XLI. kapitola

    Legolas vešel tiše do svých komnat a nerozhodně se zastavil před postelí. Lidianna ležela skoro stejně, jako když ji tam časně ráno zanechal, jen místo něho nyní objímala polštář. Spala. Na rtech jí pohrával náznak úsměvu, její výraz byl pokojný, až na okamžik zapochyboval, jestli má vůbec právo narušit její klid.

Co když to všechno byly jen pomluvy? Co si o něm pak pomyslí? Potřebuje znát pravdu natolik, že je ochoten obětovat vše, co mezi nimi dosud vzniklo? Možná by bylo lepší konfrontovat nejprve otce, jenže copak někdy mezi nimi panoval takový vztah, aby si to mohl dovolit? A i kdyby to přece jen udělal, jak by si mohl být jistý, že mu může věřit? Ne, Lidianna byla jeho jediná možná volba. Teď jen se k tomu odhodlat...

Finrod sešel do sklepa a se zamručením se svezl na lavici. Bezmyšlenkovitě si nalil pohár vína a naráz ho do sebe obrátil. Pak s ním bez jakýchkoli ohledů prásknul o stůl.

Zatraceně!

Docela se mu v tu chvíli hodila poměrně slušná zásoba spíše neslušných slov, které pochytil od lidských vojáků během společných akcí. Edain asi museli být v tomto ohledu zkušenější, neboť mnoho z nich bylo dosti výstižných. Nechápal, co ho to jen popadlo. Jak mohl být tak hloupý a představovat si, že by snad Erestor měl o něho zájem?! Vždyť za všechny ty yény, co se spolu znali, ani jedinkrát nic takového nenaznačil! Kdyby chtěl být něčím víc než jeho přítelem, jistě by už dávno našel způsob, jakým by mu to sdělil! Ne nadarmo je přece králův rádce! Jenže nic podobného neudělal, což jen dokazuje, že na jejich vztahu nechtěl nikdy zhola nic měnit! Jenže on to odmítal vidět! Využil příležitosti a ukradl od něho polibek a místo toho, aby si Erestorův ústup správně vyložil, namyšleně se domníval, že to znamená něco víc! Jeho přítel byl natolik slušný, že tento pro něho odporný incident hodlal přejít mlčením, a on místo toho, aby ocenil jeho velkorysost, se tím nechal ještě povzbudit! Sakra! Jak mohl být takový zabedněnec?!

Možná by udělal nejlíp, kdyby si od něho od dnešního dne udržoval odstup. A to co možná největší...

Náhle ho něco napadlo a čím déle o tom přemítal, tím rozumnější se mu ta myšlenka zdála. Jistě... Úplně nejlepší pro ně oba bude, když společně s Elrondem a jeho družinou odpluje do Valinoru... Věděl, že před vyplutím ještě stráví nějakou dobu v Imladris, což mu nechávalo dosti času na to, aby o svém záměru promluvil s králem. Nepochyboval však, že jeho přání bude vyslyšeno.

Rezignovaně si dolil pohár a upřeně hleděl do rudé tekutiny. Zprvu se v něm proti tomu rozhodnutí začalo všechno bouřit, avšak rychle ty hlasy umlčel. Možná, že být bez Erestora bude ještě horší, než ho vídat každý den s vědomím, že se jeho sen nikdy nesplní. Avšak je to to poslední, co pro svého přítele ještě může udělat. Jejich přátelství už je beztak nenávratně zničeno.

Pomalu se napil. Byly chvíle, kdy opravdu záviděl lidem... Zrovna teď jim záviděl, že se mohou opít a zapomenout aspoň na krátký čas na své trápení. On takové štěstí neměl...

Proklatě!

Princ se zahleděl na meč, jenž stále ještě držel v ruce. Skoro zalitoval, že ho nechal pro Lidiannu zhotovit. Pak by nevstal dnes tak brzy, aby ho vyzvedl u kováře, a nezaslechl by tu prokletou rozmluvu. Co kdyby prostě předstíral, že se nic z toho neudálo? Dokáže pak vzít Lidiannu do náruče, aniž by si představoval, že jeho otec ji také možná svíral v objetí? A jejich milování? Pevně stiskl zuby. Jakpak to může jednoduše pustit z hlavy? Vždyť pokud se něco takového skutečně odehrálo...

Nu, co udělá? Těžko může obvinit svého otce, je přece král, a ačkoliv dle jeho soudu by měl tím spíše vědět, jak hanebně se zachoval, nemůže od něho vyžadovat žádnou omluvu. A Lidianna? Její nelibost vůči králi mu byla stejně známa jako její strach z něho, tudíž bylo vysoce nepravděpodobné, že by na případném... incidentu... nesla nějakou vinu. Avšak... pokud se to opravdu přihodilo, proč se mu o tom ani slůvkem nezmínila? Neslíbila mu snad, že už před ním nebude nic tajit? Jak by s ní mohl dál žít, pokud se ukáže, že to nebyl jen nehorázný výmysl? Ale jak by ji mohl zatratit za něco, co se stalo proti její vůli? Proti její vůli? Byl by snad jeho otec schopný takového činu? Neměl ji přece v oblibě a pokud si všiml, nedostatkem společnic rozhodně netrpěl. Co by ho k tomu tedy vedlo? Cítil, že nebude mít klid, dokud se nezeptá. Ale jak? Nikdy by ho nenapadlo, že se někdy ocitne v podobné situaci. Toto téma rozhodně nepatřilo do běžné konverzace. A i když do ní nepatřilo více věcí, které s Lidiannou probírali, tohle bylo něco úplně jiného. Tohle mohlo ublížit lidem kolem něho. Přesto to musel zjistit.

Krátce zvažoval, jestli se nemá ještě natáhnout vedle Lidianny, počkat, až se sama probere, vzápětí to ale zavrhnul. Nedokázal by teď být tak blízko ní, ne s vědomím toho, že možná sdílela lože s jeho otcem. Má ji tedy probudit? A nebo raději odejít a vrátit se později, až si trochu utříbí své zmatené myšlenky?

To dilema za něho nakonec rozhodla sama Lidianna, která znenadání otevřela oči a jakmile ho spatřila, rty se jí zvlnily ve šťastném úsměvu.

„Už takhle brzo vzhůru?“ poznamenala překvapeně a slastně se protáhla. „Nelehneš si ještě vedle mě?“

Její oči byly plné příslibů a jeho stálo dost přemáhání, aby zamítavě zavrtěl hlavou. „Amin anta quen yassen lle (Já s tebou hovořiti potřebuji),“ oznámil jí stručně.

„Aha.“ Zklamaně se posadila. Jeho dnešní rezervovanost ji zamrzela, ale snažila se nedat to na sobě znát. Bylo zřejmé, že chce hovořit o něčem závažném, a očividně sám nevěděl, jak začít. Povzbudivě se na něho pousmála. „Dobře, o co jde? Není dneska příliš krásný den, než abychom si ho hned po ránu kazili?“

„Možná. Však já se tebe přec otázati musím,“ trval Legolas na svém.

Pokrčila rameny. „Klidně se ptej, já před tebou nic neskrývám.“

„Uvidíme,“ zamumlal nedůvěřivě.

Tohle se jí dotklo. „Co se děje? Zase jsem se provinila proti nějakým pravidlům?“ zeptala se ostřeji, než zamýšlela. Nechápala, proč už takhle časně začíná s výčitkami. Navíc neměla ponětí o tom, že by něco provedla. Králi se vyhýbala, jak jen to bylo možné, a když nebylo zbytí, omezovala se na krátké a uctivé reakce.  Erestorovy hodiny snášela bez větších obtíží a dokonce se zdálo, že je s ní její učitel konečně aspoň trochu spokojený. A Legolas? Jenom si vzpomněla na minulou noc a už se jí vzrušením prudčeji rozbušilo srdce. Měla za to, že k sobě v Lórienu našli cestu a že se už naučili spolu jakž takž vycházet. A nebo se mýlila?

„Nikolivěk,“ ujistil ji, nicméně žádné další vysvětlení jí nenabídl.

Povzdechla si. Proč tolik otálí? Nepamatovala si, že by byl někdy předtím tak nerozhodný. Připadalo jí hloupé, aby tam jen nečinně seděla a čekala, a proto se zvedla z postele a začala se oblékat. Zelenkavé šaty, které si pro dnešní den vybrala, patřily k těm jednodušším, nečinilo jí tedy obtíží se do nich bez cizí pomoci dostat. Přetáhla si je přes hlavu, zašněrovala živůtek a zrovna si ledabyle rozčesávala vlasy, když k ní princ přistoupil a téměř hrubě ji uchopil za paži.

„Já sdělil jsem tobě, že s tebou hovořiti si přeji, a ty přec k odchodu se chystáš?!“ pokáral ji úsečně.

Zamračila se a podrážděně mrštila hřebenem o zem. „Když si to přeješ, tak něco řekni! Nebo k tomu potřebuješ rádce jako tvůj otec?“

Musela se ovládat, aby ten hřeben nehodila po něm. Myslela si, že už si odvykl jí takhle rozkazovat a chovat se k ní panovačně, ale zřejmě to bylo jen nějaké přechodné klidné období. A nebo jejich rozepře způsobovala Thranduilova přítomnost? Vždyť v Lórienu se s ním dalo skoro normálně vycházet!

Po její uštěpačné poznámce mu na čelisti zacukal sval. „A kterak dobře znáš, čeho otec můj potřebuje?“ prohodil s přimhouřenýma očima.

Zadívala se na něj pozorněji. O co mu vlastně jde? Že by si na ni král stěžoval? Ale kvůli čemu? Ne, že by pro to musel mít nějaký důvod, on rozhodně ne, avšak včera na něm nebylo patrné, že by se mu opět něčím znelíbila. Když tedy pomine skutečnost, že si vzala jeho syna, což ale nebylo něco, co mohla ovlivnit.

„Vůbec a celkem mi to tak vyhovuje. Netrváš snad na tom, abych se s ním nějak víc sbližovala, že ne?“ zjišťovala znepokojeně.

Podivný stín mu přelétl přes tvář. „Podle zpráv některých se toho již stalo.“

„Čeho?“ zareagovala automaticky, vzápětí se opravila. „Co?“

„Prý mu ochotně společnosti činíš...“

„Vážně?“ Nechápavě svraštila čelo, než jí došlo, co má na mysli. „Aha, tohle. No... neměla jsem moc na výběr... Koneckonců je mou povinností plnit přání krále. Nebo není?“

Princ se zachmuřil. Jen stěží potlačil nutkání s Lidiannou pořádně zacloumat. „Tak jest. Však i přání králova mezí mají!“ informoval ji hněvivě.

„A tohle jsi mu už někdy zkusil říct?“ vyzvídala skepticky.

Sekl po ní nazlobeným pohledem. „Nikoliv, neb přání jeho vždy opodstatněná byla!“

„Aha... Opodstatněná...“ Lehce pobaveně to slovo zopakovala. „A není to spíš tak, že jemu je úplně jedno, co si někdo jiný přeje?“

„Možná, že i takto by to chápáno býti mohlo, však názor tento velmi krátkozrakým jest!“ odtušil chladně.

„Hm... A jelikož ty nejsi tak krátkozraký jako já, souhlasil jsi se sňatkem s Elanor, ano?“ Tohle už byl čirý výsměch.

„Sňatek ten lordy našimi dohodnut byl a zájmů nejlepších sledoval!“

Přikývla. „Ona je ale otázka, čí zájmy to byly, že?“ neodpustila si kousavě podotknout. Vymanila se z jeho sevření a o krok poodstoupila. „Můžeme už jít na snídani?“ zeptala se smířlivým tónem. „Politiku přece probírám v hodinách s lordem Erestorem.“

Legolas sevřel meč pevněji. Nechápal, jak se může tvářit, že vůbec o nic nejde!  Vždyť se vlastně přiznala nebo ne? Raději se ještě ujistí...

„My však o politice nehovoříme, nýbrž o poklesku tvém!“ vypálil na ni nečekaně a pečlivě přitom sledoval její výraz.

Dívka obrátila oči v sloup. „Tak to jo. A mohl bys mi laskavě říct, v čem spočívá? Protože rozhodně nevidím nic špatného na tom, co jsem udělala!“

„Vskutku?! Vy lidé tedy zvláštní jste! Ještě pověz, že bys toho klidně znovu učinila!“ pronesl odměřeně.

„A proč ne?“ zamračila se. „Kdyby mě o to zase požádal. Tys tam přece nebyl, tak proč tě to tak štve?“ Potřásla hlavou. Proč kvůli takové maličkosti dělá takový rozruch? To tolik žárlí na svého otce?

„Proč?“ Legolas to slovo skoro zařval. „Neb nelíbí se mi, čeho správáš, když přítomen nejsem! Zřejmé jest, žes starostmi o zdraví mé netrpěla!“ vyčetl jí dotčeně.

„To není pravda!“ zaprotestovala okamžitě. „Vždycky jsem přišla hned, jak jen to bylo možné!“

„Míníš tímto, jakmile král společnosti tvé se již nabažil?“ podotkl sarkasticky.

Zatnula zuby a zhluboka se nadechla. Neviděla důvod, proč by se měla nechat takhle napadat, obzvláště když neprovedla nic špatného. Nicméně se snažila zůstat v klidu. Možná, že je to jen nějaký další druh testu, třeba ji jenom zkouší, jak dlouho vydrží, než se nechá vyprovokovat. Ale tentokrát se mu to tak snadno nepodaří...

„Ne, Legolasi. Jakmile léčitelé odvedli svou práci. Dřív bych tam beztak k ničemu nebyla a jen bych jim překážela,“ řekla mírně.

Jenže jeho tím stejně neuchlácholila. „Ach tak. Tedy bych vlastně rád býti měl, že otec můj pro tebe uplatnění do doby té nalezl, že?!“

Klouby na ruce, kterou svíral meč, mu zbělely, zato oči měl potemnělé hněvem. „Možná, že mezi lidmi toho běžným jest, však já toho trpěti nebudu!“ zvolal a už se ani nepokoušel ztišit svůj hlas.

Šokovaně na něho zírala. Takovým tónem s ní nikdy předtím nemluvil. Vypadal, že by ji byl schopen vzápětí ztrestat tím mečem, jenž tak křečovitě třímal.

„Legolasi... Tohle už není zábavné...“ vypravila ze sebe bojácně. Stále doufala, že je to jen nějaká hra, že s tím co nevidět přestane. Ale její slova ho pouze ještě více popudila.

„Zábavné?!“ vyprskl znechuceně. „To tedy věru není! Však ty sis již vrchovatě zábavy užila!“

„Neudělala jsem nic špatného. A pokud sis něco takového nepřál, pak jsi mi to měl předem říct,“ bránila se chabě.

Hořce se zasmál. „Toho vskutku jsem měl! Však tušiti jsem nemohl, že ty lože otce mého zahřívati v úmyslu máš!“

„Co?!“ vyjekla zhrozeně. „Ty si myslíš, že jsem... spala s tvým otcem?!“

Přisvědčil. „I takto se toho podati může!“

Krátce zavřela oči. Vzpomněla si na tu noc... Avšak nic se nestalo, tak proč ji nyní obviňuje? A jak se o tom vůbec dozvěděl?

„Pak se ale mýlíš, Legolasi. Mezi námi nikdy k ničemu takovému nedošlo.“

Nedůvěřivě si ji přeměřoval. „Však před chvílí jsi jinak hovořila!“

Utrápeně si povzdechla. „Ano, protože jsem myslela, že mi vytýkáš, že jsem přijala jeho pozvání na vyhlašování vítězů turnaje,“ vysvětlovala spěšně. Trochu se jí ulevilo, že už zná příčinu princova hněvu, nicméně své úzkosti se stejně nezbavila. Přece jen neměla v tomhle ohledu tak docela čisté svědomí... Doufala proto, že se spokojí s tímto zdůvodněním a přestane ji vyslýchat. Ale takové štěstí jí nebylo souzeno...

„Ach tak. Tedy přísahati mi můžeš, žes nikdy lože s otcem mým nesdílela?!“ domáhal se neústupně odpovědi.

Lída se nadechla a v duchu horečně přemítala, co říct. Mohla lhát a vše popřít... Ovšem co by to bylo platné, jestli byl Legolas o celém tom nešťastném incidentu informován? Pouze by tím znovu a tentokrát nejspíš už nenávratně zničila jeho důvěru. Jedinou možností bylo říct mu pravdu... Jenže copak jí uvěří? Celá ta záležitost byla dost podivná... Dokáže pochopit, že to tehdy udělala pro něho? Určitě se jí zeptá, co ji k tomu vedlo. A jak mu to má zdůvodnit? Může mu prozradit, že ji jeho otec vydíral? Možná by to mohla zkusit, ale nač by to bylo? Pravděpodobně by to bral jen jako velmi chabou výmluvu, nic víc. Jak se vůbec do téhle situace dostala? Ach ano... Pomáhala utéci Ivanovi a Elanor a Legolas byl za to tenkrát potrestán... Kdo řekl, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, o tom nepochybně věděl své...

„Nuže? Cožpak nemáš, čeho bys mi k tomuto pověděla?!“ vrátil ji princ rychle zpět do reality. Zahleděla se do jeho pronikavých očí a odtušila, že ze zajetí jejich ledových hlubin se tak lehce nedostane.

„Není co, Legolasi,“ odvětila pevně. „Ano, byla jsem v jeho posteli, ale z jiného důvodu, než se domníváš.“

„A ten jest?“

Ovládla se, aby si nepovzdechla. Proč to nemůže nechat být? „Udělalo se mi nevolno a on mě tam odnesl.“ Vlastně to byla pravda, ušklíbla se v duchu.

„Proč by toho činil? Proč by tebe do komnat tvých odnésti nekázal?“ pokračoval Legolas ve svém výslechu.

Kruci! Co má tohle znamenat? Copak nemá nic lepšího na práci, než si tu po ránu hrát na Colomba? Pomalu cítila, jak se její částečná lež bortí jako hrad z písku. Nebylo úniku... Jeho otázky byly stručné a jasné a nedalo se na ně neodpovědět, aniž by nevzbudila ještě větší podezření. Možná už hovořil s králem a odtud má ty své informace. Lehce se zamračila. Že by si Thranduil vybral konec jejich svatebních oslav k tomu, aby svému synovi sdělil, čeho se jeho choť dopustila? To by mu sice bylo podobné, ale proč by to činil? Jejich svazek byl už beztak stvrzen, tak k čemu by to bylo dobré? Ale kdo jiný o té noci věděl? No ovšem… Erestor! Doprovázel ji přece do jeho komnat a pak je také zastihl v okamžiku, když se nad ní král skláněl! Jenže proč by jí chtěl uškodit? Královské rodině byl hluboce oddán, byla si jistá, že by neprovedl nic, čím by někomu z nich ublížil. Kdo tedy?

Zhluboka se nadechla. „Měl starost, když jsem tak náhle ztratila vědomí... Poznal, že něco není v pořádku. Dodal mi sílu, abych já zas mohla pomoct tobě...“ sdělila mu tiše.

Jeho oči trochu zjihly. I on měl stále v živé paměti tu nešťastnou událost. Mohl ji tenkrát nevědomky zabít! Sevřelo se mu hrdlo. Čehož to vlastně činí? Jeho otec i Lidianna se mu snažili pomoci a on je teď tak sprostě obviní. Ale nemohl to celé pustit z hlavy. Něco tu nesedělo...

„Za to mu vděčen jsem, však proč tebe by do komnat svých bral? A proč by lorda Elronda k tomu nepřizval, když ten zkušeností větších v ohledu tomto bezpochyby má?“

Kdyby nebyla situace natolik vážná, Lída by nejspíš vybuchla smíchy. Představa, jak Thranduil žádá toho škrobeného lorda, aby za ním přišel do ložnice, protože si se svou známostí neví rady, byla příliš absurdní. I když kdo ví, jak to mezi Eldar chodí, třeba je u nich taková žádost poměrně běžná!

Pokrčila rameny. „Možná proto, že se to všechno seběhlo tak rychle. A jeho komnaty prostě byly nejblíž.“

„Vskutku?“ Podezřívavě přimhouřil oči, jeho podoba s Thranduilem byla v tu chvíli výraznější než jindy. Měla pocit, že si musí hlídat každé své slovo, že Legolas čeká jen na to, až se něčím nechtěně prozradí. „A kterak ses v blízkosti takové bezprostřední ocitla?“

Nemělo cenu se to pokoušet zatajit, ne, když se to princ mohl snadno dozvědět i od někoho jiného. „Večeřeli jsme spolu, když se to stalo,“ pronesla naoko bez zájmu. Ve skutečnosti však úzkostí téměř ani nedýchala. A podle toho, jak Legolas přísně sevřel rty, mu to neuniklo.

„Jistě? Toť zajímavé jest, když jídelna se v křídle otcově nenalézá... Kde tedy večeřeli jste?“

Dívka odvrátila zrak. „V jeho komnatách...“ hlesla sotva slyšitelně.

Legolas zaťal zuby. Vzpomněl si na své horečnaté sny, sny, ve kterých ti dva dělali rozhodně něco více, než pouze večeřeli... Také se mu vybavilo, jak Lidianna vyhlížela po příjezdu do Imladris, ačkoliv ten obraz byl zčásti zamlžený kvůli jeho stavu. Přesto matně zaznamenal, že byla oděna pouze do spodního šatu, přes který měla přehozený otcův plášť... Nepotřeboval už slyšet víc...

„Zřejmé jest, žes vskutku starostmi o život můj trpěla!“ pronesl sarkasticky. „Jistě tebe potěší, že se již více obavami o mne trápiti nemusíš!“ Jeho tón byl vyrovnaný a tak neosobní, že k němu Lída zaraženě vzhlédla.

„Co tím myslíš?“

Hořce se pousmál. „Že této hry tvé již konce jest! My oddáni jsme a na tom já ničeho změniti nemohu, však nepřeji si, bys ty komnat mých se mnou nadále sdílela!“

„Legolasi!“ Dívka na něho ohromeně zírala. Takovouhle reakci opravdu nečekala! „To přece nemůžeš myslet vážně!“ Natáhla k němu ruku, ale on poodstoupil z jejího dosahu a zhnuseně se na ni zadíval, jako kdyby byla jen nějaký ošklivý hmyz.

„Ty odpornou mi jsi a já zakazuji tobě, by ses mne dotýkala či mne oslovovala a vůbec vyhledávala! Ode dne tohoto ty pro mne mrtvou jsi!“ oznámil jí prostě, načež zamířil ke dveřím.

Lída ho hned následovala. Nemohla uvěřit jeho krutým slovům, nedokázala si představit, že by to mělo takhle skončit. „Legolasi, počkej přece! Tohle nemůžeš udělat! Vždyť se nic nestalo! Já... souhlasila jsem s tím jenom proto, aby ti už neubližoval! Ale přísahám, že nikdy k ničemu nedošlo!“ vysvětlovala překotně. Proti její vůli jí vyhrkly slzy, hlas se jí chvěl.

„Na tom nezáleží. I úmyslu někdy k provinění dostačujícího jest!“ vyslovil princ svůj soud a pokračoval v chůzi.

Spěšně mu zastoupila cestu. „Ne! Neopouštěj mě, prosím! Co si bez tebe počnu?“ vyhrkla zoufale. Nikdy by nevěřila, že bude jednou takhle žadonit, že se někdy k něčemu podobnému sníží. Jenže neměla jinou možnost. Tušila, že když ho teď nechá odejít, bude to už navždy...

Ale Legolase její bolest k soucitu nepohnula. „Toho mi zcela lhostejno jest! Až zpět se navrátím, hleď, bych tebe zde již nenalezl!“ pronesl s určitou dávkou hrozby.

Odmítavě potřásla hlavou. Tohle přece nemůže být pravda! Určitě je to jen nějaký zlý sen! Když jí podal krátký meč, který po celou dobu jejich rozhovoru pevně svíral v ruce, nechápavě ho přijala. Lehce přejela po krásných rytinách na povrchu a tázavě se na Legolase podívala.

„Ber to jako odměny za služby v ložnici mé!“ sdělil jí posměšně, pak ji jednoduše obešel a otevřel dveře. Než vyšel ven, ještě naposledy se na ni zahleděl.

Úzkostlivě ho sledovala a když se k ní otočil, v jejích očích se na okamžik rozhořel plamínek naděje. Jeho následující slova ho však rozmetala v prach.

„Být tebou, já starostí přílišných bych si nečinil! Neb král Thranduil se o tebe nepochybně již postará!“

Po tomto za sebou razantně zabouchl dveře a zanechal ji o samotě.

Lída otřeseně zírala na zavřené dveře. Byla příliš otupělá, než aby se zmohla na něco víc. Hlava se jí točila, myšlenky v ní vířily jako uchvácené běsnícím tornádem.

Tohle se přece nemohlo dít! Ne znovu! Vybavilo se jí, jak dlouho trvalo, než jí Legolas odpustil, že pomohla utéct Ivanovi. Jak se ho tehdy dotklo, že mu dala přednost před ním... A teď si myslí, že spala s jeho otcem... I kdyby se jí nějak podařilo ho přesvědčit, že se nic takového nestalo, pořád ještě se provinila tím, že k tomu byla svolná...

I úmyslu někdy k provinění dostačujícího jest... Jeho tvrdá slova jí stále zněla v uších. Přitiskla si na ně pěsti, aby je nemusela poslouchat, ale ten hlas umlčet nedokázala. Skutečně se tolik provinila? Nikdy by přece s královou nabídkou nesouhlasila, kdyby nepředstíral, že tím pomůže Legolasovi. Cítila tehdy zodpovědnost za jeho utrpení... to kvůli ní byl bičován... A když viděla možnost, jak to vše napravit, příliš se nerozmýšlela... Mylně se domnívala, že to nebude až tak obtížné. Ačkoli Thranduila neměla kvůli jeho chování zrovna dvakrát v oblibě, nemohla mu upřít, že je velice přitažlivý. Koneckonců byl Legolasovým otcem a ta podoba tam byla patrná... Nebylo to tedy, jako kdyby souhlasila, že se vyspí s nějakým cizincem. I když to by jí byl Legolas možná ochoten odpustit... Takto se jistě cítil zrazen nejen jí, ale i vlastním otcem... Třeba by pomohlo, kdyby si ti dva promluvili... Pokud může někdo vysvětlit, co se tehdy v noci událo, pak to byl Thranduil.... Jenže pochybovala, že by za ním princ z vlastního popudu šel... Už s ní měl potíže o oné události hovořit, což teprve pak s králem! Navíc v jeho současném rozpoložení by to ani nebylo moudré... Raději posečká, dokud se trochu neuklidní, než něco podnikne.

Ale co teď? Podle minulé zkušenosti se nedalo očekávat, že by s ním ještě dnes byla rozumná řeč. Raději mu vyhoví a půjde mu prozatím z cesty. Pokud mu na ní aspoň trochu záleží, tak ji přece nemůže zavrhnout napořád! Když za ní tehdy přijel do Imladris, sám se přiznal, že se mu stýskalo... Možná by tam mohla opět zajet... Ta myšlenka ji povzbudila. Jistě! Proč jen na to nepomyslela dřív? Když ji tu Legolas nechce, tak se mu nebude vnucovat! A Glorfindel se vždy tvářil, že je v jeho říši kdykoliv vítána... Poklidná atmosféra toho údolí a lordova příjemná společnost byly přesně tím, co její utrápená duše nyní potřebovala. Potřebovala, aby ji zase ujistil, že vše bude v pořádku... A třeba se dostanou i k jejímu výcviku...

S úsměvem se vydala k šatně, aby si sbalila pár věcí na cestu, když se náhle zarazila a koutky úst jí zklamaně poklesly. Teď se tam přece nemůže objevit... Její přátelé budou už takhle dost zaneprázdněni lordem Elrondem, jenž tam měl se svou družinou přechodně pobývat, a ona navíc příliš netoužila po dalším setkání s tímto ellonem. Kruci! Kam se tedy poděje? Určitě si nemůže zabrat nějaký pokoj jen tak bez něčího vědomí.... Jenže na koho se má obrátit? Jistě ne na Legolase a za Thranduilem se jí rozhodně jít nechtělo. Že se o ni prý nepochybně postará! Zatraceně, Legolasi! Stiskla zuby. Jak mohl být tak lhostejný a bezcitný? Jenže pokud je teď pro něho... skoro se zdráhala na to byť jen pomyslet... mrtvá, pak jí asi nic jiného nezbude. Vždyť to byl Legolas, kdo jí nechával šít oblečení, kdo pro ně nechával připravovat jídlo a koupel a spoustu dalších věcí. Za celou tu dobu, co žila v Eryn Lasgalen, nic nezařizovala, vše vždy obstaral někdo jiný a ona se nemusela zhola o nic starat. S tím byl nyní nejspíš konec...

Znenadání jí zakručelo v břiše a ona si téměř s hrůzou uvědomila, že má velký hlad. Jistě, mohla jít do jídelny na snídani, jenže vždy tam chodila s Legolasem.... Ne, že by tam sama netrefila, jen jí připadalo, že tam nemá co pohledávat. Povzdechla si. Beztak už na jídlo nebyl čas, slunce se již vylouplo nad obzor a poslední, co teď potřebovala, bylo zmeškat začátek hodiny s lordem Erestorem a vzbudit tím jeho nevoli. Odložila meč od Legolase, hořkou to připomínku jejich rozhovoru, a zamířila do knihovny. K její úlevě byla místnost zcela prázdná, a tak si vytáhla knihu, s níž naposledy pracovala, a pomalu pokračovala s překladem, který jí Erestor zadal ještě před svatbou. Uplynula přinejmenším hodina, než se její učitel objevil. Do té doby došel dívce inkoust a ona jen nečinně seděla na svém místě a nepřítomně hleděla do zažloutlých stránek starého svazku.

„Quel amrun (Dobré ráno),“ pronesl lord podivně zastřeným hlasem a posadil se naproti ní.

Lída plaše vzhlédla, čekala, že bude pokárána za to, že otálí, ale on mlčel. Zkoumavě si ho prohlížela. Něco jí na něm dnes přišlo jiné... Možná to, že jeho jindy chladné oči byly dnes smutné... možná to, že jeho obvykle přísný hlas zněl nešťastně...

„Je všechno v pořádku, lorde Erestore?“ zeptala se nakonec váhavě po chvíli nepřirozeného ticha.

„Ovšem,“ přisvědčil automaticky a natáhl se pro její svitek s překladem. „Jest toho již hotovo?“

Potřásla hlavou a v duchu si říkala, že se nepochybně něco přihodilo. Text, který jí určil k překladu, pokrýval v knize tři stránky psané úhledným písmem, zatímco ten její sahal sotva do konce první a o nějaké úhlednosti nemohla být řeč. Jeho dotaz byl tedy zcela zbytečný.

„Došel mi inkoust....“ zamumlala omluvně.

„Ach tak.“ Erestor jí podal list zpátky a zadíval se na police plné knih, jako kdyby v některé z nich mohl nalézt odpovědi na otázky, které ho trápily. „Dobrá, pokračuj tedy a uvědom mne, až hotova budeš,“ nakázal jí, ale jeho hlas postrádal svou obvyklou ráznost a nesmlouvavost.

„Ano, lorde Erestore. Ale říkala jsem Vám už přece, že nemám inkoust,“ upozornila ho opatrně.

Zadíval se na ni, jako kdyby o tom právě slyšel poprvé. „Tobě inkoustu došlo?“

Přikývla v očekávání nějaké kousavé poznámky. Nebylo by to pro ni ostatně nic nového. Nedávno Erestor prohodil, že se ani nediví, že neustále potřebuje nové lahvičky inkoustu, když listy s jejími úkoly jsou plné skvrn. A ona se na něj mohla kvůli tomu jen stěží zlobit, když měl pravdu. S lítostí zavzpomínala na plnicí pero... S ním by mu ukázala, jak krasopisně dokáže psát... A že i po skončení můžou být její ruce dokonale čisté. Jenže takhle... Nepřátelsky se zamračila na velký brk, který bojovně trčel z prázdného kalamáře, a jehož kdysi bílá pírka nesla stopy jejího snažení. Zatracená věc! Nechápala, jak Erestorovy prsty dokáží tak zdánlivě lehce plnit stránky mistrně vyvedenými znaky... Skoro jako kdyby tančily... To ty její klopýtaly na každém slovu.

Zatímco přemítala, Erestor zazvonil na služebnou a nechal pro ni přinést novou zásobu inkoustu. Dívka si tiše povzdechla a olízla si vyprahlé rty. Měla už ukrutnou žízeň a její prázdný žaludek si také občas hlasitě postěžoval na takové bezohledné zacházení. Nejspíš do té jídelny měla přece jen zajít. Ale riskovat, že narazí na Legolase a nebo dokonce na samotného krále? Stačí, že se tomu nevyhne během oběda, pokud ovšem nehodlá pokračovat ve své nedobrovolné hladovce. Přejela si rukou po rozpáleném čele a aniž by to tušila, rozmazala si po něm trochu inkoustu.

Když Erestor obrátil svou pozornost zpět k ní, jen nevěřícně pozvedl obočí. Nijak to ale nekomentoval. Už to, že se po Finrodově odchodu dokázal jakžtakž vzchopit a poté, co upravil svůj dosti pošramocený zevnějšek, se přinutil dostavit sem do knihovny, považoval za takřka heroický výkon. Nikdo po něm nemůže dnes chtít, aby si ještě hrál na něčího vychovatele, na to už prostě sílu nemá. Nemohl se vůbec na nic soustředit, jediné, na co byl schopen myslet, bylo, co by se stalo, kdyby se vůči Finrodovi zachoval jinak. Kdyby mu odpověděl... Co by mu vlastně řekl?

Hlasité zakručení ho vytrhlo z jeho myšlenek. Káravě pohlédl na Lidiannu, která provinile odvrátila oči a zrudla.

„Omlouvám se,“ špitla rozpačitě.

„Do oběda ještě času mnoho zbývá, Lidianno. Raději na úkol svůj soustřediti by ses měla.“

Přisvědčila a neochotně otevřela plnou lahvičku. Akorát v ní stihla namočit pero, když se její proradný žaludek opět ozval.

„Cožpak tebe princ Legolas ráno natolik zaneprázdnil, že nasnídati ses zcela opomněla?!“ otázal se jí ostřeji, než by za normálních okolností učinil. Když spatřil, jak se její velké zelené oči vzápětí zalily slzami a jak nešťastně sklonila hlavu, skoro své příkrosti zalitoval.

„Omlouvám se...“ zopakovala chabě. Znělo to příliš prázdně a zoufale, než aby mohl předstírat, že to přeslechl. Zamračil se. Její trápení přece není jeho starost, říkal si, i bez toho už byl jeho dnešní den dost mizerný. Jenže něco v tom, jak tam seděla se svěšenými rameny, mu nedovolovalo to ignorovat. To a ještě pohled na obrovskou kapku inkoustu, která právě skanula z jejího namočeného brku, a dopadla těsně vedle knihy, s níž pracovala. To ho přimělo jednat. Rázně si přisunul svou židli k ní, nekompromisně jí sebral pero a bezpečně ho umístil do dřevěného držátka k tomu určeného. Nepočítal ovšem s tím, že jak ho Lidianna prve odložila do prázdné lahvičky od inkoustu, dostaly se zbytky temné tekutiny i na místa, kde by je opravdu nečekal. Jen dívčin lehce zhrozený výraz, se kterým se dívala na jeho zamazanou ruku, ho zdržel od zaklení. Místo toho znovu přivolal služebnou a nakázal jí, aby přinesla umyvadlo s čistou vodou, konvici čerstvého čaje a také něco k němu na svačinu.

Lída se snažila vypadat, že vůbec neposlouchá, ale výraz, který se jí po jeho slovech objevil na tváři, se nedal popsat jinak než jako dychtivý. Raději se opět chopila pera a začala na svitku vykreslovat poněkud kostrbaté znaky. Erestor sledoval její úsilí a musel uznat, že její rukopis už téměř připomíná ladný tengwar a ne hranaté trpasličí písmo. Mlčel však, dokud se nevrátila služebná obtěžkaná plně naloženým tácem, jehož obsah hbitě vyskládala na stůl, a s úklonou se opět nevzdálila.

Erestor si pečlivě smyl inkoust ze svých elegantně dlouhých prstů a ještě důkladněji si je osušil. Poté vybídl Lidiannu, aby si také očistila ruce a pojedla s ním.

„Diola lle, heru Erestor (Děkuji Vám, lorde Erestore)...“ hlesla spíše zdráhavě, nicméně si pospíšila, aby se mohla co nejdříve zakousnout do jednoho z těch lákavě vonících koláčů.

Erestor si pouze nalil šálek čaje a díval se, jak Lidianna během chvilky spořádala jablkový šáteček a natáhla se hned pro další.

„Ty vskutku hladova býti musíš,“ poznamenal věcně.

Provinile si smetla několik drobečků ze rtů. „Nějak jsem dneska zmeškala snídani...“ špitla.

„Toho si již vědom jsem,“ odvětil, zatímco si ji zkoumavě prohlížel. „Však dosud nesdělila jsi mi, čeho na vině bylo.“

Dívka ztěžka polkla a odložila nedojedený zbytek koláče zpátky na tác, její chuť rázem tatam, stejně jako její vděčnost k Erestorovi za to, že ji nenechal o hladu.

„Proč se ptáte? Mně se zdálo, že už jste si o tom udělal svůj vlastní závěr!“ odvětila prudce a vzpurně vystrčila bradu. Proč jí nedá pokoj? Nikdy ho nezajímalo nic jiného, než jestli má vypracované úkoly, které jí zadal, nebo zda zná odpovědi na jeho často záludné otázky týkající se většinou historie. Tak proč se najednou stará?

Erestor se jejím odseknutím nenechal vyvést z míry. „Však zdání mnohdy klame, není-liž pravda?“ opáčil chladně. Jeho šedé oči se do ní zavrtávaly, jako kdyby z ní chtěly vymámit přiznání. „Ač nepochybuji o tom, že princ Legolas s tím jistě co do činění má. Možná bych se tedy spíše jeho otázati měl...“ dodal naoko lhostejně, neboť měl podezření, že její zasmušilá nálada souvisí právě s ním. V okamžiku, kdy Lidianna viditelně pobledla a rezolutně zavrtěla hlavou, poznal, že je na správné stopě.

„Prosím ne. Nemluvte s ním o tom. Vlastně ani o nic nešlo... jenom taková drobná neshoda nic víc,“ vysvětlovala najednou o překot.

„Jistě?“ Erestorův tón byl skeptický. „Já řekl bych, že ona neshoda drobná vlastně drobnou vůbec nebyla... či se snad mýlím?“

Povzdechla si. Z vlastní zkušenosti věděla, že nemá nejmenší smysl se ho pokoušet dál balamutit. Když si jednou usmyslel, že chce znát pravdu, dokázal být velice neodbytný.

„Ano...“ přisvědčila rezignovaně, příliš unavená, než aby déle odolávala. Při vzpomínce na tu ranní scénu jí znovu vyhrkly slzy. „Je konec...“ vypravila ze sebe s námahou. „Úplný konec...“