L. kapitola

    Ráno zastihlo Nimloth venku. Seděla v odlehlém koutě zahrad a hleděla do dáli, skoro jako kdyby někoho vyhlížela.

Odebrala se sem pozdě v noci, když se po několika hodinách konečně vzdala myšlenky na spánek, jenž se jí téměř tvrdošíjně vyhýbal. Tentokrát ale nebyl na vině Thranduil, nýbrž skutečnost, že se mezi zdmi Imladris už prostě necítila bezpečně.

Když ji Gildor po večeři doprovodil ke dveřím do jejích komnat a rozloučil se s ní galantním políbením ruky, musela se přemáhat, aby ho nepozvala dál. Po celý den se zoufale snažila nezůstat nikde o samotě, skoro jako kdyby byla Imladris děsivým přízrakem, jenž na ni zaútočí, jakmile osiří. Jedině v zahradách se dokázala znovu zhluboka nadechnout a zvuk proudící vody ji aspoň trochu uklidňoval. Jenže tady ji zase neodbytně pronásledovaly vzpomínky na Thranduila a jejich souboj, který skončil tak nezvykle…

Povzdechla si. Tehdy by ji ani náhodou nenapadlo, jak se její život bude vyvíjet dál, věřila, že se s Thranduilem dají zase dohromady. Jak byla naivní!

Bez hnutí zírala na narůžovělou oblohu, duchem však byla někde úplně jinde. Vzpomínala na své dětství… na to, jak poprvé spatřila Thranduila… a zamilovala se do něho… A nebo měl snad tenkrát pravdu a její city nebyly ničím víc než poblázněním? Promarnila tolik času jen proto, aby zjistila, že touží po něčem, co ve skutečnosti nechce? Co ve skutečnosti ani neexistuje? Jaké štěstí, že se včas vzpamatovala a dala Gildorovi ještě šanci. Měla by poděkovat Valar, že s ní měl tolik trpělivosti a byl tak vytrvalý. Pousmála se. Všechno bude zase v pořádku…

Vždyť již dnes odpoledne odjíždí do přístavů a zítra ráno odplouvají do Amanu. Už nikdy nespatří Imladris, kde zažila takovou hrůzu, ani Thranduila, pro kterého byla pouze hračkou na ukrácení dlouhé chvíle. Konečně začne doopravdy žít… konečně najde skutečný domov…

„Za čehožpak vyjevíš mi, čeho úsměvu na rtech tvých vykouzlilo?“ ozval se poblíž ní Gildorův příjemný hlas a přerušil tak její snění.

Kupodivu se nepolekala, ačkoli ho vůbec neslyšela přicházet. S přívětivým výrazem k němu vzhlédla. „A čehožpak bys mi nabídl?“

Upřeně se na ni díval. „Toho, po čem ty toliko toužíš...“

„Skutečně?“ Bezmocně vnímala horkost, jež se jí rozlila po tváři. „A kterak bys věděti mohl, čeho to jest?“

Přisedl si k ní na lavičku a zlehka pohladil pramen jejích vlasů. „Vyzkoušej mne tedy!“ vybídl ji sebevědomě.

Nimloth zaváhala. Byla si téměř jistá, že ji chce políbit, a, Valar jí odpusť, ona to chtěla také. Ale ne tady... Stačilo jí, že ji tu bratr už jednou přistihl, rozhodně si ten zážitek nehodlala zopakovat!

„Gildore, já...“ Jen s obtížemi hledala vhodná slova, a tak to brzy vzdala. „Raděj bych již dovnitř jíti měla, než-li se po mně Glorfindel sháněti začne...“ vymluvila se. V duchu zanadávala. Po ničem netoužila míň, než se vrátit do toho vězení! Připadalo jí, jako kdyby z ní ten dům vysával energii, jako kdyby se snad živil bolestí druhých! Aniž by to tušila, něco z těch pocitů se odrazilo v jejích fialkových očích, ve kterých se Gildor naučil tak lehce číst.

Chystala se vstát, ale on ji zadržel. „O tomto právě s tebou hovořiti jsem chtěl, Nimloth. Já povšiml jsem si, kterak nešťastnou tu jsi, a proto návrhu pro tebe mám. Já důvodu nevidím, proč zde až do odpoledne s ostatními otáleti, a proto pokud ty ničeho nenamítáš, my do přístavů bez meškání vyraziti můžeme.“

Lítostivě se pousmála. „Toho bych vskutku ráda, Gildore... Však ty bratra mého znáš... On nikdy k tomu svolení svého nedá. Zdá se, že nezbývá mi, než-li těch hodin pár zde ještě přečkati.“

Jeho palec troufale přejel po jejím spodním rtu. „Ty bratra svého nepochybně dobře znáš, však mne dosud nikoliv. Věř mi, já nenabízel bych tobě něčeho, čeho bych splniti schopen nebyl. Pokud si toho přeješ, my ihned na cestu se vydati můžeme. A s Glorfindelem starostí si nečiň, on proti tomu ničeho namítati nebude.“

Znepokojená vráska na okamžik zbrázdila její čelo. „Kterak si tak jist býti můžeš?“ nechápala Nimloth. Vždyť ho její bratr už několikrát pokáral za jeho nevhodné chování, tak jak by mohl doufat, že mu to tentokrát projde?

Bez hnutí ji pozoroval. „Toť nedůležitým jest. Ty pouze rozhodnouti se musíš, zda nabídky mé přijmeš či nikoliv.“

Znělo to tak jednoduše! Jenže ona nebyla zvyklá na jednoduché volby, vždycky totiž mívaly nějaký skrytý háček. Navenek ale na sobě nedala nic znát. Tedy aspoň si to myslela.

„Ano? Pak tedy přijímám. Jen převléknouti se zajdu a s bratrem se rozloučím...“ oznámila mu a očekávala, že jí to bude horlivě rozmlouval. Domnívala se totiž, že se chce pokusit odjet bez Glorfindelova vědomí.

Jenže on nic takového neudělal a po tváři se mu nemihl ani stín pochybností či obav. „Dobrá, Nimloth,“ přikývl, skoro se zdálo, že tohle předvídal. „Já u stájí tebe očekávati budu...“ sdělil jí prostě a zvedl se k odchodu.

Předtím se na ni ale ještě jednou zadíval. „Já doufám, že odměny za zkoušku tuto od tebe pak obdržím!“ prohodil významně, aby pochopila, že mu její nedůvěra neušla.

„Být tebou, pak bych spíše s odměnou od bratra mého počítala! A pochybností mám, že se tobě zamlouvati bude!“ odvětila odměřeně, podrážděná tím, že ji tak rychle odhalil.

„Té jsem již obdržel...“ poznamenal takovým tónem, aby poznala, co přesně má na mysli. „A zamlouvá se mi převelice...“

Prudce se nadechla, aby mu sdělila, co si myslí o jeho samolibosti, ovšem dříve, než to stačila udělat, přikryl její ústa svými a zbavil ji nejen dechu, nýbrž i veškerých protestů. Posléze polibek ukončil, jenže to už dávno neměla potuchy, co mu to vlastně chtěla vyčíst. Možná jedině to, že ji nelíbal déle...

„Běž nyní! A pozdravů ode mne mu vyřiď!“ pronesl lehce výsměšně.

Mlčky přikývla a stále lehce zaražená jeho sebevědomým chováním zamířila do domu plného temných stínů a číhajících přízraků.

Finrod se pozvolna zvedl ze země a protáhl se. Připadal si dnes ráno nějaký zatuhlý, zřejmě už poněkud odvykl spaní venku. Chtěl zjistit, zda je na tom princ podobně, jenže letmý pohled na jeho přikrývku mu odhalil, že ten je pryč. Podezíravě se rozhlédl kolem sebe, ale nikde ho nespatřil. Aspoň že Celebros se pokojně popásal spolu s jeho Kemenem na pár suchých stéblech, které nalezli mezi stromy trčet ze sněhu, jinak by si už myslel, že princ zase utekl. A jeho by rozhodně netěšilo stopovat ho znovu.

Sroloval svou deku a zrovna se chystal posnídat, když se ozvalo zvolání „Atsaa (Chytej)!“ a vzápětí ho něco tvrdého trefilo do prsou. Jen taktak to stačil zachytit. Podíval se na ten kulatý předmět. Bylo to malé červené jablíčko.

„Já jabloně opodál nalezl, na níž plodů dosud visí, jež mrazem zasaženy nebyly,“ vysvětlil mu Legolas, zatímco kráčel k němu.

Kapitán byl překvapen změnou, kterou na princi okamžitě zaznamenal. Jeho chůze byla rázná a sebejistá, stejně jako jeho řeč. A ve tváři měl výraz někoho, koho nic netrápí a ví přesně, co od života chce a jak toho dosáhnout.

„Já udiven jsem, že již tak časně vzhůru jsi,“ poznamenal Finrod a zakousnul se s chutí do šťavnatého plodu.

Bylo opravdu hodně brzy ráno, slunce ještě ani nezbarvilo horizont teplými barvami, jenom černý kabát noci se zvolna měnil na šedý. Ale Legolas nedbal toho, že je téměř ještě noc, nechtěl se déle zdržovat. Už svým váháním ztratil přespříliš času.

„Pokud ty ničeho nenamítáš, pak bych k paláci okamžitě vyraziti chtěl,“ oznámil mu prostě, zatímco smotával svou deku.

„Kterak si přeješ, Legolasi. Ačkoliv jsem doufal, že se tu trochu pozdržíme…“ prohodil Finrod a rychle dojedl jablko, aby se mohl také sbalit.

„I já. Však nesluší se, bych se povinnostem vyhýbal. Ni zodpovědnosti. A ani ty bys toho činiti neměl, Finrode.“

„O čempak to hovoříš?“ Kapitán se téměř zadusil posledním soustem.

Legolas neváhal a několikrát ho důrazně praštil do zad.

„Toho by již stačilo, nemyslíš?“ ohradil se lehce ochraptělým hlasem Finrod, jakmile mohl zase promluvit.

„Pouze jsem jistoty míti chtěl. Lord Erestor by mi nikdy neodpustil, kdybych tu tebe jablkem zákeřně o život připravil...“ prohodil Legolas nevinně, ovšem bedlivě přitom sledoval Finrodovu reakci. A dočkal se, když sebou jeho přítel viditelně trhnul.

„Proč tohoto říkáš, Legolasi?“ ozval se vzápětí trochu vyčítavě.

„Neb si myslím, že jste vy oba příliš dlouho sami byli. Není snad již načase toho změniti?“

„Jako kdyby toho pouze na mně záleželo!“ povzdechl si Finrod ne bez hořkosti. „Však stejně jako já si dobře vědom jsi, že vztah takovýto zakázán jest. A Erestor proti zákonům jednati nebude.“

„Pak se postarati musíme, by to proti zákonům nebylo,“ poznamenal princ věcně. „Já neřekl bych, že zákon tento jest něčím, na čem by otec lpěl. Pouze důvodu neviděl, proč by jej změniti měl.“

„Takže za ním zajíti mám a požádati jej, by toho učinil, neb jsem se do pobočníka jeho zahleděl?“ zeptal se kapitán s tázavě povytaženým obočím.

„Finrode...“ Legolas nevěřícně zakroutil hlavou. Nechápal, jak někdo tak taktiky a boje znalý jako on může mít tak pošetilý nápad. „Proč toho raděj na mně neponecháš? Jen co záležitosti oné s Lidiannou vyřídím, pak s ním ihned promluvím.“

Finrod se pousmál. „Tedy již víš, čeho učiniti bys měl?“

„Ne zcela. Však vím, že takto toho nechati nemohu...“ promluvil neurčitě.

„Kvůli sobě či kvůli ní?“ otázal se kapitán zvědavě.

„Kvůli nám oběma. Já chápu, že ona na výběr tehdy příliš neměla, avšak v upřímnost větší ze strany její jsem doufal. Však ona rozhodla se skutečnosti této přede mnou skrýt, neb dobře věděla, že správným počínání její nebylo.“

Finrod se na prince zadíval, jako kdyby mu zničehonic vyrostla druhá hlava. „A kvůli tomuto jsi vprostřed noci vstával? Závěru tohoto jsem tobě též vyjeviti mohl!“ prohodil téměř posměšně.

Legolas raději svému příteli zamlčel, že ho z poklidného snění vyrušil Lidiannin hlas, jenž ho volal zpět domů. Nechtěl, aby věděl o poutu, které spolu sdíleli.

„Já o samotě projíti se potřeboval, bych myšlenek svých si utříbil,“ vymluvil se místo toho.

Finrod téměř obrátil oči v sloup. „Cožpak jsi dosud čehos jiného činil? Záležitost tuto rozumem svým nevyřešíš, neb srdcem svým rozhodnouti musíš. A pokud upřímným k sobě býti dokážeš, pak uznati musíš, že kdyby Lidianna pravdy tobě dříve vyjevila, přec bys ji od sebe odstrčil!“

„Možná...“ Legolas přistoupil ke Celebrovi a upevnil mu na hřbet své věci. I Finrod začal připravovat Kemena na cestu. Ale ani tehdy si nedal pokoj.

„Pověz mi... Čehožpak horším tobě zdá se... Když Lidianna volby měla tebe zachrániti a souhlasila, ač podmínky dohody této tobě pranic nezamlouvají se, či kdyby odmítla? Ona věřila, že tobě o život jde, a proto neváhala. Byl bys raději v síních Námových s vědomím toho, že ona tobě věrnou zůstala?“

Princ po něm sekl nevlídným pohledem. „Nemám rád, když takto hovoříš, Finrode! Neb si pak jako hlupák naprostý připadám!“

Kapitán se pousmál a lehce se mu poklonil. „To jste řekl Vy, taren (princi). Já bych se Vás takto hodnotiti neodvážil.“

Jeho druh se jenom ušklíbl. „Ovšem, ty raděj mě necháš, bych k závěru tomuto dospěl sám, že?“

„Každý štěstí svého strůjcem,“ prohodil Finrod a Legolas si pomyslel, že to zní jako nějaké moudro od Erestora. „Čehožpak srdce tvé tobě našeptává?“

„Že hlupákem naprostým jsem...“ zavrčel Legolas a vyhoupl se na Celebra. „Já s tebou se již do debat žádných pouštěti nehodlám. Zřejmě jsi cos od rádce našeho pochytil, neb nezvykle důvtipně hovoříš!“

„Naznačuješ mi tímto snad, že obvykle tomu tak není?“ Finrod také nasedl a popojel k Legolasovi. „Já rád bych Vás varoval, taren, že narážek takovýchto já trpěti nehodlám! Buď odvoláte toho nebo se na souboj připravte!“

„Souboj?“ Princ se na něho dotčeně zadíval. „Já souboje do sytosti poměrně nedávno jsem si užil. A pocitu mám, že ty též. Co však závod?“

„Pročpak ne... Až k paláci?“ otázal se Finrod natolik dychtivě, až se neubránil zasmání. Možná, že tohle je přesně to, co tolik potřeboval. Strávit nějaký čas ve společnosti jiného bojovníka a pustit z hlavy aspoň na chvíli všechny starosti.

„Raděj ne. Přec jen bychom se již kratochvílím takovýmto oddávati neměli. Což k okraji lesa?“ navrhl s potutelným úsměvem.

„Přání Vašeho mi rozkazem jest!“ odvětil kapitán a aniž by čekal na další instrukce, pobídl Kemena do trysku. Celebros vyrazil jen o zlomek sekundy později.

Lída se pomalu vyškrábala na nohy a zlostně si oprašovala oblečení, zatímco zabodávala vzteklý pohled do zad mizejícího Rúmila. Na okamžik zvažovala, že strhne ze zad luk a vystřelí po něm, jenže pochybovala, že by se bez pomoci Valar dokázala trefit.

Procítěně aspoň zanadávala. Proč jen kdy souhlasila s tak stupidním nápadem?! Teď nemá ani nápadníka a ani koně, na kterém by mohla jet! Zvažovala, jestli se vrátit do paláce a nebo pokračovat dál pěšky, když si povšimla, že se od skupiny jeden jezdec oddělil a zamířil přímo k ní.

Nejprve si myslela, že je to Saeros, a chystala se, že mu to pořádně vytmaví, jenže když ten ellon přijel blíž, poznala, že se ve svém úsudku zmýlila. A to pořádně. Neboť velké modré oči zarámované hustými dlouhými řasami rozhodně nepatřily muži.

„Zdá se, že se velitel společnosti Vaší nabažil, tarien (princezno). Pokud námitek nemáte, pak Vás svezu,“ nabídla jí ta elleth vlídně.

Byla oblečená do vojenského stejnokroje a pokud se jí člověk nedíval do tváře, lehce by si ji mohl splést s mladíkem. Přátelsky k dívce natáhla ruku a pomohla jí vyšplhat se na koňský hřbet. Pak počkala, dokud se její nová společnice bezpečně neusadila, než pobídla koně do cvalu, aby co nejdříve dostihly skupinu, jež se jim mezitím ztratila mezi stromy.

„To Vás poslal on?“ zeptala se Lída po chvilce ticha. Snažila se sedět vzpřímeně, aby se neopírala o elleth za sebou, ale příliš se jí to nedařilo.

„Kdepak. Však obav nemějte, on by se pro Vás dříve či později vrátil.“

Lída zaťala zuby, aby té elleth velice barvitě nesdělila, co si myslí o chování jejího velitele. Netušila, jestli to byla pouze šťastná náhoda a nebo si to místo Rúmil vyhlédl schválně, ale byla neskonale vděčná za vysokou hustou trávu, která zmírnila její pád. Ale ani tehdy, když už se vymotala z toho bujného porostu, tomu nedokázala uvěřit. Jistě, provokovala ho, jenže to přece nebyl důvod pro to, aby ji skoro zabil!

„Ublížila jste si, tarien?“ otázala se elleth starostlivě, když nijak nereagovala na její předchozí poznámku.

„Ne. Řekla bych, že moje ego utrpělo víc než mý pozadí.“

Elleth se krátce zasmála. „Toho se mi již též párkráte stalo. A klidně se o mě opřete, tarien, ať nespadnete.“

Lída chtěla odseknout, že normálně z koní nepadá, pokud nejede zrovna s Rúmilem, ale nakonec se vděčně přitiskla k oné dívce. A musela uznat, že je to tak mnohem pohodlnější, neboť běh toho koně byl opravdu dosti bujarý.

„Takže Vy jste vojákem? Netušila jsem, že Eldar mají ve svých armádách také ženy...“ prohodila bez rozmýšlení a ke svému překvapení ucítila, jak sebou ta elleth trhla.

„Nu, obvyklým toho právě není. Však prosím nevykejte mi přec, tarien, vždyť nesluší se toho. Jméno mé Thíriel jest.“

„Pak mi ovšem neříkej princezno. Jsem… Lidianna,“ odvětila po kratičkém zaváhání.

„Kterak si přeješ. Lidianno.“

Obě dívky se na nějakou dobu odmlčely.

„Jaké to je? Být v armádě, myslím,“ ozvala se Lída znenadání. Povšimla si již dvou dlouhých dýk ukrytých v pouzdrech u Thírielina pasu a napadlo ji, že by se jí třeba mohlo podařit přemluvit tuhle elleth, aby s ní občas trénovala. Koneckonců Nimloth zanedlouho odjede i s Glorfindelem a Legolas by do ní své dýky leda tak se zadostiučiněním zabodnul, což jí nenechávalo příliš jedinců, se kterými by mohla své dovednosti zdokonalovat.

Thíriel její otázku chvilku zvažovala. „Zprvu tvrdé...“ odvětila nakonec. „Ellyn nejprve pobaveni jsou, když se dozví, že do řad jejich elleth pronikla. Za žert výborný to považují. Později se všeho možného učiniti snaží, by ji z vojska vypudili. Ještě že tu tehdy lady Nimloth byla, by ran mých ošetřovala.“

„Bylo to až tak zlé?!“ Dívčin hlas zněl natolik zhrozeně, že se Thíriel neubránila dalšímu zasmání.

„Nechápej mne špatně. Já neříkám, že mne jen tak zbili, když se velitel nedíval, však na cvičišti se mi velice důrazně najevo dáti pokoušeli, že na to jednoduše nemám. Když i přes to vše vytrváš... nu, pak si časem respektu a důvěry jejich získáš...“ dokončila Thíriel své stručné vyprávění, které ani zdaleka nevystihovalo útrapy, kterými si musela během výcviku projít.

„To zní jako docela dlouhý proces...“ pronesla Lída ne bez obdivu.

Thíriel se trochu trpce pousmála. Ani nemáš ponětí, princezničko, jak dlouhý... Nahlas ale nic z toho neřekla.

„Na to nejlepší se povětšinou trpělivě čekati musí...“ podotkla pouze.

„To máš asi pravdu.“

Lída ztichla a chvíli jen okouzleně hltala přírodu kolem sebe. Projížděli právě mezi mohutnými stromy, kolem nichž se nad zemí pokrytou tenkou vrstvou sněhu válely husté chuchvalce mlhy. Bledý úsvit se pomalu šplhal nad horizont, aby vše zalil svým narůžovělým světlem. Bylo to vskutku krásné a poklidné ráno.

A pokud vše půjde hladce, pak je to také poslední ráno, kdy se k ní Legolas chová tak přezíravě. Však mu Glorfindel jistě řekne pravdu a vše se opět urovná. Jenom tomu musí věřit...

Raději se vrátila zase do přítomnosti a se zájmem si prohlížela zvíře, na kterém jely. Byl to silný mohutně stavěný vraník, kterého však Thíriel ovládala bez sebemenších obtíží. Na rozdíl od ní.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se zvědavě.

„Silma. Toho po našem svit měsíční znamená,“ přeložila jí to Thíriel pohotově.

Význam jeho jména Lídu udivil. „Ale vždyť je černý!“ namítla.

„Obvykle ano. Však když slunce srsti jeho se dotkne, pak vyhlíží jako stříbrem zalitý.“

„I takhle je překrásný,“ pohladila ho dívka mazlivě po krku.

„Hlavně věrný. Ne jako ellyn někteří...“ řekla Thíriel téměř přezíravě.

Takovou příležitost si Lída nemohla nechat ujít. „Myslela jsem si, že tohle je neřest akorát nás lidí. Král Thranduil se vždy tvářil, že vy Eldar jste vzorem všech ctností...“ pronesla patřičně nevinným tónem.

Thíriel si znechuceně odfrkla. „On tvářiti se může, kterak jen chce. A já si beztak dál svého mysliti budu. Toho mi zakázati nemůže.“

„Nezdá se, že bys ho měla příliš v lásce...“ odtušila dívka zamyšleně.

„On králem dobrým jest. A velitelem též. Však čeho lady Nimloth provedl... a kterak tebe prince bičovati nutil... toho mu zapomenouti nemohu. Jako kdybyste citů žádných neměly, bezohledně si jen s každým pohrává pro pobavení své...“

„Nimloth o něm měla lepší mínění...“ podotkla Lída, ne bez jisté dávky zadostiučinění.

„Ovšemže. Ta vždy na každém pouze toho dobrého vidí. A nebýt lorda Gildora, jen Illúvatar ví, kterak by asi dopadla.“

„Takže si nemyslíš, že by s králem mohla být šťastná?“ ujišťovala se dívka, která stále váhala, jestli se Nimloth nesvěřit s tím, že Glorfindel lhal.

„Nač úvah těchto? Vždyť již beztak slova dáno bylo a za hodin pár ona s lordem Gildorem do Amanu odpluje.“

„Vždycky se dá něco udělat...“ prohlásila Lída neochvějně a nemohla si přitom nevzpomenout, jak si Legolas i přes svůj blížící se sňatek s lady Elanor vybral za svou choť ji.

„Jistě. Ovšem jest v zájmu jejím, by se něčeho činilo? Možná, že takto toho Valar zamýšleli.“

„Vy a ti vaši Valar!“ ušklíbla se dívka skepticky. „Člověk by měl přece svůj osud řídit sám!“

„Člověk možná. Však my Eldar jsme a život náš příliš dlouhý jest, než abychom jej bez vedení jakéhokoli žíti mohli.“

„Pak ho ale vlastně nežijete. Jenom plníte to, co si pro vás někdo jiný vymyslel,“ hlesla Lída, i když si byla vědoma toho, že opět riskuje rychlé sesednutí s koně.

Thíriel se kupodivu zasmála. „Já pocitu stejného měla... Proto do armády jsem vstoupila, neb toho jistě Valar pro mě nezamýšleli. Já osudu si sama utvářeti chtěla.“

„Také se ti to podařilo.“

Thíriel zachytila zvláštní podtón v Lidianniných slovech. Cosi jako touhu... lítost... závist... Něco z toho. A nebo všechno dohromady?

„A cožpak tys nedosáhla toho, oč jsi usilovala?“ zajímala se.

„Ne. Ani ve svém světě, ani tady. Možná prostě nemám dost silnou vůli.“

„Možná, že pouze cesty neznáš. Jeden pak snadno sejde a zbloudí. Čehožpak jsi vůbec toliko dosáhnouti chtěla, pokud dotaz můj příliš troufalým není?“

„To není. Jenže potíž je v tom, že já sama vlastně ani nevím. Čeho tu tak asi můžu dosáhnout? Jsem jen Legolasovým majetkem, ničím víc. Bez něj jako kdybych ani neexistovala…“ svěřila se Thíriel se svým trápením. Netušila, proč se svěřuje zrovna jí, nejspíš proto, že tu nebyl nikdo jiný, kdo by si ji vyslechl. A nebo proto, že doufala, že jí ta elleth dá nějakou radu, co by si měla počít se svým životem.

„Nejde přec o to, čeho dosáhnouti můžeš, však čeho dosáhnouti chceš, Lidianno. A někdy, když o to hodně usiluješ, se toho tobě podaří...“

„Jenže já nemám tolik času, abych to zkoušela pořád znovu, Thíriel. A pak... spousta věcí, kterých bych chtěla dosáhnout, ani nezávisí na mně...“ povzdechla si zkormouceně.

Vzápětí se neubránila obdivnému nadechnutí. Vynořily se právě zpoza stromů a před nimi se rozkládala prostorná mýtina pokrytá bělostnou přikrývkou, nad níž se držela silná vrstva mlhy. Slunko ji zbarvilo do nádherných odstínů růžové, fialkové a oranžové a ona od té krásy nemohla odtrhnout zrak.

Thíriel se zasmála. „A to nám Eldar vždy Edain zazlívali, že se přírodou uchvátiti necháváme...“

„Copak tobě to nepřipadá naprosto úžasný?“ zeptala se Lída skoro dotčeně a její okouzlení poněkud opadlo.

„Úžasným toho pouze na pohled jest... Však boj v tomto příliš příjemným není. A též bych tobě nepřála v čems podobném noci stráviti nucena býti.“

„Jsi vždycky tak praktická?“ zamračila se dívka lehce. Předpokládala, že tato elleth bude povahou podobná Nimloth, ale pomalu si uvědomovala, jak byla její domněnka mylná. A také poněkud arogantní. Jako kdyby Eldar byli jen věcmi, které se vůbec v ničem neliší, mezi kterými není místo pro individualitu.

„Možná. A tys vždy tak odevzdaná a pasivní?“ oplatila jí to Thíriel.

„A ty tak upřímná a neomalená?“ nedala se Lída.

„Tys raději, když ostatní tobě lžou? Pokud si toho přejete, tarien, pak mi toho ovšem nakažte, neb přirozeným mi toho není!“ ohradila se elleth a výsměch v jejím hlase byl jasně patrný.

„Ne... Nic takového nechci. Potřebovala bych… pomoct…“ připustila dívka váhavě.

„Skutečně?“

„Ano.“

„A tohos sdělila mi, neb pomoci té ode mne žádáš?“

„Nežádám. Prosím tě o ni.“

Thíriel chvíli mlčela. „Toho už mi zní lépe,“ řekla posléze. „A kterak bych tobě prospěšnou býti mohla?“

„No… ani nevím, kde vlastně začít… Tak třeba…“

Saeros se pousmál. Pohled na ty dvě dívky zabrané v družném rozhovoru ho potěšil. Obrátil se zase zpátky, aby si jeho pozornosti náhodou nepovšimly, a obdivně se zadíval na Rúmila, vedle kterého jel.

„Tohoto se tobě vskutku povedlo. Když jsi Lidianny z koně svého shodil, já obával se všeličehos, však nyní vidím, že jsi to zcela promyšleno měl.“

Rúmil ho zpražil nevzrušeným pohledem zpod okraje své kápě. „Já shodil ji, neb jsem toho lepším shledal, než-li ji zabíti. A vzhledem k tomu, že s námi Thíriel jede, já předpokládal, že jako žena se ženy jiné ujme. Toť slabinou jejich bývá, že vždy se svými soudrží, pokud jim muž příkoří nějakého způsobí.“

„Proto jsi ji s sebou vzal?“ zeptal se Saeros jakoby mimochodem.

„Nikoliv. Já s sebou ji vzal, neb bojovnicí zdatnou jest. A neb vy dva příležitostí příliš nemáte, kterak si pro sebe chvilky ukrásti.“

Léčitel se opět ohlédl a jeho oči láskyplně pohladily zlatovlasou elleth za nimi. Zdála se tak sladká a nevinná… Jen on ale věděl o démonech, kteří ji sužují. On a Rúmil.

„Jsem rád, že ničeho proti vztahu našemu nenamítáš,“ pronesl vděčně.

„Pročpak bych měl? Vždyť tys životu jejího tehdy zachránil. A ač s tím, čeho činíš, ne zcela souhlasím, ni důvodu nevidím, proč proti tomu zakročiti.“

„Vždyť ty víš, že výběru v tomto nemám…“ povzdechl si Saeros. Ani jemu se to nezamlouvalo, ale nic jiného mu prostě nezbývalo.

Rúmil přikývl. „Však hleď, nechť se toho nikdo nedozví. Král by pro toto věru pochopení neměl.“

Saeros se jen stěží zdržel toho, aby se neušklíbl. Jako kdyby potřeboval, aby mu tuhle skutečnost někdo připomínal!

Znovu se zahleděl na Thíriel a jejich oči se na okamžik střetly. Její naplněné prosbami a touhou, ty jeho plné příslibů a lásky. Oběma se v nich odráželo vědomí, že jejich tajemství nesmí být nikdy odhaleno.