoval jeho představy budoucího chotě pro ni znamenitě. Z předchozího Glorfindelova vyptávání se zdálo, že tento jeho názor sdílí, teď už jen, aby o tom přesvědčili samotnou Nimloth.

„Glorfindele, vím, že čehokolvěk jsi učinil, zájmu jejího při tom jsi na zřeteli měl. Však věz, že způsoby takovýmito ničeho nedocílíš. Právě nyní Nimloth s Thranduilem v komnatách svých dlí –“

Elrondova řeč byla hrubě přerušena vzteklým zařváním a tmavovlasý lord měl co dělat, aby rozběsněného Glorfindela udržel na místě. Naštěstí jeho svaly vypracované v minulosti mnoha bitvami neztratily díky jeho pravidelnému tréninku s mečem příliš na své síle.

„Glorfindele! Cožpak jsi mi pranic nenaslouchal?! Násilím zde ničeho nedosáhneš! Obzvláště když v království Thranduilově se nacházíme!“

Lord, jenž se zrovna vytrhl z Elrondova sevření a chystal se vyřítit ze síně, se zastavil. Ač nerad si musel přiznat, že má Elrond pravdu. Zkoušel už přece leccos a bez valného úspěchu. Ačkoliv se Nimloth i Thranduil tvářili, že zcela ignorují toho druhého a ani jedinkrát se nepokusili spolu v myšlenkách spojit, zřejmě k sobě měli stále blízko. Ale to přece není možné!

„Elronde, ty mýliti se musíš! Ty jistě sis všeho špatně vyložil! Možná, že Thranduil za ní zavítal, ona však jistě ho dobrovolně nepřijala! Neb mi přísahala!“

Upřeně se zadíval na bývalého imladriského lorda, ale přes jeho tvář se nemihl ani stín pochybností.

„Glorfindele, ty sám sebe klidně dál balamuť, však to na skutečnosti této ničeho nezmění! My jednati musíme a to co nejdříve!“ Elrond se opět usadil ke stolu a zamyšleně upil z poháru. „Kterak jistě povšimnul sis, Gildor o Nimloth zájmu vážného jeví a pranic při tom ohledů na Thranduila nebere. A ačkoliv já s chováním jeho dnešním v aréně nesouhlasím, já uznati musím, že on velice cílevědomý a v boji zručný jest.“

Glorfindel pokrčil rameny. I jemu se Gildor vcelku zamlouval, rozhodně více, než Nimlothini předchozí nápadníci, ale co to bylo platné, když jeho sestra stále nedokázala zapomenout na Thranduila?

Elrond si jeho zdánlivě lhostejné gesto správně vyložil jako souhlas. Přesto se chtěl ještě ubezpečit. Jeden nemohl být dost opatrný, když šlo o Nimloth.

„Tedy ničeho proti svazku Nimloth a Gildora nenamítáš?“

Zlatovlasý lord se zamračil a popuzeně si založil ruce na prsou. „Ovšemže ne! On slušným dosti býti se zdá a v boji též obstojí! Navíc tys v prospěch jeho hovořil a já radám tvým obvykle naslouchám!“

Elrond se raději znovu napil, aby zakryl ironické pousmání, které mu na okamžik zkřivilo rty. Glorfindel že by někdy naslouchal jeho radám, když předmětem jejich rozhovoru byla jeho stříbrnovlasá sestra?! Utlouci argumenty ho vždy musel, tak dlouho naléhati, dokud se Glorfindel neuvolil, že si jeho návrhy aspoň vyslechne! Ale tohle bylo nyní nepodstatné. Důležitější bylo, že měl jeho plnou pozornost.

„Dobrá tedy,“ pronesl poklidně, jako kdyby tím bylo vše vyřízené.

Jak předpokládal, Glorfindel jeho jistotu nesdílel. „Ty dobře víš, kterak dlouho již sestra má toto své poblouznění Thranduilem hýčká! Kterak přesvědčiti ji chceš, by jinému přednost dala?“

Elrond se pouze pousmál a mávl rukou, aby se posadil vedle něho.

„My přesvědčovati ji nebudeme, Glorfindele. Ona sama rozumu dosti má, by se správně rozhodla.“

Glorfindel se neubránil, aby neobrátil oči v sloup. Už skoro zapomněl, jak protivný dokáže Elrond s těmi svými náznaky být. Nicméně si stále pamatoval jeho způsob myšlení.

„A kterak ji přesvědčíme, by se správně rozhodla?“ otázal se s nucenou trpělivostí. Dolil si víno a čekal, až se mu Elrond uráčí odpovědět. I přes to, jak ho tímto rozvláčným chováním rozčiloval, byl rád, že ho má za spojence. Bylo zřejmé, že zatímco on ještě ani netušil, co se děje, Elrond už se dobral řešení jeho problému.

„Dobrá otázka, meldir (příteli),“ pochválil ho tmavovlasý lord, potěšený, že se Glorfindel uklidnil natolik, že je opět schopný rozumného uvažování.

„Lstí,“ pronesl vzápětí tónem, jako kdyby mu právě prozrazoval obrovské tajemství.

„Aha,“ hlesl Glorfindel. Snažil se přitom působit duchaplně, nicméně Elrondovi bylo naprosto jasné, že nemá nejmenší tušení, o čem to hovoří. „Ona přísahy své porušila,“ vysvětloval mu tiše. „Tedy ni my dle pravidel hráti nemusíme. Slyš...“

A Elrond se k němu naklonil blíž, aby mu objasnil svůj plán.