XLII. kapitola

    Legolas se vřítil do stájí, jako kdyby měl v patách všech devět Nazgúlů, a teprve tam se zastavil. Rozhlédl se kolem sebe, skoro doufal, že tu jeho otec s Gildorem ještě budou, ale k jeho zklamání se na něho upíraly pouze zvědavé zraky koní nezvyklých na podobný příchod. Bezděčně se zadíval na stání patřící Morelenovi a ani nebyl příliš překvapen, když zjistil, že je prázdné.

„Adar (Otče)!“ zvolal nahněvaně, jen aby ventiloval svůj vztek, než že by očekával nějakou reakci. Také se mu žádné nedostalo, jen jeho hřebec měkce zařehtal, aby na sebe upozornil. Téměř automaticky k němu zamířil a pohladil ho po plecích.

„Zdá se, že opět zcela sami jsme... jako za časů dřívějších...“ promluvil k němu tiše. „Jen ty a já... Však kam se vypravíme? V Imladris nyní příliš rušno bude a Lórien v úvahu nepřichází, neb příliš vzpomínek nevítaných s místem tím nyní spjato jest.“ Povzdechl si. „Kéž říše své bych dosud měl...“

Celebros ho nevybíravě drcnul čenichem do ramene a princ se musel pousmát. „Ty pravdy máš. Beztak po společnosti ničí netoužím a mezi stromy prastarými já vždy lépe vítán byl, než-li v síních otce mého...“

Bez dalšího rozmyšlení se vyhoupl na Celebrův hřbet. Své zbraně měl s sebou, už když se ráno vypravil ke kováři, starý zvyk z doby, kdy nepřítel nebyl nikdy příliš daleko, a odložit zbraně bylo téměř jako podepsat si rozsudek smrti. A nic dalšího nepotřeboval. Zrovna chtěl pobídnout Celebra k běhu, když ho naléhavé zakňučení přimělo shlédnout dolů. Astalder... Šedivé vlče se posadilo přímo před jeho koně, jako kdyby nemělo nejmenší pud sebezáchovy, a upřeně se na něho dívalo.

„Kela, Astalder (Zmiz, Astaldere)!“ vybídl ho důrazně, ale to se ani nehnulo. Zamračil se.

Zřejmě bylo stejně tvrdohlavé a nevychované jako jeho paní! Spěšně sesedl, podrážděný tím zdržením, a popadl neposlušné zvíře do náruče. Ale co s ním? Ani náhodou se nehodlal vracet do komnat, které tak krátce sdílel s Lidiannou, netoužil po dalším setkání s ní. Nakonec rázným krokem zamířil zpátky do paláce a doufal, že cestou potká někoho, komu by ho mohl svěřit. Potřeboval se sice toho dotěrného zvířete zbavit co nejdříve, ale chtěl mít také jistotu, že o něho bude dobře postaráno. Ke své smůle však na nikoho nenarazil. Zrovna zvažoval, že by ho vzal do kuchyně, kde by pro něho vyžádal kus masa a tím ho na nějakou dobu zabavil, když tu si povšiml pootevřených dveří do sklepa. Když se zaposlouchal, neunikl mu podivný hluk, jenž odtamtud vycházel. Znělo to, jako kdyby tam někdo štípal dříví a navíc u toho polohlasně nadával. Znovu se zachmuřil. Co jen se to tu dnes ráno děje? Bez zaváhání si přehodil Astaldera pod levou paži, což vlče ocenilo podrážděným vykviknutím, a s rukou na jílci své dýky obezřetně sestupoval po schodech dolů.

Erestor hleděl na plačící Lidiannu a cítil se dost nesvůj. Pomyslel si, že kdokoliv jiný by ji na jeho místě začal hned utěšovat, ujišťovat, že vše bude zase v pořádku, ale on se k tomu nedokázal přimět. Nebylo v jeho povaze tvrdit něco, o čem by nebyl skálopevně přesvědčen. Navíc ho znechucovaly její slzy, vždy je považoval za projev slabosti a on slabochy hluboce opovrhoval. S potěšením využíval cizí slabost ve svůj prospěch, vždyť nic jiného si ani nezasloužili. I když nebyl to právě on, kdo se před krátkou dobou choval úplně stejně? Nebyl to on, kdo se litoval a hořce oplakával svou ztrátu? Čím se tedy liší od Lidianny? Nemá snad ona právo na stejný projev citů? Není to zrovna to, co ho na celé této záležitosti tak vyvádí z míry? Že když se na ni podívá, vidí vlastně sám sebe?

Trpělivě počkal, dokud její pláč částečně nepolevil, než znovu promluvil. „Já myslím, že hodina dnešní by pouze ztrátou času byla. Proč raději do komnat svých se neodebéřeš a sobě neodpočineš?“ navrhl nezvykle přívětivým tónem. Předpokládal, že bude nadšená, že zrušil vyučování, a co nejrychleji se vzdálí, ale kupodivu to bylo spíš naopak; jeho slova vehnala čerstvé slzy do jejích už značně zarudlých očí.

„Nemůžu...“ hlesla zlomeně a zahanbeně sklonila hlavu. Pouhá vzpomínka na to, s jakou lehkostí ji Legolas vyhnal ze svých pokojů a života, ji naplňovala studem. Cožpak si celou tu dobu jenom namlouvala, že k ní něco cítí? Kdyby mu na ní opravdu záleželo, tak by ji přece nemohl jen tak odložit či ano? I když pravdou bylo, že jeho uvažování pro ni zůstávalo stále záhadou. Zdálo se jí, že ho nezná o nic víc, než když ho potkala poprvé.

Erestor zaťal zuby. Cožpak se jí nezbaví? Potřeboval být sám, aby si uspořádal své myšlenky, ale zřejmě mu to nebylo souzeno.

„A pročpak bys nemohla?“ zjišťoval neochotně. Nechtěl už slyšet žádné její další problémy, měl dost těch svých! A obtěžuje s nimi snad někoho? Kolik toho ve svém dlouhém životě musel přetrpět a pokaždé na to byl sám. Ne... nebyl přece úplně sám... Znovu si vybavil své první setkání s Finrodem a v duchu se zhrozil, kdy se z něho vlastně stal takový sobec. Finrod stál vždy při něm, byl to on, kdo ho dokázal vždy rozveselit, kdo mu dával pocit, že je naprosto výjimečný... A co kdy on udělal pro něho? Co kdy udělal pro někoho jiného?

,Ty hanbou rodu mého jsi! Kéž bys mrtev byl a nikoliv synové moji!´

,Otče! Kterak takto hovořiti můžete? Vždyť i já synem Vaším jsem!´

,Ty?! Knihomol a zbabělec?! A nač mi tak jsi?! Vždyť ni meč v ruce neudržíš!´

,Otče, prosím...´

Opovržlivé odfrknutí. ,Jistě že prosíš! Nic jiného totiž ani neumíš! A co až nepřítel do města vstoupí?! Též prositi budeš?! Nabídneš jim tělo své, bys život svůj bídný zachránil?!´

,Otče! Kterak o mně takto smýšleti můžete? Čehož jsem učinil, že mne tak nenávidíte?´

,Žiješ...´

Erestor potřásl hlavou, aby zahnal trpké vzpomínky na jedno ze svých posledních setkání s otcem. Co by si o něm jen pomyslel, kdyby věděl, jak dychtivě přijímal Finrodovy důvěrnosti? Už tenkrát jím opovrhoval... nepochyboval o tom, že kdyby se o jeho selhání dozvěděl, byl by ho vlastnoručně zabil...

Dopřál si doušek čaje, aby spláchl zatuchlou pachuť své minulosti, a ke své nelibosti zjistil, že mu mezitím docela vystydnul. Rezignovaně pohár odložil a tázavě se zadíval na stále mlčící Lidiannu.

„Nuže?“ pobídl ji mírně.

„Řekněme, že v princových komnatách už nejsem vítaná...“ zamumlala rozpačitě.

Erestora její sdělení zarazilo, nečekal, že by jejich roztržka mohla být až natolik zlá. Nicméně chápavě pokýval hlavou. „Tedy bychom tobě zřejmě komnat nových obstarati měli,“ pronesl tak lehce, jako kdyby pro něho byla podobná situace zcela běžnou. Znovu přivolal služebnou a bez zaváhání jí dal potřebné instrukce, včetně toho, aby veškeré Lidianniny věci byly přestěhovány z princových pokojů do nových prostor, které pro ni vybral. Pokud tento úkol připadal dotyčné elleth podivný, nedala to na sobě ani náznakem znát. S drobnou úklonou slíbila, že ihned vše zařídí, a odspěchala.

Erestor se obrátil zpátky k Lidianně. „Proč do zahrad se mezitím projíti nejdeš? Jakmile komnat tvých připraveno bude, vzkáži pro tebe.“

Jenže ani tento návrh se nesetkal s kladnou odezvou. „Nemůžete se dočkat, až se mě zbavíte, že jo?“ pronesla tiše a on neviděl důvod, proč jí tu očividnou pravdu vyvracet.

„Nikdy jste s mou přítomností tady nesouhlasil,“ pokračovala a on si ji mlčky prohlížel a sledoval, kam její monolog povede. Prozatím nebylo nutné, aby na její slova nějak reagoval.

„Takže by Vám nejspíš vůbec nevadilo, kdybych odsud zase odešla nebo ano? Kdybych se vrátila... k lidem...“ zjišťovala váhavě, ale ne bez nádechu naděje v hlase. „Možná byste mi byl ochotný i pomoct?“

„Žádost tvá pramálo mne překvapuje,“ odvětil Erestor opovržlivě. „Kdykoliv potíže se vyskytnou, vy lidé raději bez boje se vzdáte! Pouze tehdy odvážní jste, pokud proti sobě kohos slabšího máte!“

Dívka polkla a raději chvíli posečkala s odpovědí, jinak by mu jistě řekla něco ostrého. „Zdá se, že nenávidíte všechny lidi, ne jenom mě. To mě aspoň trochu uklidňuje. A co tak strašného Vám vůbec udělali?“

O tom Erestor nemusel dlouze přemýšlet. „Toť záležitostí tvou není, však já toho tobě vyjevím, když tážeš se! Vy lidé krutí, bezohlední a sobečtí jste! Vy v souladu s ostatními žíti nedokážete, pouze všeho kolem sebe využíti a zahubiti hledíte, bez ohledu na to, že též sami sebe tím zabíjíte!“

Poslední, co od Lidianny očekával, bylo, že souhlasně přikývne. „Ano, někteří z nás jsou takoví, ale ne všichni. Nemůžete zatratit celou lidskou rasu pro pár špatných zkušeností s lidmi. Jsem si jistá, že i mezi Eldar by se našlo několik černých ovcí... Jak jinak byste vysvětlil vraždění v Alqualondë?“

Jeho smutné pousmání rozhodně nebylo reakcí, kterou by předvídala. Připravovala se na hněvivý výbuch a další obžalobu své rasy, ale k ničemu takovému nedošlo.

„Zdá se, žes přec něčehos z historie naší pochytila. Škoda jen, že té části, jež pravděpodobně nejtragičtější jest. Kdož z nás nyní porozuměti sto jest šílenství, jež tehdy ke krveprolití mezi Noldor a Falmari vedlo?“

Ale Lída na oné události neshledávala zdaleka nic, co by vyžadovalo důkladnější filozofický rozbor. „Touha po moci a nezávislosti přece není ničím novým. Očekávali snad ti vaši Valar, že můžou někoho ovládat donekonečna? Bylo jen otázkou času, kdy se proti jejich nadvládě někdo vzepře.“

Erestor se zamračil. Její názory byly jednoduše pobuřující! „Ty tedy schvaluješ, čeho Noldor učinili?! Ospravedlňuje snad touha skutků veškerých?!“

Potřásla hlavou. „To jsem neřekla. A také jsem nikdy neměla v úmyslu rozebírat jejich pohnutky, ať už byly jakékoli. Jenom jsem chtěla poukázat na to, že možná Eldar a lidé nejsou zase tak odlišní. Že v určitých situacích jsou hnáni stejnými touhami a ne všechny z nich jsou ctnostné. Proč třeba Fëanor vyrobil Silmarilly? Aby se z nich mohli těšit všichni? Ne, bylo to na důkaz jeho pýchy, která ho také nakonec přivedla k tomu, že si je uzurpoval jen pro sebe. Proč tedy pořád shlížíte na lidi, jako kdyby byli něco podřadného? Jsem si jistá, že i Vy jste někdy v životě udělal něco, čím byste se jen stěží mohl chlubit. Jako králův rádce jste hájil jeho zájmy a zájmy říše, ale nakolik jste přitom bral ohledy na ty, s nimiž jste jednal?“

Kdyby její slova byla šíp, tak nyní by neomylně trefila střed terče. Erestor však odmítal uznat, že jeho chování nebylo vždy tak ctnostné, jak by se slušelo.

„A pročpak bych měl? Oni tam za účelem stejným jako já byli! Též výhod největších pro lorda svého získati se pokoušeli! A já nikdy ničeho neučinil, čeho by oni též v úmyslu neměli!“ Jeho rty se sevřely v tenké lince, oči se mu nenávistně zaleskly, když si vybavil chladnoucí Glorfindelovo tělo ve svých pažích. Měl pocit, že tehdy neumřel jen jeho pes, ale i něco v něm. Možná víra v ostatní... možná víra v sebe samého, protože kdyby nebyl slaboch a zbabělec, tak by se jeho věrnému příteli nic nestalo. Kdyby byl bojovník jako Finrod, dokázal by se o sebe tehdy postarat sám. Byla to jeho chyba....

,Kdy ve svazcích zatuchlých konečně přehrabovati se přestaneš, Erestore, a na cvičišti se ukážeš?! Bratr tvůj, Beleg souhlasil, že by tebe trénovati ještě zkusil!´

,Toho velice si cením, otče, však nyní času nazbyt nemám. Lord Elrond smlouvu tuto co nejdříve potřebuje.´

,Oddanost tvá jemu sice obdivuhodnou jest, však lord Elrond u tebe státi nebude, by tebe ochránil, až v úzkých se ocitneš! Pokud o sebe postarati se nedokážeš, pak pouze přítěží všem kolem tebe jsi! Čehožpak umíš?! Psáti?! Čísti?! A to se synem mým nazývati chceš?! Proč raději v komnatách svých vyšívání se nevěnuješ?! Činnost ta by tobě očividně bližší než-li boj byla!´

Pohrdání a znechucení v otcově hlase byly jako med... lepkavé, že se jich nezbavil ani dlouho po jeho odchodu... a hořké jako pelyněk, jehož pachuť nešla ničím zahnat. Tehdy ještě dokázal přesvědčit sám sebe o správnosti svého počínání, jeho talent přece nespočíval v ohánění se mečem, ale v diplomacii. Později, když ho lord Elrond poslal do Mirkwoodu, jako kdyby byl pouhá věc, dárek jeho příteli, už si tím až tak jistý nebyl. Vždyť kdyby byl opravdu talentovaný, pak by se ho jistě nezbavoval. Zřejmě jeho otec nebyl jediný, kdo nebyl spokojen s jeho výsledky. Měl snad celou tu dobu pravdu? Vždyť co mimořádného kdy vykonal? Nikdy neuskutečnil nic, o čem by se mohlo vyprávět, byl sám, zatrpklý a pronásledovaný démony minulosti a jeho nynější diskuze s Lidiannou byla zřejmě tou nejzajímavější událostí, která se mu dnes přihodí. Byla to spíš hádka, avšak on toto nehezké slovo už dávno vyškrtl ze svého slovníku, rádci se přece nehádají a on vždy pečlivě dbal na to, aby se vystříhal jakýchkoli urážek.

I když... jeho ranní setkání s Finrodem bylo mnohem pozoruhodnější... Kdyby jen měl dost odvahy... Co vlastně chtěl? Aby byl Finrod i nadále pouze jeho přítelem? V hloubi duše věděl, že to není pravda. Chtěl – ne! - potřeboval, aby ho zase objal a políbil, aby měl zase ten úžasný pocit, že je naživu. Knihy zřejmě nebyly jedinou zatuchlou věcí v jeho životě, se kterou se musel potýkat, a Finrodova přítomnost byla vždy jako závan svěžího vzduchu. Ten nenechával život jen tak plynout, on ho skutečně žil a užíval si ho, kolem něho se něco dělo a když měl náhodou štěstí, občas nějaký ten paprsek slunce zasvítil i do šedi jeho obvyklých dnů.

Kde teď asi je? Netušil, jak bude schopný mu čelit při dalším setkání. Styděl se za své nerozhodné chování, za to, že se ani nezmohl na žádnou odpověď. A ačkoli si říkal, že je jen dobře, že si Finrod jeho mlčení vyložil jako odmítnutí, vždyť přece podobné vztahy nebyly v Eryn Lasgalen dovoleny, naplňovalo ho to smutkem a prázdnotou. A zřejmě podobně se cítila i Lidianna... Proto tak tvrdohlavě setrvávala, zřejmě nechtěla zůstat úplně o samotě, přesto, že jediná společnost, kterou měla k dispozici, byla ta jeho. Zkusil si představit, jaké to musí být v její kůži, a poprvé si uvědomil, jak svízelná je její situace tady. A on jí to zrovna příliš neulehčoval. Proč ji vlastně zahání? Mohl by si to zdůvodnit tím, že nesnáší lidi, ovšem takové zobecňování by bylo skutečně nespravedlivé. Pokud mohl soudit, její náklonnost k princi byla opravdová, a způsob, jakým pečovala o to nebohé vlče, také hovořil v její prospěch. Co ho tedy vede k jeho příkrému chování? Copak se tak nemůže dočkat své samoty? Dříve byla jako hřejivý plášť, jenž ho měl chránit, avšak nyní se mu zdálo, že se v ní co nevidět zadusí. Napadlo ho, že možná potřebuje Lidianninu společnost stejně jako ona tu jeho, jen tak nebude pořád jen přemýšlet o tom, co se mohlo stát, kdyby se zachoval jinak, a co ve svém dlouhém životě měl udělat odlišně...

„Lorde Erestore?“ Dívka ho upřeně sledovala, zmatená zranitelným výrazem, který se mu na okamžik mihl na tváři.

Opětoval její pohled a snažil se rychle skrýt veškeré své emoce. „Ano?“ pronesl nedůtklivě. Čekal, že ji jeho tón odradí, ale k jeho neskonalému úžasu znenadání položila svou drobnou chladnou ruku na tu jeho.

„Proč jste sám?“ zeptala se tiše.

Ihned prchnul před tím důvěrným dotykem a raději se opět chopil svého poháru s čajem. Přitom se nenáviděl za drobné zachvění, které nedokázal plně potlačit.

„Sám?“ opáčil lehce posměšně. „Pročpak tak soudíš? Jako rádce já neustále s ostatními v kontaktu jsem a – “

„O tom nepochybuju,“ skočila mu nezpůsobně do řeči. „Ale co když je jednání u konce a Vy odcházíte ze síně... Nejspíš máte pocit dobře odvedené práce, možná jste hrdý na to, co jste dokázal... Je tu někdo, s kým se o to všechno můžete podělit?“

Chvíli váhal, než odpověděl. „Jistě... kapitán Finrod...“ sdělil jí stručně. Sám však vážně pochyboval o tom, že by jejich vztah byl ještě někdy takový.

„Kapitán Finrod...“ zopakovala a v jejím podání to jméno vyznělo jako nadávka. S velitelem Eryn Lasgalen se setkala přímo jen dvakrát, avšak ani jedno z těch setkání nebylo příjemné. Obzvláště vzpomínka na to, jak na nádvoří bičoval Legolase, byla ještě příliš živá.

Erestora se její očividný odpor dotkl. „Ty jemu křivdíš. Domníváš se snad, že on v trestech fyzických se vyžívá?! Já ujistiti tebe mohu, že on stejně neochoten jako ty k činu onomu byl!“ Nemohl si pomoct, ale cítil potřebu svého přítele bránit. Jak si Lidianna může myslet, že ho to bití těšilo? Vždyť Finrod bral Legolase jako svého mladšího bratra a působit mu bolest byla ta poslední věc, kterou by si přál. To už by raději vzal ten trest na sebe, než aby ho zranil, naneštěstí králův ortel byl nezvratný. Vybavil si, jak byl Finrod po tom incidentu zničený. Střídavě nadával na princovu hloupost, která ho do oné situace dostala, střídavě na Lidiannu, která na tom všem měla hlavní podíl, a neposledně na svou nevděčnou funkci, která mu ukládala za povinnost vykonání trestu. Finrod v tu chvíli vypadal nebezpečně, když rázoval po jeho pracovně sem a tam a z jeho úst se řinula slova, za která by se nestyděl leda nějaký Adan. Ale přes to vše se Erestor necítil nikterak ohrožen, ba ani znepokojen, neboť věděl, že ačkoli navenek působil Finrod dojmem, že co nevidět vybuchne vzteky a někoho napadne, uvnitř se plně kontroloval. A co víc, ve svém spravedlivém hněvu vyhlížel ještě přitažlivěji než jindy...

„No, rozhodně se tomu moc nebránil!“ odsekla dívka rázně. Nikdo ji nemůže přesvědčit o tom, že je Finrod laskavá duše, to už dříve uvěří tomu, že je Thranduil rád, že si vzala jeho syna!

„A čehožpak učiniti mohl? Provinění princovo nad pochybnosti veškeré bylo. Tys přec též na vybranou neměla, když vyzvána jsi byla, bys trestu toho sama vykonala.“

Proti tomu se nedalo nic namítat. Thranduil byl mistrem manipulace a s oblibou dával možnost volby, která ovšem ve skutečnosti žádnou možností nebyla. Sama se o tom mohla v minulosti nejednou přesvědčit. Třeba jako ta nešťastná večeře...

„Lorde Erestore? Pamatujete si na ten večer, kdy jste mě doprovázel ke králi na večeři?“ vyhrkla bez přemýšlení.

Přisvědčil. Ten večer se ukázal být velmi podivný. Podle královy nálady odtušil, že má pro ni připravenou nějakou zkoušku, ale ani toto vědomí ho nepřipravilo na to, v jaké pozici ty dva nalezne později. A přestože nepředpokládal, že by se tehdy událo něco nepřístojného, stejně z toho neměl dobrý pocit.

„Legolas si myslí, že jsem tehdy... spala s jeho otcem...“ hlesla Lída tiše a zrudla. Nechápala ani, proč to Erestorovi vypráví, vždyť nejpozitivněji, jak by se jejich vztah dal nazvat, bylo přiměřeně zdvořilý. Přesto se nyní přistihla, že mu prozrazuje věci, které neměla nikdy v úmyslu komukoli říct. Ani Nimloth ne.

„Cožpak jsi mu nesdělila, že tomu tak nebylo?“ zvedl Erestor tázavě obočí a potlačil nutkání si promnout čelo. Tohle bylo vskutku náročné dopoledne!

„To jsem mu řekla. Jenže jemu stačí fakt, že jsem byla ochotná to udělat. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že jsem s tím souhlasila jenom kvůli němu, ale jemu to bylo jedno...“

Dívka cítila, jak se jí oči znovu zalévají slzami, a zamrkala, aby je zahnala. Zaznamenala už, že pláč jejího učitele znervózňuje, a nechtěla ho zbytečně popouzet.

Erestor si mlčky vyslechl celý její příběh a pak dlouze hleděl do zažloutlých stránek otevřené knihy ležící před ním. Znal prince natolik dobře, aby věděl, jaký je jeho vztah s otcem. V něčem mu dost připomínal ten jeho... Thranduil se také nezdál být nikdy spokojený s Legolasovými výkony a chováním. Chtěl mít ze syna bojovníka mistrně ovládajícího meč, tak jako on a jeho otec Oropher, namísto toho dal Legolas přednost dýkám a luku. Vybral pro něho krásnou a urozenou elleth, aby se stala jeho chotí, a on místo toho šel a dal své slovo Lidianně. Nezúčastněný pozorovatel by se mohl domnívat, že to vše dělá natruc, nicméně Erestor nebyl tak krátkozraký. Dobře si povšiml, jak tvrdě princ trénuje a jak se snaží, aby na něho mohl být otec hrdý, jeho rezignovaný výraz však dával tušit, že tato slova od něho nikdy neslyšel.

„Možná kdybyste s ním promluvil Vy...“ navrhla Lidianna nesměle, i když bylo zřejmé, že si od toho nic neslibuje.

„Já myslel, že ty raději odsud odejíti si přeješ? Víš ty sama vůbec, čeho vlastně chceš?“ zjišťoval mírně.

Hořce se pousmála. „Ani ne. Tam venku na mě nic zvláštního nečeká... Ale jak bych mohla zůstat tady a dál vídat Legolase s vědomím, že už to nikdy nebude jako dřív?“

Kdyby to nebylo tak smutné, Erestor by se musel začít smát. Kterak vskutku? To mu také už od rána vrtalo hlavou!

„Možná by bylo lepší, kdybych načas odjela... Třeba do Imladris...“ nadhodila vzápětí nesměle, skoro jako kdyby se obávala, že ji zase obviní, že chce utíkat před problémy.

„Možná...“ přisvědčil Erestor zamyšleně. „Však až později. Dnes zrána se tam lord Elrond a lord Glorfindel s družinami svými vypravili a pochybností nemám, že přípravy jejich na cestu do Amanu je dosti vytíží, než bychom je přítomností naší obtěžovati mohli.“

Lídu ta zpráva ohromila natolik, že ani nezaregistrovala jeho použití množného čísla. „Oni už odjeli?“ vypravila ze sebe nevěřícně. „Ale Nimloth tu ještě zůstala, ne?“ Bylo zjevné, jak moc si přeje, aby tomu tak bylo. O to víc ho zamrzelo, že ji musí zklamat.

„Já obávám se, že nikolivěk. Zdá se, že odjezd jejich dosti spěšný byl, ni loučení oficiálního neproběhlo.“ I on sám byl překvapen, že nebyla ráno vyžadována jeho přítomnost, což také zapříčinilo, že to celé zmeškal. Příliš mu to ale nevadilo, neboť setkání s lordem Elrondem bylo i po všech těch yénech stále rozpačité. Některé věci se prostě nezapomínají...

„Takže jsem tu zůstala úplně sama...“ povzdechla si dívka sklesle.

„Tak docela přec ne, Lidianno,“ pokusil se ji trochu povzbudit. „Ještě tu Astaldera jest...“

Přinutila se k úsměvu. „To ano. Divím se, že už se tu dávno neobjevil. Většinou se nezdržuje příliš dlouho pryč, spíš se mi neustále plete pod nohy.“

Ani Erestorovo pousmání v sobě neskrývalo přílišné veselí. „Nu, pokud již posnídala jsi, my bychom se po něm poohlédnouti mohli a poté společně na procházku se vypraviti. Alespoň to tebe na myšlenky jiné přivede.“ A mě též... dodal v duchu.

Jeho nabídka ji zastihla zcela nepřipravenou. Nejprve chtěla okamžitě odmítnout, přece jen se v jeho společnosti ještě necítila dvakrát příjemně, jenže pak ji napadlo, že tu není zas tolik jedinců, kteří by byli ochotni trávit s ní svůj čas. Legolas jí dal zcela jasně najevo, jak o ní smýšlí, a Glorfindel s Nimloth již byli mimo její dosah. A nikoho dalšího tu vlastně neznala, tedy s výjimkou krále, ovšem to už by spíš dala přednost Sauronovi! Po krátké úvaze proto přece jen přikývla.

„To bych moc ráda. Jen se zajdu podívat do komnat, jestli tam Astalder náhodou není, a hned jsem zpátky.“

Erestor její sdělení přijal poměrně lhostejně, až si říkala, jestli neudělala chybu, když souhlasila. Určitě jí to nabídl jen z chvilkového záchvěvu soucitu a už teď toho dozajista lituje! Přesto se odhodlaně zvedla a zamířila ke dveřím. Koneckonců nic horšího než to, co dnes ráno prožila, se jí už stejně stát nemůže!

Legolas sestoupil na poslední schod, když zaslechl slova, kterým porozuměl jen díky tomu, že byl u toho, když se Gimlimu ve Fangornu dostala smůla do vousů. Jeho trpasličí přítel vždy tvrdil, že mu to ty stromy udělaly naschvál, ale on, ačkoli si toho byl dobře vědom, mu to nikdy nepřiznal. Teď mu nicméně dobrá znalost jeho jazyka přišla vhod, neboť si byl jistý, že podobný slovní obrat by ve slovníku hledal jen stěží. Měl co do činění s určitými částmi anatomie a mohutným válečným kladivem a Legolas nemohl než užasnout, kde se Finrod, jehož mezitím po hlase bezpečně poznal, toto spojení naučil.

Jakmile sešel až do sklepa a točité schodiště mu již nebránilo ve výhledu, bylo mu hned jasné, co způsobilo ten hluk, jenž prve upoutal jeho pozornost. U jedné stěny ležely zbytky roztříštěného sudu a sám kapitán postával opodál a vypadal, že se chystá obdobným způsobem zničit další. Temně rudá kaluž na zemi prozrazovala, že ani ten předchozí nebyl tak docela prázdný.

Princ chvíli zvažoval, jestli by mu v tom neměl zabránit, ale pak se posadil na lavici a zvědavě Finroda pozoroval. Musel si přiznat, že sám měl náladu něco zničit.

„Pomáhá toho?“ zeptal se ledabyle a pustil zmítající se vlče ze své náruče.

Kapitán, jenž k němu byl po celou tu dobu otočený zády, a očividně jeho příchod nezaznamenal, což ani nebylo divu vzhledem k tlumeným nadávkám, které neustále proudily z jeho úst, sebou lehce trhnul. Beze spěchu se k němu otočil a nevesele se pousmál.

„Nikterak zvláště, princi. Však pavouků a Orků zde již není, bych si na nich zlost svou vybíti mohl.“

Legolas chápavě pokýval hlavou. „Přesně vím, o čem hovoříš, Finrode, a zanech laskavě titulů. My možná bychom problém tento jako otec můj řešiti měli...“ navrhl s nádechem úsměvu, když si vybavil poněkud vystrašený výraz imladriských vojáků po spatření Thranduila v bojovné náladě. Vzápětí si však znovu vybavil, co mu provedl, a jeho veselí bylo rázem totam.

„Nápadu tohoto zpět béřu. Důvodu není, by pro kratochvíli něčí kdos jiný trpěti měl!“ řekl a jeho hlas zněl nezvykle tvrdě.

Finrod odložil sud na zem a přisedl si k princi. „Vojáci pro boj cvičeni jsou, Legolasi. Řekněme, že otec tvůj je pouze ve formě udržuje...“

„Možná by nám cos takého též prospělo...“

Legolas se zamyšleně zadíval na Finrodovu zbraň opřenou o stůl. Byl to mohutný obouruční meč, s nímž se však kapitán dokázal ohánět s neuvěřitelnou přesností a lehkostí.

Finrodovy oči se upřely tamtéž. „Hodláš mi snad výprasku, jejž já tobě jsem udělil, oplatiti?“

Princ potřásl hlavou. „Ty dobře víš, že tomu tak není, Finrode. Já tobě přec činu onoho nikterak nezazlívám,“ ubezpečil ho a bylo tomu opravdu tak. Spíš cítil nutkání se mu omluvit za to, že ho k něčemu takovému nepřímo donutil. „Já dnes vskutku přál bych si, bychom takto izolováni nežili... Nevěřil bych, že cos takého kdy vyslovím, avšak po boji vskutku stýská se mi.“

Finrod jim oběma nalil čerstvou dávku vína a dychtivě se napil. „Tys bojovník, Legolasi. Takto vychován jsi byl a toho jsi též po yény dlouhé činil...“ Znenadání se trochu výsměšně ušklíbl. „Však jsi si jist, že ty ještě boje schopen jsi? Dýky tvé již přespříliš dlouho v pouzdrech svých rezivěly... Pamatuješ si ještě vůbec, kterak přesně do rukou tvých pasovaly? Kterak bezpečně ses cítil, kdyžs rukojetí jejich pevně svíral? To napětí těsně před útokem, kdy tělo tvé celé napjaté bylo a srdce tobě prudce bušilo... Kdy v duchu ses sám sebe tázal, zda dosti rychlý budeš, bys protivníka svého přemohl?“

Ačkoli tato slova byla pronášena skoro líně, Finrod rozhodně nečinný nebyl. Zatímco mluvil, pružně se zvedl a uchopil svůj meč. Princ téměř jako hypnotizovaný kopíroval jeho pohyby, jeho bílé dýky ve světle svíček skoro svítily.

„Finrode? Já nikdy před bojem pochybnostem se neoddával!“ zvolal skoro výhružně, načež bez varování zaútočil.

Lída došla do komnat, které ještě ráno sdílela s Legolasem, a ke své nelibosti v nich nalezla několik služebných, které pečlivě balily její věci. Ten pohled ji rozlítostnil a ona se nemohla dočkat, až odtamtud bude zase pryč. Zeptala se jich, zda neviděly Astaldera, ale dostalo se jí pouze záporných odpovědí. Spěšně prohledala ložnici, šatnu i předpokoj, avšak bez úspěchu. Zřejmě byl někde s Legolasem a přese všechno, co se mezi nimi přihodilo, nepochybovala o tom, že je s ním v bezpečí.

Nepřítomně si oblékla dlouhý kabát a natáhla jemné kožené rukavičky a byla zrovna na cestě ke dveřím, když ji zaujala delší dýka, kterou jí Legolas tak hrubým způsobem věnoval. Váhavě ji uchopila, skoro jako kdyby očekávala, že je napuštěná jedem a pouhý dotyk by jí mohl přivodit bolestivou smrt. Kupodivu její chladná váha ji uklidňovala a ona ji bez dalšího rozmýšlení vzala s sebou, rozhodnutá získat k ní někde pouzdro, ve kterém by ji mohla nosit u pasu. Možná se zkusí zeptat Erestora, pokud bude mít ještě tu nezvykle vstřícnou náladu, uvažovala.

Když vstoupila do knihovny a zjistila, že její učitel mezitím někam zmizel, zamračila se. Ani si neuvědomovala, jak moc je mu za jeho společnost vděčná, dokud se neocitla sama.

Polohlasně zaklela. Co má teď dělat? Bylo více než zřejmé, že si svou nabídku rozmyslel. Proč by také měl plýtvat svým drahocenným časem na někoho, jako je ona?

Zklamaně se svezla na židli, dýku položila před sebe na stůl. Její oči se automaticky upřely na protější zeď, ale poté, jakoby vedeny nějakou neznámou silou, sklouzly právě na onu zbraň. Složité rytí na ní ji natolik zaujalo, že sňala rukavici a fascinovaně po něm přejížděla prsty. Elegantní obloučky Quenyi se umně snoubily s propracovanými ornamenty a motivy z přírody a jejich část zasahovala i na ostří.

„Lle desiel, Lidianna (Jsi připravena, Lidianno)?“ ozvalo se nečekaně ode dveří a ona sebou polekaně cukla. Rukou jí okamžitě projela ostrá bolest, která vzápětí přešla v podivné brnění a horkost. Letmý pohled jí prozradil, že se pořezala, ale přes všechnu tu krev nedokázala určit, jak je rána hluboká. Usoudila nicméně, že když už to příliš nebolí, nebude to tak hrozné, a se sebezapřením si opět navlékla rukavici. Rozhodně neměla v úmyslu se svou šikovností chlubit před Erestorem.

„Tancave (Ovšem).“ Přinutila se na něho usmát a vstala, jakoby k odchodu.

Erestor, který si přes svou tmavou róbu přehodil černou kožešinou lemovaný plášť, si to alespoň myslel a vyšel jako první na chodbu. Dívka toho využila, rychle zastrčila dýku za opasek kabátu a skryla ji v jeho bohatých záhybech. Teprve pak ho následovala. Trochu si přitom připadala jako nějaká vražedkyně, i když si byla vědoma toho, že ta by se jen stěží zranila svou vlastní zbraní. Přesto jí ten kus kovu dodával pocit určité moci.

„Zdá se, žes Astaldera nenalezla,“ konstatoval Erestor, když stanula vedle něho.

Potřásla hlavou. „Asi je někde s Legolasem.“

Škubání v její ruce neustávalo a ona byla ráda, že jsou její rukavice černé a nemusí se tudíž bát, že by si Erestor mohl povšimnout případných krvavých skvrn.

„Kam vůbec půjdeme?“

„Do zahrad,“ dostalo se jí hbité odpovědi. „Ty jistě rostlin tam rostoucích ni zdaleka všech nepoznáš a cos takého by neprodleně napraveno býti mělo.“

Tolik k oné procházce... pomyslela si trpce. „To jako abych si z nich omylem neuvařila jedovatý čaj nebo co?“

Pokud Erestor zachytil nádech sarkasmu v jejích slovech, rozhodl se ho ignorovat. „Nikolivěk. Však nyní, když lady Nimloth paláce našeho nadobro opustila, tu není nikoho, kdo by léčitelům pomáhal a o bylinky léčivé se staral. Usoudil jsem tedy, že ty by ses úkolu toho zhostiti mohla. Pokud ovšem cos důležitějšího již na práci nemáš...“ dodal až s přehnanou vlídností.

Lídě se ihned vybavila její zakrvácená ruka a nevesele se pousmála. „Neřekla bych, že na něco takového mám talent..“

Erestor se zdržel kousavé poznámky o tom, že kdyby pro ni měl vymyslet vhodnou činnost, tak by nejspíš musela jen sedět v koutě a nechat se oprašovat od služebných. Zatím se zdálo, že její jediné nadání spočívá v neustálém působení potíží princi. Ovšem nebyl by to on, aby se tak snadno vzdal.

„Dobrá tedy. A čehožpak umíš?“ zeptal se pečlivě neutrálním tónem.

Dívka si dala s odpovědí načas. Bylo to ostatně poprvé, co se o to někdo zajímal, a tak jí chvíli trvalo, než si to promyslela.

„Než jsem přišla sem, pracovala jsem jako asistentka. Pomáhala jsem organizovat různé akce, měla jsem na starosti objednávky a komunikaci s klienty. Když bylo potřeba, tak jsem zastupovala i účetní.“

Erestor se pousmál. „Toť sice záležitostí mužských jest, však věřím tobě. Nicméně já obávám se, že ničeho z toho tobě zde k užitku nebude. Navíc kterak bys písemností vyřizovati mohla, když Quenyi a Tengwaru dosud neovládáš? Nemluvě o tom, že od dob jistých zde téměř ničeho k vyřizování či objednávání není. Poté, co většina Eldar do Amanu odjela a zbytek území izolován byl, se tu ničeho mimořádného neudálo. Tedy přinejmenším do příchodu tvého...“

Lída si pomyslela, že mají teď aspoň nějaké vzrušení, ale nahlas to raději nevyslovila. Spíš ji zaujala jiná věc.

„A proč se někteří Eldar rozhodli zůstat tady? Vždyť podle většiny vyprávění je Aman zemí zaslíbenou... Netouží snad všichni žít tam?“

Erestor pokrčil rameny. „Toť věru jest, však ne všichni o čems takém sní. Král Thranduil třebas více spokojen tu jest, než-li by mezi lordy pradávnými či Valar kdy býti mohl. A syn jeho zde pro něho setrvává... Všichni, kdož nabídky Valar odmítli, pro to důvodů pádných měli.“

„A Vy, lorde Erestore? Vy jste nikdy nechtěl spatřit zlatavé břehy Amanu omývané stříbřitým příbojem?“ Dívka použila popis, který nedávno četla v nějaké básni, a její slova vyvolala na rádcově tváři téměř toužebný výraz.

Ano, vždycky si strašně moc přál odjet... Jenže nikdy k tomu nenašel potřebnou odvahu... Obával se, že Valar ví o jeho zvrhlých představách a potrestají ho za to... Obával se případného setkání se svým otcem a bratry... A neposledně si nepřál přijít o společnost Finroda, i když jeho důvody pro setrvávání v Edheldoru pro něho byly záhadou. Možná kdyby se jeho přítel rozhodl odjet, tak by ho následoval, jenže ten vypadal, že je naprosto spokojený s tím, kde je, a nehodlá na tom v nejbližších yénech pranic měnit... Avšak cožpak něco z toho může Lidianně vyprávět?

„Dokud král Thranduil zde dlí a služeb mých potřebuje, pak i já zde setrvám,“ odvětil nakonec stručně. Jeho chvilkové zaváhání dívce prozradilo, že tohle není jeho jediný důvod, pokud to vůbec nějakým důvodem je. Ovšem stejně jasné jí bylo i to, že jí k tomu Erestor nic víc neřekne.

„Král musí být rád, že má tak loajálního služebníka...“ poznamenala podobně bezbarvým tónem jako prve on a připozvedla si sukni, aby si ji při scházení ze schodů nepřišlápla.

Erestor, jehož róba dosahovala téměř až k zemi, se zřejmě něčeho takového neobával, a Lída nemohla než závidět lehkost, s jakou se pohyboval. Bezpochyby by ji překvapilo, že ta zručnost není až tak vrozená, jak se mylně domnívala, a že na jejím počátku stálo pár velice bolestivých modřin. Jenže co mu zbývalo, když většinou měl ruce plné svitků a knih, a schodů, jež musel zdolávat v Imladris mezi knihovnou, svou pracovnou, pracovnou lorda Elronda a zasedací síní bylo bezpočet. Nyní se zdálo, že už ani nevnímá, jestli kráčí po chodbě a nebo po schodech, jeho krok jen nepatrně měnil svůj obvyklý rázný rytmus. Díky tomu také dospěl k úpatí schodiště dříve než Lidianna a zastavil se, aby na ni počkal. Na její předchozí poznámku nijak nereagoval, mnohem více ho zaujaly zvuky, které vycházely z pootevřených dveří do sklepa.

„Co se děje?“ zeptala se dívka, jakmile došla až k němu.

Když se nedočkala odpovědi, zaposlouchala se také, ale to, co zachytila, ji spíše zmátlo.

„Co se děje, lorde Erestore?“ naléhala, ale on jen potřásl hlavou.

„Ničeho se neděje, Lidanno. Neotálejme již, sic do oběda navrátiti se nestihneme,“ pobídl ji a zamířil k východu do zahrad.

Zamračila se. Jeho vysvětlení se jí nezamlouvalo, avšak rozhodla se ho přijmout. Zřejmě se opravdu nejednalo o nic závažného, když to přešel tak rychle a ani neuznal za nutné se tím zabývat. Otočila se k odchodu, když v tom zcela zřetelně zaslechla princův hlas.

„Vzdáti se?! Nikdy! Já ještě sil dosti mám, bych tebe za opovážlivost tvou ztrestal!“

Lída pobledla. Je možné, že vyzval svého otce na souboj? To by si přece nedovolil! Či ano? Ale s kým jiným by pak bojoval? Srdce se jí sevřelo úzkostí. Měla už příležitost vidět Legolase v akci s jeho dýkami a byla to opradu úchvatná podívaná, jenže pochybovala, že to bude na Thranduila stačit. Král Eryn Lasgalen byl jako... jeden z Valar... Máchající svým obrovským mečem... trestající... srážející ty, kdo se opovážili mu vzdorovat, na kolena... Jedním slovem nepřemožitelný... A Legolas nyní stojí proti němu... A jenom kvůli ní!

Ta znepokojivá představa ji přiměla okamžitě jednat. Vytáhla dýku, kterou jí daroval, a rozběhla se do sklepa.