Král nevěřícně sledoval, jak jeho syn pokládá na zem jakési rozježené šedé klubíčko, a oči se mu podezíravě zúžily. Přesto mu neuniklo, jak Lidianna nejistě těká pohledem mezi ním a tím zvířetem, očividně s obavami očekávající jeho reakci. A oprávněně.
„Legolas, mani naa ta (Legolasi, čehož toto jest)?“ zeptal se ostře, aniž by se vůbec pokoušel ovládnout svou zlost. Jeho nálada byla hluboko pod bodem mrazu, za což mohla především Nimloth. Nejdřív zaslechl její důvěrný rozhovor s Gildorem v knihovně a později na ně ještě narazil na cvičišti! Stáli tam docela sami v těsném objetí a Nimloth držela v ruce luk… Gildorův luk! Thranduil viděl tohoto ellona již několikrát bojovat, aby věděl, jaké jsou barvy jeho rodu… Jak jen mu mohla něco takového udělat?! Vždyť o něho projevovala zájem! A pak si přijede oděná v barvách Gondolinu, věnuje téměř veškerou svou pozornost tomu nadutému hejskovi od Elronda a jeho zcela okázale ignoruje! A Glorfindel chodí kolem a tváří se nadmíru spokojeně. Spikli se ti tři snad proti němu? Rozhodli se, že si s ním pohrají a udělají z něho hlupáka?
Thranduil pevně stiskl zuby a zamračil se na svého syna. Uvědomoval si, že je jeho chování přehnané a že Legolasovi křivdí, ale nemohl si pomoct. Potřeboval si na někom vybít svou frustraci a on byl ke své smůle zrovna po ruce.
„Nu?! Cožpak ses minule praničeho nenaučil?! Stále se tvorů bezbranných ochrániti snažíš?!“ Král vrhl nevraživý pohled na Lidiannu, a tak si princ nebyl jistý, jestli jeho otec naráží na onu událost s kolouchem a nebo na tu s ní.
„Odpusťte, Adar (otče)…,“ promluvil zdánlivě klidně. „Toť Astalder, chráněnec Lidiannin jest. Prosím Vás, by on s námi zůstati mohl, dokud se zranění jeho zcela nezhojí.“
Bodavé Thranduilovy oči se nyní přesunuly na nebohou dívku a ta nervózně polkla. Polévalo ji horko a zároveň měla pocit, jako kdyby ji zachvátila zimnice. Jen doufala, že navenek není nic z toho znát.
„Tedy chráněnec tvůj?“ Králův hlas zněl takřka výhružně.
Lída si nedůvěřovala natolik, aby promluvila, a tak jen mlčky přikývla.
„Vskutku…“ Zdálo se, že ho to pobavilo. Jeho oči ale zůstávaly chladné, skoro jako oči nějakého hada. A dívce připadalo, jako kdyby ona byla tím bezbranným zajíčkem. Prostě tam jen bez hnutí čekala, až na ni zaútočí. A nemusela věru čekat dlouho…
„Dobrá tedy! Pokud on chráněncem tvým jest, ty dokázati bys měla, že jej ochrániti dovedeš! Kterak vyrozuměl jsem, ty turnaje lučištnického se účastniti budeš… Tam tedy příležitosti dostaneš, bys způsobilosti své prokázala! Pokud ty turnaje onoho vyhraješ, zvíře toto zde zůstati smí! Jinak neprodleně zmizí!“
Dívka pobledla a se zoufalstvím jasně vepsaným ve tváři se zadívala na prince. Věděla již, že on je šampiónem všech lukostřeleckých soutěží a jen pomyšlení na to, že by ho měla porazit, bylo zcela absurdní!
Legolas jí hned přispěchal na pomoc.
„Adar, já prosím Vás, byste rozhodnutí tohoto znovu zvážil. Vždyť vědom jste si toho, že Lidianna doposud mnoho času k tréninku neměla. Navíc rukou svých si poranila a dosud ve stavu není, by znovu luku napnula,“ snažil se ho přesvědčit, aby změnil názor. Bohužel jako vždy marně.
„O to to tedy zajímavější bude! Rozhodnutí mé neměnné jest!“ oznámil jim král stroze a odkráčel.
Legolas se omluvně obrátil k zaražené dívce.
„Mrzí mě toho, Lidianno. Vskutku. Však pokud chceš, do péče Glorfindela a Nimloth jej svěřiti můžeš. Věřím, že v rukou jejich se mu dobře povede.“
Lída přisvědčila. „Já vím… děkuju… ale…“
Se zkroušeným výrazem odhrnula plášť, jenž si v Lórienu přehodila přes sedlo, a odhalila tak truhlici se svým lukem, kterou tam prve potají připásala.
„Jakkoli je to šílené, ráda bych se o to aspoň pokusila. Vím, že nemám sebemenší šanci… ale nechci se jen tak vzdát bez boje. Dlužím mu to.“ Láskyplně pohladila Astaldera po hlavě.
Legolas se letmo podíval na její nepovolené zavazadlo a nevěděl, jestli se na ni zlobit a nebo ji obejmout. Nakonec s pohledem upřeným do jejích očí a náznakem úsměvu přikývl.
„Hodně štěstí tedy, Lidianno.“
S utrápeným povzdechem odepjala truhlici. „No, budu ho rozhodně potřebovat. Škoda, že nevěřím na ty vaše Valar, jejich pomoc by se mi teď moc hodila…“
Pokrčil rameny. „Nezáleží na tom, zda na ně věříš či nikoliv, důležité jest, zda oni v tebe věří. A zda si věříš ty sama.“
Nevesele se pousmála. „Jak bych mohla… Bude to katastrofa…“ předpovídala trudomyslně. Mrzelo ji, že se mu nepodařilo krále přesvědčit, ale na druhou stranu chápala, že toho nemohl moc udělat. Thranduil prostě nenechával prostor pro nějaké diskuze.
„Pojďme nyní… my se na slavnost uchystati musíme,“ vybídl ji Legolas mírně a ona ho poslušně následovala, třebaže o něco pomaleji, aby jí Astalder stačil.
Bez rozmýšlení vkročila do svých pokojů, jen aby odhalila, že veškeré její věci jsou pryč, zřejmě již přestěhovány do princových komnat. Nesměle proto zaklepala na vedlejší dveře a po vybídnutí vstoupila. Tváře jí ihned zahořely rozpaky, když zjistila, že se princ právě převléká.
„Já… omlouvám se… ale…“ vypravila ze sebe nesouvisle.
Legolas se neubránil zasmání. Byl na ni komický pohled, jak tam tak stála a nevěděla kam s očima.
„Lidianno… jeden by pomyslil, žes mne dosud neoděného nespatřila!“ podotkl pobaveně.
„Nechtěla jsem tě rušit…“ zamumlala omluvně.
Zato vlče, které se jí motalo kolem nohou, nevidělo důvod pro nějaké otálení. Vběhlo dovnitř a okamžitě se uvelebilo na jednom z křesel.
„Astaldere!“ napomenula ho dívka, ale Legolas nad tím jen mávl rukou. Ani v nejmenším mu nevadilo, že si tam její mazlíček udělal pohodlí. Navíc měl teď docela jiné starosti. Ten nešťastný lučištnický turnaj…
Nepřítomně si přetáhl přes hlavu šedou halenu a zastrčil si ji do nohavic.
Poprvé za celou tu dobu byl rád, že slíbil Lórienovi, že prohraje. Alespoň nemusí porazit Lidiannu a ublížit jí tak… a poražena bude nakonec zcela určitě. Vždyť jak by mohla vyhrát? V Eryn Lasgalen se na rozdíl od jiných říší nebral při lukostřelbě ohled na pohlaví účastníků. Jak by tahle drobná dívka mohla uspět proti elfskému válečníkovi? Když pro ni nechal zhotovit luk, nařídil, aby byl menší než běžné typy, pochyboval totiž, že by takový dokázala napnout. Ale mělo to i svou nevýhodu a to, že nikdy nedostřelí tak daleko jako někdo s lukem obvyklých rozměrů. Co jen to jeho otce popadlo, že si vymyslel něco takového?
Oblékl si zelenou tuniku a pozapínal zlaté přezky. Během této činnosti se podíval na svou choť, aby zjistil, co dělá. Kupodivu se zatím neoblékala. Klečela u Astaldera a něžně ho drbala za uchem. Cosi mu šeptala, ale natolik tiše, že to nebyl schopen zachytit.
„Lidianno… Ustrojiti by ses měla, nechť nemeškáme,“ napomenul ji lehce. „Mám tobě služebné zavolati, by tobě s tím pomohla?“
Zamítavě potřásla hlavou. „Zvládnu to sama, jenom nevím, kde mám oblečení…“ přiznala neochotně. Truhlice a skříně u stěn sice dávaly leccos tušit, ale nepřipadalo jí vhodné, aby se v nich bez jeho svolení přehrabovala.
Princ mlčky otevřel jednu ze skříní, z níž po krátké inspekci vyndal temně zelené šaty zdobené zlatými výšivkami a k nim ladící boty a podal jí je. Zdráhavě je přijala a ještě s menším nadšením se začala svlékat. S každým dalším centimetrem odhalené kůže se Legolasův dech zrychloval. Litoval, že nemají dostatek času, aby jí mohl věnovat náležitou pozornost. Takhle se raději odvrátil a sehnul se, aby si natáhl boty. Nikdo z nich si proto nevšiml osoby, která se znenadání objevila v místnosti. Pouze Astalder zvedl hlavu a otevřel tlamu, takže to vypadalo, jako kdyby se usmíval, ale nevydal ani hlásku. Jen zvědavě sledoval její počínání a když se za okamžik stejně nenápadně vytratila, opět složil hlavu mezi tlapky.
Legolas se narovnal a trochu zmateně se rozhlédl kolem sebe. Měl podivný pocit, že je někdo pozoruje, ale nikoho nespatřil. A protože i Astalder vypadal zcela klidně, rychle tu myšlenku zaplašil. Opásal se zlatým páskem a po paměti si začal splétat vlasy na stranách do jemných copánků. Když byl hotov, usadil si na hlavu mithrilovou čelenku.
To Lidianna si se svým zevnějškem tolik práce nedala. Pouze si omyla obličej, spěšně se oblékla a párkrát si projela vlasy kartáčem. Tím veškeré její přípravy skončily. Jistě, mohla požádat jednu ze služebných, aby ji aspoň učesala, ale připadalo jí to zbytečné. Ztěžka usedla na pohovku a snažila se zahnat vlny nevolnosti, které ji zaplavily. Ruce se jí potily a lehce chvěly, že až pochybovala, jestli bude vůbec schopná napnout luk. Mlhavě vnímala, jak ji Legolas objal.
„Uuma dela, lirimaer (Starostí si nečiň, krásko). Vím, že učiníš, čeho v silách tvých jest…“
„Že je toho tolik!“ ušklíbla se posměšně.
„Tula (Pojď)…“
Princ jí pomohl na nohy a poté otevřel skříňku, kterou prve odložila na stolek, aby jí nasadil toulec se šípy. Překvapené nadechnutí upoutalo dívčinu pozornost a jakmile se podívala, co ho tak zaujalo, i ona se nechápavě zamračila. Jak je něco takového možné?! Místo stříbřitých šípů z ebenového dřeva, které jí věnoval Legolas spolu s lukem, trčely nyní z pouzdra úplně jiné! Opatrně jeden z nich vytáhla. Jeho světlé dřevo ladilo se sněhobílým peřím a stříbrné vlákno, kterým byl jeho konec omotán, se třpytilo jako krůpěje rosy na pavučinách. Princ se zlehka dotkl jednoho z jemných pírek.
„Labutí…“ zašeptal vzápětí.
„Co to znamená?“ zeptala se a stejně pečlivě zastrčila šíp zpátky. „Kdo je mohl vyměnit? Vždyť jsem tu skříňku měla skoro pořád u sebe!“
„Toho znamená, že Astalder možná přec jen u tebe zůstane,“ prohodil tajuplně, ale i přes její naléhání jí odmítal cokoli dalšího sdělit. „Jen vyčkej a uhlídáš,“ odbyl ji, zatímco jí pomáhal umístit toulec na záda. Nato si zručně připásal ten svůj, popadl luk a pokynul Lidianně, že už je čas vyrazit. Přisvědčila a rychle se zbavila obvazů. Její dlaně a prsty byly dosud nezhojené, ale její výraz byl přesto plný odhodlání, když sevřela luk v rukách a vyšla za Legolasem na chodbu.
„Všeho v pořádku jest, Lidianno?“ otázal se jí starostlivě.
„Samozřejmě.“
Najednou ani nebyla tolik nervózní. Prostě tam půjde a udělá, co bude moci. Nějak už to dopadne…
Stejnou myšlenku měla v tu chvíli i Nimloth. Stála na místě vyhrazeném pro lukostřelecký turnaj a se smíšenými pocity hleděla na vzdálené terče. Gildor byl po jejím boku a jeho přítomnost ji poněkud uklidňovala. Svého bratra zatím nikde nespatřila, přesto nepochybovala, že je někde poblíž.
„Ahoj, Nimloth.“
Elleth se otočila k Lidianně, jež právě přicházela v doprovodu Legolase, a pousmála se. Sice jí ta dívka už dříve vysvětlila, že toto slovo znamená pozdrav, avšak stejně jí připadalo směšné.
„Mae govannen, Lidianna (Pozdravena buď, Lidianno),“ odpověděla srdečně.
„Netušila jsem, že se taky účastníš,“ podivila se hned Lída a i ona upřela oči na terče.
„Já též ne,“ odvětila Nimloth suše. „Však bratr můj to zjevně za nápad výtečný považoval.“ Zastavila se pohledem na Lidiannině luku. „Toť vskutku krásná zbraň.“
Dívčin obličej se rozjasnil. „Díky. Dostala jsem ho od Legolase… Ale ten tvůj je taky úžasný,“ oplatila jí kompliment.
„Lord Gildor mi jej opatřil,“ vysvětlila jí Nimloth a vděčně se usmála na ellona stojícího vedle ní.
„Arwen en amin (Paní má),“ poklonil se elfský lord Lidianně a ta ho pozdravila pokývnutím hlavy. V duchu se jí ulevilo, že si Nimloth konečně našla někoho… normálního…
Z jejích úvah ji záhy vytrhl ellon, jenž se postavil před srocené účastníky a začal jim vysvětlovat pravidla soutěže. Bylo to poměrně prosté. Každý měl tři pokusy a podle jejich úspěšnosti dostal body, které se sčítaly. Ten, kdo jich získal nejvíce, vyhrál. Vzdálenost terče se s každým kolem zvyšovala, až dosáhla tříset stop. Pořadí soutěžících určoval los. Postupně si všichni z koženého pytlíku vytáhli žeton s číslem a seřadili se u vyznačené čáry. Nimloth měla střílet jako první a ona hned po ní. Legolas si vylosoval nejvyšší číslo a s povzbudivým pohlazením po vlasech ji tam zanechal a odebral se na konec řady. Neubránila se, aby se za ním trochu zoufale nezahleděla.
„Lidianno... kterak stříleti chceš?“
Dívka se s polekaným trhnutím obrátila k Nimloth, jež si znepokojeně prohlížela její ruce.
„Možná bys účasti své odříci měla...“ navrhla jí mírně.
Lída potřásla hlavou. „Nic to není.“
Chtěla ještě něco dodat, když v tom ruch kolem nich náhle utichl, a ona se rozhlédla, aby zjistila, co je tomu důvodem. Nemusela pátrat dlouho. Král Thranduil zrovna přicházel s lordem Elrondem a Glorfindelem po boku a na jeho pokyn bylo klání zahájeno.
Nimloth se raději jejich směrem ani nepodívala. Místo toho s povzdechem napjala luk a poslala tichou prosbu k Valar. Nelíbila se jí představa, že ze sebe přede všemi a hlavně před Thranduilem udělá hlupáka. A také nechtěla zklamat Gildora, který se jí tolik snažil pomoci. S napětím sledovala let šípu a oddychla si, když se zabodl do vnitřního modrého pole. Další rána jí vyšla na rozhraní obou černých polí a ona se trochu uklidnila. Nebyly to vůbec špatné výsledky na někoho, kdo se lukostřelbě už hodně dlouho nevěnoval. Nasadila třetí šíp a soustředila se na poslední nejvzdálenější terč.
„Luku si srovnej, Nimloth,“ zaslechla za sebou tichý Gildorův hlas.
Pousmála se. Bylo příjemné vědět, že ji v nouzi neopustil.
*Tahle pro tebe jest,* pomyslela si vděčně.
Pečlivě zacílila a vystřelila. Trefila vnitřní bílé pole a nadšeně vykřikla.
„Věděl jsem, že toho zvládneš,“ pogratuloval jí s úsměvem Gildor a Nimloth ho spontánně objala.
„Bez tebe bych toho nedokázala,“ přenechala mu veškeré zásluhy. Ulevilo se jí, že už to má za sebou, a opustila stanoviště, aby mohla nastoupit Lidianna. Měla trochu obavy o její zdraví, ale právě teď pro ni nemohla nic udělat. Dívka kupodivu nevypadala, že by jí její poraněné ruce působily nějaké nesnáze. Pevně sevřela luk a vyslala první šíp. Úpěnlivě přitom doufala, že Legolasův optimismus nebyl předstíraný. Počáteční kolo se odehrávalo ve vzdálenosti dvouset stop a ona měla už tak co dělat, aby terč vůbec zahlédla.
„Střed!“ oznámil ohlašovatel ne bez údivu a Lída jen stěží potlačila zasmání. Bylo zřejmé, že se stal zázrak, neboť neměla sebemenší šanci se trefit. Vlastně střílela zcela nazdařbůh. Přešla k druhému terči a s o něco větším sebevědomím vypustila další šíp. I tam získala čistý střed a po obdržení výsledku se vítězoslavně usmála na překvapeného krále. Zbývala jí poslední rána. Přesunula se před nejvzdálenější terč a sáhla pro nový šíp. Soustředěně hleděla na svůj cíl, proto ani nezaznamenala, že k ní zezadu kdosi přistoupil. Aniž by si toho někdo povšimnul, vztáhl ruku a rychle vytrhl z chystaného šípu jedno bílé pírko.
*Toho litovati budeš!* přislíbil, když ho hrubě rozmačkal v dlani, a opět se vmísil do přihlížejícího davu.
Nic netušící dívka nasadila šíp na tětivu a odhodlaně napjala luk.
*N´uma (Ne)!*
Lída ve své mysli zaslechla znepokojený ženský hlas, avšak bylo již příliš pozdě. Ruka se jí zachvěla a ona vypustila šíp z tětivy.
„Kruci,“ zamumlala lehce podrážděně.
Přesto si nemyslela, že by nedostatek jejího soustředění mohl něco ovlivnit.
„Vnitřní bílá, však již téměř na rozhraní,“ zaslechla verdikt a rezignovaně pokrčila rameny. I tak to byl neuvěřitelný výsledek.
„To jde, ne? Myslíš, že by to mohlo stačit na vítězství?“ Dívka se přidružila k Nimloth a téměř prosebně na ni hleděla. Potřebovala se ujistit, že o Astaldera nepřijde.
„Vskutku jedinečná podívaná, Lidianno,“ usmála se na ni elleth hřejivě. „Gratuluji.“
„I já bych se ke gratulaci této připojiti chtěl, arwen en amin,“ pronesl Gildor s uznalým pokývnutím hlavy.
„Děkuji vám oběma. Ale... myslíte, že mám naději na vítězství?“ naléhala.
„Zajisté.“ Nimlothin výraz byl však spíše skeptický. „Nadějí vskutku velikých máš, Lidianno. Neb výsledků, jako ten tvůj jest, žádný z lukostřelců těchto nedosahuje... Tedy... vyjma jednoho...“ Léčitelka se odmlčela.
„Koho, Nimloth?“ Lída nešťastným pohledem zalétla na konec řady. „Legolas...“ Nemusela se vlastně ani ptát, odpověď na tuto otázku již beztak znala.
„Věru tak,“ přisvědčila elleth. „On jako jediný schopen jest potřikráte středu čistého zasáhnouti...“
Dívka přikývla, víceméně smířená s nevyhnutelným. „Jeho výhra bude sice mou prohrou, ale stejně mu ji přeju. Vím, jak moc mu na tom záleží...“
Ještě chvíli postávala opodál, ale sledování dalších účastníků ji akorát znervózňovalo, třebaže žádný z nich zatím její pozici výrazněji neohrozil.
„Hned se vrátím,“ zamumlala omluvně k Nimloth a vydala se do svých a princových komnat. Chtěla zkontrolovat, jak se daří Astalderovi, a také potřebovala být chvíli sama. Nemohla tudíž spatřit, jak k Legolasovi přistoupil vysoký do šedého pláště zahalený ellon. Vlasy měl černé jako půlnoční tma a oči ještě neproniknutelnější.
*Pozdraven buď, Legolasi Thranduilione,* oslovil ho v myšlenkách neznámý a ten, ačkoli se s ním nikdy předtím nepotkal, hned poznal, kdo to je. Taková již byla moc Valar, že i v jejich hmotné podobě z nich cosi majestátného a zároveň hrozivého vyzařovalo.
*Námo.* Princ se mu chtěl uctivě poklonit, avšak Vala ho gestem ruky zadržel.
*Zanech tohoto nyní, Legolasi Thranduilione. Já služby od tebe vyžádati jsem přišel. Schopností tvých lučištnických znám a o vítězství tvém tedy pochybností nemám. Však kdyby ruka tvá na tětivě snad zaváhati měla, já tobě jsem sděliti přišel, že odměny se tobě dostane, pokud ty prvenství svého uhájíš.*
Legolas nevěřícně nadzvedl obočí. Nedokázal si představit jediný důvod, proč by mělo někomu z Valar záležet na tomto lukostřeleckém turnaji, navíc zrovna Námovi, pánovi podsvětí.
*Toť vskutku velkorysé jest. Mohl bych zvěděti, čeho zájmu Vašeho o cos tak pro Vás nicotného vzbudilo?*
Princ si byl takřka jistý, že šípy, které Lidianna dostala, nepocházely od Námy. A byl opravdu zvědav, co s nimi mají Valar za úmysly.
*Toho já tobě nesdělím, však věz, že věcí nicotných není, pouze myslí omezených, než aby za hranice stínu svého vlastního dohlédly!* Námův hlas v jeho hlavě nabýval na intenzitě.
*Dobrá tedy.* Legolasovi se tento hovor pranic nelíbil. *Však měl bych Vám sděliti, že já turnaj tento vyhráti nehodlám, neb slovo své jsem Lórienovi dal a úmluvu tuto porušiti nemohu.*
Princova odmítavá reakce způsobila, že se Námo nevlídně zamračil. Nebyl zvyklý, aby se mu někdo protivil. Vždyť byl přece Vala smrti a kdo by před ním neměl respekt?!
*Já toho vědom si jsem! A pokud na tom trváš, já bratra svého povolám, by slibu tvého tebe zprostil! Záležitost tato příliš důležitou jest!*
*Netušil jsem toho, že osudy živých by Vás zajímati mohly,* podotkl Legolas suše, aby se vyhnul okamžité odpovědi.
*Ještě věcí mnohých netušíš, Legolasi Thranduilione!* odsekl Námo a v duchu se spojil s Irmem, mezi Eldar nazývaným Lórien, který zrovna odpočíval na ostrůvku ve své říši. Za několik málo okamžiků stál tento Vala před nimi.
*Čehožpak potřebuješ, Námo?* promluvil k němu. *Opět duše nějaká znelíbila se tobě, a proto ji do zahrad mých vyhostiti chceš?* zeptal se ho ne bez náznaku sarkasmu.
*Irmo, ty dobře důvodů pro čin ten znáš!* odvětil Námo břitce.
*Pravda. Však čehož ode mne nyní požaduješ?*
Místo odpovědi ukázal Námo na Legolase, jenž je oba podezíravě sledoval. Jejich pro něho němá rozmluva mu však zůstala utajena.
*Tys slibu si od něho vyžádal a já chci, bys ty slibu toho odvolal!*
Lórien si založil ruce na prsou a podrážděně si svého bratra přeměřoval. Tohle byl celý on, nikdy o nic nežádal, rovnou přikazoval. Bez ohledu na přání a úmysly ostatních.
*Taaak? A pročpak bys ty cos takého požadovati měl? On trestu zasluhuje a porážka v lukostřelbě trestem jeho bude!* Lórien neviděl jediný důvod, proč by měl své rozhodnutí měnit.
*Věř mi, že důvodů závažných pro toto mám! Státi se nesmí, by ta žena lidská nyní zvítězila, rozumíš?! A Legolas jediným jest, kdo ji poraziti může! Zprosti ho tedy slibu, jejž od něho sis vymohl, Irmo!*
Námo začínal být netrpělivý. Za chvíli už bude řada na Legolasovi a jeho tvrdohlavý bratr vše akorát zdržuje! Cožpak nechápe, co všechno je v sázce?!
Lórien se pousmál. *Tak je to tedy?* S potěšením se pásl na bratrově rozčilení. *A pročpak ty věříš, že on proti choti své by nastoupil, byť by slibu svého zbaven byl?* Schválně tyto myšlenky vyjevil i Legolasovi.
Námo si téměř pohrdavě odfrkl. *Vždyť on o uznání Thranduilovo již tak dlouho usiluje! Učiní čehokoliv, jen aby ten na něho hrd býti mohl!* Ani on už své názory před elfským princem neskrýval.
Legolas, který až doposud mlčel, neboť byl z jejich konverzace vynechán, se nyní vmísil do debaty. *Lórien pravdy má, Námo. Já slova svého již jsem mu dal a i kdyby se tak nestalo, já k turnaji bych se nastoupiti zdráhal. Lidianně na tomto velice záleží a já nemyslím, že jedno vítězství více či méně cos v postoji otce mého ke mně změniti může.*
*N´uma (Ne)!* Námova tvář se zkřivila zlostí. *Toho neučiníš, Legolasi!*
Lórien se na mladého ellona přívětivě usmál. *Rozhodnutí tvoje tebe šlechtí, Legolasi Thranduilione. A volba tato jednou po zásluze odměněna bude.*
Pokynul mu na rozloučenou a rozplynul se ve vzduchu.
*N´uma! N´uma!!!* Námo nemohl uvěřit tomu, co se dělo. *Toho učiniti nemůžeš! Já toho tobě zakazuji!*
Princ pomalu zavrtěl hlavou. *Rozhodnutí toto již dříve učiněno bylo. A já důvodu nevidím, proč bych jej měniti měl.*
*Mankoi (Proč)?!* opakoval Námo rozzuřeně. *Ten´amin naia ta (Neb toho tobě nařizuji)!*
Pohled na rozlíceného Valu by asi většinu Eldar vystrašil, avšak Legolas byl na něco takového příliš často konfrontován podobným způsobem svým otcem.
*Vskutku? Netušil jsem toho, že Valar takto do dění zasahovati smí! Prý vůli svobodné by zbraňovati neměli...*
Námo v duchu zaklel. Nečekal, že bude Legolas tak tvrdohlavý, spíše si myslel, že se rád vyhne porážce. Bylo zřejmé, že rozkazováním zde ničeho nedosáhne. Zkusil proto jiný přístup.
*Pokud ty vyhraješ, já slibuji tobě, že pokud by čas tvůj nadejíti měl, by ses do síní mých odebral, já tebe ihned k milovaným tvým navrátím. Toť přec velice velkorysý dar jest! A ty toliko vyhráti toužíš...*
Legolas se zamračil. *Já s Vámi obchodů uzavírati nehodlám, Námo. Až čas můj nadejde, já s klidem v srdci Ardu opustím a předků svých následovati budu.*
Vala znovu zanadával. Nebylo v jeho silách pomoci některému z lukostřelců porazit Lidiannu, Legolas byl jeho jediná šance. Šance, která se každým okamžikem zmenšovala...
*Ty přec uposlechnouti musíš!* Námův řev byl ohlušující. *Víš, čeho postihne ty, jež se vůli mé vzepříti pokouší?!*
Ale než stačil vykreslit některá z muk, která by ho v takovém případě očekávala, rozezněl se princovou myslí další hlas.
*Faarea en´sina (Dosti již toho)!*
Tento hlas nezněl nijak hněvivě a přesto v Legolasovi vzbuzoval větší respekt než ten Námův. Ihned poznal, aniž by ho kdykoliv předtím slyšel, komu patří. Manwëmu... Nejvyššímu z Valar, pánovi oblak a veškerých větrů...
*Manwë,* pokynul Námo postavě zahalené do dlouhé kápě, která se znenadání objevila vedle nich. Z jeho výrazu se vytratilo trochu bojovnosti. *Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?*
*Amin (Já)?* opáčil Manwë zamračeně. *Mani naa amin umien sinome (Čehož já tu činím)? Já až nad vrcholky hor ryk tvůj jsem zaslechl, tedy přišel jsem, bych příčiny toho zjistil.*
*Lle sinta mani amin naa umien, Manwë (Ty víš, čeho tu činím, Manwë)!* Námo nyní vypadal spíš unaveně. Zřejmě to nebylo poprvé, co o tomto mluvili, ať už se jednalo o cokoli.
*Amin uma (Tak jest). Však ty práva nemáš do dění takto násilně zasahovati. Víš přec, že vše, čeho stane se, vůlí Ilúvatarovou jest....* Manwëho tón byl smířlivý. Podle jeho názoru to Námo přeháněl. Vždyť zatím neměl sebemenší příčinu k obavám! Podle toho, co mu bylo známo, a jemu máloco zůstávalo utajeno, se s ním zatím ani nepokusila střetnout osobně. A těch pár projevů přízně se přece nedá brát příliš vážně. Vždyť každý z nich má nějakého oblíbence mezi Eldar či dokonce Edain, na tom není nic nepatřičného.
*Toť šípů od tebe bylo, že?!* zeptal se Námo podezíravě. Tuto myšlenku směroval pouze k přítomnému Valovi.
Manwë neviděl důvod, proč to popírat. *Přišla za mnou... velice jí na tomto záleželo...*
*Však mně záleží na tom, by ta dívka lidská nevyhrála!* sdělil mu Námo popuzeně.
*Nu, o tom jste se však dříve domluviti měli,* nenechal se Manwë vyvést z míry. *I přes zásah tvůj se zdá, že ona vyhraje....*
Námo, neboť to byl on, kdo zničil Lidiannin šíp, nepřítomně upustil rozdrcené bílé pírko na zem.
„Toho nehrozilo by, kdyby ty ses do toho nevmísil! Ona by terče nikdy nezasáhla! Však dosud všeho ztraceno není, pokud Legolas...“ pronesl nahlas Námo a obrátil svou pozornost zpět k princi. Ale ten se k jeho nelibosti pouze pousmál a beze slova zaujal své místo před prvním terčem. Námo napětím téměř zatajil dech.
*Tys velmi naivní, Námo. Jemu na ní vskutku záleží. Cožpak ty bys pro družku svou, Vairë téhož neučinil?* promluvil k němu Manwë v myšlenkách.
Námo se opět zamračil. *Toť však téhož není! Vairë Vala tak jako já jest! Však toto míšení ras... cos takého by se připustiti nemělo!*
Manwë si uhladil svůj šedostříbrný plnovous a chvíli trvalo, než se znovu ujal slova.
*Odlišnosti národů ničemu nebrání... Naopak toho ku prospěchu býti může, když od sebe učiti se budou... Koneckonců všichni dětmi Ilúvatarovými jsme, tedy vyloučeno není, že cos takého záměrem jeho bylo.*
Laskavost a mírnost v jeho šedých očích Náma pouze popudily. *Kdyby tomu tak bylo, proč přál by si, bychom Eldar schopností Arkenstoneu vyjevili? Proč kázal by Aulëmu, by stroje vyrobil, jenž by Eldar od Edain izolovati dokázal? On nechtěl, by národy veškeré pospolu žili! A já s číms takým též nesouhlasím!*
Manwë si byl až příliš dobře vědom toho, proč proti tomu Námo tolik brojí. *Možná. Však nezapomeň, že v závěru rozhodnutí tohoto pouze na ní bude.* Sklonil hlavu a šedá kápě zcela skryla jeho tvář. *Eldar se již déle skrývati nemohou... Buď se do Amanu odeberou a nebo nuceni budou s Edain opět žíti. Možná, že tentokráte se již z chyb svých poučili...*
*O čems takém pochybností mám!* zareagoval Námo pohrdavě. *Já již v Síních svých důkazů dosti o nesnášenlivosti mezi nimi jsem zřel! Proč Ilúvatar nyní by chtěl, by oni opět pospolu žili? Tys jemu nejbližší a vůle jeho tobě nejjasnější jest. Jakých záměrů on má?*
*Toho mi věru zatím odhaleno nebylo...*
Manwë s mírným úsměvem sledoval, jak Legolas postupně umístil své šípy do terčů. Všechny skončily na bílém rozhraní a třebaže to zdaleka nebyl nejhorší výkon toho dne, na první místo to samozřejmě nestačilo.
Námo se zachmuřil. *Vždyť ty stejně jako já víš, čeho se stane, Manwë... Proč zbrániti tomu bychom neměli? Pouze bolesti zbytečné bychom je ušetřili!*
*Však lásky bez bolesti není... Jen skrze bolest my k pochopení dojíti můžeme.... k porozumění....*
Taková odpověď se mu pranic nelíbila. *Já nechci, by ona bolesti snášeti musela!*
Manwë se mu zahleděl zpříma do očí. *Cožpak nevidíš, kterak se ona pro ostatní trápí? Bolest jí cizí není...*
*Snad. Však toto by bolest její vlastní byla... A ona trpěti bude, pokud se jeho vzdáti nedokáže. Cožpak tomu zbrániti možno není?*
Námo neodbytně pronásledoval Manwëho z Eryn Lasgalen až do hor Pelóri, kde na vrcholu Taniquetil měl tento Vala své sídlo. Tam Nejvyšší usedl na svůj kamenný trůn a s pochopením hleděl na svého druha.
*Já rozumím, že ty starostí o ni si činíš... Však toho prozatím zcela zbytečným jest. Ona jemu spíše vyhýbá se. A pokud cos přihoditi by se mělo, my tomu stejně zbrániti nedovedeme, neb osud její mi odkryt není. Vždyť jednou z Valar jest! A pouze Ilúvatar ví, čeho jí v budoucnu očekává.*
Námo tiše zaklel. *Kdybych jen býval tušil, že o něj zájmu má, nikdy bych jej odejíti nenechal! V síních mých by dlel až do skonání Ardy a teprve až hvězda poslední by pohasla, duši jeho bych propustil!* pohrozil hlasem, ve kterém se mísily zlost s bezmocí.
*To aby opatrn byl, by u tebe opět neskončil!* dobíral si ho Manwë. Ihned však zase zvážněl. *Já slibuji, že pokud orlové mí něčeho zhlédnou, já tebe hned o tom zpravím. Vždyť víš, že osud její mi též lhostejný není.*
*Diola lle (Děkuji ti),* ocenil Námo jeho snahu, ale přesto se rozhodl, že na ni raději dohlédne sám. Byla mu příliš drahou, než aby ji přenechal někomu, kdo jí není vůbec hoden.