XXXVI. kapitola

    Thranduil stál u okna a zamyšleně hleděl na zasněžené vrcholky stromů. Ve slábnoucích paprscích slunce se třpytily téměř jako její vlasy. Nimloth...

Proč ji vlastně nechal odejít? Bylo to pro to Glorfindelovo gesto, kterým jako kdyby znovu stvrdil jejich přátelství? A nebo pro ten sžíravý pocit, že by s ním nikdy nebyla šťastná a že by ji jeho náklonnost nakonec zahubila?

Unaveně usedl do křesla a dopil víno v číši.

Nedokázal pochopit, jak by o něho mohla mít stále zájem, když v souboji prohrál. Leda, že by... byly její city opravdové... Cožpak on nemiluje svého syna i přes jeho chyby, prohry a nezdary?

Bezděčně sebou trhnul.

Legolas... Dosud se za ním ani nebyl podívat... Copak on je vůbec za otce?! Nedokázal ho ochránit, zklamal ho zřejmě v každém možném ohledu... Jak jen by se u něj nyní mohl ukázat? Glorfindel měl nejspíš pravdu. Co kdyby byla na Legolasově místě Nimloth? Copak je jeho údělem akorát přihlížet, jak je ubližováno těm, na nichž mu záleží?

Jeho pohled náhodou zabloudil na desku stolu. Stranou od ostatních věcí ležel prsten, který dal Nimloth... Opuštěný a nechtěný... Jako on sám... Smaragdy na něm se téměř výsměšně blýskaly. Nechal ho zhotovit speciálně pro ni ještě před Legolasovou svatbou navzdory svému rozhodnutí se jí vzdát. A teď to zřejmě bude jediná věc, jež mu po ní zůstane...

Natáhl se po tom mithrilovém kroužku a pevně ho sevřel v dlani. Vzpomněl si přitom, jak příjemné bylo, když ve svém náručí svíral Nimloth... Než se objevil Glorfindel.

Zamračil se. Co jen to naznačovala? Nemohl uvěřit, že by jí byl schopen nějak vědomě ublížit. Ale proč by si něco takového vymýšlela? Vždyť to byla ona, kdo se snažil vše vyřešit bez boje. Zdálo se však, že příliš neuspěla... A jakou roli v tom celém hraje Gildor? Něco na tom ellonovi mu přišlo divné. Možná, že kdyby víc naslouchal Nimloth a ne své žárlivosti, tak by nyní věděl, na čem vlastně je. Co si asi musela myslet, když jí ani neodpověděl... Určitě ho teď nenávidí... Nejspíš je u Glorfindela a on jí se zadostiučiněním naslouchá... Nebo někde sedí sama? Dala by mu ještě jednu příležitost? Jediný způsob, jak to zjistit, bylo zeptat se jí. Ale nejdřív se musel zastavit někde jinde...

Finrod si otřel rukávem obličej a překvapeně se zadíval na svého přítele. Ke svému úžasu zjistil, že se zpravidla chladný a vyrovnaný Erestor červená!

„Meldir (Příteli).“

Trochu se zamračil. Netušil, co mohlo něco takového způsobit. Nikdy předtím ho neviděl v rozpacích a to ho už za ty yény, co se znali, zažil v lecjakých situacích. Neubránil se úsměvu, když si vybavil jejich první setkání...

Zrovna se vrátil se svou jednotkou z několikatýdenní výpravy a jakmile se postaral o svého koně, zamířil do pracovny, aby sepsal hlášení pro krále a dopřál si po dlouhé době pohodlnější odpočinek než na zemi neustále připravený na možný útok. Ani přesně nevěděl, co ho zaujalo natolik, že sešel z cesty a narazil tak na Erestora. Jeho pečlivě skrývaný hněv mu nemohl uniknout, stejně jako jeho přemýšlivé a citlivé šedé oči. Tak tohle byl ten pověstný imladriský rádce, o němž toho už tolik slyšel? Ten ledový ellon s mrazivým pohledem a ostrým jazykem? Když se na něho díval, nic z toho neviděl... Vnímal bolest... bezmoc... vztek... A nečekaně k němu pocítil... co? Soucit? Spíš pocit jakési sounáležitosti. Kolikrát se on stal terčem Thranduilovy temperamentní povahy... Proto také přesně věděl, jak se s tím vyrovnat.

Zcela ignoroval Erestorovy protesty a odvedl ho na cvičiště. Pozorování toho tmavovlasého rádce s mečem se ukázalo být nečekaně zajímavé. I přes svou očividnou nezkušenost se pohyboval s neobyčejným půvabem. Dlouhá temná róba kolem něho vířila, jako kdyby byl rozlíceným Valou připraveným ztrestat toho opovážlivce, který se mu zprotivil, tváře měl zrůžovělé námahou, pohled plný odhodlání a vzdoru. Ta vášeň skrytá za chladnou neosobní maskou ho podivně přitahovala. Stejně jako později Erestorova spontánní reakce na jeho masáž... I on byl zaskočen, jak příjemné bylo se ho dotýkat. Zmátlo ho to. Jistě, vztahy mezi Eldar stejného pohlaví nebyly zas tak neobvyklé, i když se držely spíše v tajnosti. Ani pro něho to vzhledem k jeho profesi nebylo ničím neznámým. Za dlouhých válečných tažení vznikala mezi bojovníky úzká pouta, která nezřídka přerostla v intimní vztah. Málokdy byl však založen na něčem víc než na tělesné potřebě, a proto po návratu z války většinou automaticky zanikl. Ani u Finroda tomu nebylo jinak.

Pokud to situace dovolovala, dával výhradně přednost něžné ženské náruči... Proč ale pak na něho tak působí Erestorova blízkost? Proč musí přemýšlet o tom, jaká je asi jeho holá kůže na dotyk? Jak asi chutnají jeho ústa? Raději tehdy rychle opustil jeho komnaty, nechtěl riskovat, že si jeho stavu povšimne. Když za ním tmavovlasý rádce vyběhl na chodbu, zadoufal, že je to proto, aby ho pozval zpátky... Ale on se ho jen zeptal na jméno. A pak mu bez jediného slova zabouchl dveře před nosem! Nechápal jeho prudkou odezvu, nicméně to přičítal jeho celkové únavě a rozrušení. Rozhodl se nechat ho si odpočinout, než s ním znovu promluví.

Následující dny se však zdálo, že k tomu nejspíš nebude mít hned tak příležitost. Erestor se mu vyhýbal, seč mohl, a on, jelikož věděl, že psal lordu Elrondovi, se obával, aby neodjel dřív, než se mu vůbec poštěstí s ním setkat o samotě. Několikrát se o to marně pokusil, nicméně když dostal zprávu, že poselství od lorda Elronda dorazilo, neztrácel již déle čas. Mohlo to být naposledy, co Erestora uvidí, a on mu chtěl aspoň předat svůj dar. Bez váhání se vydal do jeho komnat, kde ho nalezl zdrceného a skoro zoufalého. Chtěl ho obejmout, ubezpečit ho, že všechno bude v pořádku, že se o něho postará, ale tušil, že tohle by neocenil. A tak mu místo toho nabídl přátelství... Jen on sám věděl, že mu tehdy daroval mnohem víc než to...

Erestor se raději odvrátil. Kapitánovy pátravé oči ho ještě víc znervózňovaly, ke svému zděšení cítil, jak mu tváře hoří rozpaky.

„Ehm... Proč tážeš se mne?“ vypravil ze sebe nejistě.

Je možné, že si Finrod všiml jeho obdivných pohledů? Urazil ho snad nevědomky něčím?

Jeho přítel v tu chvíli přemýšlel o tomtéž.

„Erestore... Já dotknouti se tebe v úmyslu neměl... Nevím ani, proč jsem se tebe otázal... To ta elleth, o niž ucházel jsem se...“

„Ach tak.“ Erestor se poněkud uklidnil. „A čehožpak přihodilo se?“

Dolil Finrodovi víno a předstíral, že si odstraňuje nějaká smítka ze své róby, aby se mu nemusel dívat do očí.

„Odmítla mne, když v turnaji prohrál jsem, a za Lindirem odešla,“ odvětil kapitán nepřítomně, zatímco si Erestora dál zkoumavě prohlížel. „Ty bys téhož učinil?“

„Já...“ Rádcovy tváře se zbarvily novým nachem. „Ehm... Však já elleth nejsem, bych toho posouditi mohl...“ vymlouval se nesouvisle.

Finrod se pousmál a naklonil se k němu blíž. „Jistě, tohoto vědom si jsem. Však i tak se tebe táži, komu přednost bys dal?“

„Ehm...“

Erestor nemohl uvěřit, že opravdu vedou tuhle konverzaci. Co jen má odpovědět? Uvědomoval si, že čím déle otálí, tím větší pozornost vzbuzuje. Už jen to, že normálně výřečný a v několika cizích jazycích plynně hovořící Erestor nyní koktá a zadrhává se jako malé dítě, bylo na pováženou. Nasadil proto něco, co doufal, že je sebevědomý a zároveň vyzývavý úsměv a takřka ledabyle prohodil „Tobě, samozřejmě.“

„Hm.“ Finrod se opět pohodlně opřel. „Však jen jestli toho pouze z přátelství neříkáš.“

„Ovšem že ne.“ Erestor si povzdechl. „Kdybych elleth byl, rozhodně bych si tebe vybral,“ ujistil ho znovu.

Kapitán se napil vína a chvíli si jen tak vychutnával jeho chuť. „Proč?“ zeptal se znenadání, když už si Erestor myslel, že je tato rozmluva u konce.

Nechápavě svraštil obočí. „Co proč?“

„Proč by sis mne vybral?“ zopakoval Finrod svou otázku pomalu, jako kdyby ji pokládal malému děcku.

Rádce na okamžik zavřel oči a v duchu zaklel. Co to jen Finroda popadlo, že se ho takhle vyptává? Určitě si ničeho nevšiml, pouze ho tak sebralo odmítnutí té elleth, ale stejně z toho neměl dobrý pocit. Musí si dávat dobrý pozor na to, co říká, pokud se nechce prozradit.

„Proč? Já nevím...“ Snažil se ho spěšně odbýt.

„Jistě důvodů nějakých pro to máš, Erestore,“ naléhal kapitán. „Pověz přec.“

„Finrode...“ Erestor se zamračil. „Proč se jedné ze známostí svých neotážeš? Jistě tobě lépe než já otázky tvé zodpověděti moci budou.“

Tmavovlasý válečník se pousmál. Zvedl se ze svého místa a beze spěchu přešel k Erestorovi, který ho ostražitě sledoval, jakoby snad očekával, že se v následující chvíli promění v divokou šelmu a vrhne se na něj. Finrod se zatím spokojil s tím, že se opřel o stůl jen malý kousek od něho.

„Však tys přítelem mým... Kdož lépe než ty mne znáti může?“

Rádce se nepatrně chvějící rukou natáhl pro číši vína a trochu upil, aby si svlažil náhle vyprahlé hrdlo. Nevědomky si jazykem olízl rty.

„Však jako přítel veškerých stránek osobnosti tvé posouditi nemohu,“ snažil se vymluvit.

„Vskutku?“ Finrod se k němu nahnul, jeho tvář byla jen pár centimetrů od té jeho. „A kterážpak stránka tobě skryta zůstala?“

Erestorovo srdce bušilo teď tak prudce, že si byl jistý, že ho musí slyšet i Finrod. Ztěžka polkl. „Ehm... Ta soukromá...“ zamumlal neurčitě.

„Čehož označením tímto míníš?“ vyptával se kapitán dál.

Erestor si připadal, jako kdyby byl zahnán do kouta a ostří nepřítele mu spočívalo na hrdle. A přitom tu byl jen Finrod, přítel, se kterým toho tolik prožil, a který by mu nikdy neublížil. Znali se tak dlouho, ale nikdy předtím se v jeho společnosti necítil tak ohrožený a nesvůj jako nyní. Zahleděl se na desku stolu.

„Třeba... polibků...“ zašeptal rozechvělým hlasem.

„Ach tak.“ Kapitán se zatvářil zamyšleně. „Pravda, toho vskutku posouditi nemůžeš... Zdá se, že s tím cos učiniti musiti budu, bychom se odpovědi na otázku mou dobrali...“

A než Erestorovi stačil dojít plný význam jeho slov, zabořil jednu ruku do jeho černých vlasů a jemně si přitáhl jeho hlavu ke své. Rádce se nadechl, ale co chtěl vlastně říct, se nikdy nedozvěděl, protože v ten okamžik přitiskl svá ústa na jeho a začal ho pomalu zato důkladně líbat.

Erestor byl nejprve příliš šokovaný činem svého přítele, než aby se nějak bránil. Jenom ho nechal, aby téměř hladově ochutnával jeho rty, a ke své hanbě si musel přiznat, že nikdy nezažil nic tak vzrušujícího. Jak je možné, že pouhým polibkem dokázal rozproudit jeho krev jako nikdo předtím a vzbudil v něm takový hlad po dalších dotycích? Jeho milostné zkušenosti byly omezené pouze na pár ellith, avšak žádná z nich v něm nevyvolala podobné pocity jako nyní Finrod. Aniž by o tom přemýšlel, zavřel oči a trochu zvrátil hlavu, aby mu umožnil ještě lepší přístup. Když na svých rtech ucítil jeho vlhký jazyk, téměř nevědomky je pootevřel a nechal ho vklouznout dovnitř.

Finrod přijal Erestorovo němé pozvání a vnikl do jeho horkých úst. Nejprve prozkoumával všechna sladká zákoutí, až nakonec se jejich jazyky setkaly ve smyslném tanci. Erestor se neubránil tlumenému vzdychnutí. Krátce nato k jeho zklamání Finrod polibek ukončil a vzpřímil se, aniž by však z něho spustil oči.

Erestor se zachvěl, dlaní si téměř zděšeně zakryl ústa, jeho oči byly rozšířené a plné zmatku.

„Mankoi lle ume tanya, Finrod (Proč jsi toho učinil, Finrode)?“ zeptal se otřeseně. Nevěděl, co ho vyvedlo z míry víc, jestli to, že ho políbil, a nebo skutečnost, že se mu to líbilo. Rty ho ještě slabě brněly od toho vášnivého polibku, dech měl zrychlený a nepravidelný. Kdyby aspoň nezasténal! Co jen si o něm Finrod musí nyní myslet! Beztak to udělal jen kvůli té dívce, pro něho to byla akorát hra. Cítil, jak ho v očích pálí slzy. Jak jen ho mohl takhle zneužít a ponížit?

„Amin merne um ta ten´an luume´ (Já již dlouho jsem toho učiniti chtěl),“ přiznal kapitán tiše. „Omlouvám se, pokud jsem tebe tím urazil, však nemohu se omluvit za to, že jsem tebe políbil.“

Erestor zavrtěl hlavou. „Neurazil jsi mne. Však...“ Zoufale se snažil najít slova. „Toto normální není... Proč bys cos takého učiniti chtěl? Cožpak tebe již přítelkyně tvé omrzely?“

Kapitán usedl obkročmo na lavici vedle něho. Váhavě natáhl ruku a něžně setřel slzu, která jeho příteli skanula z oka.

„Erestor... Amin caela n´noa (Erestore... Já ponětí nemám)... Však již tehdy, když jsem tebe poprvé zřel, jsem tebe do náruče vzíti chtěl... Netaž se mne proč, neb důvodů neznám, pouze toho, že nikdy předtím jsem polibku sladšího neokusil.“

Erestor se zimničně roztřásl. „Však toto špatné jest... Nemůžeme...“

Jeho mysl horečně pracovala. Je možné, že k němu Finrod cítí stejnou přitažlivost jako on k němu? Po celé ty yény, kdy je spojovalo blízké přátelství... ne, to není možné... Navíc ho nikdy neviděl s ellonem... ač se občas hovořilo o vztazích mezi vojáky, nikdy při tom nepadlo Finrodovo jméno... A i kdyby přese všechno měl o něho opravdu zájem, tak stejně byl podobný vztah nepřípustný. Už král Oropher přísně trestal všechny, kdo by se opovážili nějakých důvěrností vůči stejnému pohlaví, a Thranduil neviděl důvod, proč v tom nepokračovat. Jedině v dobách války a pouze mezi vojáky bylo něco takového tolerováno. A o nebyl vojákem... A ani nebyli v žádné válce...

Kapitán ho zlehka pohladil po vlasech. „Kterak by cos tak nádherného špatným býti mohlo? Vím, čeho o tomto zákony hovoří... Však kterak ty toho cítíš?“

Erestor byl ten den už po několikáté zbaven slov. Finrodovy prsty zabořené v jeho vlasech a jemně masírující kůži jeho hlavy ho zcela připravily o jakékoli jiné myšlenky než ty, jaké by to asi bylo, kdyby se ho dotkl i někde jinde... Dokázal si představit jeho dlouhé silné prsty obemknuté kolem svého...

„Erestore?“

Kapitánův znepokojený hlas ho vyrušil z jeho lákavých představ. Podíval se na něho a pod jeho zpytavým pohledem se neubránil zrudnutí. Ten den už také po několikáté...

„Erestore... Znamená ruměnec tvůj půvabný, že toho také tak cítíš? Čehožpak by sis přál, mellonamin?“

Finrod přesunul své prsty na špičku rádcova ucha a zlehka ji polaskal, čímž způsobil, že se jeho přítel, jenž se právě chystal něco říct, překvapeně zajíkl. Nemohl se nad jeho reakcí nepousmát, i když mu připadalo těžké uvěřit, že by nevěděl, jak citlivé jsou elfské uši.

Cožpak se mu žádná z jeho partnerek nikdy řádně nevěnovala? Vždyť jeho štíhlé téměř sněhobílé tělo přímo volalo po pozornosti... po dotycích... Vždycky mu připadal jako ten nejkrásnější ellon, kterého kdy potkal... V porovnání s jeho urostlou a díky častému pobytu venku dozlatova opálenou postavou působil spíš drobnějším dojmem, s kůží takřka transparentní připomínající mu lehkou mlhu nad řekou za chladného jarního rána a s úzkýma bledýma rukama zakončenýma elegantními dlouhými prsty, jež tak často viděl svírat brk, a jež si tak často ke svému zahanbení představoval při zcela jiných činnostech... Jeho šedé oči byly jako zimní obloha... chladné a přitom tak citlivé, až ho to zaráželo... rty jako třešně... a jak se nedávno přesvědčil, tak stejně i tak sladké... Temné vlasy dlouhé až do pasu, hebké jako hedvábí a černé jako havraní křídla... Fascinovalo ho, jak v nich světlo probouzí modravé odlesky... Obdivoval i jeho hlas... někdy přísný... jindy důrazný... přesto vždy melodický a pro něho nesmírně smyslný... A jeho smích... Erestor se málokdy zasmál, avšak když se tak stalo, znělo to Finrodovi skoro jako hudba samotných Valar... A jeho břitký smysl pro humor, který odhalil jen málokomu... Způsob, jakým dokázal naslouchat... To, jak se pohyboval, jako kdyby snad ani nekráčel, ale spíš tančil... Bylo toho tolik, co ho na jeho příteli okouzlovalo... A tolik, co by si přál o něm dozvědět... Jak vlastně vyhlíží pod svou těžkou tmavou róbou? Které dotyky mu přinášejí nejvíc rozkoše? Jak zní jeho hlas, když dosáhne vrcholu? Jak asi vypadá po promilované noci?

Finrod v duchu zaklel. Tyhle jeho úvahy mu moc na klidu nepřidávaly. A Erestor stále mlčel, jen na něho tak nějak zvláštně hleděl. Už jednou u něho podobný výraz viděl...

Kdysi dávno mu přivezl z cest malé zlaté štěně, aby mu dělalo společnost, když ho povinnosti odvolají pryč. Erestor byl zprvu nesvůj, avšak brzy si ho oblíbil a stala se z nich takřka nerozlučná dvojice. Glorfindel, jak ho pojmenoval, ho všude doprovázel a v noci spával na předložce vedle jeho postele. Kolikrát viděl, jak Erestor zabořil ruku do jeho dlouhé srsti a zálibně ho hladil se spokojeným výrazem ve tváři. V takových chvílích se neubránil, aby Glorfindelovi trochu nezáviděl... Pak se ale stalo to neštěstí...

Skupina Edain přijela na jednání a uzavření smlouvy se oslavovalo a zapíjelo dlouho do noci. Opilí hosté se poté vydali do svých pokojů a cestou přes nádvoří narazili na Erestora, jenž se vracel z pozdní procházky. Finrod věděl, že to dělá proto, aby nemusel být v paláci, když probíhá nějaké jednání, kterého se on nesmí účastnit. Tentokrát se to však ukázalo být osudným. Jeden z těch Edain byl totiž svědkem toho, jak ho Thranduil tehdy přede všemi zesměšnil, a neváhal se o tuto zábavnou historku podělit se svými kumpány, kteří si Erestora začali nevybíravě dobírat. Ten na jejich slova nereagoval a chtěl kolem nich projít, ale oni ho nenechali. Jeden z nich mu zastoupil cestu a druhý do něho prudce strčil tak, až upadl. Všichni se divoce smáli a ten útočník pohrdavě prohodil, že je spíš jako nějaká slečinka. Víc toho neřekl, neboť ze stínu paláce vyskočil Glorfindel a vrhl se na něj. Porazil ho na zem a chtěl mu prokousnout hrdlo. To už se ale probrali ostatní a jeden z nich popadl nůž a psa probodl. Jelikož mířil špatně, Glorfindela pouze ošklivě zranil, avšak nezabil. Ubohé zvíře se odplazilo k Erestorovi a zůstalo ležet u jeho nohou, skučící bolestí. Jeho vytí bylo tak hlasité, že ho kapitán slyšel až ve stájích, a vyběhl ven, aby zjistil, co se děje. Jakmile spatřil na nádvoří klečet Erestora celého od krve, hrůzou strnul. Potom rozeznal Glorfindelovu zlatou hlavu na jeho klíně a srdce se mu sevřelo. Pospíšil k nim, avšak na první pohled bylo zřejmé, že už mu není pomoci. A z Erestorova zoufalého výrazu vyčetl, že si to uvědomuje také. Jeho oči byly prázdné, když třesoucí se rukou něžně hladil srst svého mazlíčka. Tichým hlasem ho požádal, aby ukončil Glorfindelovo utrpení, a Finrod mu ač nerad vyhověl. Vytáhl dýku z boty a jedinou ranou mu prořízl hrdlo.

Pak se obrátil k mužům, kteří tomu mlčky přihlíželi, náhle zcela vystřízlivělí ze svého vinného opojení. Nezabralo mu dlouho, aby z jejich zmatených slov pochopil, co se tam přihodilo. Zavolal stráže, aby je doprovodili do jejich pokojů, a hlídali do rána, kdy se rozhodne, jak budou za své chování potrestáni. Sotva se vzdálili, poklekl vedle Erestora a zlehka objal jeho chvějící se tělo. Utěšoval ho, že mu přiveze jiného psa, stejně krásného a věrného, ale on to odmítl s tím, že už nikdy nechce žádného jiného psa. Dlouho tam beze slova seděli, Erestor hladil Glorfindela a on držel v náruči jeho. K ránu ho společně pohřbili a on odnesl vyčerpaného Erestora do jeho ložnice, kde ho zbavil zakrvácené róby a uložil do postele.

Sám se odebral za králem do jeho pracovny, aby ho zpravil o událostech předešlé noci. Thranduil se nejprve zamračil na jeho krví potřísněný šat a Finrod si v duchu vynadal, že si toho nepovšiml dříve, nicméně ho vyslechl a po chvilce úvahy mu sdělil své rozhodnutí. Uzavřená smlouva byla příliš důležitá, než aby byla zničena oním politováníhodným incidentem. Když kapitán namítl, že by měl vzít v úvahu i Erestorovu ztrátu, souhlasil král s tím, aby pro něj jako jeho přítel vybral odškodné. Finrod dlouho neváhal. Požádal ho, aby opět ustanovil Erestora svým rádcem a dal mu tak příležitost prokázat své schopnosti. Král nejprve váhal a vymlouval se, že ho potřebuje jako učitele pro Legolase, ale Finrod namítl, že je jistě možné skloubit obojí, a tak nakonec povolil. Po tomhle slyšení se vydal do kuchyně, kde nechal připravit něco k jídlu a pití, a rychle se vrátil zpátky k Erestorovi. Několik hodin u něho seděl, dokud neprocitnul, a když viděl, jak se hned po probuzení natáhl, aby pohladil Glorfindela, lámalo mu to srdce. Chvějící se prsty spočinuly na měkké předložce a pak se rozčarovaně stáhly zpátky. Tehdy na něho upřel Erestor své šedé oči plné bolesti a zašeptal, že doufal, že to byl pouze zlý sen...

A přesně takový pohled na něho upíral i nyní...

Král vyšel z Legolasových komnat a tiše za sebou zavřel dveře. Nechtěl svého syna probudit z léčivého spánku. Pouze vedle něho po nějakou dobu seděl a láskyplně si ho prohlížel, občas zlehka pohladil jeho popelavě plavé vlasy.

Nemohl si přitom nevšimnout prstenu pro vítěze lukostřelby na jeho prstu a to Lidiannino gesto ho mile překvapilo. Který z Edain by se něčeho tak cenného vzdal? Možná na ni neměl být při jejich příjezdu tak tvrdý, určitě si to nezasloužila, jenže něco v tom, jak se na ni Legolas díval, ho naplňovalo obavami. Aby neskončil jako kdysi on... Avšak na tom už zřejmě nic nezmění. Jediné, co může změnit, je on a Nimloth... Pokud ho tedy bude stále chtít.

Nerozhodně se vydal na nádvoří. Neměl ponětí, kde by ji měl hledat, nicméně předpokládal, že nebude daleko od Glorfindela. Tak bedlivě nehlídal snad ani drak Smaug své bohatství jako on svou sestru! Kupodivu brzy odhalil, že jeho přítel je zabrán do živého rozhovoru s Lidiannou a Nimloth není nikde v dohledu. Zkontroloval stáje, aby se přesvědčil, že její kůň je ještě tam. Stájník ho ochotně zavedl k velkému bělouši a navíc přidal i osobní poznámku.

„Pardon?“ Thranduil si nebyl jistý, jestli rozuměl správně.

„Tak jest, heru en amin (pane můj),“ ubezpečil ho ten ellon. „Lady Nimloth se o Losarrnu vždy sama stará. Vskutku výborně se v tom vyzná.“

„Ach tak.“

Král přejel bělouši po plecích, čelo zamyšleně svraštěné. Je to jen náhoda, že svého koně pojmenovala takhle? Nebo to má nějakou spojitost s ním? Hodlal se jí na to zeptat. Teď jen kdyby ji našel! Jistě, Glorfindel nepochybně ví, kde se nachází, avšak také byl tím posledním, koho by se chtěl tázat. V duchu si shrnul, co už mezitím zjistil. Losarrna je ve stájích, tudíž rozhodně nikam neodjela. A pokud hodlala navždy zmizet z jeho života, určitě by tu nenechala všechny své věci... Její komnaty!

Kradmo se zadíval Glorfindelovým směrem, aby se ujistil, že nesleduje jeho počínání. Naštěstí pro něho se zdálo, že je zcela zaujat Lidianniným vyprávěním. Raději dlouho neotálel, aby nechtěně neupoutal jeho pozornost, a vyrazil do křídla léčitelů.

Bezděčně si přitom vzpomněl, jak dopadla jeho poslední návštěva u ní. Už tehdy se zachoval jako hlupák, když nepochopil, že má o něho zájem, a místo toho ji obvinil, že usiluje o Legolase. Nebyl k ní zrovna něžný, když ji shodil ze svého klína, nikdy by ho nenapadlo, že bude jednou žárlit na vlastního syna! Kolikrát ji mohl mít a odmítl ji a nyní ho naplňovaly obavy, že ona odmítne jeho. Nevědomky přidal do kroku. Netušil, co udělá, až jí stane tváří v tvář, doufal jen, že ji zastihne samotnou. Představa, že by se zrovna nechávala utěšovat od Gildora se mu pramálo zamlouvala.

Nerozhodně se blížil ke dveřím do jejích komnat, v dlani tiskl ten malý mithrilový kroužek. Hlasitá rána, jež se zpoza nich znenadání ozvala, upoutala jeho pozornost. Znělo to, jako když kov zařinčí o kámen! Nemohl si nevybavit Nimlothinu dýku, již nosila skrytou pod sukněmi, a zamrazilo ho. Se zlou předtuchou doběhl zbytek cesty a chtěl vpadnout dovnitř, avšak bylo zamčeno.

„Nimloth!“ zvolal, hrdlo sevřené úzkostí.

Prudce zabušil, srdce mu přitom bilo jako na poplach. A to byl také jediný zvuk, který mohl slyšet.

Lída se odmlčela a natáhla se pro další trs vína. Hrdlo měla vyprahlé a ani ji to nepřekvapovalo, neboť už jistě přes dobrou hodinu povídala Glorfindelovi o tom, jak to vypadalo v jejím světě. Překvapilo ji, když se jí na to hned po ujištění, že je Legolas mimo nebezpečí, sám zeptal. Ale nemusel ji pobízet dvakrát. Všimla si, jak ho rozesmutnily zprávy o tom, že se stále ještě někde válčí, a tak se raději soustředila na popisování vymožeností lidí, které ho velice zaujaly. Obzvláště zmínka o tom, že na koni se už běžně nejezdí, ho naplnila údivem. Některé věci si ani nebyl schopen představit a ona neměla dostatek znalostí, aby mu mohla blíže objasnit, jak fungují. Nikdy předtím ji to nezajímalo, stačilo jí plně, že jsou tu a ulehčují jí život.

„Nu, musí pro tebe těžké býti, se bez toho všeho obejíti,“ poznamenal Glorfindel a napil se vína.

Pokrčila rameny. Některé věci jí chyběly víc, jiné méně, ale rozhodně se jí zdálo, že to, co získala, zcela nahrazovalo její ztrátu. Málokdy se jí zastesklo po jejím dřívějším životě. Proč také. Byly v něm jen práce, povinnosti a samota. Pravda, patřil do něho i Ivan, avšak ten spoustu času trávil na cestách. Podnikal ve všem možném a ona ho poznala tak, že si objednal firmu, ve které pracovala, aby mu zkontrolovala daně. Protože byl u nich tehdy, jako ostatně často, nedostatek lidí, musela se na této zakázce také podílet. Zprvu jí to bylo silně proti mysli, ale Ivan se choval tak přátelsky a mile, že se na setkání s ním začala téměř těšit. Jednoho dne bylo opravdu velké vedro a v archivu, kde vyhledávala staré záznamy, se nedalo skoro ani dýchat. Ivan se za ní zastavil, přinesl jí vychlazené pití a nabídl jí, že by si mohli dojít někam na oběd. Příliš se tomu nebránila, cokoliv bylo lepší, než strávit byť jen další minutu v tom pekle!

Nejprve si jeho luxusním autem zajeli na něco k jídlu a pak ji vzal na menší nákupy. Přes její protesty trval na tom, aby si koupila nějaké plavky, a když ji později odvezl do svého domu, jehož součástí byl i obrovský v zimě vyhřívaný bazén, pochopila proč. Ivan ji provedl po svém sídle, což bylo jediné označení, které se dalo pro tak rozlehlou nemovitost použít, potom se přesunuli k bazénu, kde strávili příjemné odpoledne. Během jejich povídání vyšlo najevo, že už se kdysi potkali. Po nějakou dobu navštěvoval Ivan stejnou školu jako ona, a i když byl ve vyšším ročníku, znala ho. Musela by být slepá a hluchá, aby si ho nevšimla, když byl o něj mezi tamními studentkami takový zájem. K jejich mrzutosti je však téměř nevnímal a zanedlouho jim zmizel z očí úplně. Jeho rodiče byli rozvedení a jakmile jeho otec, který žil v zahraničí, vyhrál spor o opatrovnictví, poslal si pro něho. Ivan období, jež u něho strávil, vylíčil stručně. Vystudoval prý několik soukromých škol a nakonec ho otec přibral do své firmy. Po jeho náhlé smrti převzal veškeré obchody a rodinné jmění. Omezil svou činnost v zahraničí a přesídlil zpět do Čech, kde se začal věnovat nemovitostem. Lída ani pořádně nevěděla, v čem to vlastně podniká, a ani se o to nestarala. Stačilo jí, že si vždy vyšetřil čas na to, aby spolu někam vyrazili, ty chvíle se pro ni staly něčím, na co se už dlouho dopředu těšila. Jako na ten jejich poslední výlet...

Dívka doufala, že se přes ty Gobliny dostali bez větších obtíží. Ivanova zručnost s mečem byla sice obdivuhodná, jak se mohla v minulosti přesvědčit, když ho několikrát pozorovala při tréninku, přesto by jen stěží mohl uspět proti jejich přesile. Také stále nemohla uvěřit tomu, že s sebou vzal Elanor, která jí připadala jako ta nejnamyšlenější a nejchladnější osoba, jakou kdy potkala. Zajímalo by ji, jak se jim spolu daří, pokud ji ovšem Ivan už mezitím nevyhodil. Možná k ní byl velice dvorný, ale pochybovala, že by byl ochoten snášet delší dobu její rozmary. Jeho trpělivost a dobrá vůle měly své meze. Stejně jako tomu bylo u Legolase. Myšlenka na něho ji rychle vrátila zpět do reality.

„Ehm... Glorfindele... omluv mě... Půjdu se zas podívat na Legolase...“ vyhrkla a už se zvedala k odchodu.

Netušila, jestli měla Nimloth dostatek času na rozmluvu s Gildorem, ale vzhledem k tomu, že ho právě viděla přicházet od zahrad, usoudila, že ano. Vypadal sice stejně vyrovnaně jako jindy, ale nic jiného ostatně ani neočekávala.

„Astaldere?“

Bezradně se rozhlížela po svém svěřenci. Kde jen může být? Ani nedojedl misku masa, co mu přichystala! Že by mu Thranduil něco udělal? A nebo se někam zaběhl?

„Jen ho nech, Lidianno. Sám přijde, až chtíti bude,“ ubezpečil ji Glorfindel konejšivě. „Pojď, já tebe k Legolasovi doprovodím...“

Dívka s úsměvem přijala jeho rámě a společně se vydali do paláce.

Elrond propustil Gildora a se smíšenými pocity za ním hleděl. Jeho odvaha a jistá dávka arogance mu byly dobře známy, avšak jeho dnešní správání vůči Thranduilovi bylo skoro hrubé. Sice krále Eryn Lasgalen nemohl z osobních důvodů vystát, nicméně nepřipustí, aby kdokoliv v jeho službách mu prokazoval něco jiného než úctu.

Gildor se jeho výtce nebránil. Bez vytáček uznal, že jeho chování bylo nepatřičné, nicméně si neodpustil poznámku, že ho jistě muselo také potěšit, když viděl Thranduila poraženého. Elrond nevěřícně potřásl hlavou. Buď stárne a nedokáže už své pocity tak dobře skrývat a nebo je Gildor vskutku mistrný pozorovatel. Ale jemu také leccos neušlo. Třeba jeho zájem o Glorfindelovu sestru... Také proto ho ani v nejmenším nezaskočilo, když za ním Glorfindel zašel, aby se ho na tohoto lorda přeptal. Bylo zřejmé, že by ji dal raději Gildorovi, než aby skončila v Thranduilově náruči, čemuž se vůbec nedivil. I on znal Thranduilovu minulost... a to, že se s ní dosud plně nevyrovnal... Byla jako velká spící šelma, která jen čekala, až ji někdo probudí. Její zuby a drápy byly stejně ostré jako tenkrát a připravené roztrhat každého, kdo se jen přiblíží. Ne, Nimloth bude rozhodně lépe s Gildorem, u něhož si byl jistý, že by jí nikdy neublížil, což o Thranduilovi říct nemohl. Jeho nevypočitatelnost a náladovost nebyly zrovna vlastnostmi, které by u jejího chotě hledal. Způsob, jakým se choval ke své snaše, ostatně hovořil sám za sebe. Jeho trpělivost byla značně omezená, stejně jako úsudek, jeho mnohdy drsné způsoby také nebyly žádným tajemstvím. Elronda by vůbec nepřekvapilo, kdyby se jednou na místě Legolase ocitla u stromu sama Nimloth... A to on nepřipustí!

Samozřejmě si byl vědom náklonnosti, kterou Nimloth z neznámého mu důvodu už odmalička chovala k Thranduilovi. Ačkoliv se v jeho životě vystřídalo dosti ellith, její city se nezměnily. I když jako jedna z mála věděla pravdu o Legolasově původu a tudíž i to, že Thranduilovi záleží víc na jeho potěšení než na citech ostatních, stále o něm snila. Když se rozhodla, že odjede do jeho království, aby tam pracovala jako léčitelka, rozmlouval jí to, avšak marně. Napsal proto Erestorovi dopis, ve kterém ho zapřísahal, aby ji v žádném případě nepřijímal. Tmavovlasý ellon, jenž byl dříve v jeho službách a o němž si myslel, že je jeho přítelem, však jeho prosby nevyslyšel. Pouze mu stručně odpověděl, že jejich potřeba léčitele je příliš velká, než aby Nimloth odmítl. V závěru svého psaní poznamenal, že věří, že jeho čin pochopí, vždyť si jistě i on přeje, aby Legolas měl tu nejlepší možnou péči.

Elronda jeho slova ranila. Jistě, věděl o nechuti, s jakou Erestor do Mirkwoodu odjížděl, ale neměl tušení, že se ho tento jeho příkaz až tak dotkl. Zdálo se, že sice pro svého nevlastního syna získal vynikajícího učitele, avšak navždy ztratil svého přítele. Veškerá jejich další setkání byla odměřená a dosti neosobní, teprve když během pouhého jednoho roku přišel o všechny své děti, Erestor za ním přijel, aby mu vyjádřil svou soustrast. Elrond váhal, zda zůstat kvůli Legolasovi a nebo odjet do Valinoru za svou chotí Celebrían, jež už neviděl celou věčnost, a Erestor ho nad pohárem vína vybídl, ať neotálí, že je již beztak příliš pozdě, než aby Legolasovi vyjevil pravdu. Další ránu mu zasadil hned vzápětí, když se ho Elrond pohnutým hlasem otázal, jestli odcestuje s ním, a on odmítl. Prý má povinnosti vůči svému králi a teprve tehdy, až se Thranduil rozhodne navždy opustit Středozem, bude ho i on následovat. Bylo zřejmé, že Erestor jejich přátelství už dávno zatratil a že nemá smysl se déle snažit na tom cokoliv změnit. Elrond se ještě před odjezdem zastavil u Thranduila, aby s ním promluvil o princově budoucnosti. Dělalo mu starosti, že si Legolas přes svůj věk dosud nenašel vhodnou družku, s níž by strávil svůj dlouhý život. Z vlastní zkušenosti věděl, jak trpce chutná samota, užil si ji dostatečně po Celebríanině odchodu. Nechtěl proto, aby Legolas zažil něco podobného, nechtěl, aby někdo jemu drahý skončil jako Thranduil...

Plavovlasý král ovšem neviděl na Legolasově svobodném stavu nic špatného. Jelikož většina Eldar opouštěla Středozem a stará království zanikala, nebylo už nutné plodit potomky, aby bylo zajištěno pokračování rodové linie. Nastával konec vlády Eldar a všichni to dobře věděli. Thranduil se jako jeden z mála rozhodl setrvat, nebyl ještě připraven vše opustit. Tak dlouho bránil svou říši, příliš dlouho, než aby nyní prostě jen tak odjel. Nicméně nezdráhal se slíbit Elrondovi, že pokud za dva Věky bude Legolas stále ještě nezadaný, ožení se s jeho neteří Elanor. Sice ji nikdy nespatřil, neboť téměř celý svůj život strávila ve Valinoru s Celebrían, jež ji tam na Elrondovo výslovné přání odvezla s sebou, ale důvěřoval jeho úsudku. Jakkoli neměl tohoto starého lorda v lásce, nepochyboval o tom, že mu na Legolasovi velice záleží. To dokazoval mimo jiné i dopis, jenž od něho obdržel krátce předtím, než do jeho království dorazil Erestor, a v němž mu psal, že pokud nemá námitek, měl by z ellona, jehož k němu vyslal, učinit učitele svého syna. Jeho znalosti prý jen stěží někdo předčí a oddanost, s jakou se věnoval výuce jeho tří dětí, neznala téměř mezí. Akorát je nutné najít způsob, jak Erestora přesvědčit, aby s něčím takovým souhlasil. Musí rozumět, že toho vyhlídky na pobyt v Mirkwoodu nijak netěší a je proto nutné postupovat nanejvýš diplomaticky. S přispěním obou ellyn se nakonec vše podařilo a Erestor se v roli Legolasova mentora opravdu osvědčil. Elrond sice přišel o svého nejlepšího rádce, avšak uklidňovalo ho vědomí, že je o mladého prince dobře postaráno...

Když o dva Věky později přijel s Elanor, jak bylo dohodnuto, aby ti dva spojili své životy v manželství, neočekával již, že by se mohlo něco pokazit. Věřil, že se jim společně podaří Legolase přesvědčit, aby opustil Edheldor a vydal se s nimi do Valinoru, kde by jemu a Celebrían nahradil děti, o které přišli. Ten však měl naneštěstí svou hlavu... Během oslav se vytratil ven a téměř měsíc po něm nebylo ani vidu ani slechu. A když se konečně navrátil, přivedl s sebou tu dívku... Elrond si povzdechl. Udělal chybu, když ve svých plánech nepočítal s tím, že Legolas je přece jen především Thranduilovým synem, a jako takový je někdy velice tvrdohlavý. Teď mohl pouze doufat, že si vybral dobře a že Lidianna je tou, která ho učiní šťastným. Zatím tomu aspoň všechno nasvědčovalo.

Co se Nimloth týkalo, nehodlal už nic ponechat náhodě. Všiml si, že jí není proti mysli trávit svůj čas v Gildorově společnosti, a proto usoudil, že jí není jeho lord zcela lhostejný. Vždy se s ní dalo velice rozumně promlouvat, tedy když pomine jejich rozhovor o jejím působení v Mirkwoodu, nepochyboval tedy, že pokud bude dobře volit svá slova, přesvědčí ji, aby na Thranduila jednou provždy zapomněla. Gildor mu na jeho naléhání neochotně přiznal, že jeho zájem o ni je vážný, a že doufá, že se stane jeho paní, a on jeho úmysly schvaloval. Teď se jen postarat o to, aby s nimi souhlasila i samotná Nimloth... 

Elrond neztrácel čas a rovnou zamířil do křídla paláce, kde se nacházely její komnaty. Byl pevně odhodlán vyzradit i Thranduilovu temnou minulost, pokud to bude nezbytné. Byl si jist, že jakmile se Nimloth dozví, co je vlastně zač, sama se od něho s odporem odvrátí. Jak by také mohla milovat vraha?