„Arwen Lidianna (Lady Lidianno),“ pozdravil ji ten ellon zdvořile, jako kdyby nezaznamenal, že na něho zaraženě zírá, a lehce sklonil hlavu.
„Saesa omentien lle, shaalth Rúmil (Ráda Vás poznávám, pobočníku Rúmile), zareagovala rychle a vrhla nejistý pohled na Saerose, který ovšem nevypadal, že by si jejího šokovaného výrazu všimnul.
„Vskutku rád jsem, že nás ty osobně doprovázeti budeš, Rúmile, když se lesů okolních Gobliny hemží,“ pronesl místo toho s lehkým úsměvem.
„Pouze mrtvými a těl jejich jsem již spáliti kázal,“ odvětil Rúmil chladně.
Lídu v tu chvíli napadlo, že by jí společnost Goblinů byla snad milejší. Na Rúmilovi bylo cosi... znepokojivého... Možná za to částečně mohla černá kápě, kterou měl staženou hluboko do obličeje. Ovšem ani ta nedokázala úplně zakrýt ošklivou jizvu, jež se mu táhla přes levou tvář, ani to, že je jeho pokožka takřka popelavá. Na rukou měl natažené tmavé kožené rukavice, které spolu s mečem u pasu ještě umocňovaly jeho podobnost s masovým vrahem, jenž se zrovna chystá na svou další oběť.
Ne, tohle určitě nemůže být ten, koho pro ni Saeros zamýšlel jako ctitele! Jenže proč s ním potom právě tiše hovoří o tom, že potřebuje někoho, kdo by se jí dvořil?!
„Saerosi, nemyslím si, že bychom s tím měli Rúmila obtěžovat! Netušila jsem, že je to zástupce kapitána, jistě má spoustu práce!“ skočila mu do řeči zpanikařeně.
Rúmil k ní otočil hlavu. „Vy obáváte se mě, arwenamin (paní má)?“ optal se nezvykle chraplavým hlasem.
„Ne... Jenom... Nejste jako ostatní Eldar tady...“ hlesla a připadala si přitom jako naprostý idiot.
„Hmm... Toho zřejmě jako komplimentu míněno nebylo...“ konstatoval klidně.
„Omlouvám se...“ zamumlala provinile. To je opravdu tak povrchní, že někoho odsuzuje jen podle jeho vzhledu? Jenže si nemohla pomoct. Mezi sličnými ellyn vyčníval Rúmil tak jako krkavec mezi sněhobílými hrdličkami. A na tohohle že by měl Legolas žárlit?
„Chápu, arwenamin. Věřte, že reakce Vaše ojedinělou není. I mně samotnému trvalo, než-li jsem si tomu přivykl.“
Dívka se zmateně zamračila. „Odpusťte, že se ptám... Ale jak to, že... No... Myslela jsem, že Eldar se zranění hojí dobře.“
Rúmil se nevesele pousmál. „Toho zpravidla ano. Však toto památky na pobyt můj nedobrovolný v Barad-dúru jest. A rány, jichž tam získáte, se jen pomalu zacelují...“
Saeros se neubránil, aby k němu při těchto slovech nepocítil obdiv. Dobře znal jeho příběh a nepřestávalo ho zarážet, jak zdánlivě s nadhledem dokáže o onom zážitku hovořit...
Událo se to během války se Sauronem, kdy byla skupinka vojáků krátce po bitvě na Pelennorských polích zajata jeho přisluhovači a dopravena do Mordoru. Tam ti, již měli tu smůlu, že nezemřeli cestou, poznali, jakých krutostí jsou Orkové schopni. Rúmil strávil v kobkách Sauronovy pevnosti několik nekonečných týdnů, během kterých byl téměř neustále trýzněn a mučen a musel sledovat, jak jsou jeho spoluvězni postupně brutálním způsobem zabíjeni.
Když už zbýval jen on a ještě jeden ellon, podařilo se jim využít zmatku, který tam zničehonic vypukl, a oba utekli. Jelikož se Imladris nacházela nejblíž, bylo nasnadě, aby šli tam. Jenže Rúmil byl přesvědčen, že právě tohle jejich nepřátelé očekávají, a že by tudíž bylo bezpečnější zamířit do Mirkwoodu, jak se tehdy Eryn Lasgalen nazývala. S tím však nebyl jeho společník srozuměn, a tak se posléze jejich cesty rozdělily. Později se ukázalo, že byl Rúmilův úsudek správný... A on si dodnes vyčítal, že kdyby ho neopustil, pak mohl ještě žít.
Nakonec po mnoha útrapách přece jen dosáhl Mirkwoodu, kde se o něho postarali. Saeros byl jedním z těch, kteří o něho tehdy pečovali. A jakmile byl opět dost silný, aby pozvedl meč, zahalil se do černých šatů a přihlásil se do králových služeb. Postupně se osvědčil natolik, že to dotáhl až na zástupce kapitána.
Jen pár Eldar vědělo o tom, kým byl předtím, než se z posledních sil dovlekl do Thranduilovy říše, a co skrývá pod svou kápí...
Saeros patřil k té hrstce vyvolených a snad právě pro ta tajemství si Rúmila tak oblíbil. Obdivoval jeho ducha, který i přes všechno, co vytrpěl, zůstal nezlomený. Jiní by museli odjet do Amanu, neboť by se s takovým utrpením nedokázali vyrovnat, ale on ne. Byl to rozený bojovník, a právě proto Saeros věděl, že je tím pravým pro jeho plán. Vždyť kdo jiný by bez obav čelil Legolasovu hněvu než ten, kdo stanul proti samotnému Sauronovi?
Ale Lidianna o ničem z toho neměla tušení a bylo zjevné, že vyhlídkou na to, že by měla s Rúmilem strávit nějaký čas, vůbec nadšená není. I když musel uznat, že se opravdu snaží být milá.
„To byla Sauronova pevnost v Mordoru, že?“ zeptala se se zájmem. „To jste měl štěstí, že jste se odtamtud dostal živý.“
„Toť vskutku ano,“ odvětil, i když si ve slabých chvílích myslel něco docela jiného.
„A Vy s námi pojedete do Imladris? Není Vás víc třeba tady?“ nadhodila se špatně maskovanou nadějí.
Rúmilovi to neuniklo. „Já v Imladris úkolů nějakých mám, o něž se raději osobně postarám, arwenamin. Však ujišťuji Vás, že o přítomnosti mé téměř věděti nebudete.“
Zrudla. „Tak jsem to nemyslela, Rúmile. Jenom mi přišlo zbytečné, aby mě doprovázel zástupce kapitána. Nerada bych působila nějaké problémy...“
Přikývl a ten jemný pohyb způsobil, že mu zpod kápě vyklouzl pramen vlasů, jenž on ihned nemilosrdně zastrčil zpět. Ale i tak si stihla povšimnout, že má podivný šedobílý odstín. „Lady Lidianno, já a muži mí za úkol bezpečnosti Vaší zajistiti máme. Toť přáním lorda Erestora bylo a krále též. A vzhledem k tomu, že Vy očividně ode mne ničeho jiného si nepřejete, pak tvářiti se můžeme, že to, oč mě Saeros před chvílí žádal, nikdy vyřčeno nebylo.“
Lída předpokládala, že pocítí úlevu, ale místo toho byla spíš zklamaná. A znechucená sama sebou. Vždyť Rúmil neudělal nic, čím by si její nepříjemné chování zasloužil! Jediné, čím se provinil, bylo, že je jiný než ostatní, a kdo byla ona, aby ho za to odsuzovala? Vždyť na rozdíl od něho sem ani nepatří, k ničemu tu není a každému, kdo s ní přijde do styku, akorát zkomplikuje život. Copak se to s ní děje? Mění se snad už na rozmazlenou princezničku? Nikdy neměla vůči nikomu předsudky, tak proč s tím začíná zrovna u někoho, kdo jí byl ochoten pomoci?
„Rúmile, já... Strašně moc se omlouvám, opravdu. Jenom... jste mě trochu zaskočil... Samozřejmě nemám nic proti tomu, že také jedete do Imladris. Já se jen bála, že celý tenhle... oddíl... tam pojede jenom kvůli mně...“ A dívka krátce zalétla pohledem ke skupince asi dvaceti jezdců, kteří postávali opodál a zjevně čekali na ně.
„Čehožpak by na tom tak hrozným bylo?“ zeptal se Rúmil nechápavě.
„Že bych nerada kvůli svému... impulzu... hnala tolik vojáků na cestu... Zvlášť v tomhle počasí...“ A zamračeně se zadívala na ocelově šedé mraky, z nichž se bez ustání sypal sníh.
Rúmil se musel pousmát. „Oni vojáky jsou, lady Lidianno, jist si jsem, že toho přežijí.“
Pohlédla mu do tváře, tedy aspoň do té spodní poloviny, která nebyla skrytá jejímu zraku. „Jeden přežije leccos, když musí. Ale to neznamená, že ho to těší...“ poznamenala významně.
„Pravdy díte, lady Lidianno. Však vězte, že výletu menšího jim pouze prospěje. Oni již přespříliš dlouho zde v nečinnosti setrvávali.“
„Toť pravdy jest! Několikráte jsem já šrámů ošetřovati musel, jichž oni při soubojích sobě vzájemně způsobili!“ ušklíbl se Saeros.
Lída bezděčně sklouzla pohledem na svou ovázanou ruku a vzápětí na vojáky, kteří je měli doprovázet. To ona se ani nemusela účastnit souboje, aby potřebovala Saerosových služeb! Připadala si nyní hloupě, že s sebou vzala své zbraně. Vždyť s nimi ani neumí pořádně zacházet! Jediné, co dokáže, je zranit sama sebe!
„Omluvte mě, zaskočím ještě rychle do svých komnat...“ zamumlala a pomalu couvala zpět do síně.
„Něčeho jste snad zapomněla, lady Lidianno?“ zeptal se jí Rúmil podezíravě. Skoro se zdálo, že si myslí, že má v úmyslu se pokusit o útěk.
„Ne, spíš bych řekla, že mám něco navíc...“ hlesla rozpačitě.
Saeros na její poznámce očividně neshledal nic divného. „Nu, já zatím půjdu věcí Vašich naložiti,“ prohodil a rovnou zamířil ke koním určeným pro nošení nákladu. Jeden voják stál u nich, avšak když ho spatřil přicházet, přidružil se zpět ke skupině.
„Pokud zbraní svých míníte, lady Lidianno, pak sděliti Vám musím, že pošetilým by bylo, jich zde zanechati,“ promluvil opět Rúmil a zlehka přejel po ozdobném rytí na ostří její dýky. „Nikdy nevíte, kdy se Vám hoditi mohou...“
Trpce se pousmála. „Pošetilé by spíš bylo je brát s sebou. Saeros Vám asi neprozradil, že mě musel ošetřovat, protože jsem se pořezala.“
Zamyšleně se na ni zadíval, přinejmenším jí to tak připadalo. „Tedy jste výcviku žádného neprodělala? Toť nepravděpodobným se mi zdá, neb jsem Vás během turnaje lukostřeleckého stříleti viděl.“
Při té vzpomínce se jí na rtech objevil náznak úsměvu. „Když Vám řeknu, že sami Valar tehdy vedli moji ruku, uvěříte mi?“
Zaznamenala, jak mu v čelisti zacukal sval. „Ovšemže! Oni s oblibou se do životů cizích vměšují! Však když jednou jich potřebujete, pak k prosbám veškerým hluší jsou!“
Lídu překvapil jeho nenávistný tón. „Obviňujete je z toho, že Vás nechali trpět v Barad-dúru?“
Odvrátil se. „Nikolivěk, toho jsem si za pýchu svou zasloužil! Však mnohých jiných trpěti nechali, ač zcela bez viny byli! A toho jim nikdy neodpustím!“
Vášeň, se kterou pronášel svá slova, naznačovala, že to myslí skutečně vážně. A právě tohle ji přesvědčilo. Pokud se tenhle ellon nebojí otevřeně kritizovat Valar, pak si jistě nebude nic dělat z Legolasova hněvu.
„Rúmile...“ začala váhavě, ale posléze to ze sebe spěšně vysypala, snad aby si to nestačila rozmyslet. „To, co řekl Saeros. Víte, o tom dvoření... Vy byste to byl ochotný udělat?“
Opět byla nucena čelit jeho zakuklené tváři. „A Vy soudíte, že toho k čemus bude?“ opáčil chladně. Příliš se mu nezamlouvala představa, že by měl na sebe takhle hloupě upozorňovat. A navíc Legolase, jednoho z mála, kteří by mohli jeho tajemství odhalit. Už jeho pozice zástupce kapitána byla dost velkým rizikem...
Dívka si povzdechla. „Já vlastně ani nevím. Ale Saeros si myslí, že by to mohlo zabrat.“
Rúmil si znechuceně odfrkl. „Saeros tím posledním jest, koho bych o radu v záležitosti takové požádal! Vždyť ni sám sobě pomoci nedokáže!“
„A co má být?! To mu přece nebrání v tom, aby pomohl někomu jinému!“ odsekla, rozhořčená jeho soudem.
Její výbuch ho nijak neohromil. „Ono však záleží na tom, kterak dobrými ty rady jsou!“
„Jistě! Ono je vždycky jednodušší někoho kritizovat, než něco udělat sám, že jo?“ ohradila se ostře.
Zasmál se, ten zvuk působil skoro výhružně. „Jest jazyk zbraní Vaší jedinou? Či se snad i jinou oháněti dokážete?“
Její bojovnost poněkud polevila. Nemělo smysl Rúmila zbytečně provokovat, rozhodně netoužila po tom, aby jí mečem dokázal svou převahu.
„Do toho Vám nic není!“ odbyla ho, ale přece jen se rozhodla ponechat si zbraně u sebe. S někým, jako je on v družině, je možná bude potřebovat. I když by je mohla použít leda k tomu, aby si zkrátila utrpění, neboť tenhle ellon zrovna nevypadal, že by se od ní nechal dobrovolně bodnout!
Ovšem Rúmil se tak snadno odradit nedal. „Však já skupiny této vedu, a proto bych o členech jejích toho co nejvíce znáti měl!“ odůvodnil svůj dotaz.
„Jo? A kde je to Vaše, že o Vaší přítomnosti nebudu ani vědět?!“ připomněla mu sarkasticky.
„Toho změnilo se, když jste mne o dvoření požádala!“
„Už teď toho lituju!“ vyhrkla rozčileně.
„Možná. Však možná pouze sebe litujete. Chápu, že obtížným býti musí jako Adan mezi Eldar dlíti, však toho Vám omluvy nedává, byste života svého jen tak promarnila! Kterak dlouho tu již pobýváte?“
Musela se nejprve zamyslet, než byla schopná odpovědět. „Něco přes dva měsíce...“ odhadovala. Jako kdyby si snad dělala křížky v kalendáři!
„Výborně. A čehožpak jste za dobu tu dokázala?“
Ačkoli tato slova byla pronesena neutrálně, stejně z nich vycítila kritiku. „Co byste dokázal Vy, kdybyste byl skoro pořád zavřený v knihovně?!“ zaprotestovala ihned.
„A pokoušela jste se toho snad změniti? A nebo jste se pouze podřídila a toho činila, čeho Vám nakázáno bylo?“
Zamračila se na něho. Žádný div, že má na tváři tak hlubokou jizvu, nejraději by mu na té druhé vytvořila něco podobného!
„A co mi tak asi jinýho zbývalo?! Měla jsem to snad jít probrat s králem Thranduilem?!“ procedila Lída mezi zuby. Měla co dělat, aby nezačala křičet. Jistě, nemusela se tak snadno vzdát, mohla zkusit bojovat za svá práva, jenže na co by to bylo? Stačil jí ten výprask od Legolase a pár lekcí od jeho otce, aby pochopila, že nejjednodušší pro ni bude se poddat. A teď jí to Rúmil bude vyčítat?!
„S králem? Toho bych Vám zrovna nedoporučoval. Však u prince či Erestora byste nepochybně uspěla,“ poučil ji blahosklonně.
„Nepovídejte!“ Dívka se zhluboka nadechla, aby se trochu uklidnila. „Až na to, že lord Erestor nenávidí lidi a neváhal mi to dát najevo, a Legolase jsem až do svatby nesměla vídat! Tak co jsem měla podle Vás dělat?! Vzpouzet se, přestože jsem věděla, že to k ničemu nebude?!“
Rúmil vyhlížel zaskočeně. „Erestor?“ opakoval nedůvěřivě. „Toť možno není! Vždyť on se... Chci říct, že lordu Elrondovi dlouho věrně sloužil!“
„No, tak možná proto má vůči lidem takovou averzi!“ poznamenala suše.
Rúmil bleskurychle uvěznil její paži v bolestivém sevření. „Máte pro urážek těchto důvodu a nebo pouze bez rozmyslu jste jich pronesla?!“
Pokusila se mu vytrhnout, leč marně.
„Nechte mě být!“ vyjekla na něho podrážděně, v jejím hlase byl kromě zloby patrný i strach. „Lord Elrond se ke mně od začátku chová, jako kdybych měla nějakou odpornou nakažlivou nemoc! Nemůžete očekávat, že si ho za to oblíbím!“
„Dobrá...“ Rúmil poněkud povolil svůj stisk, ale úplně ji nepustil. „Zdá se, že výběru jste vskutku neměla. Však nyní situace se změnilo... Změnilo se též chování Vašeho? Pokoušíte se získat zpět toho, čeho jste se prve z nutnosti vzdala?“
Zmateně se na něho zadívala. „A tím myslíte co?“
„Nezávislosti Vaší přec!“ odvětil jí rázně, jakoby znechucen tím, že na to nepřišla sama. „Tedy přinejmenším jste se takovou jevila, když Vás princ do paláce nesl...“
„Vy!“ vyhrkla pobouřeně. „Vy jste nás viděl, a přesto jste ho nechal, aby mě sem zavlekl?!“
„A pročpak bych mu v tom zbraňovati měl? Nezapomínejte, že on princem jest,“ připomněl jí Rúmil, ale znělo to až příliš lhostejně.
„Nějak mám pocit, že to by Vás ani v nejmenším nezastavilo!“ obvinila ho.
„Budiž...“ připustil. „Já chtěl jsem, by on šťasten byl, toť vše.“
Rúmil už se nezmínil, že během oslav na počest Elanořina příjezdu sledoval Legolase k jezírku a byl tak svědkem jeho němé rozmluvy s Měsícem. Samozřejmě netušil, s čím se mu svěřoval, nicméně z jeho smutného výrazu poznal, že není spokojený, a to ho zarmoutilo.
„To je skvělý, fakt že jo! Takže jste kvůli jeho štěstí obětoval to moje! Legolas musí být rád, že má tak dobrého přítele!“ vyčetla mu trpce.
„My přáteli nejsme!“ ujistil ji hned spěšně. „A provinění svého vůči Vám jsem odčinil, když jsem tehdy v noci o útěku Vašem a Ivanově pomlčel!“
Vykulila oči. „Vy jste o tom věděl?! Ale proč byste...?! Copak nebylo Vaší povinností to ohlásit?!“
„To nejspíše ano. Však já se i něčím jiným než-li povinnostmi řídím. A nyní povězte mi, kterak zručnou se zbraněmi svými jste.“
Rúmil konečně pustil její ruku a netrpělivě čekal na její odpověď.
Zadívala se k zemi. „Moc ne... Glorfindel a Nimloth mě trénovali s lukem a dýkami a pak ještě Legolas... I když ten na to už tolik času neměl...“ dodala lítostivě.
„Nu, na lukostřelbu byste jen stěží kohos lepšího nalezla, však pokud o meč či dýky se jedná, pak Vás učiti mohu. A mezitím jistě i dvoření onoho stihnu...“
Nedůvěřivě si ho přeměřovala. „To myslíte vážně?“
„Ovšem. Jinak bych toho neříkal.“
Byla mu vděčná, že vynechal onu pasáž o tom, jak si dovoluje pochybovat o jeho slovech. Zdálo se, že se liší ve více aspektech než jenom ve svém vzhledu. Pokud to způsobil ten pobyt v Barad-dúru, pak by tam měli všichni Eldar jezdit na prázdniny!
„Ale proč? Proč byste mi teď pomáhal, když celou tu dobu jste pro mě nehnul ani prstem, i když jste k tomu měl příležitost?“ snažila se pochopit jeho motivaci.
Jenže to by nejdřív musela znát jeho minulost a o té jí on rozhodně vyprávět nehodlal.
„Řekněme, že usoudil jsem, že nyní pro to času vhodného jest,“ odvětil stručně a než se nadála, vyhoupl se na svého ryzáka a dal pokyn k odjezdu.
Lída naštvaně stiskla zuby. Tak takhle si představuje to dvoření?! Že ji tam nechá stát uprostřed nádvoří? Zalétla pohledem k Saerosovi, ale ten už seděl na koni a mířil ven z brány. Povšimla si, že její Elros postává poblíž a dokonce ji někdo osedlal a uvázal jí provazovou ohlávku, jenže od svého ctitele očekávala přece jen něco víc než to, že jí nechá připravit klisnu!
Připevnila si toulec a luk na záda a dýku zastrčila za opasek. Poté naštvaně dopochodovala k Rúmilovi, který ze hřbetu svého koně sledoval, jak jeho muži opouští prostranství paláce, a zdálo se, že je mu naprosto jedno, že ona ještě ani nenasedla.
„Nezapomněl jste na něco?!“ obořila se na něho dotčeně.
„A na cožpak, arwenamin?“ opáčil klidně.
„Třeba na mě!“
„Kdepak! Kterak bych jen mohl!“ prohlásil a dřív, než stihla zareagovat, popadl ji a posadil před sebe.
„Takhle jsem to nemyslela!“ ohradila se okamžitě a snažila se seskočit na zem.
On ale ignoroval její protesty a pobídl koně do klusu. Když míjeli Elros, chopil se jejích otěží a přivázal je k...
Lídě v údivu poklesla brada. Přivázal je k sedlu! To bylo poprvé, co zaznamenala, že by nějaký Elda svého koně sedlal!
Rúmila její šokovaný výraz pobavil. „Těžko na koni brašen sedlových míti, když sedla nemáte,“ sdělil jí místo vysvětlení.
Nelíbilo se jí, že je mu akorát pro zábavu. „A na co vy Eldar vůbec potřebujete sedlové brašny?“ ozvala se uštěpačně, aby zamaskovala své rozpaky. „Nějaký to listí na jídlo si přece natrháte na stromech!“
Opět ten temný smích nevěstící nic dobrého. Asi neměla pud sebezáchovy, jinak si neuměla vysvětlit, proč provokuje někoho, jako je on. Jenže si prostě nemohla pomoct.
„Však toho tobě u večeře připomenu!“ přislíbil jí a připojil se ke skupince vojáků, již mezitím dohnali.
Dívka se znepokojením zaznamenala, že jí přestal vykat. Ani jeho blízkost jí na klidu dvakrát nepřidala. Ačkoli se snažila držet si od něho odstup, její tělo co chvíli naráželo do toho jeho. Nechtěně přitom odhalila, že má velmi urostlý hrudník a svalnatá stehna. S novým odhodláním se od něho škrábala pryč.
„Pokud pod kopyty Anorona skončiti chcete, pak v tom pokračujte!“ upozornil ji Rúmil ledabyle.
„Tak mě dejte dolů! Pojedu na svém koni!“ dožadovala se vehementně.
„Vskutku? A já již myslel, že toho nedovedete, když jste tam tak bezradně na nádvoří stála!“ vysmíval se jí nepokrytě.
„Jste si jistý, že jste z Barad-dúru musel prchat? Připadá mi, že Orkové by Vás kvůli Vaší milé povaze snad radši pustili sami!“ vyštěkla na něho a v duchu proklínala Saerose, že měl kdy tak stupidní nápad ji představit Rúmilovi.
„Ještě poznámky jedné takové a vskutku se dolů dostanete! Však zamlouvati se Vám toho věru nebude!“ zavrčel ten ellon varovně.
„Vyhrožujete mi? Jak patetický! Oba dva víme, že byste si něco takového nedovo-“
Lída už svá slova nedořekla, neboť v tu chvíli ji Rúmil nevybíravě popadl za kabát a prostě ji strhl z koně. Zůstala bezmocně viset ve vzduchu a byla tak šokovaná, že ze sebe nevypravila ani hlásku.
„Já naneštěstí pro Vás názoru tohoto nesdílím...“ procedil temně. „Tak kampak to bude, tarien (princezno)? Stále ještě dolů jíti toužíte?“
„Vy jeden - !“ vyjekla rozzuřeně, ale když trochu povolil své sevření, raději opět zmlkla.
„Ano? Já bedlivě Vám naslouchám, arwenamin!“
„Tohle Vám jen tak neprojde!“ vypravila ze sebe. Nervózně sledovala Anoronova kopyta, jež se míhala jen kousek od ní a hrůzou téměř nedýchala.
„Skutečně? A čehožpak učiniti hodláte?“ otázal se skoro zvědavě. „Snad na souboj mne vyzvati? Však já zapomněl... Vy přec zbraněmi krom jazyku svého nevládnete! Tedy snad všeho Legolasovi vyjevíte? Aj, hlava má děravá! Vždyť on s Vámi hovořiti odmítá! Tak potom tu ještě král Thranduil zbývá... Ovšem udivilo by mě, kdybyste u něho zastání nalezla! Jste slabá... neschopná... a zcela sama! Zdalipak ještě vůbec komus na Vás záleží?“
Dívka pocítila nezvladatelný příval vzteku, který zcela přehlušil hlas jejího rozumu i její strach.
„Jste zlý,“ oznámila mu překvapivě vyrovnaným tónem. „Zlý a odporný. Tak nešťastný, že musíte ubližovat všem kolem sebe. Máte pravdu, jsem teď sama, ale co Vy, hm? Postrádal Vás vůbec někdo, když jste hnil v Barad-dúru? Možná, že Vaši blízcí byli naopak rádi, že se Vás zbavili. Proč by se jinak ani nepokusili Vás osvobodit? Skrýváte se za svou maskou... jako nějaký zbabělec! Těžko se bojuje proti něčemu, co nemůžete zasáhnout mečem, co?!“
Ani nevěděla, jakou reakci od něho vlastně očekávala, ale rozhodně to nebylo zlověstné mlčení. Teď už mě asi doopravdy pustí! blesklo jí hlavou jen zlomek sekundy předtím, než to skutečně udělal.