XLIV. kapitola

    Lída se nervózně usadila na židli a chabě se pousmála na ellona stojícího opodál. Pomalu začínala litovat svého předsevzetí a to od jeho učinění neuběhlo ještě ani čtvrt hodiny...

Poté, co zanechala Erestora v síni s Finrodem, se vydala do prostor vyhrazených pro léčitele. Nijak zvlášť se jí tam nechtělo, jenže její rána dosud nepřestala krvácet a bodavá bolest, která jí co chvíli projížděla rukou, se také ignorovala čím dál obtížněji. Navíc byla nucena uznat, že má její učitel pravdu. Musí si tu vybojovat své místo... Musí se naučit postarat sama o sebe a nespoléhat jen na Legolase. A ona se rozhodla, že je nejvyšší čas se do toho pustit. Jako první krok si stanovila, že se nechá ošetřit a při té příležitosti se rovnou zeptá, jestli by pro ni neměli nějakou práci, teď, když Nimloth odjela. Kdo ví? Třeba zjistí, že má pro péči o bylinky talent...

Takhle odhodlaná byla aspoň zpočátku, když rázně kráčela chodbou do léčitelského křídla, a odmítala si byť jen připustit možnost, že by její rána opravdu vyžadovala šití. Jakmile však dorazila na místo a střetla léčitele, jenž měl zrovna službu, její optimismus se poněkud vytratil. Ne, že by se k ní choval vyloženě hrubě, ale už jen ten pohled, který na ni vrhnul, zatímco mu vysvětlovala, co se jí vlastně přihodilo, jí bohatě stačil. Nicméně se snažila chovat i nadále přátelsky a předstírat, že vůbec nic nemístného nezaznamenala.

Jeho další slova však už ignorovat nešla. „Nu... Možná bych nejprve s princem Legolasem o tomto promluviti měl...“ poznamenal přezíravě, jako kdyby před sebou měl malé dítě, které není svéprávné. A co víc, otočil se k ní zády a klidně pokračoval v drcení bylinek v kamenném hmoždíři, což byla činnost, ze které ho prve vyrušila.

Dívka se zamračila. Takovéto přijetí opravdu nečekala! Nepředpokládala, že se k ní budou chovat jako k nějaké princezně, avšak ani to, že bude takhle přehlížena!

„Jak se jmenujete?“ zeptala se neutrálně, neboť tušila, že hněvem by tu beztak ničeho nedosáhla a navíc jí nepřipadalo rozumné se hádat s někým, kdo má k dispozici množství ostrých nástrojů a nepochybně i spoustu nebezpečných bylin.

„Saeros, arwenamin (Saeros, paní má),“ řekl stručně, aniž by vzhlédl od své práce.

„Dobrá, Saerosi... Povězte mi, prosím... Asi jsem se spletla, ale myslela jsem, že jsem tu správně u léčitelů...“

To konečně upoutalo jeho pozornost. „Zajisté,“ odvětil s lehce zmateným výrazem.

Spokojeně přikývla, jako kdyby právě potvrdil její podezření. „Tak proč chcete mluvit s mým manželem? Nepoznáte sám, že potřebuju ošetřit?“

Saeros měl dost slušnosti, aby se aspoň začervenal. „Zajisté... Však on by nepochybně zpraven býti měl...“ vypravil ze sebe s obtížemi, jeho předchozí arogantní chování náhle totam.

Lída se na něho překvapeně zadívala. Ačkoli se věk u Eldar odhadoval dost obtížně, u tohoto ellona bylo zjevné, že je ještě poměrně mladý, a jeho štíhlá postava prozrazovala, že zřejmě tráví víc času u svého hmoždíře než-li na cvičišti se zbraní v ruce. Byl oděný do jednoduché světle modré róby prosté jakýchkoli ozdob, dlouhé plavé vlasy měl stažené z tváře a spletené do jediného silného copu, tmavé oči plné obav.

„Saerosi... Legolas o tomhle ví, poslal mě sem,“ sdělila mu o něco mírnějším tónem. „Pokud mi nevěříte, tak se ho můžete osobně zeptat, ale nejdřív mě prosím ošetřete.“

Dotyčný ellon se zatvářil ještě úzkostlivěji než předtím. „Ošetřiti... jistě... Však já...“ Plaše těkal očima po místnosti a důsledně se přitom vyhýbal těm jejím. „Možná bych snad raději pro léčitele vrchního dojíti měl... On zkušeností větších má...“

To ji znepokojilo. „Copak je to tak vážné? Vždyť je to jen řezná rána. Stačí to akorát vyčistit a ovázat, ne?“

Saeros mlčel, hlavu skloněnou k zemi.

„Je to tak, ne? Vždyť to není ani příliš hluboké, jen to trochu bolí...“

Už se ani nesnažila skrývat své obavy. Je možné, že je její stav vážnější, než se domnívala? Co když kvůli tomu přijde o ruku? Hořce zalitovala, že tu teď není Nimloth. Její jemná a starostlivá péče by se jí moc hodila... V duchu si vzápětí vynadala. Copak se ani na chvíli neobejde bez něčí pomoci? Je opravdu tak neschopná? Ve svém světě žila sama v malém bytě, dokázala si nakoupit, uvařit a vyprat, včas platila účty a nikdy nechodila pozdě do práce a rozhodně nebyla na nikom závislá. Co se to s ní tady stalo? Kvůli pohodlí obětovala svou svobodnou vůli a nechala se hýčkat a opečovávat, jako kdyby opravdu nebyla ničím víc než malým děckem. Jistě, bylo to tak mnohem jednodušší, ale kam se poděla její sebeúcta? Když se na sebe podívala, byla znechucená osobou, která se z ní za tak krátkou dobu stala. Slaboch... Není nic víc než slaboch... Stačí pár hezkých slov a dárků a ona bez odporu udělá vše, co si Legolas přeje. Žádný div, že ji pak nikdo nebere vážně. Žádný div, že už o ni ztratil zájem, vždyť každá hračka jednou omrzí a ona pro něho nic víc neznamenala. Tolik by si potřebovala s někým promluvit... s Nimloth... nebo s Glorfindelem... Ale po jejich odjezdu jí nezbyl už nikdo, komu by se mohla svěřit se svým trápením. Zamrzelo ji, že si Nimloth ani nenašla čas, aby se s ní rozloučila, nicméně chápala, že měla ráno zřejmě úplně jiné starosti. Najednou se cítila strašně unavená... Nejraději by se zavřela do komnat, které pro ni Erestor nechal připravit, a prospala zbytek dne... nebo klidně i zbytek týdne, beztak ji nikdo postrádat nebude. Jenomže to by ji nejdřív musel Saeros ošetřit...

S novým odhodláním se na něho zadívala. „Dobře... Pokud se o to nemůžete postarat Vy, mohl byste sehnat někoho, kdo to zvládne?“¨

„Čehožpak kdo nezvládne?“ ozvalo se znenadání ode dveří a Lída si tiše povzdechla. Ten nesmlouvavý hlas mohl patřit jedině jejímu učiteli a ona tolik doufala, že to tu stihne vyřídit, než se opět objeví. Nicméně si musela přiznat, že zatím se moc daleko nedostala...

„Heru Erestor (Lorde Erestore)...“ Saeros se uctivě poklonil a vypadal ještě zkroušeněji než předtím. „Já velice se omlouvám... Lady Lidianna sem přišla a já...“ Mladý ellon se zdrceně odmlčel.

„Ano?“ pobídl ho Erestor netrpělivě. Na takovéhle zdržování neměl vůbec náladu. Potřeboval se jen ujistit, že se té dívce dostalo odpovídajícího ošetření, a pak hodlal ihned vyhledat krále Thranduila a požádat ho, aby ho uvolnil ze svých služeb.

Saeros opět zahanbeně sklonil hlavu. „Já obávám se, že zkušenosti mé péči o Edain nezahrnují, lorde Erestore. Co když byliny, jež použiji, pouze stavu její zhorší?“

Lídě se ulevilo, když se dozvěděla pravý důvod jeho váhání, ale Erestora podobné výmluvy očividně nezajímaly.

„Saerosi, já nemyslím, že by rody Edain a Eldar natolik odlišné byly, tedy alespoň po stránce anatomické nikoliv. Postupuj, jako kdybys před sebou jednoho z rodu našeho měl. Lady Lidianně jistě více otálení tvé než-li ošetření uškodí.“

Léčitel pokorně přikývl a konečně přistoupil k Lidianně a opatrně prozkoumal její ruku. Pak vrhnul kradmý pohled na Erestora a když zjistil, že ten ho stále ještě s přísným výrazem sleduje, rychle se vydal pro léčivou sůl běžně užívanou jako dezinfekce. Připravil slabý roztok a kusem plátna, který do něj namočil, jemně vyčistil poraněné místo. K jeho úlevě se ta dívka zdržela jakýchkoli protestů, i když pevně semknuté rty a sevřená pěst druhé ruky dokazovaly, že jí to zrovna příjemné není. Jakmile omyl všechnu krev a mohl si ránu lépe prohlédnout, usoudil, že se nevyhne ještě horší proceduře. Jen si nebyl jistý, jak jí tu nepříznivou zprávu sdělit.

„A čehožpak se nyní děje?“ vyštěkl Erestor, když viděl, že Saeros opět stojí bez hnutí.

„Já obávám se, že zde šití zapotřebí bude...“ zamumlal mladý léčitel nešťastně.

„Tak? A proč se do toho tedy nepustíš? Neříkej, že nitě navléknouti neumíš!“

Lída si všimla, jak Saeros zaťal zuby, a pocítila k němu nečekané sympatie.

„Lorde Erestore, já oceňuju Váš zájem, ale zdá se, že máte spíše naspěch a já bych Vás nerada déle zdržovala. Jsem si jistá, že Saeros se o mě dobře postará, přece jen je to léčitel a ví, co dělat.“

Rádce si znechuceně odfrkl. „Kdyby on věděl, čeho činiti, pak by toho již učinil!“ Popošel k oknu a zadumaně se zahleděl ven. Nepamatoval si, že by ho někdy tak příšerně bolela hlava, ani když dříve vedl celodenní jednání s trpaslíky. Ovšem ani ta nebyla duševně natolik náročná jako rozhovor, který měl s Finrodem před chvílí v síni. Ne, že by trval dlouho.. to ne... Pár slovy dokázal během několika okamžiků zničit vše, co mezi nimi kdy bylo... Ironicky se ušklíbl. Očividně jeho schopnosti řečníka nijak neutrpěly nedostatkem cviku. Stále nemohl zapomenout Finrodův dotčený výraz, když mu potvrdil, že si opravdu myslí, že jeho zájem byl pouhý kalkul. Tmavovlasý kapitán otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale ihned je zase zavřel a jen nevěřícně potřásl hlavou.

´Namaarie, Erestor (Sbohem, Erestore),´ rozloučil se krátce, než se otočil k odchodu.

Erestor měl silné nutkání ho zastavit, požádat ho o odpuštění, vysvětlit mu, že nic z toho nemyslel vážně, že má pouze strach... Avšak nic z toho neudělal. Pouze tam stál a díval se, jak jeho přítel mizí z jeho života.

„Zatraceně!“ procedil tiše mezi zuby.

Věděl, co by teď potřeboval... Uchýlit se do své pracovny a důkladně prozkoumat zásobu dobrého vína, kterou tam měl. Jenže tušil, že tentokrát by tam žádnou úlevu nenalezl. Ne potom, co v ní strávil tolik času s Finrodem. Prožili spolu mnoho příjemných chvil a to vše bylo nyní nenávratně pryč. Je na sebe pyšný? Jeho život teď přece bude bezpečnější a jednodušší... Jenže také mnohem prázdnější... Je tohle opravdu to, co si tolik přál? Vybavil si jejich společné chvilky... když ho Finrod učil bojovat... když ho uklidňoval poté, co obdržel dopis od lorda Elronda, kterým mu nakazoval zůstat v Mirkwoodu... když spolu v jeho komnatách nesčetněkrát hráli šachy natažení na kožešinové předložce před krbem... když ho Finrod utěšoval potom, co přišel o svého Glorfindela... když ho ve vinném sklípku políbil...

Tolik vzpomínek... A to bylo také to jediné, co mu po něm zbylo... Zahnal ho stejně, jako jeho otec zahnal tenkrát jeho. Jejich motivy byly sice odlišné, nicméně skutečností zůstávalo, že se opět ocitnul sám.

Náhle cosi upoutalo jeho pozornost. Od lesa se k paláci blížil jezdec na černém koni a jeho bystré oči v něm bez obtíží rozpoznaly krále Thranduila. Avšak něco tu nesedělo...

Zamyšleně svraštěl obočí, když se snažil přijít na důvod svého znepokojení. Jakmile ten ellon zastavil a značně neobratně sesedl, uvědomil si to. Byla to králova nezvyklá strnulost, která ho prve vytrhla z jeho zamyšlení. Jako kdyby byl zraněný a snažil se pohybovat tak, aby si ještě více neublížil... Zamračil se. Nechápal, jak by v jejich malém izolovaném světě mohl přijít k nějaké úhoně. Ovšem podle toho, jak ztěžka kráčel k bráně, se zdálo, že se mu to i přesto nějak podařilo.

„Saerosi, hleď, bys lady Lidiannu co nejdříve ošetřil, možná služeb tvých vbrzku znovu zapotřebí bude!“ přikázal mu briskně a spěšně se vydal ke královým komnatám.

Kupodivu tam dorazil jako první, a tak se opřel o zábradlí a se zájmem sledoval, jak Thranduil pomalu vchází do síně a ještě pomaleji zdolává schody nahoru. Byl na něho strašlivý pohled. Část vlasů měl ztmavlou zasychající krví, jeho oblečení bylo místy značně potrhané a ušpiněné, přes tvář se mu táhl dlouhý šrám a jeho pravé předloktí zdobila ošklivě vyhlížející rána. Víc Erestor z té vzdálenosti rozeznat nedokázal, nicméně si pomyslel, že takhle by ho nezřídili ani Glorfindel s Gildorem, kdyby se do něho pustili najednou.

„Haranamin (Králi můj)?“ zvolal tlumeně, aby na sebe upozornil.

Thranduil k němu vzhlédl a jemu až zatrnulo, když spatřil jeho bolestí staženou tvář.

„Erestore... ať potřebuješ čehokoliv, jsem si jist, že toho posečkati může!“ vypravil ze sebe přerývaně, načež ho lhostejně minul a vešel do svých komnat.

Erestor mu nedal ani příležitost, aby za sebou zavřel dveře, a hned ho tam následoval.

„Dovolte mi léčitele přivolati, haranamin...“ navrhnul, ale Thranduil to okamžitě odmítl.

„N´uma (Ne). Ošetření mi netřeba, věz, že jsem již ran horších v životě svém utržil,“ ubezpečil ho, než opatrně usedl za stůl do křesla.

Rádce mu pohotově podal pohár s vínem a on ho s vděčným výrazem naráz vyprázdnil. Pak znaveně zavřel oči a kdyby nebyl jedním z Eldar, domníval by se Erestor, že snad usnul.

„Mani marte a´ lle, haran Thranduil (Čehožpak se Vám přihodilo, králi Thranduile)?“ nedovedl se ubránit zvědavosti.

Král hned neodpověděl. Sám se ještě docela nevzpamatoval z událostí posledních hodin a nebyl si ani jistý, jestli o nich chce někomu vyprávět. To, že jako hlupák vběhl přímo do pasti, nepovažoval za něco, čím by se mohl chlubit.

„Syn můj se dosud nenavrátil?“ otázal se namísto toho a když Erestor zamítavě zavrtěl hlavou, zachmuřil se.

„Já doufal, že názoru svého přec jen změnil. Když naposledy jej viděl jsem, on se na hřbetě Celebra stěží držel...“ pronesl téměř ustaraně.

„A čehožpak se jemu stalo?“ zjišťoval Erestor podezřívavě. Podle toho, co mu Lidianna prozradila, se princ doslechl o jejím pobytu v králových komnatách a došel k jednoznačnému závěru. Je možné, že by se kvůli tomu rozhodl počíhat si na svého otce a vyřídit si to s ním? Ne, že by pochyboval o jeho odvaze, ovšem představa něčeho takového mu připadala dost absurdní.

„Nu, řekněme, že nehody drobné jsme měli..“ řekl nakonec král vyhýbavě.

„Bezpochyby...“ zamumlal Erestor, ale více nenaléhal. Věděl, že by to stejně nemělo smysl. Spíš si dělal starosti o Legolase. Pokud se opravdu utkal se svým otcem, jak tomu zatím vše nasvědčovalo, a prohrál, pak se jistě v nejbližších dnech v paláci neukáže. A když vzal v úvahu, v jakém stavu se teď asi nalézá, když sám Thranduil vypadá jako spráskaný pes, neubránil se obavám.

„Haran Thranduil (Králi Thranduile)... Nemělo by se hlídek vyslati, by jej nalezli? Jistě ošetření naléhavě jemu zapotřebí jest...“

Thranduil se ani nenamáhal otevřít oči. „Toho netřeba, Erestore. On v pořádku bude,“ zavrhl bez rozmýšlení i tento jeho návrh. „Nyní, pokud zde již ničeho neodkladného není, bych ocenil, kdybys mne o samotě zanechal.“

„Haran Thranduil – “ začal Erestor neodbytně, jen aby byl vzápětí zmražen královým pohledem a ještě chladnějšími slovy.

„Neodkladného, Erestore! Toho znamená, že pokud nám mezitím kdos války nevyhlásil, pak bys urychleně komnat mých opustiti měl!“

Rádce se zamračil. „Manke lle merna (Kterak si přejete),“ procedil mezi zuby a s důstojností sobě vlastní se odklidil na chodbu. Za ty yény, které strávil v Thranduilových službách, si mezitím na podobné zacházení zvykl natolik, že už ani nepociťoval nutkání za sebou vší silou přibouchnout dveře. Možná kdyby se mezi nimi náhodou nacházela králova hlava, tak by ještě změnil názor, ale takhle je akorát tiše zavřel a pak se opřel o stěnu a rychle zvažoval co dál.

Poté, co Thranduil zavrhnul jakékoli pátrání po svém synovi, by nebylo příliš moudré jednat proti jeho výslovnému přání. Tedy přinejmenším ne oficiálně... Avšak kdo by byl ochoten se vypravit po princových stopách a riskovat tak hněv nejen jeho ale i samotného krále, v případě, že ten by se o této neposlušnosti dozvěděl?

Co se jeho týkalo, ani z jednoho si těžkou hlavu nedělal, nicméně bylo nad Eärendilovu hvězdu jasnější, že by dokázal vystopovat leda tak olifanta a to by ještě musel být pořádně vzrostlý! Nemluvě o tom, že na koni už také delší dobu neseděl... a nepochyboval o tom, že jisté partie jeho těla by mu to více než ochotně připomněly.

Kdyby tu tak Glorfindel byl! zalitoval rozhodně ne poprvé. Ten by prince bez potíží našel a hravě by zvládl čelit i jeho případné zlobě. Jenže kde tomu byl v tuhle chvíli konec!

Pravda... byl tu ještě jeden ellon, který by se toho úkolu mohl zhostit...

Erestor se zamyšleně kousl do spodního rtu. Nebyl si jistý, jestli je to zrovna dobrý nápad... Vlastně čím déle o tom přemítal, tím více se obával, že se chystá udělat velkou chybu. Jenže v onu chvíli žádné jiné východisko neviděl. Samozřejmě také mohl na celou tu věc zapomenout, ale dopředu věděl, že by se mu to nepodařilo. Jako Legolasův učitel měl poměrně dost příležitostí ho blíže poznat a třebaže musel občas sáhnout k trestům, aby ho přiměl k disciplíně, stejně si ho velmi oblíbil. Možná za to mohla i skutečnost, že s ním Thranduil trávil tak málo času, bolestná připomínka toho, jak i jeho otec zanedbával. Ovšem tam také veškerá podobnost končila, neboť Legolas byl nejen talentovaným diplomatem, ale především rozeným bojovníkem. V určitém smyslu v něm Erestor viděl sám sebe, takového, jakým měl být, aby na něho mohl být otec pyšný... Takového, jakým až příliš dobře věděl, že nikdy nebude. A už jen kvůli tomu nemohl nechat Legolase na holičkách.

Odhodlaně vyšel z paláce a chystal se zamířit do ubytovny vojáků, když před stájemi zahlédl přesně toho, koho hledal. K jeho nelibosti však dotyčný ellon zrovna nasedal na koně a podle objemných sedlových brašen se nezdálo, že půjde pouze o malou vyjížďku.

„Finrod, feitha (Finrode, počkej)!“ zavolal na něho, neboť kapitán vypadal, že ho vůbec nevezme na vědomí a bez jediného slova zmizí.

„Uma, turnar Erestor? Naa rashwe (Ano, rádče Erestore? Nějaké potíže)?“ opáčil Finrod chladně, ale v tu chvíli byl Erestor i za to vděčný, neboť jeho největší obavou bylo, že ho bude zcela ignorovat. A po tom všem, co mu řekl, by se tomu ani nedivil.

Spěšně přistoupil až k němu a trochu se zamračil, když se Finrod ani neobtěžoval sesednout. Nicméně se nemínil nechat takovou maličkostí odradit.

„Ty odjíždíš?“ vyhrkl bez rozmýšlení a okamžitě by si za to nejraději nafackoval. Nic hloupějšího opravdu říct nemohl!

Podle kapitánova výrazu bylo zřejmé, že ho napadlo totéž. „Již se toho tak jeví, turnar Erestor. Zastavil jste mne jen proto, byste se mne na toto optal?“

Kdyby šlo o odlišnou situaci, musel by Erestor obdivovat jízlivý tón, který u něho nikdy předtím nezaregistroval, takto se jen zhluboka nadechl, aby neodpověděl v podobném duchu.

„Nikoliv. Já... prosby mám...“ vypravil ze sebe zdráhavě. Nepamatoval si, že by se někdy ve Finrodově společnosti cítil tak zranitelně. Ovšem také ho nikdy o nic nežádal krátce nato, co ho skoro poslal do Mordoru.

Finrod se pousmál, ale v tom gestu žádné veselí nebylo, jen hořkost. „Vskutku? A Vy samozřejmě očekáváte, že ji bez otálení vyplním, není-liž pravda?“

„Ovšemže ne...“ zaprotestoval Erestor chabě. „Já plně si vědom jsem, že práva tebe o cokoliv žádati nemám...  Však záležitost tato velice závažnou jest...“ dodal na svou obhajobu.

„A proč soudíte, že záležitost, jež Vám závažnou se jeví, se též takto mně jeviti bude, turnar Erestor?“

Ten se jen stěží zdržel hlasitého zaklení. Takhle zatvrzelý by nebyl snad ani Sauron, kdyby ho žádal o zapůjčení prstenu! Navenek se však stále snažil zůstat klidný. „Já toho nesoudím. Já pouze tebe žádám, bys mě vyslechl. A poté si závěru svého sám učiň.“

Erestor už si pomalu začínal zoufat. Finrodovo vytrvalé používání titulu a neosobní vykání nebyly dvakrát povzbudivé, až si říkal, jestli by neměl radši hned odejít, než se ještě více zesměšní. Beztak nebylo příliš pravděpodobné, že mu vyhoví. Jenže ať se mu to líbilo nebo ne, byl jeho jedinou možností, jak princi pomoci, a tak tvrdohlavě setrvával na místě s hlavou hrdě vztyčenou.

Kapitán chvíli mlčel, jako kdyby přemítal o jeho slovech, a po celou tu dobu nespustil oči z jeho tváře. Stále se nemohl rozhodnout, jestli má Erestor tolik odvahy, když si ho troufá oslovit s nějakou žádostí, a nebo je jen natolik otrlý a bezcitný, že si ani nepřipouští, že teď na to zrovna není ta nejvhodnější doba. Ať tak či onak bylo zřejmé, že se přihodilo něco mimořádného. Proto nakonec přikývl. „Nu, dobrá, mluv. Zdá se, že se vskutku o cos vážného jedná, když za mnou jsi přišel...“

Erestor povzbuzený jeho reakcí ihned o překot spustil, jako kdyby se bál, že si ho Finrod ani nevyslechne až do konce a odjede.

„Princ Legolas zranění vážných utrpěl a nyní se kdesi v lesích nachází. Já tebe bych požádati chtěl, bys jeho nalezl a do paláce dopravil, by o něho postaráno býti mohlo.“

Kapitán se zatvářil překvapeně. „O tomto se král Thranduil nezmínil, když jej na nádvoří jsem střetl...“ poznamenal zadumaně.

„Proč by také měl?“ opáčil Erestor nabroušeně. „Přece se chlubiti nebude, že syna svého jediného zbil! I když dle vzhledu jeho mu toho princ mnoho dlužen nezůstal!“ dodal se zadostiučiněním.

Finrod na něho chvíli nevěřícně zíral, jako kdyby se znenadání změnil na ohnivého balroga a snažil se ho přesvědčit, že nechtěl v Gondolinu nikomu ublížit, nicméně zakrátko se vzpamatoval.

„Dobrá tedy... Já po něm se poohlédnu, však nejprve prozraď mi, pročpak právě mne jsi tímto pověřil. A nepovídej, že ve schopnosti vojáků mých důvěry nemáš.“

Erestorova radost z toho, že Finrod souhlasil, se okamžitě vytratila. Mohl předvídat, že to nepůjde až tak snadno. Hlavně si teď musel dát dobrý pozor na to, co odpoví, jinak hrozilo, že si to Finrod ještě rozmyslí.

„O vojácích tvých pochybností nemám, však pod velením mým nejsou, bych jim úkolů zadávati mohl...“ odvětil vyhýbavě leč pevně.

Kapitán zamítavě zavrtěl hlavou. „Já obávám se, že toho znovu zkusiti musiti budeš, Erestore. Možná u kohos jiného by toho tobě prošlo, však zapomínáš, že já tebe lépe než ostatní znám. A pokud paměť mi dobře slouží, tys přímo mne o službu tuto požádal, nikoliv o vyslání vojáků, již by úkolu tohoto splnili. Takže buď mi nyní pravdy vyjevíš a nebo s pomocí mou nepočítej!“

Erestor dokázal poznat, kdy prohrál, a tohle byl právě jeden z těch výjimečných okamžiků. Rozhodl se raději déle nepokoušet Finrodovu trpělivost.

„Věc se má tak, že král důvodu neviděl, proč by po Legolasovi pátráno býti mělo...“ vysvětlil situaci tak stručně, jak jen to bylo možné.

Ovšem opět jednou podcenil bystrost svého přítele. „Tedy výpravy této tvé proti vůli krále chystáno jest?“ shrnul zřejmý závěr, který Erestor takticky nechal nevyřčený.

„Nu, pokud na to takto nahlížíš, pak by se toho tak vskutku jeviti mohlo, však...“ Erestor se to pokoušel ihned zamluvit, ale jediný Finrodův varovný pohled stačil k tomu, aby toho okamžitě nechal. „Tedy vlastně ano... Však já bych tebe o to nežádal, kdybych důvodu neměl o bezpečí prince pochybovati.“

Zdrceně sklonil hlavu. Byl si jistý, že nyní se mu kapitán vysměje a nebo ho rovnou obviní z toho, že ho chtěl úmyslně dostat do potíží. Ale on kupodivu neudělal ani jedno.

Místo toho zklamaně potřásl hlavou. „Toto konečně jako pravda celá zní, Erestore. A kdybys mi toho přímo sdělil, já nemusel tu času svého výslechem zbytečně marniti. Však upokojiti tebe mohu, že prince v pořádku do paláce dopravím. Správným by nebylo, by on za neupřímnost tvou pykal!“ A aniž by se s ním jakkoli rozloučil, pobídl svého koně a tryskem opustil nádvoří.

Erestor se za ním bez hnutí díval. Jediné, co ho poněkud uklidňovalo, byl Finrodův slib, že prince přiveze zpátky... Přesto se nemohl zbavit pocitu, že ho už nikdy neuvidí.

Saeros dokončil poslední steh a než postižené místo překryl obvazy, celou tu úhlednou řádku důkladně potřel hojivou mastí. Pak ještě pečlivě zkontroloval, jestli nikde skrz obinadlo neprosakuje krev, což by značilo, že některý ze stehů nebyl řádně utažený, a když s uspokojením nic takového nezaznamenal, vzhlédl do Lidianniných zelených očí, které ho pozorně sledovaly.

Když začal se šitím, dívka zprvu bázlivě odvracela pohled, ale jakmile zjistila, že to až na lehké cukání a tahání vůbec nebolí, se zájmem pozorovala toho ellona při práci. Nutno říct, že jakmile se mladý léčitel zbavil obav z ošetřování Edain a poté, co Erestor opustil místnost, jeho nervozita se vytratila a veškeré jeho úkony byly sebejisté a precizní.

„Diola lle (Děkuji Vám),“ poděkovala mu a zkusmo pokrčila ruku. Musela uznat, že se cítí mnohem lépe, když už nemá před očima všechnu tu krev. Nemluvě o tom, že sůl, kterou Saeros prve použil na vyčištění rány, měla zřejmě umrtvující účinky, za což byla nemálo vděčná.

„Ta nae saesamin (Bylo mi potěšením),“ odvětil léčitel zdvořile. „Prozatím by tohoto postačiti mělo. Pokud Vy ničeho nenamítáte, pak bych se večer zastavil, bych se ubezpečil, že se Vám do rány přec jen infekce nedostalo.“

„To je od Vás moc laskavé, Saerosi. Ale možná by bylo lepší, kdybych se zastavila tady. Já...“ Lída sklonila hlavu, aby si nevšiml ruměnce, který jí zbarvil tváře. „Přestěhovala jsem se dnes do nových komnat a obávám se, že si ještě nejsem úplně jistá, kde přesně se nachází...“ vysvětlovala tiše.

Pokud to Saerosovi připadalo divné, nedal to na sobě znát. „Já myslím, že jich nalézti dokáži, arwen Lidianna (lady Lidianno),“ pousmál se shovívavě.

Nato se zvedl a přešel k velké dřevěné truhle, z níž po chvilce přehrabování vytáhl plátěný pytlík, který jí podal.

„Směs tuto komorné své dejte, by Vám z ní čaje uvařila,“ poučil ji. „Bezpochyby Vám vhod přijde, až účinek solí odezní.“

Lída ho s poděkováním přijala a poté, co se krátce rozloučila, vypravila se do knihovny v naději, že v ní nalezne Erestora. Doufala, že jí poradí, komu ty bylinky předat. Určitě by jí to dokázal říct i Saeros, jenže se jí nechtělo vysvětlovat, proč nemá žádnou služebnou. Ačkoli ji Legolas několikrát pobízel, ať si osobně nějakou elleth vybere, ona nebyla zvyklá, aby kolem ní někdo pobíhal, navíc se jí líbilo soukromí, které spolu sdíleli, a tak pokaždé odmítla. Teď své umíněnosti poněkud litovala. Ne, že by najednou potřebovala opečovávat, to v žádném případě, nicméně něčí společnost by nyní uvítala.

Povzdechla si. Kdo mohl předvídat, že to takhle skončí?

Aniž by se zastavila, pootevřela pytlíček od Saerose a zvědavě k němu přičichla. Okamžitě ji uvítala omamná vůně bylinek, z nichž po čichu nedokázala určit ani jednu. Tolik k jejímu skrytému talentu bylinářky! ušklíbla se v duchu, přičemž si uvědomila, že se úplně zapomněla zeptat Saerose ohledně nějaké práce pro ni. Skoro se otočila, aby to hned napravila, ale pak si řekla, že ho raději nebude déle zdržovat. Vždyť se za ní večer stejně zastaví, tak to do té doby může ještě počkat.

Trochu se jí ulevilo, že se tam teď nemusí vracet, a bez dalšího otálení vyšla na nádvoří. Mezitím se už v paláci a jeho blízkém okolí vyznala natolik dobře, že ani nezvedla hlavu, aby se dívala na cestu, a plně se soustředila na zavazování tkanice pytlíčku. Když znenadání do někoho narazila, vylekalo ji to tak, že vyjekla a div že ty zázračné bylinky neupustila na zem. Možná by podobný osud hrozil i jí, kdyby pohotové paže nesevřely její ramena a neustálily ji.

Na kratičký okamžik se nechala unést pošetilou představou, že je to Legolas... Že ji nakonec přece jen nedokázal opustit, že se k ní vrátil a vše bude jako dřív... Nicméně její snění nemělo dlouhého trvání. K tomu, aby odhalila identitu dotyčného, ani nepotřebovala vzhlédnout až k jeho tváři, stačil jí jediný pohled na jeho černý oděv.

„Amin hiraetha, heru Erestor (Odpusťte, lorde Erestore)...“ hlesla, ne bez zklamání a očekávala, že se jí dostane ostrého pokárání za její nepozornost.

K jejímu překvapení však Erestor pouze přikývl. „N´dela no´ta, Lidianna (Netrap se tím, Lidianno),“ odvětil tiše a bylo zřejmě, že je duchem zcela nepřítomen.

Jeho oči ani na chvilku nesklouzly k ní, upíraly se směrem k lesu, jako kdyby někoho vyhlížely... A ona měla celkem dobrou představu koho tak asi.

„Nikerym Finrod entuluva (Vrátí se kapitán Finrod)?“ zeptala se starostlivě.

„Amin caela n´noa (Toho netuším)...“ řekl téměř lhostejným tónem a konečně se na ni zadíval. „Zdá se, že Saeros přec jen práce své odvedl...“ poznamenal, když zaznamenal její obvaz.

„Ano... Dokonce mi dal i nějaké bylinky proti bolesti...“ začala váhavě, avšak dál se nedostala.

„Výborně,“ zamumlal Erestor, myslí už zase jinde a bez dalšího slova zamířil do paláce. Rozhodl se, že přece jen zkusí najít útočiště ve své pracovně a poháru vína. A když bude mít štěstí, bude už zítra králi lépe a on si s ním bude moct promluvit o svém odchodu. Jeho předchozí rozhovor s Finrodem ho akorát utvrdil v přesvědčení, že tu pro ně oba není v Eryn Lasgalen dost místa. A on tu nemínil zůstat jen proto, aby zjistil, jestli se Finrod ještě ukáže nebo ne!

Jeho krok byl tak rázný, že si dívka netroufla ho zastavit, pouze se za ním se smíšenými pocity dívala. Bylo zřejmé, že ho ta roztržka s kapitánem zasáhla víc, než by si byl ochoten přiznat. Zřejmě potřeboval nějaký čas o samotě, aby to dokázal překonat. Jenže jí teď nezbývalo nic jiného, než požádat o pomoc někoho ze služebných, což bylo něco, čemu se chtěla vyhnout. Připadala si už takhle dost zranitelná i bez toho, aby prozrazovala někomu cizímu, jak bezradná ve skutečnosti je. Nepochybovala o tom, že do večera by se kvůli tomu stala terčem posměchu. Opravdu výtečná princezna, když ani nemá ponětí, kde jsou její pokoje, nemá komornou a teď už ani manžela!

Zarazila se. Co ji tu vlastně drží? Vybavila se jí Erestorova slova o tom, že by ráda zbaběle utekla od všech svých problémů. Možná, že měl pravdu, ale kdo mu dal právo ji kritizovat? Všechny ty jeho rady o tom, jak si má najít svou vlastní cestu! Vždyť si šla svou vlastní cestou a byla celkem spokojená, než narazila na Legolase, který obrátil celý její dosavadní život vzhůru nohama! Od té doby nedělala nic jiného, než že se snažila přizpůsobit životu Eldar, naučit se jejich jazyk, přijmout jejich zvyklosti... Ale ať dělala, co dělala, stejně to pořád nebylo dost! Nejspíš by už konečně měla přestat ztrácet čas tím, že se bude snažit sem zapadnout... Možná, že tu pro ni prostě místo není... A nikdy nebylo...

V tu chvíli se rozhodla. Musí se nějakým způsobem dostat zpátky do světa lidí, tam, kam patří. Sice zatím vůbec netušila, jak to provede, ale byla odhodlaná najít nějaký způsob. I kdyby měla unést samotného krále Thranduila a pod pohrůžkou toho, že ho jinak zabije, přimět stráže, aby otevřeli průchod, který spojuje jejich světy!

Tato myšlenka byla samozřejmě jen směšnou představou zrozenou v její fantazii, avšak budoucnost měla ukázat, že to byla představa takřka prorocká.