Finrod se zasmál. Tohle bylo rozhodně lepší než ničení sudů! Vždycky miloval cvičné souboje, mohl si tak vychutnat vzrušení z boje a nemusel přitom nikoho zabíjet. A se zkušeným protivníkem, jakým Legolas bezesporu byl, ani příliš nehrozilo, že dojde k nějakému zranění.
Znovu zaútočil a princ jeho výpad zručně zachytil do zkřížených ostří svých dýk a odrazil. Jejich souboj připomínal tanec a z nich dvou byl Legolas určitě obratnějším tanečníkem, nic jiného mu ostatně kvůli výběru zbraně nezbývalo. Kapitán se ale stále ještě držel zpátky a ačkoli jeho rány byly pádnější, než jaké by použil na cvičišti proti svým svěřencům, nedosahovaly dosud důraznosti, kterou už mohlo pocítit mnoho jeho nepřátel. Každý z nich ovšem pouze jednou...
„Toť vše, na co se zmůžeš, Finrode?“ opáčil Legolas po chvíli zápolení. „Zřejmě víno přec jen schopností tvých utlumilo! Já pocitu mám, že by tebe dnes dokonce i hobit poraziti dokázal!“
„Vskutku?“ Následující Finrodova rána byla vedena podstatně větší silou. „Já pouze šetřiti tebe chtěl, Legolasi! Koneckonců tys dnů posledních spíše v ložnici s lady Lidiannou trávil a já pochybuji, že ses tam boji s dýkami oddával!“ prohodil vyzývavě.
„Čemuž se kde oddávám, záležitostí tvou není!“ odsekl princ, podrážděný zmínkou o své choti. „Ostatně ty sám mi dosti zmožen připadáš! Pověz, která elleth tebe takto utahala?“ otázal se podobně výsměšným tónem.
Finrod výhružně přimhouřil oči. „Dobrá tedy! Já dám tobě, čeho si přeješ! A plně vychutnám si, až o smilování prositi budeš! Povýšený úsměv tvůj tobě z tváře brzy zmizí, až na kolenou o ukončení boje tohoto žadoniti budeš!“
Princovy oči potemněly, ale jinak se nenechal nijak vyvést z míry. Zažil už mnoho bitek, ve kterých se protivníci snažili jeden druhého nevybíravými výrazy rozčílit. Ovšem nechat se ovládnout hněvem znamenalo ztratit koncentraci a dát tomu druhému nad sebou moc. Proto se už dávno naučil své emoce ovládat.
„Vzdáti se?!“ zopakoval pobaveně. „Nikdy! Já ještě sil dosti mám, bych tebe za opovážlivost tvou ztrestal!“ ubezpečil ho a jednoznačným gestem ho vybídl k dalšímu útoku.
Ostří znovu zařinčelo o ostří, svaly se napínaly pod tíhou každé rány, těla se mrštně uhýbala z cesty hrozivým výpadům, mnohdy je dělil od chladné oceli jen nepatrný kousek. Oči bedlivě sledovaly tvář soupeře, aby z ní vyčetly příští záměr, a zároveň hlídaly, aby se zbraň toho druhého nedostala příliš blízko. Teprve teď začal opravdový tanec... plný vášně... potlačovaného vzteku... beznaděje... nenávisti...
Lída, která mezitím seběhla až dolů, se zarazila a tiše bojující dvojici pozorovala. Tmavovlasého kapitána tu opravdu nečekala, i když identita princova soupeře a důvody pro jejich souboj byly nyní nepodstatné. Mnohem závažnější byl Finrodův meč, jenž se míhal nepříjemně blízko Legolase. Nicméně ten vypadal, že zatím nemá potíže se mu ubránit. Jeho dýky svištěly vzduchem neuvěřitelnou rychlostí a odrážely útok za útokem.
Dívka o trochu poodstoupila, aby ji nezpozorovali, a napjatě hleděla na jejich nebezpečný tanec. Bylo v něm cosi podivně krásného, avšak ona se natolik obávala o Legolasův život, že to nedokázala plně ocenit. Nechápala, co ty dva přimělo se do sebe takhle pustit. V jejich boji nebyl ani náznak toho, že by šlo jen o přátelské klání. Každá rána byla vedena tak, aby protivníka zranila, oba do toho dávali maximum. Zatím se zdálo, že jsou jejich síly vyrovnané, ovšem když se kapitánovi při jednom obzvláště prudkém úderu podařilo vyrazit Legolasovi z ruky jednu z jeho dýk, situace se rázem změnila.
Lída s úzkostí sledovala, jak je Legolas pozvolna nucen ustupovat před Finrodovým mečem, jeho zbývající dýka mu kladla jen velice chabý odpor.
„Již vzdáváš se?“ dotazoval se tmavovlasý ellon s úsměvem, který se jí zdál přímo zlověstný.
„To raději zemřu!“ odsekl Legolas.
„Toho tobě snadno splniti mohu!“ odvětil kapitán chladně a s napřaženým mečem se přibližoval.
Princ se přitiskl zády ke zdi, jeho zbraň byla připravená odrazit další útok. Ale k tomu nikdy nedošlo. Lída, která už tomu nedokázala déle nečinně přihlížet, se totiž bez přemýšlení vrhla zezadu na Finroda. Byl to pouze jeho reflex, který ho uchránil před ošklivou bodnou ranou, neboť dívka byla odhodlaná chránit Legolase stůj co stůj a měla v úmyslu zabořit svou dýku co nejhlouběji mezi kapitánovy lopatky. Když byla nečekaně mrštěna na zem, zmohla se pouze na zděšené vydechnutí, prudkost jejího dopadu ji zcela ochromila.
„Finrode!“
Ten polekaný výkřik patřil nad vší pochybnosti Erestorovi a už když se kapitán otáčel, aby se podíval na toho neznámého útočníka, věděl, že se přihodilo něco vážného. A nemýlil se. Pohled na skoro bezvládnou Lidiannu, jež si křečovitě tiskla pravou ruku na zakrvácenou hruď, ho rozhodně nenechal chladným.
„Oh, Valar...“ hlesl zhrozeně.
Princ se mluvením nezdržoval. Hbitě zasunul svou dýku do pouzdra na zádech a přispěchal k Lidianně, u jejíž hlavy se mezitím usadil Astalder. Vlče na něho vrhlo skoro vyčítavý pohled a teskně zakňučelo. Pak chtělo své paní olíznout tvář, ale v tom mu Legolas pohotově zabránil, když ho nevybíravě popadl za kůži na hřbetě a odtáhl.
„Finrode, postarej se o něho!“ přikázal netrpělivě a než se stále ještě otřesený kapitán zmohl na odpověď, ocitlo se mu v pažích huňaté zmítající se klubíčko.
Tlumeně zaklel a uchopil Astaldera do jedné ruky, aby si mohl schovat meč, jenže vlče toho ihned využilo a mermomocí se snažilo vydrápat z jeho sevření. Erestor se na jejich zápolení nemohl dívat.
„Já se o něho postarám!“ zvolal a přihnal se k němu, aby to nebohé zvíře zachránil. Kapitán se nehádal a s ulehčením mu svůj obtížný náklad předal. Vzápětí s lítostí sledoval, jak ho jeho přítel něžně přivinul k sobě. V jeho náruči se Astalder okamžitě upokojil a on se mu ani nedivil. Na jeho místě by si také nestěžoval.
„Cožpak pouze zabíjeti a mrzačiti dovedeš?!“ osopil se na něho Erestor znenadání a on překvapeně zamrkal nad takovým útokem.
„Cože? O čempak to hovoříš?“ zeptal se nevěřícně.
„Toto dílem tvým jest a ty se ještě tážeš?!“ A Erestor pokývnul hlavou Lidianniným směrem, kde už princ jemně odtáhl její ruku a nyní jí opatrně rozvazoval živůtek, aby zjistil rozsah jejího poranění. Jeho dotyk ji probral.
„Legolasi...“ zašeptala a pokoušela se posadit. „Co to děláš?“
„Lež klidně, aier (malá)... Tys zraněna byla, však obav míti nemusíš, já jist si jsem, že ničeho vážného to není,“ snažil se ji uklidnit, ale ona potřásla hlavou a uchopila ho za paži.
„Já vím, že ne. Jenom jsem se trochu řízla. A ty jsi v pořádku? Bála jsem se, že tě ten ellon...“
A její pohled přelétl po místnosti, než se zastavil na dotyčném kapitánovi. Ten se ošil. „Cožpak dnes všichni máte? Já s Legolasem pouze souboji cvičnému se oddával, když mě lady Lidianna napadla...“
Nepotřeboval ani slyšet Erestorovo pohrdavé odfrknutí, aby si uvědomil absurditu svého prohlášení.
„Jistě, já nepochybuji, že ubrániti se jí tebe sil mnoha stálo!“ procedil jeho přítel znechuceně. Jak mu tahle událost připomínala jeho mládí! Akorát tehdy místo Lidianny ležel na zemi on a nad ním se tyčil některý z jeho bratrů.
„Incident tento později probrán býti může! Nejprve zranění její ošetřiti se musí!“ přerušil Legolas rázně jejich dohadování.
„Vždyť říkám, že to nic není!“ bránila se dívka, rozpačitá z toho, že se opět stala středem pozornosti. A navíc za tak ošemetných okolností!
„Raději nech mne, bych toho sám posoudil,“ nenechal se Legolas odradit a znovu se natáhl k jejímu šněrování.
Lída instinktivně přitáhla rozhalené okraje živůtku k sobě a tehdy si poprvé všimla, že přední část jejích šatů je potřísněna krví.
Proto si Legolas myslí, že jsem vážně zraněná... pomyslela si a na okamžik zalitovala, že tomu tak skutečně není. Způsob, jakým se na ni ustaraně a zároveň neuvěřitelně něžně díval, by za tu bolest určitě stál.
Povzdechla si. „Pořezala jsem si ruku... Ještě než jsem přišla sem. Asi se mi ta rána otevřela a trochu jsem se tou krví zamazala...“ vysvětlovala, aniž by se princi podívala do očí, a cítila se přitom neskutečně hloupě.
„Ruku?“ Legolas se nedůvěřivě zamračil.
„Ano.“ Lída už měla dost vysvětlování, raději se posadila a stáhla si rukavici, aby to mohl posoudit sám. Pohled, který se jí naskytl, nebyl zrovna příjemný. Okraje rány byly rozšklebené a řinulo se z ní snad více krve než předtím.
„Kterak se tohoto tobě podařilo?“ zeptal se princ, zatímco prozkoumával její zranění. Jeho hlas zněl opět neosobně a jí se zmocnilo zoufalství. Proč tohle dělá? Vždyť byl prve tak ustaraný, přece jen mu nemůže být úplně lhostejná, jak se ji snaží přesvědčit. Nebo ano?
„Nehoda...“ zamumlala.
Legolas jí ruku stáhl svým šátkem, přičemž zcela ignoroval její bolestivé sykání, a vstal. „Rána tvá dosti hlubokou jest. Raději k léčitelům ihned zajdi, by ji tobě zašili. Finrod tam tebe jistě ochotně doprovodí, že?“ Pohled, který na něho upřel, nepřipouštěl odpor. Také se žádného nedočkal.
Kapitán se sice zachmuřil, nicméně souhlasně přikývl. „Ovšem.“
„Čehožpak Vás to napadlo, princi?“ ozval se ihned Erestor pobouřeně. „Vám nestačí, že lady Lidianně již takto dosti ublížil? Pokud ona doprovodu potřebuje, pročpak sám ji tam nezavedete?“ navrhl nesmlouvavě.
„Finrod jí přece neublížil! Vždyť ona sama přiznala, že toto pouze důsledkem nešikovnosti její jest!“ připomněl mu Legolas ne právě vlídným tónem a rozhlížel se kolem sebe ve snaze najít svou dýku. Jako první ovšem spatřil tu její, s dosud patrnými stopami krve na ostří. Přešel k ní a lehkým pohybem nohy ji poslal k Lidianně. „Pokud ty pozornosti něčí upoutati toužíš, pak já radil bych tobě se příště spíše na zápěstí zaměřiti,“ poznamenal chladně a vydal se pro svou zbraň, jež skončila až u zdi.
„Tak to přece není! Byla to jen nehoda!“ zaprotestovala dívka, šokovaná, že by si něco podobného mohl opravdu myslet.
„Skutečně? A pročpak sis toho tedy ošetřiti nenechala?“ opáčil tvrdě, zatímco si zastrkával dýku do pouzdra.
Lída svěsila hlavu. Věděla, že tohle mu vysvětlit nedokáže. On si ovšem její mlčení vyložil jako tiché doznání a znechuceně zavrtěl hlavou.
„Příště již tohoto na mne nezkoušej! Rozhodnutí mého konečným jest!“ procedil a bez dalšího pohledu na ni zamířil k východu.
Jen u Erestora se ještě na krátký okamžik zastavil. „Postarej se, by ona ošetřena byla!“ nařídil mu a tím pro něho byla celá ta záležitost uzavřena. Neúprosně potlačil výčitky svědomí a vypravil se znovu do stájí. Nyní už nic nebránilo jeho odjezdu.
Po princově odchodu zavládlo nepřirozené ticho.
Lída se pomalu zvedla ze země a zdráhavě popošla k Erestorovi hledícímu zadumaně směrem, kterým zmizel. Stále nemohl uvěřit tomu, čeho byl právě svědkem. Jak jen se mohl Legolas tak hanebně zachovat? Jako kdyby to ani nebyl on! Podobné jednání by spíš očekával od jeho otce... Uvědomoval si vůbec, že se od něho v té chvíli příliš nelišil? A kde se v něm vlastně vzala ta zloba a nenávist? Nejdřív sem Lidiannu víceméně proti její vůli přivede a učiní z ní svou choť a pak ji od sebe jednoduše odežene! Jako kdyby byla pouhá věc, kterou může odložit, jakmile ho omrzí! Cožpak takhle se chová čestný ellon? Očividně bylo potřeba udělit princi další cennou lekci, avšak on už nebyl tím, kdo by to mohl udělat. Jediný, na koho Legolas ještě dal, byl Glorfindel, jenže ten byl na cestě do Imladris. Ačkoliv... proč vlastně ne? Nikdy snad nebyl lepší čas na malý výlet do toho malebného údolí. Když si vzpomněl na výčitky, jimiž Finroda neprávem zahrnul, přál si, aby už seděl na koni a opouštěl brány paláce...
„Erestore?“ Kapitán se váhavě dotkl jeho ramene. „Mohu tobě některak nápomocen býti? Možná zvíře toto někam odnésti, by ses lady Lidianně věnovati mohl?“ navrhl smířlivě.
Ale Erestora jeho klidný tón pouze ještě více popudil. Kdo si u všech Valar myslí, že je?! On se zachová jako hlupák a místo toho, aby mu Finrod vynadal, tak je na něho ještě milý! Cožpak se tohle dá snést? Kdo se ho prosil o jeho shovívavost a pochopení?! On je přece schopný nést následky za své činy a slova!
Vskutku? ozval se neodbytný hlas v jeho mysli. A proto bys i koně králova zcizil, jen aby ses odsud co nejrychleji ztratiti mohl?
Erestor to ignoroval. „Já děkuji Vám za nabídku Vaši, kapitáne, však jist si jsem, že my to tu i bez pomoci Vaší zvládneme. Není-liž pravda, lady Lidianno?“ otočil se nečekaně na onu dívku a ta automaticky přisvědčila.
Nicméně v duchu jí z toho bylo úzko. Jakkoli neměla Finroda v oblibě, musela uznat, že za tento poslední incident skutečně nemohl. A přesto se zdálo, že právě kvůli tomu s ním Erestor nyní jedná tak příkře. Určitě se ho na to musí zeptat, až budou sami, nelíbila se jí představa, že by jejich přátelství mělo skončit kvůli ní. Když si vzpomněla, jak se o něm ještě nedávno kladně vyjadřoval a jak ho bránil, pak nedokázala pochopit, proč se jeho přístup najednou tak změnil. Skoro s lítostí sledovala, jak Finrod pouze s malým pokývnutím hlavy vyklízí pole, zatímco ho Erestor okázale ignoroval. Místo toho láskyplně drbal Astaldera za uchem a ten z toho byl očividně v sedmém nebi.
„Zdá se, že si s ním opravdu rozumíte...“ prohodila spíš jen proto, aby něco řekla.
Rádce se zamračil. „Každý se snad zmýliti může, či nikoliv?“ vyjel na ni ostře. „Možná, že po celou tu dobu jsem se v něm hluboce mýlil...“
Dívka se musela pousmát. „Mluvila jsem o Astalderovi. Zdá se, že si Vás oblíbil.“
„A tebe toho trápí? Ty jistě raději bys byla, kdyby mne pokousal, není-liž pravda?“ Erestor ji upřeně pozoroval.
Pokrčila rameny. „Na začátku určitě. Nebyl jste ke mně zrovna dvakrát přátelský. Ale teď... možná, že bychom... spolu mohli nějak vycházet...“
„Já důvodů pro chování své měl, neb zkušeností mých s lidmi povětšinou negativních bylo. Však tys pravdy měla. Nelze všechny rovnako posuzovati...“
Jeho prohlášení zřejmě Astaldera potěšilo, neboť krátce vyštěkl a olízl tomu ellonovi bradu. Lída očekávala, že ho to rozčílí, ale on se kupodivu jen usmál a pohladil ho po hlavě.
„Proč si nepořídíte psa, lorde Erestore?“ zeptala se zcela bezelstně. „Určitě by se Vám takový společník hodil.“
Skoro si povzdechla, když se jeho úsměv okamžitě vytratil. Co zase řekla špatně? Připadalo jí, že na tohle je opravdu expert. „Lorde Erestore?“
Šedé oči, které se na ni upřely, byly plné smutku. „Já kdysi jej měl... Však ztratil jsem ho...“
„Pak byste si měl pořídit nového. Sice to bolí, když se s ním musíte nakonec rozloučit, ale myslete na to, jak se s Vámi měl dobře. A Vy s ním.“
Erestor sklonil hlavu. „Však já se o něho postarati nedokázal. Jeden Adan ho smrtelně zranil přímo před zraky mými. Kterak bych dalšího míti mohl?“
Lída spontánně uchopila jeho ruku a povzbudivě ji stiskla. „Neměl byste se z toho obviňovat. Určitě jste udělal maximum, abyste ho zachránil. Navíc... teď už tu kromě mě žádní lidé nejsou, aby mu ublížili, ne?“ dodala laškovně ve snaze ho rozveselit. Marně.
„Tak toho nebylo. On zemřel, neb mne chránil. Kdybych zbraní vládl, pak by se toho nestalo,“ přiznal sklesle.
„A také Vás ochránil. Takže jeho smrt nebyla zbytečná.“
„Každá smrt zbytečnou jest!“ prohlásil rezolutně.
Neviděla důvod, proč odporovat. „To ano. Ale někdy není vyhnutí, když narazíte na někoho, kdo tenhle názor nesdílí.“
Přikývl a tím považoval diskusi za uzavřenou. „Nyní již řečnění zbytečného zanechme a k léčitelům pospěšme, než-li tu vykrvácíš. Princ Legolas by poté usouditi mohl, že ne každá smrt zbytečnou jest, a mohl by toho ihned na mně demonstrovati chtíti.“
Smutně se pousmála. „Toho bych se nebála. Myslím, že princ Legolas by něco takového spíš uvítal,“ poznamenala, ne bez hořkosti.
Erestor nebyl z těch, co by ji horlivě začali přesvědčovat o opaku. „On nepochybně by si přál, by na tebe zapomenouti mohl a jednou provždy tebe ze života svého vymazati dokázal. Však když Finrod tebe napadl, zřejmé bylo, že cos takého v moci jeho není. Dříve či později on k tobě se navrátí a do života svého tebe opět přijme.“
Zamračila se. „Neudělala jsem nic, aby mě z něho v prvé řadě vyhnal! A Finrod mě přece nenapadl, jen se bránil! Co se stalo, nebyla vůbec jeho vina!“
„Proč najednou jej hájíš, Lidianno? Vždyť tys sama říkala, kterak surový a bezcitný jest!“
„A Vy jste ho tenkrát bránil. Proč ho teď tak nesnášíte? Co Vám provedl?“
Erestor se raději zahleděl jinam než do jejích zkoumavých očí. „Ničeho. Však mně nelíbí se, když slabším ubližováno jest.“
„Protože se považujete za jednoho z nich?“
Trhl sebou, jako kdyby ho uhodila. „Čehož ty o tomto věděti můžeš?!“ opáčil ostřeji, než původně zamýšlel.
Pokrčila rameny. „Vy sám jste to nepřímo řekl. Stále se obviňujete ze smrti svého psa. Kolik dalších úmrtí jste ještě přičetl své neobratnosi se zbraní? Proč se takhle mučíte?“
Chvíli se zdálo, že jí ani neodpoví. Nakonec váhavě vzhlédl. „Otec můj pouze boje uznával, nikoliv vyjednávání. Bratři moji požadavků jeho s přehledem splniti dokázali... pouze já ho zklamal. Když do bitvy své poslední vyjížděl, ni rozloučení hodným mne neshledal. Nikterak netajil se tím, že by raději byl, kdyby namísto mě kterýkoliv ze synů jeho zachován byl.“
„To je mi líto,“ zamumlala rozpačitě. Co taky na tohle říct. Beztak bylo na jakoukoli nápravu už příliš pozdě. „Nicméně se zdá, že schopnosti Vašich bratrů nebyly zas až tak obdivuhodné, když žádný z nich nepřežil. Je lepší, když člověk zná své silné stránky a nesnaží se za každou cenu stát někým, kým ani nechce být.“
„A znáš ty silných stránek svých, Lidianno?“ Erestor se sehnul pro její dýku a chvíli si ji prohlížel, než jí ji podal. „Někdy i toho činiti musíme, čeho nám proti mysli jest.“
Dívka se pro ni natáhla, ale on ji stále ještě pevně držel. Zmateně se na něho zadívala.
„Pročpak nesdělila jsi mi, žes pořezala se?“ otázal se jí, jako kdyby přesně tohle byl ten impulz, na který čekal.
Trpce se pousmála. „Vy byste přiznal svému otci, že jste se pořezal?“
Chápavě pokýval hlavou. „Nu, každý si místa svého v životě nalézti musí. Již jsi ty toho svého objevila?“
Trochu zahanbeně se odvrátila. „Myslela jsem, že moje místo je u Legolase...“ Oči jí sklouzly na zbraň, kterou dosud oba drželi, a povzdechla si.
„Ty však cesty vlastní nalézti musíš. Nemůžeš přec po celý život svůj pouze ve stopách princových slepě jíti. Pokud ty na něm nezávislou býti dokážeš, pak odmítnutí jeho tebe toliko boleti nebude,“ poučil ji a konečně pustil dýku.
Zasunula si ji za opasek, než se na něho opět zadívala. „Takhle jste to udělal Vy? Zabral jste se do své práce, abyste nevnímal, jak jste ve skutečnosti osamělý?“
Vrhl na ni pohled, který by ji jindy přivedl k slzám, ale buď už neměla sílu plakat a nebo si na něj mezitím zvykla.
„Možná...“ odvětil posléze nedůtklivě. Nepotřeboval, aby mu tuhle skutečnost někdo připomínal! A rozhodně ne nějaký člověk!
„Každého od sebe odháníte... jako teď Finroda. Budete spokojený, až se ocitnete úplně sám?“ prohodila tiše.
„Přátelství našeho již předtím nenávratně narušeno bylo. A já nepotřebuji, by on se se mnou pouze ze soucitu přátelil.“ Erestor nechápal, proč se vůbec namáhá obhajovat. Vždyť mu přece na jejích názorech nesejde, či ano?
„Jsem si jistá, že to nebylo pouze ze soucitu. Jediný, kdo se tu lituje, jste Vy sám. Proč je pro Vás tak těžké si připustit, že by s Vámi mohl být opravdu rád? Že je mu ve Vaší společnosti dobře? Jenom proto, že je bojovník jako Váš otec? Myslíte si, že když tomu jste nestál ani za pohled, tak že Finrod musí být nutně stejný? Proč by se tedy s Vámi celé ty roky přátelil? Posmíval se Vám snad během té doby někdy? Dal Vám někdy najevo, že by Vámi pohrdal?“
Během jejího proslovu Erestor mlčky zamířil ven ze sklepa a ona ho neodbytně následovala. Pokud se domnívá, že se jí tak snadno zbaví, pak se hrubě mýlí! Nejen on může soudit jiné, i ostatní mají právo vyjádřit svůj názor!
„Skončilas?!“ zeptal se jí ostře, když se na chvíli odmlčela. Zastavil se tak náhle, že do něho téměř vrazila. „Věř, že on důvodů pro chování své přátelské měl! A ty rozhodně nesobeckými nebyly! Vše, čeho učinil, pouze záměru jeho sloužilo!“ zvolal nahněvaně.
Ani si neuvědomoval, že už se nachází v síni, kde je může kdokoli slyšet. A i kdyby, v tento okamžik by mu to bylo zcela jedno. Tolik si přál věřit, že Finrodovo chování bylo zcela bez postranních úmyslů, jenže jakmile ta obviňující slova vyřkl, uvědomil si, že je to jediné logické vysvětlení. Proč by se o něho jinak zajímal? Už jeho otec ho považoval za slabocha, který by se více než ochotně podvolil nepříteli, jen aby si zachránil kůži. Bylo zřejmé, že Finrod dospěl k podobnému závěru. Když si snad už potisící vybavil, jak dychtivě reagoval na jeho polibek, byl sám sobě odporný. Jak pak tedy o něm musí smýšlet ostatní? Nepochyboval o tom, že kdyby byl bojovníkem, nic takového by se nestalo. Jenže kapitán sám nejlépe věděl, že není schopen se ubránit, tak proč by tedy nevyužil situace?
Z jeho lítostivého rozjímání ho vytrhl dobře známý hlas, ačkoliv to bylo poprvé, co ho slyšel použít takhle tvrdý tón.
„Vskutku si toho myslíš, Erestore?“
Jeho oči pomalu vyhledaly Finroda, který stál poblíž východu na nádvoří a tvářil se rozzlobeně. Srdce se mu prudce rozbušilo a bezděčně k sobě pevněji přitiskl Astaldera, jako kdyby ho to malé vlče mohlo uchránit před jeho hněvem. Měl k tomu určitě důvod, neboť ten ellon vypadal, že po něm co nevidět skočí.
Místo toho znovu zopakoval svou otázku, tentokrát ještě o něco důrazněji. „Vskutku si toho myslíš?!“
Ani kdyby křičel, nepřipadalo by to Erestorovi tak hrozivé jako jeho ledový klid. Něco mu říkalo, že pokud teď přisvědčí, ztratí Finroda navždy. I když cožpak už ho dávno neztratil? Jak by jejich přátelství mohlo být ještě někdy jako předtím? Jak by nyní mohl přiznat, jak moc mu na něm záleží? Tak moc, že má pocit, jako kdyby se mu někdo pokoušel vyrvat srdce z těla. Co když to je ta odpověď, na kterou Finrod čeká? Co když ho pak ihned zahrne přívalem posměchu? Bez jakékoli zbraně byla hrdost jeho jedinou obranou a té by se měl nyní vzdát?
Mlhavě vnímal, že se Lidianna vzdálila a zanechala ho s Finrodem o samotě. Rychle si dodal odvahy a nadechl se k odpovědi.
Nimloth pocítila úlevu, když konečně opustili rozlehlé lesy Eryn Lasgalen a zamířili k horám. Uvědomila si, že během těch nekonečných hodin jízdy podvědomě očekávala, že se objeví Thranduil a bude se jí pokoušet zabránit v odjezdu. Pravda, vzhledem k početnosti jejich družiny a mimořádné zručnosti Glorfindela a Gildora s meči, by neměl sebemenší šanci uspět, jenže tohle jí starosti nedělalo. Čeho se obávala, bylo, že by mu mohla opět podlehnout. Přes všechny ty hrozné věci, které se o něm dozvěděla, ho dosud nedokázala úplně vystrnadit ze svého srdce. Pokud by k sobě měla být naprosto upřímná, musela by si přiznat, že ji zamrzelo, když se už Thranduil po jejich setkání ve stájích znovu neukázal. Jenom to potvrdilo její podezření, že pro něho nikdy neznamenala víc než chvilkové rozptýlení.
Povzdechla si a zklamaně se nachýlila kupředu, jako kdyby už neměla sílu dál nést tíhu svých starostí. Dlouhé vlasy jí sklouzly do tváře a skryly její vlhce se lesknoucí oči před okolním světem.
Kdyby aspoň měla čas si všechno ještě jednou důkladně promyslet! Ale na to už bylo příliš pozdě. A o čem by vlastně chtěla rozmýšlet? Měla by být ráda, že s bratrovou pomocí včas prohlédla skrz Thranduilovy lži a přetvářku, potěšená, že se brzy stane chotí tak váženého lorda, jakým Gildor byl. Tak proč nebyla ani jedno? Proč se stále nemohla ubránit jistým pochybnostem?
Znenadání na svém rameni ucítila něčí pevný stisk a neubránila se polekanému trhnutí.
Zatraceně, Glorfindele, cožpak mi ni chvilku klidu dopřáti nemůžeš?! zaklela v duchu, než k němu podrážděně vzhlédla.
Šedé oči, které ji upřeně pozorovaly, však rozhodně nepatřily jejímu bratrovi a ona na okamžik zcela podlehla jejich kouzlu, neschopná od nich odtrhnout zrak. Byly jako nevlídná zimní obloha, studené a nepřátelské, avšak sotva ji tohle přirovnání napadlo, Gildor se omluvně pousmál a jejich chlad se v mžiku rozplynul.
„Snad jsem Vás nevystrašil, lady Nimloth?“ prohodil nenuceně, jeho hluboký zastřený hlas byl jako něžné pohlazení.
Rezolutně zavrtěla hlavou, styděla se přiznat, že ani nezaznamenala, že se k ní připojil. A jako kdyby toho nebylo dost, uvědomila si ke své nelibosti, že jí z oka skanula velká slza a pomalu se jí rozběhla po tváři. Jenom doufala, že si toho Gildor nevšiml, i když jeho povzbudivý úsměv hovořil o něčem jiném.
„Já chápu, kterak chvíle tyto pro Vás nelehkými býti musí, lady Nimloth, když místo, jež Vám po tak dlouhou dobu domovem bylo, opustiti máte... A loučení ještě těžšího před Vámi jest, až Imladris sbohem dáti musiti budete... Vězte, že já oběti této Vaší nesmírně si cením, ochoty Vaší všeho, čeho známým a drahým Vám bylo, pro mne opustiti, a Vy jista si býti můžete, že já vynasnažím se, byste sídlo mé vbrzku domovem svým novým nazývati mohla.“
Jeho vstřícnost a porozumění byly přesně tím, co nyní tolik potřebovala. Ujištění, že nedělá opět chybu, že tentokrát už konečně našla někoho, komu na ní skutečně záleží.
„Diola lle, heru Gildor (Děkuji Vám, lorde Gildore)...“ zamumlala vděčně. Jen ona věděla, že ji ani tolik nebolí, že má opustit svůj domov, jako to, že už nikdy neuvidí ty, které miluje. Ale možná to byla jediná možnost... Utéct od své minulosti a začít znovu... s Gildorem...
„Netřeba mi děkovati, Nimloth...“ odmítl vlídně její díky. „Už jen skutečnost, že jste nabídky mé přijala, mi jako odměna plně postačí.“
Okamžitě po něm sekla nazlobeným pohledem. „Takto na mne tedy nahlížíte?! Jako na odměnu svou?!“ dotazovala se důrazně. Nemohla tomu uvěřit! Co dělá špatně? Proč v ní všichni vidí jen nějakou trofej? Proč neberou v potaz, že má také nějaké city a vlastní přání?
Zamračeně si Gildora přeměřovala, zatímco netrpělivě čekala na jeho odpověď. Kupodivu na její výbuch reagoval dalším pousmáním, skoro jako kdyby takové chování přesně předvídal.
„Ovšemže nikolivěk. Kdyby tomu tak bylo, cožpak bych od Vás prve v noci odešel, namísto bych si odměny své vybral? Jak již sdělil jsem Vám, Nimloth má drahá, vězte, že já trpělivým býti dokáži... Však bláhovým by od Vás bylo domnívati se, že Vás i po svatbě o samotě zanechám. Na to pokušení příliš velikého představujete, než abych odolati mohl...“
Nimloth se na okamžik v rozpacích odvrátila, neboť Gildorova slova v ní nečekaně probudila naléhavou touhu po jeho dotycích.
„Něčeho takého bych od Vás ni nežádala, lorde Gildore...“ zašeptala stydlivě, když si byla jistá, že ji hlas nezradí. „A též bych si čehos takého ni nepřála...“ dodala po chvilce troufale.
Lord se tlumeně zasmál. „Hm... Vy štěstí máte, že s námi bratr Váš cestuje...“ poznamenal mnohoznačně.
„Skutečně? A pročpak, lorde Gildore?“ zjišťovala téměř bez dechu.
„Neb bych si opět rád připomněl, kterak sladce rty tvé chutnají, Nimloth...“ odvětil pohotově.
Lehce se pousmála. „Nu, jaká škoda, že obav z bratra mého máte....“ pronesla potutelně.
Vzápětí slabě vyjekla, neboť ji Gildor bez okolků popadl kolem pasu a přetáhl si ji před sebe na koně.
„Ústa tvá tebe jednou do potíží dostanou, Nimloth...“ zavrčel varovně, než sklonil svou hlavu a dychtivě se jich zmocnil.
Lord Elrond si povšimnul, jak sevření Glorfindelových rukou na otěžích zesílilo, a neušel mu ani důvod, který ho k tomu přiměl. Ačkoliv věděl, že to není příliš moudré, nemohl se ubránit pobavení.
„Glorfindele, já ubezpečiti tebe mohu, že jemu by ses tak snadno na hrdlo nedostal...“ prohodil skoro vesele.
Zlatovlasý lord se zamračil ještě víc, ale přinutil se uvolnit své prsty drtící kožené popruhy.
„Tobě toho zábavným připadá, Elronde? Ty vskutku udivuješ mne! Já bych přinejmenším zhrození nad nedostatkem morálky kapitána tvého očekával!“ procedil vztekle. Kdyby jeho oči byly dýkami, Gildor by již dávno ležel na zemi v kaluži své vlastní krve, tak zuřivě je zabodával do jeho zad.
„Upokoj se, Glorfindele, vždyť zasnoubeni jsou,“ pokoušel se ho jeho starší společník uklidnit. „Pokud tobě pohled na to, kterak líbají se, toliko vadí, raději nemysli na to, čeho spolu po svatbě dělati budou...“
„Toho však již po svatbě bude!“ odsekl Glorfindel, i když ta představa ho opravdu dvakrát nenadchla. Nejraději by Gildorovi zpřelámal všechny končetiny, jen aby se ujistil, že jeho sestře neublíží. Protože to ale nebylo možné, snažil se aspoň uklidnit myšlenkou, že ji konečně dostal z dosahu Thranduila. Nikdo přece nemůže být horší než nafoukaný král Eryn Lasgalen!
„Alespoň chmur jejích rozptýlil...“ dodal Elrond s pousmáním.
Neušla mu Nimlothina předchozí zasmušilost, a proto se připojil ke Gildorovi a Glorfindelovi, kteří se zdáli být zabráni do vážného rozhovoru, a požádal svého kapitána, zda by je mohl zanechat o samotě. Tím mu umožnil se beztrestně vzdálit a dopředu vůbec nepochyboval o tom, kam od nich zamíří...
„Téměř dojemné jest, kterak se o štěstí Nimlothino staráš!“ neodpustil si Glorfindel kousavou poznámku. „Jsi si natolik jist, že ho s Gildorem nalézti může?“
Glorfindel se stále nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který v něm ten lord svou poznámkou vyvolal. Bylo to jako pachuť, která zůstane v ústech po špatném vínu, trpká a kyselá, taková, kterou hned tak něco nezažene... Snažil se sám sebe přesvědčit, že šlo pouze o nejapný žert, jenže fakt, že se mu to dosud úplně nepodařilo, nesvědčil zrovna v Gildorův prospěch.
„Pokud o vztah spokojený oba dva usilovati budou, pak důvodu nevidím, proč by spolu šťastni býti neměli. Proč najednou pochybností těchto, Glorfindele?“
„Já vlastně ni nevím.“ Smířlivě se usmál, i když jeho výraz spíš Elrondovi připomínal člověka, kterého zrovna rozbolely zuby. „Nejspíše klidu míti nebudu, dokud ona do Valinoru neodpluje...“
„Thranduil?“ zeptal se Elrond stručně.
Glorfindel přisvědčil. „Překvapuje mne, že se tu dosud neukázal. Toho mu podobným není, by se tak snadno vzdal...“
Elrond v tom neviděl nic znepokojivého. „Třebas konečně pochopil, že u Nimloth šancí nemá... Ty zcela klidným býti můžeš, Glorfindele... Já nepochybuji o tom, že Gildor schopen jest ji i před ním ochrániti.“
„Právě toho se obávám...“ zamumlal Glorfindel ustaraně, pohled stále upřený na dvojici nedaleko před sebou.