XLVIII. kapitola

    Saeros kráčel chodbou k Erestorovým komnatám a sám sebe se ptal, k čemu se to vlastně propůjčil. Nejspíš udělal obrovskou chybu, jenže si nemohl pomoct. Když viděl velké smutné oči lady Lidianny, nedokázal ji zklamat. Jenže co teď s tím?

Z dobrého zdroje věděl, co se stalo u průchodu, i o tom, koho z toho král viní. A stejně tak si byl vědom toho, že podezírá Lidiannu, že se pokusí za Erumaxem utéct. Samozřejmě by žádné mimořádné hlídky nezahlédla, neboť ty měly nařízeno zasáhnout teprve tehdy, až se s ním setká. Pokud to opravdu měla v úmyslu, pak zcela zhatil nejen králův plán ale i ten její. Ovšem její slova zněla tak upřímně, že neměl důvod o nich pochybovat. I když možná to bylo tím, že jim prostě věřit chtěl...

Došel až ke dveřím, kde krátce zaváhal, než zlehka zaklepal a po vyzvání vstoupil dovnitř.

„Ano?“ Králův rádce k němu vzhlédl od jakési listiny. Bylo zřejmé, že ho toto vyrušení rozladilo, což mu na odvaze příliš nepřidalo.

„Lorde Erestore, mohu na okamžik?“ začal nesměle.

Tmavovlasý ellon se na něho zamračil, nicméně ho vybídl, aby se posadil. Sám se zvedl od stolu, u něhož pracoval, a oběma jim nalil víno.

„Toť pouze pro jistotu jest. Ze zkušeností svých vím, že když někdo o okamžik žádá, většinou z toho hodin bývá.“ Pohodlně se uvelebil ve svém křesle a pokynul mu, aby spustil.

„Já ubezpečuji Vás, že Vás příliš nezdržím, lorde Erestore. Já před chvílí u lady Lidianny byl, bych zranění jejího zkontroloval. Při příležitosti té jsme se do řeči dali a ona prozradila mi, že ráda by opět do Imladris zavítala, by se ještě s lordem Glorfindelem rozloučiti mohla. Já přislíbil jí, že zjistím, zda by toho možno bylo.“

Tady se Saeros odmlčel a dopřál si lok vína, aby svlažil své vyprahlé hrdlo. Ještě štěstí, že s  Erestorem nikdy moc do styku nepřišel, nedalo se říct, že by s ním byla snadná komunikace. Navíc v něm bylo cosi, co přímo odrazovalo od toho ho byť jen oslovit. I teď si ho Erestor zkoumavě prohlížel svýma studenýma šedýma očima, jako kdyby chtěl vyčíst všechna tajemství skrytá v jeho nitru. Nervózně polkl. Doufal, že tohle si pouze namlouvá, neboť to, co tajil, by mu nepochybně zajistilo hodně přísný trest. Věděl, jak vratká je hrana, na které balancuje, avšak co mohl dělat? Nemohl s tím přestat, i kdyby mu za to měli seřezat záda do krve. Což by bylo to nejmenší, co by ho v případě, že by byl prozrazen, postihlo. Vždyť král neušetřil ani vlastního syna a to bylo jeho provinění v porovnání s tím jeho skoro zanedbatelné. Chudák Finrod! Slyšel, jak těžko se vyrovnával s tím, že musel ublížit princi, jenž byl pro něho jako mladší bratr. Avšak neměl jinou možnost. Kvůli jeho urozenému původu nepřicházelo v úvahu, aby ho trestal někdo menší než kapitán. Tedy pokud by se toho nechopil sám král.

Saeros se znovu napil. Netušil, jestli si z toho Erestor něco nevyvodí, ale on potřeboval něčím zaměstnat ruce, aby se mu netřásly. Připadalo mu, že jeho pohled je ještě pronikavější než oko Saurona, že dohlédne až na dno jeho duše...

Po době, jež se zdála být věčností, konečně Erestor promluvil. „Do Imladris? Cožpak tobě nedoneslo se, že venku nyní bezpečno není?“ pronesl tónem, jako kdyby mluvil s malým dítětem.

„Však by ji oddíl vojáků doprovázel a já též, kdyby, Ilúvatar nedopusť, služeb mých zapotřebí bylo,“ snažil se ho Saeros přesvědčit.

Erestor nevěřícně zakroutil hlavou. „My války očekáváme a ty bys armády naší ještě oslabovati chtěl?“

„Pár Goblinů přec ještě války nečiní!“ odvětil Saeros nečekaně rázně a rádce překvapeně nadzvedl obočí.

„Toť spíše jako poznámky vojáka než-li léčitele znělo!“

Saeros pokrčil rameny. „Navíc by Imladris o potížích našich s Gobliny zvěděti měla, by připraveni byli.“

Erestor si také dopřál doušek vína. To, co tu ten mladý ellon navrhoval, ho již dávno napadlo, jenže Thranduil to rázně zamítl.

„Král důvodů pro to nevidí. Beztak brzy Imladris zcela opuštěna bude.“

Saeros se odvrátil. Zatím to vypadalo, že prohrává na celé čáře! Pak si však na něco vzpomněl...

„Toho přec dopustiti nesmíme! Imladris chráněna býti musí, vždyť ve sklepích jejích se stroje Aulëho nalézá!“ zaprotestoval.

Rádce se zachmuřil. „A kterak o tomto víš?! Pouze Eldar pár do tohoto zasvěceno bylo!“ zjišťoval podezíravě.

„Jednoduše toho vím. Navíc pokud se Erumaxo tam venku vskutku skrývá, pak se jistě s lady Lidiannou sejíti snažiti bude. Postačí, když ji občas jen lehce chráněnou zanecháme, a uvidíme, zda se toho využíti nepokusí....“ Saeros si byl vědom, že se chytá stébel trávy, ale kupodivu jeho argumenty zabraly.

„Ty mne dnes vskutku překvapuješ, Saerosi! Možná, žes spíše vojákem než-li léčitelem býti měl!“ zvolal Erestor téměř uctivě. „Dobrá tedy, já krále o plánu tomto zpravím. Předem soudím, že se mu zamlouvati bude. Však nejlepším by bylo, byste hned časně zrána vyrazili.“

Léčitel se zvedl k odchodu. „S tím potíží by býti nemělo. Pokud ovšem do doby té oddílu pro nás najdete, jenž by nás tam doprovoditi ochoten byl.“

Erestor také povstal. „Toť již na Rúmilovi ponechám, by mužů vhodných vybral. Tedy pokud se mezitím kapitán nenavrátí.“

Saeros přikývl. „Dojednáno tedy,“ řekl a s lehkou úklonou se vzdálil.

Než však za sebou zavřel dveře docela, Erestor zachytil jemný náznak úsměvu, jenž se mladému ellonovi objevil na rtech. A nebyl by to on, aby se nepodivoval nad tím, co ho asi způsobilo.

Lída se neklidně převalovala na posteli a co chvíli zalétla pohledem k oknu, aby se přesvědčila, jestli už nesvítá. Ani nevěděla, zda se jí vůbec během noci podařilo usnout, připadalo jí, že převážnou část strávila zíráním do stropu.

Aspoň že se jí podařilo najít Astaldera! Po marném prohledání snad půlky paláce ho nakonec našla v princových komnatách schouleného na loži, které s ním tak krátce sdílela. Když tam vešla, vlče zvedlo hlavu a teskně zakňučelo, jako kdyby mu Legolas také chyběl. S povzdechem se k němu natáhla a aniž by tušila jak, usnula tam s rukou položenou na jeho hebkém kožíšku a s tváří zabořenou do Legolasova polštáře, ze kterého byla dosud cítit jeho vůně. Netušila, jak dlouho tam ležela, probudilo ji až lehké pohlazení přikrývky. Rozespale se posadila a pro jistotu si ještě promnula oči, neboť nemohla uvěřit tomu, že by ji král Thranduil opravdu starostlivě zakryl dekou. Jenže nikdo jiný v místnosti nebyl a on se dosud skláněl nad ní, oděn v dlouhé tmavé róbě. Trojramenný svícen, jenž někdy předtím položil na zem, ho slabě osvětloval, a tak jí neušlo, že se mezitím stihl i opláchnout.

„Amin hiraetha, haranamin (Omlouvám se, můj králi)...“ hlesla provinile a okamžitě se snažila vyškrábat z postele.

„Toť v pořádku jest, Lidianno,“ ubezpečil ji. „Pouze jsem se přesvědčiti chtěl, zda se již neobjevil.“ Jeho hlas zněl nečekaně smutně.

Potřásla hlavou. „No, stejně odsud radši zmizím. Určitě by ho nepotěšilo, kdyby mě tu našel.“

Dívka popadla Astaldera do náruče a chystala se rychle opustit princovy komnaty.

„Jistě by ho to potěšilo, však on umíněným příliš jest, než by si toho přiznal,“ podotkl Thranduil, aniž by se na ni podíval.

„To bude nejspíš rodinný rys...“ zamumlala tiše, ovšem podcenila přitom jemný elfský sluch.

Když po ní král šlehnul zamračeným pohledem, pobledla, ovšem on se hned vzápětí k jejímu údivu zasmál.

„Možná, že pravdy máš.“

Beze spěchu přistoupil až k ní a zkoumavě si ji prohlížel. „Erestor sdělil mi, že do Imladris si odjeti přeješ, by ses s Glorfindelem rozloučila. Předpokládám, že toto důvodem tvým pravým není?“

Potřásla hlavou. „Doufala jsem, že kdyby si s ním Glorfindel promluvil...“

Thranduil přikývl. „Já jsem toho povolil, však varovati bych tebe měl, že cesta tvá zbytečnou bude.“

Nechápavě se na něho zadívala. „Co tím myslíte?“

„Já nerad iluzí tvých kazím, však pochybností mám, že tobě Glorfindel vyhoví. On starostí jiných nyní má...“

„Nevěřím, že by mě odmítl, až mu řeknu, co způsobil,“ řekla s přesvědčením.

Její víra ho očividně popudila. „Tys naivní, Lidianno! Však jeď si, sama ostatně vbrzku zvíš, kterak bláhovou naděje tvá v něho vložená byla!“ pronesl znechuceně a zamířil pryč.

„Proč nedokážete uvěřit tomu, že ne všichni se chovají sobecky?!“ vykřikla, podrážděná jeho samolibostí. Dovětek ´tak jako Vy´ skoro visel ve vzduchu.

Její výbuch ho nevyvedl z míry a ani nezpomalil jeho chůzi. „Neb jen málokdo se tak vskutku chová,“ odvětil a brzy jí zmizel z očí.

Pro jistotu ještě chvíli počkala, než popadla svícen, který tam zanechal, a vydala se zpátky do svých komnat. Jenže spánek se jí od té doby vyhýbal.

Rozmrzele se obrátila na bok a posléze zase na záda. Astalder jí tyhle manévry toleroval asi hodinu, pak se ale přesunul na podlahu a okamžitě usnul na předložce vedle postele. Docela mu to záviděla. Nejraději by se vrátila do Legolasových komnat, kde by ji zcela určitě nespavost netrápila, ale připadalo jí, že tam nemá co pohledávat. Už takhle měla štěstí, že jí ta poslední návštěva prošla u krále bez následků! Teď jen doufala, že se mýlil a že jí Glorfindel pomůže. Nedokázala si představit, že by to mezi nimi mělo být takhle napořád...

Překulila se na břicho a povzdechla si.

Jenže co když se ukáže, že měl pravdu? Přece ho zná mnohem déle než ona!

Přetočila se na druhý bok a nepřítomně pohladila Astaldera po hřbetě.

Ne, Glorfindel ji určitě nezklame! Vždyť při těch pár příležitostech, kdy spolu byli, to opravdu vypadalo, že mu na ní záleží. Učil ji zacházet se zbraněmi a povídal si s ní o všem možném, dokonce jí vyprávěl o svém životě v Gondolinu, copak by tohle jinak dělal? Jenže... sama dobře věděla, jak neobyčejně na Nimloth lpí... Toho si všimla už tehdy, když po oné sněhové bouři, jež ji uvěznila v Lórienu, dorazila konečně celá vysílená do Imladris. Ale Legolas je pro něho přece také nesmírně důležitý, o tom neměla nejmenších pochyb. I když to, jak jim ublížil, to skoro popíralo. Jak jen si mohl dovolit s nimi takhle manipulovat?!

Lída nazlobeně vyskočila z postele a přešla k oknu.

Jak mohl tak klidně zneužít věci, se kterými se mu svěřila? Copak v tu chvíli nemyslel na nikoho jiného než na svou sestru? Trpce zavzpomínala, jak byla ráda, že získala přítele, se kterým si může promluvit. A kam ji to akorát dostalo? Kdyby tenkrát mlčela, nic z tohohle by se nestalo! A Legolas by nyní nebyl někde venku zraněný!

Dobrá, tu teorii o tom, že se utkal se svým otcem, už definitivně pustila po rozhovoru se Saerosem z hlavy, ale stejně měla obavy o jeho zdraví. Stačilo se podívat, jak ti Goblini zřídili Thranduila! Proč se Legolas také nevrátil do paláce? Bylo to jen kvůli ní? To pomyšlení by prostě nesnesla!

S úzkostí se zadívala z okna a se znepokojením zaznamenala, že začalo hustě sněžit.

*Prosím vrať se...* vyslala k němu tichý vzkaz.

Ale okolí paláce bylo pusté, jen sněhové vločky tančily ve slabém světle loučí.

Když konečně někdy nad ránem zaslechla krátké zaklepání, bylo to pro Lídu hotové vysvobození. Zamířila od okna, u něhož strávila zbytek noci pozorováním krajiny, ke dveřím a vzápětí se zhrozila. Vždyť ještě není oblečená na cestu! Hlavně, že promarnila několik hodin koukáním ven!

„Okamžik!“ zavolala a pospíšila si, aby onen nedostatek napravila.

Tedy spíše se o to pokusila. Popadla první šaty, které jí přišly pod ruku, a teprve, když si je přetáhla přes hlavu, zjistila, že mají šněrování na zádech. Tlumeně zaklela. Jasně, živůtky korzetového typu velmi lichotily její postavě, ale co by teď dala za nějakou obyčejnou mikinu a nebo aspoň svetr na zip! S podrážděným syknutím se z těch šatů začala soukat zase ven, jenže se do té zpropadené věci nějak zamotala a najednou to nešlo ani jedním směrem.

Bezvadný! zavrčela v duchu. Její samostatnost teď už dosahuje takové úrovně, že se ani nezvládne sama obléct!

Nejradši by s tím zákeřným kusem látky udělala krátký proces, jenže naneštěstí měla obě ruce spoutané nad hlavou, a tak by jí ani její dýka nebyla moc platná.

Ozvalo se další zaklepání, tohle trochu důraznější.

„Ještě chviličku!“ vykřikla poněkud udýchaně.

Začínalo jí být pořádné horko. Zatraceně! Vší silou tahala za spodek sukně a posléze docílila toho, že se s hlasitým rupnutím utrhla. Ovšem tím to skončilo.

Kdyby se mohla nějak dostat na to proklaté šněrování! Zoufale sebou zmítala, ale osvobodit se jí nepodařilo.

To snad není možný! Nejspíš tady umře hlady, zabije ji její vlastní korzet! A nebo se dřív udusí!

Znovu se pokusila vyprostit a opět bez úspěchu.

To je vážně skvělý! Tak teď tu buď může sedět a čekat, až vyhubne natolik, že ta věc konečně povolí, a nebo pozvat Saerose dovnitř, tedy za předpokladu, že je to skutečně on, kdo se k ní dobývá, a poprosit ho, aby jí pomohl. Ovšem pak bude riskovat jeho život, neboť až ji uvidí, určitě umře smíchy.

Proč se vlastně divím? ptala se sama sebe. Už při cestě sem jsem si vykloubila kotník, uvízla v bažinách a zapadla do závěje. Nesmím také zapomenout na to, že jsem se skoro utopila v řece a pořezala se vlastní dýkou. Že na mě zaútočí oblečení bylo prostě nevyhnutelné... Krucinál! Takovýhle věci se mi teda doma nestávaly! zanadávala, ale její současnou situaci to nijak nezměnilo.

Ode dveří se navíc ozval další zvuk, tentokrát spíše zabušení. A Saerosův netrpělivý hlas.

„Lady Lidianno? Jste v pořádku?“

„Ne!“ odvětila po pravdě. „Zdá se, že jsem se nějak... zamotala...“ vypravila ze sebe a přesvědčovala se, že jí tváří hoří jen proto, že jí bylo už opravdu nesnesitelné vedro.

„Zamotala? Do čehopak?“ zeptal se Saeros nechápavě a bylo zřejmé, že stále čeká na chodbě.

„To se dost těžko vysvětluje...“ zamumlala poněkud nevrle. „Můžete mi prosím pomoct?“

„Zajisté.“

Zachytila zvuk otvíraných dveří a vzápětí překvapený nádech. Neměla mu to za zlé, dokázala si živě představit, jaký na ni musí být pohled, když tam stojí v místnosti oblečená do lehkých spodních šatů s rukama vzpaženýma a korzetem naraženým na hlavě...

„Neměl bych komorné Vaší raděj zavolati, arwenamin?“ ujišťoval se Saeros zdvořile.

Musela mu dát kladné body za to, že se nesmál. Tedy aspoň ne hlasitě. To, jak se zrovna tvářil, nemohla ze své potupné pozice posoudit.

„Ne! Jednak žádnou nemám a pak už bych se z toho fakt ráda dostala!“ zaúpěla prosebně.

Aniž by ho slyšela přistoupit, najednou ucítila, jak zručně povoluje šněrování jejího živůtku, a posléze jí ho bez nejmenších obtíží sundává. Konečně byla volná! Nejistými prsty si uhladila vlasy a rozpačitě zabořila oči do země.

„Děkuju,“ hlesla.

„Ta nae saesamin, arwen Lidianna (Bylo mi potěšením, lady Lidianno). Zachraňování dam krásných v nesnázích mne těší...“ odvětil dobrosrdečně.

Vzhlédla k němu a sama se neubránila úsměvu. „Jsem ráda, že jsem si vybrala takového odborníka. Hádám, že tohle se tu stává poměrně často, ne?“ ušklíbla se vesele. Co jí taky zbývalo jiného, než to celé brát s humorem? Ta událost byla tak absurdní, že to snad ani jinak nešlo.

„Ovšem, kterak jinak bychom se my svobodní ellyn seznamovali...“ zareagoval Saeros pohotově. „Vzhledem k tomu, že komorné nemáte, arwenamin, mohu Vám služeb svých nabídnouti?“

Jeho slova jí nepřímo připomněla, že tam dosud stojí skoro nahá.

„Myslím, že teď už to zvládnu, ale díky,“ ocenila jeho snahu.

Všimla si, že Saeros je již připravený k odjezdu, jak dokládal jeho teplý plášť a meč, jenž měl připnutý u pasu.

„Omlouvám se, že nejsem ještě hotová. Netušila jsem, kdy budeme vyrážet,“ pronesla zkroušeně.

„Také ještě nikam nevyrážíme, arwenamin,“ chlácholil ji. „Pouze jsem Vám snídaně přinesl a otázati jsem se chtěl, zda již věcí sbalených máte, či zda Vám sem služebné poslati mám, by Vám s tím pomohla.“ A léčitel pokynul hlavou směrem ke stolku, na který prve odložil tác s jídlem.

Vděčně se na něho pousmála. „To je od Vás moc milé. Já... stydím se za to, ale jsem tu bez Legolase trochu ztracená...“ přiznala váhavě, zatímco si oblékala nové šaty, tyhle už se šněrováním vpředu.

„Toť pochopitelným jest, lady Lidianno. Pokud zájmu míti budete, pak Vás tu po návratu z Imladris řádně provésti mohu a s osazenstvem zdejším Vás seznámiti,“ navrhl vstřícně.

„To bych byla moc ráda. Zatím jsem tu poznala hlavně knihovnu a lorda Erestora...“ povzdechla si. Usedla ke stolku a tázavě se na něho zadívala. „Vy si se mnou nedáte?“

„Již jsem pojedl,“ odmítl její pozvání, ale byl jím příjemně překvapen. „To jste si tedy zatím mnoho zábavy neužila, pokud toho tak říci smím, arwenamin (paní má).“

„To ne,“ přisvědčila a z talíře před sebou si nabídla pečivo a kus sýra. Původně chtěla nejdřív nakrmit Astaldera, ale všimla si, že ještě spí. A nebo se prostě jen neobtěžoval zvednout hlavu. „Ale prosím neoslovujte mě pořád tím titulem, oba dva přece dobře víme, že jsem všechno jiné než lady,“ sdělila mu sebekriticky, než se pustila do jídla.

Saeros se posadil do křesílka naproti ní a chvíli ji mlčky pozoroval. Byla docela jiná, než jak si ji představoval. Vůbec ne tak chladná a povýšená jako některé ellith, které během svého života stačil poznat. Líbilo se mu, že dokáže uznat svoje nedostatky a je upřímná. Možná proto měl neustále nutkání jí pomáhat...

„Já ničeho takového nevím,“ prohlásil neochvějně. „Však pokud si toho vskutku přejete, pak Vám toho vyplním. Ovšem já neřekl bych, že si titulu svého nezasloužíte. Lidianno.“

„Jediné, čím jsem si ho zasloužila, bylo, že jsem se provdala za prince. A to podle mě nestačí,“ nesouhlasila s ním. Nalila si šálek horkého čaje a opatrně z něho upíjela.

„Toho jsem též jako důvodu nemínil, Lidianno.“ Tentokrát mu její jméno sklouzlo ze rtů úplně přirozeně, skoro jako kdyby jí tak říkal odedávna.

Pokrčila rameny. Na tomhle se zřejmě nikdy neshodnou, proto raději stočila rozhovor jinam. „A kdy vůbec vyjíždíme? Musím ještě najít někoho, kdo se postará o Astaldera,“ řekla a přešla k posteli, na které měla hozený svůj kožešinový kabát.

Hladce se přeorientoval na toto nové téma, že to až působilo, jako kdyby o ničem jiném předtím ani nehovořili.

„Jakmile připravena budete, Lidianno. Doprovod náš již venku i s koňmi nastoupen jest. A o Astaldera si starostí nečiňte, již zařídil jsem, by o něho postaráno bylo. Když odcházel jsem, kuchařka pro něho mísy masa chystala.“

„Cože?“ vyhrkla, zhrozená z představy, že na ni někdo čeká a ona tu zatím v klidu snídá. „Proč jste to neřekl hned?“

Spěšně na sebe hodila kabát, vklouzla do vysokých bot a během chvilky stála u dveří i se svými věcmi v náručí.

Neubránil se zasmání. „Neb chtěl jsem, byste nejprve něčeho pojedla. A pocitu jsem měl, že kdybych Vám toho ihned sdělil, pak byste otáleti odmítala,“ prohlásil a vzal jí uzlík s oblečením, který hrozil, že jí co nevidět vyklouzne z rukou.

Nevěděla, jestli by se na něho neměla pro to zlobit, jenže si musela přiznat, že v tomhle měl pravdu. „Zdá se, že mě máte přečtenou,“ prohodila a následovala ho ven. Než začala sestupovat po schodišti do síně, zalétla ustaraným pohledem k Legolasovým komnatám. Nevěděla, co přesně očekávala, ale ty zavřené dveře na ni z neznámého důvodu působily zlověstně.

„Princ Legolas se dosud nenavrátil,“ prozradil jí Saeros, jako kdyby četl její myšlenky.

„Aha...“ hlesla sklesle.

„Vy obav o něho míti nemusíte. Král za ním již včera kapitána Finroda poslal, by jej nalezl. Já jist si jsem, že kdyby toho zapotřebí bylo, on o něho se postará,“ snažil se ji uklidnit.

Místo toho se znepokojeně zamračila. „O tom nepochybuji! To mu jde vážně skvěle!“

Saerose zarazil její nevraživý tón. „Cožpak Vám kapitán provedl, že jemu na jméno přijíti nemůžete?“

„Mně?“ Lída si znovu vybavila, jak s ní praštil o zem. Ale to si skutečně zavinila sama. „Mně nic, ale Legolasovi ano! Nemůžete čekat, že budu mít důvěru k někomu tak krutému!“

Léčiteli chvíli trvalo, než mu došlo, co tím mínila. „Toť kvůli trestu onomu jest, jenž on na princi vykonati nucen byl?“

„Nucen?! Neviděla jsem, že by ho k tomu někdo nutil!“ odsekla rozhořčeně.

Saeros se zastavil a otočil k dívce, jež se nacházela o dva schody výš. „Cožpak ve světě Vašem jste vždy jen toho činili, čeho vám po chuti bylo? Kapitán povinností svých zná a vyhnutí nebylo, leda že by se toho král sám zhostiti chtěl. Však Vy sama jste prince uhodila. Považujete se snad proto za krutou?“

„A co jiného mi tehdy zbývalo?“ zaprotestovala dotčeně.

„Toť otázky dobré jest. Však proč soudíte, že u kapitána toho jinak bylo? Ne vždy dýky, jež komus ke krku přitisknuta byla, viděti lze.“

Na to neměla odpověď.

„Zřejmě pro Vás lehčím jest kapitána z toho celého viniti. Možná proto, že svědomí tak úplně čistého nemáte...“ zauvažoval Saeros nahlas a ona zahanbeně sklonila hlavu.

„Máte pravdu. Zavinila jsem to... Jenže jsem nemohla nechat Ivana na holičkách. Je to můj přítel...“ zamumlala nepřesvědčivě. Nepředpokládala, že by to Saeros pochopil.

„Já Vás přec nesoudím, Lidianno. A po pravdě bych nejspíše téhož učinil. Nelehkým věru rozhodování toto býti muselo,“ překvapil ji Saeros svou reakcí.

Pocítila neskutečnou úlevu. A vděčnost. „Ani nevíte, jak moc pro mě znamená, že to říkáte. Zatím mě za to akorát každý odsoudil...“ postěžovala si hořce.

„Hlavně princ Legolas, předpokládám,“ prohodil věcně.

Její oči posmutněly, jako když tmavé mraky náhle zakryjí slunce. „Ano. A sotva jsme tohle překonali, už je tu zase jiný problém. A přestože se to pokouším vysvětlit, kaji se a prosím, tak mi to není nic platné.“

„Pak toho nečiňte,“ řekl jí prostě. „Nechte jeho, by za Vámi sám přišel. Jistě, lord Glorfindel nechť s ním promluví, tím se ničeho nepokazí, však Vy už se před ním neponižujte.“

Ani se neptala, jak ví o tom, že Glorfindel s tím má hodně co do činění. Zdálo se, že Saerosovi nezůstane nic utajeno.

„A co když nepřijde?“ vyslovila nahlas obavu, která ji už nějakou dobu sužovala.

„Přijde,“ prohlásil s vírou, kterou mu záviděla. „Však možná byste mu toho toliko ulehčovati neměla. Jednoduchým pro něho jest Vás na dní několik opustiti, když ví, že tu na něho v komnatách svých o samotě čekáte. On výzvy potřebuje, bojovati o Vás by měl!“

Povzdechla si. „To zní moc hezky, ale co mám dělat?“

„Vy ctitele potřebujete...“

„Ctitele?“ zopakovala nevěřícně. „Vždyť veškeré mé neshody s ním se točí kolem toho, že si myslí, že mám někoho jiného!“

„Pak toho učiňte,“ sdělil jí s mírným úsměvem. „Beztak už Vás z toho obvinil. Nechť se Vám kdos dvoří a uhlídáte, kterak přístup jeho se změní!“

„Jo, tentokrát mě totiž už určitě zabije!“ vyhrkla bez rozmýšlení.

Zasmál se. „Nikolivěk. On pozná, že Vy ceny své máte a že zapotřebí Vám není tu pouze na něho čekati. Bavte se i bez něho, jezděte na vyjížďky, tančete, prostě žijte! Nechte jeho, by se tentokráte snažil!“

Lída mu pozorně naslouchala a uvědomovala si, že totéž jí vlastně říkal i Erestor. Zatraceně, tohle jí ani nemusí nikdo říkat, ví to nejlíp sama! Jenže jedna věc je něco vědět a úplně něco odlišného je to změnit. A to se s králem za zády a bez jakékoli podpory dělá dost špatně!

„To je všechno krásné, Saerosi, ale zapomínáte na jednu věc. Kde najít někoho, kdo by se mi dvořil? Nejsem elleth a navíc pochybuju, že by někdo dobrovolně provokoval Legolase.“

Saeros se zatvářil vítězoslavně. „Toho s dovolením mně přenechte. Já už Vám kohos pro účely tyto obstarám.“

Podezřívavě si ho přeměřovala. „Vy snad o někom víte?“

„Možná. Překvapiti se nechte!“ odvětil tajemně.

„Počkejte!“ zaprotestovala, vyděšená rychlostí, s jakou začal uskutečňovat svůj plán. „Co když... co když mi nebude sympatický?“ namítla chabě.

„Toho bych se neobával, Lidianno. Spíše pozor si dejte, byste v přítomnosti jeho na prince svého zcela nezapomněla.“

„Nemůžete aspoň naznačit?“ naléhala. Neměla z toho vůbec dobrý pocit.

„Cožpak překvapení ráda nemáte? Však ho již za okamžik malý uhlídáte...“ odbyl ji Saeros a pokračoval po schodech dolů. Vyrazila za ním.

„Počkejte ještě! Znám ho?“ vyzvídala nervózně. Co když zase dělá další strašlivou chybu? Neměla by přece jen vyčkat, až jak dopadne Glorfindelův rozhovor s Legolasem? Přece jen podvádění nebyl zrovna její styl, byť by to bylo jen na oko...

„Vyloučeno není, že jste ho již někde zahlédla...“ sdělil jí neurčitě a dvorně jí otevřel masivní dveře vedoucí ze síně na vnitřní nádvoří.

Když však vyšli ven a on jí dotyčného ellona představil, věděla naprosto bezpečně, že ho nikdy předtím nespatřila. Na někoho takového by totiž jen stěží zapomněla!

Napadlo ji, že Saeros musí žertovat. Tohle že má být její ctitel? Spíš vypadal jako ztělesnění jejích nejhorších nočních můr!