Stála na zasněžené plošině a zamračeně sledovala skupinu jezdců pod sebou.
Pořád nemohla uvěřit tomu, co spáchal! Chápala jeho pohnutky, ač je neschvalovala, přesto ji pořád zaráželo, s jakým potěšením se toho úkolu zhostil. Zcela to zničilo představu, již si o něm utvořila. Jak jen to mohl udělat?!
Jako kdyby příroda vycítila její hněv, zvedl se znenadání silný vítr a rozvířil sněhové vločky kolem ní. Zamyšleně pozvedla ruku a ony se jako na povel soustředily na místo, kam ukazovala. Jako divoká šelma čekající jen na její příkaz... Bylo by to tak jednoduché... Jenže ani ona nedokázala úplně dokonale ovládat síly přírody... A lavina patřila mezi velice nevypočitatelné jevy. Snadno by se mohlo přihodit, že v mase pohyblivého sněhu nalezne svůj konec i někdo další než jen ten, komu by byla určena. A to nesměla riskovat. Nehledě na to, že tenhle kousek by jí Námo už tak lehce neprominul...
Pomalu spustila paži podél těla a vítr se opět pozvolna utišil. Bez hnutí se dál dívala dolů, její bílý plášť s kapucí, která zcela halila její nápadné vlasy, jí poskytoval dokonalé maskování. Proto ji nijak neznepokojilo, když si všimla, že náhle zvedl hlavu a pátravě se rozhlédl po skalách lemujících úzký průsmyk, kterým on a jeho společníci projížděli. Jeho světlé vlasy zazářily v paprscích zimního slunce a vzdaly tak hold jeho jménu. Jenže její zloba byla příliš velká, než aby ji tato podívaná obměkčila.
Neušlo jí, že se očividně v semknutí skalních obrů necítí příliš bezpečně... A měl k tomu dobrý důvod... pomyslela si se zadostiučiněním a rty se jí krátce zvlnily v chladném úsměvu. Jeho skutky zasluhovaly trest a ona byla víc než ochotná mu ho udělit!
Přimhouřila oči a celou svou myslí se soustředila na hromadu sněhu ležící opodál. Pod jejím intenzivním pohledem se začala pozvolna měnit... Nejprve se z té beztvaré kupky vysunuly čtyři zvířecí končetiny zakončené ostrými drápy, bílá srst, která je pokrývala, byla stejně čistá jako sníh, ze kterého vzešla. Vzápětí se vynořila mohutná tlama plná špičatých zubů a i přes vrstvu sněhu, která dosud zakrývala většinu toho stvoření, bylo vidět, jak se mu rozžhnuly oči varovným žlutavým světlem. Tlumené zavrčení, jež se mu vydralo z hrdla, bylo naplněno nenávistí, podobnou, jakou ona právě teď pociťovala k tomu samolibému elfskému lordovi.
„Creoso, Helkaer (Vítej, Ledováku),“ přivítala svého služebníka a ten se mocným skokem vysvobodil ze zbylého sněhu a poslušně se jí usadil u nohy, jako kdyby byl jen obyčejný pes a ne obrovské zvíře připomínající dosti přerostlého vlka.
„Rimaten´ho nan n´ndengina ho (Běž za ním, však nezabíjej ho)!“ nakázala mu a on okamžitě vyrazil, aby vyplnil její přání.
Glorfindel se znovu zadíval po okolních horách. Stále se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že jsou už delší dobu sledováni, ale ať se namáhal sebevíc, nic podezřelého nezaznamenal.
„Mani naa ta, Glorfindel (Čehožpak se děje, Glorfindele)?“ neušel Elrondovi jeho neklid.
„Amin n´sinta (Já nevím)... Jako kdybych přítomnosti cizí cítil...“ odvětil, aniž by jeho oči opustily zasněžené siluety skal.
I Elrond se krátce rozhlédl kolem, avšak jeho pohled se hned vzápětí stočil zpět na Glorfindela. „Mně nezdá se, že by tu kohos jiného krom nás bylo... Možné jest, že ty pouze kvůli Thranduilovi znepokojen jsi...“ navrhl mírně a pečlivě se přitom vyhýbal jakýmkoli slovům, které by mohly Glorfindelovi prozradit, že ho považuje za lehce paranoidního. Přesto se mu to nepodařilo tak docela skrýt.
„Znepokojen?! To zatraceně jsem, když nás kdos pronásleduje! A já jist si jsem, že to Thranduil není!“ odsekl Glorfindel se zamračením a otočil se na druhou stranu, aby se přesvědčil, že ani odtamtud nehrozí žádné nebezpečí.
A bylo to akorát včas, aby spatřil, jak se velká bílá šelma chystá vrhnout přímo na něho! S varovným výkřikem sklouzl s koně, avšak i přes tu bleskovou reakci bylo příliš pozdě. Obrovská váha toho zvířete ho srazila k zemi, cítil, jak mu drtí hrudník, jen s obtížemi se mu dařilo dýchat. Zmateně si svého útočníka prohlížel, ale kromě nebezpečně vyhlížejících zubů a zle žhnoucích očí nedokázal mnoho rozpoznat. Rozhodně nic, co by mu pomohlo určit, o jaké zvíře tu vlastně jde.
Zachvěl se. Jak je možné, že mu je najednou taková zima? Nikdy předtím chlad necítil, jako Elda byl podobných zážitků ušetřen. Až doteď. Opět se otřásl.
To mohutné stvoření přiblížilo svou silnou tlamu až k jeho tváři a zuřivě zavrčelo. Ledový dech ovanul jeho už tak dost prochladlou kůži a on si v tu chvíli uvědomil, že ani z těla té bestie nesálá žádné teplo. Spíš naopak.
Zoufale se zkoušel osvobodit, ale byl zcela pohřben pod tou nesmírnou tíhou. Jeho marná snaha to zvíře ještě více podráždila. Obnažilo své tesáky a on si s úžasem povšimnul, že připomínají velice ostré rampouchy.
„Co jsi zač?!“ vypravil ze sebe přiškrceně a znovu se ho pokusil setřást. Nadarmo.
Po chvilce zápolení zůstal bez hnutí ležet a horečně přemítal, co si jen počít. Oči mu bezděky sklouzly na jeho ruku zčásti uvězněnou pod tou bílou masou. Ke své hrůze zjistil, že jeho obvykle bledá kůže rychle nabírá modravý odstín. Věděl, že by měl co nejrychleji jednat, ale nedokázal se vůbec pohnout a navíc se cítil tak strašně unavený... Neměl už ani sílu, aby zápolil o každé nadechnutí... Vyčerpaně zavřel oči. Jenom si trochu odpočine... Jenom na chvilku a pak bude dál bojovat... Připadalo mu, že i ten mráz je už o něco snesitelnější... Jenom chvilku...
Jeho záměr se zřejmě někomu nezamlouval, neboť s ním znenadání začal dost nešetrně třást a naléhavě volal jeho jméno. Posléze po hlase identifikoval Elronda, přesto se ho snažil dál ignorovat. Tedy aspoň dokud mu ta dobrá duše neuštědřila pořádný políček.
„Elrond, tanya awra (Elronde, toho bolelo)!“ zaprotestoval a konečně otevřel oči.
K jeho úlevě byla ta věc pryč, jen na těle a tváři mu ležela silná vrstva sněhu, i když ne natolik těžká, aby se nezvládl sám vydrápat na nohy.
„Manke tanya tuula (Odkud toho přišlo)?“ otázal se poněkud otřeseně a rozhlédl se kolem sebe, jestli ta ledová šelma stále ještě někde nečíhá. Všude však vládl naprostý klid.
Elrond, jenž u něho prve poklekl, nyní také povstal. „Toho se přec stává, Glorfindele. Tys štěstí měl, žes toho včas zpozoroval. Kdyby se větší kus sněhu utrhl, jistě bys z toho tak lehce nevyvázl...“
„Kus sněhu?!“ zopakoval Glorfindel nevěřícně a chvějící se rukou si oprašoval oděv. „Toto rozhodně kus sněhu pouhý nebyl!“
„Vskutku? A čehožpak to tedy bylo?“ zeptal se Elrond s podezřívavě pozvednutým obočím a pozorně se na něho zadíval.
Glorfindel si dokázal představit, co se mu asi honí hlavou, a raději se odvrátil. Bylo mu jasné, že pokud přijde s tím, že ho napadlo nějaké podivné zvíře s tělem jako kus ledu a s rampouchy místo zubů, vzbudí u Elronda akorát tak podezření, že utrpěl vážné zranění hlavy. Poslední, co teď potřeboval, bylo, aby se vrátili do Eryn Lasgalen, což by se klidně mohlo přihodit, kdyby se Elrond začal strachovat o jeho zdraví. Proto na rtech vykouzlil co nejpřesvědčivější úsměv a s ním mu opět čelil.
„Toť přinejmenším laviny bylo!“ oznámil mu a vyhoupl se na Iskasula, jemuž se k jeho úlevě nic nestalo.
„To tedy ano...“ souhlasil s ním Elrond, nyní již pobaveně. „Ničeho menšího by přec balrogobijce, jakým ty jsi, zdolati nemohlo...“
Glorfindel tuto poznámku nechal bez komentáře, raději se soustředil na důkladné vizuální prozkoumání skal ve své blízkosti. Když slunce na okamžik vykouklo zpoza mraků a svými paprsky pohladilo zasněženou krajinu, zdálo se mu, že na jedné z četných plošin zahlédl červenavý záblesk ne nepodobný plaménku ohně. Ihned však zase pohasl, a tak o tom raději před Elrondem pomlčel, aby u něho nevzbudil dojem, že trpí halucinacemi. Sám si totiž nebyl jistý, co to vlastně zahlédl, možná to byl jen odraz slunce. Cosi mu však říkalo, že to bylo něco docela jiného.
Thranduil se s námahou zvedl a s tváří zkřivenou bolestí si došel pro karafu s vínem. Hlava ho neuvěřitelně třeštila, což vzhledem k ošklivé tržné ráně, jež ji zdobila, nebylo zas takovým překvapením.
Zpropadaný Gildor, tohle všechno byla jeho vina!
Opřel se o okraj stolu a aniž by se obtěžoval s číší, dopřál si několik pořádných loků přímo z karafy. Ne, že by to aspoň trochu zmírnilo jeho utrpení. Za procítěného klení se zbavil svrchní a posléze i spodní tuniky a zkoumavě se zadíval na hlubokou sečnou ránu na své paži. K jeho nelibosti dosud krvácela, a tak zručně uřízl pruh látky ze své haleny a za pomoci zubů poraněné místo pevně stáhl. Podobně ovázal i zranění na svém stehně, i když v tomto případě se neobtěžoval svlékáním, neboť by to znamenalo si nejprve sundat boty, a to se mu v tu chvíli zdálo jako zbytečná dřina.
Znovu si důkladně přihnul. Stále nemohl zapomenout na pohled, který na něho jeho syn vrhnul, když bylo po boji. Než se mu do očí vplížily obavy o jeho zdraví, jasně v nich zaznamenal záblesk zadostiučinění. Ani se nemusel ptát, aby poznal, že už se dozvěděl o něm a Lidianně. Požádal ho, aby ho vyslechl, jenže Legolas odmítl. Pouze se ujistil, že je natolik v pořádku, aby sám dojel do paláce, a poté ho opustil.
Proč by krucinál neměl být v pořádku?! Pár škrábanců ho přece nezabije!
Přesto nemohl popřít, že by nyní velmi uvítal Nimlothinu přítomnost. Její mírný úsměv a jemné ruce by byly tím pravým balzámem pro jeho zbité tělo. Zamračil se, ale vzápětí se jeho rysy zase vyrovnaly, neboť zjistil, že toto gesto není zrovna příjemné pro jeho rozbitou hlavu. Hlasitě aspoň zaklel. Neměl v úmyslu se jí tak lehce vzdát! Naneštěstí teď nebyl ve stavu, aby se za ní hned rozjel. Rozhodl se, že zkusí počkat do druhého dne, jestli už na tom nebude o něco lépe. Nechtěl zase přespříliš otálet, neboť si nebyl jistý, jak dlouho setrvá Nimlothina skupina v Imladris, než se vypraví do Amanu. Kdyby měl propást svou poslední šanci, nikdy by si to neodpustil.
Opět si svlažil hrdlo vínem a natáhl se pro novou karafu, kterou vyprázdnil v téměř rekordním čase. Stále žádná úleva. Zatracení Edain! Ti se můžou opít do němoty, ale jim takový přepych dopřán není! Ke své nelibosti navíc zjistil, že žádnou další karafu ve své pracovně nemá. Chvilku zvažoval, jestli zvládne dojít až do sklepa pro novou zásobu, když si vzpomněl, že v jídelně by ještě mohlo nějaké víno být. Aniž by se zdržoval oblékáním, vydal se tam. Rána na noze poněkud poznamenala jeho jindy elegantní chůzi, a tak, když potácivě vpadl do jídelny, působil dojmem, že už má dost vypito.
Přinejmenším se to tak jevilo Lídě, která se tam uchýlila, a snažila se vymyslet, jak se dostat zpátky do svého světa. Jakmile zahlédla polonahého krále, vyskočila ze židle a jako první zjišťovala, kudy prchnout z jeho společnosti. K její smůle však Thranduil zůstal stát právě ve dveřích, kde se ztěžka opřel o futro, a blokoval tak jedinou cestu ven.
„Haran Thranduil (Králi Thranduile)...“ pronesla s drobnou poklonou a doufala, že odsud zase co nejdříve odejde. Pohled na jeho rány a krví pokrytou kůži ji naplňoval úzkostí. Napadala ji jen jedna osoba, se kterou mohl bojovat, a pokud on dopadl takto, nepřála si snad ani vědět, jak je na tom v tuhle chvíli Legolas...
„Lidianno...“ Jeho hlas zněl unaveně. Oči mu zalétly na její obvaz. „Čehožpak se tobě přihodilo?“
„Mně?“ Udiveně pozvedla obočí. „A díval jste se v poslední době na sebe?“ poznamenala, aby odvedla jeho pozornost od sebe.
Rty se mu zvlnily v náznaku úsměvu. „Pouze toho hůře vypadá, než-li tomu ve skutečnosti jest,“ odvětil stručně, ale stejně se raději přesunul ke stolu, kde s úlevou klesl na židli.
Dívka chvíli zvažovala, jestli by toho neměla využít, a rychle vyběhnout z místnosti, ale Thranduil vypadal tak zbídačeně, že jí nepřipadalo, že by pro ni nyní představoval nějakou hrozbu. V duchu si říkala, že mu to jen patří, že takto dopadl, přesto ji pohled na něho bůhví proč bolel.
„Nemám přivést někoho z léčitelů?“ nabídla mu nesměle a s obavami se zadívala na ránu na jeho hlavě.
„Toho netřeba. Pokud pro mě přec jen něčeho učiniti chceš, vína mi dones,“ požadal ji mírně. „Však ocenil bych, kdybys ho tentokráte pouze přede mě postavila,“ dodal vzápětí a ona si nemohla nevzpomenout na ten nešťastný incident u večeře.
„Pokusím se.“
Spěšně mu přinesla džbán s vínem a pohár, které našla v jedné z komod, a položila je na stůl. Avšak dříve, než se stačila zase vzdálit, ji král bleskově uchopil za zápěstí ovázané ruky. Polekalo ji to, neboť takovou hbitost od něho v tomhle stavu nečekala. Skoro automaticky se hned pokoušela vytrhnout.
„Tampa tanya (Přestaň s tím)!“ napomenul ji a ona uposlechla. Přesto nemohla ovládnout zachvění, které proběhlo jejím tělem. Byl až příliš blízko, než aby se cítila bezpečně.
„Uuma dela, Lidianna, amin uumuva crona lle (Nestrachuj se, Lidianno, já tobě neublížím),“ ujistil ji Thranduil, přesto z jejího výrazu poznal, že mu nevěří. Nu, vzhledem k tomu, jak se k ní v minulosti choval, jí to nemohl zazlívat.
„Mani marte a´ camlle (Čehožpak se tobě s rukou stalo)?“ otázal se znovu a když ani tentokrát nedostal žádnou odpověď, pokračoval. „Legolas tyare harwalle (Způsobil toho Legolas)?“
Zadívala se mu přímo do očí. „N´uma. Ro tyare harwaie en lle (Ne. Způsobil Vaše zranění)?“
„Ro naaya valina manka ro ume (Byl by rád, kdyby ano),“ prohodil bez jakýchkoli emocí.
Potřásla hlavou. „To jistě ne.“ Zarazila se akorát včas, aby králi neprozradila, že je Legolasovým hrdinou. „Ale pokud si to myslíte, tak jste s ním určitě mluvil o tom, co se přihodilo...“
Pustil její ruku. „Nikolivěk. Však ze slov jeho zřejmým bylo, že o události oné se dozvěděl. A zřejmě k závěru nejhoršímu dospěl. Když jsem mu toho vysvětliti chtěl, on mne vyslechnouti odmítl.“
Dívka se posadila vedle Thranduila, její oči plné beznaděje se upíraly do těch jeho. „Kdo mu to ale řekl? Že by Erestor...?“
„Toho si nemyslím. On zřejmě rozhovoru, jenž s Gildorem jsem měl, zaslechl. Však kterak toho ten syn Orčí zvěděl, s určitostí zatím nevím.“
Lída se kousla do rtu. Měla dost dobrou představu o tom, kdo mu to mohl povědět. Jenom nedokázala uvěřit, že by takhle zradil její důvěru.
„Glorfindel...“ hlesla tiše.
„Pravděpodobně. A neudivilo by mě, kdybych zjistil, že v tom též Elrond prstů svých měl. Ti tři spolu času dosti strávili, by cos takého připraviti mohli...“ pronesl podezřívavě a nalil si číši vína.
Nedůvěřivě potřásla hlavou. „Ale Glorfindel to přece nemohl být! Já... mluvila jsem s ním, když jsem byla v Imladris... On věděl, že k ničemu nedošlo!“ namítla nepříliš přesvědčivě.
Král se musel pousmát. „A ty se domníváš, že cos tak nicotného jako pravda by jej zastaviti mohlo? On sestry své přede mnou ochrániti chtěl. Za ceny jakékoliv. A toho se mu též povedlo.“
Zamračila se. „A co všechny ty řeči o tom, jak Eldar nikdy nelžou?! Jak jsou čestní a drží své slovo?!“ ohradila se ostře. Celou dobu jí tu káží o tom, jak jsou lepší než Edain, a nakonec vyjde najevo, že se přece jen tolik neliší!
Její obvinění ho nijak nevyvedlo z míry. „Nu, ne vždy tohoto dodržeti lze. Koneckonců Valar nejsme a tudíž na pomýlení občasná nároku máme...“ připustil bez sebemenšího náznaku rozpaků. Jestli něco, pak jeho hlas spíš vyjadřoval znechucení nad její neskutečnou naivitou.
„Takže si vlastně přizpůsobujete pravidla tak, jak vám to vyhovuje, nebo se snad mýlím?“ ujišťovala se kousavě.
Lhostejně pokrčil rameny, jako kdyby její slova ani nebylo nutné komentovat, a napil se přímo ze džbánu.
Lídu náhle něco napadlo. „Když je tomu tak, tak proč Legolas trval na tom, že ho sem musím následovat?! Proč Vy jste mě donutil si ho vzít?!“ dotazovala se hlasitě.
Hřbetem ruky si otřel ústa, než se na ni klidně zadíval. „Na motivy Legolasovy se jeho otázati musíš. Já tobě pouze sděliti mohu, že on není z těch, co by pravidel sobě uzpůsobovali. Co se důvodů mých týče, pak příliš nechvátám, bych Elronda v rodině své uvítal. Navíc já neřekl jsem, že bychom slov svých neustále porušovali. Pouze když situace natolik závažnou jest, že zbytí není. Což případu tvého není.“
Okamžitě vyskočila na nohy. „Ach ano, skoro už jsem zapomněla!“ vyštěkla vztekle. „Život můj nebude příliš dlouhý, než abych Vám stihla způsobit nějaké nepříjemnosti, co?!“
Krátce se zasmál a ona poznala, že se opět nechala nachytat. Jak je možné, že se mu vždy podaří ji tak snadno vyvést z míry?!
„Vás tohle ohromně baví, že jo?“ podotkla hořce. „Pořád musíte s někým manipulovat, hrát tyhle Vaše nesmyslné šarády! Žádný div, že dala Nimloth přednost lordu Gildorovi, tomu na ní totiž skutečně záleží! A na kom záleží Vám?! Jenom na Vás samotném!“
Ještě ani nedomluvila, když si s hrůzou uvědomila, že opět zašla příliš daleko. Ale bylo již pozdě. S rostoucí panikou sledovala, jak se král vymrštil ze svého místa, rychlost, s jakou tak učinil, nevěstila nic dobrého. Nejistě vrhla letmý pohled ke dveřím, představa útěku se jí nyní zdála ještě mnohem lákavější než předtím. Jenže z předchozí bolestivé zkušenosti dobře věděla, že nemá tu nejmenší šanci uniknout, a nynější Thranduilův pošramocený stav na tom mohl jen stěží něco změnit. Proto se jen hrdě napřímila a s troufalostí, kterou rozhodně necítila, se mu zadívala zpříma do očí. Snažila se být silná, avšak když k ní náhle natáhl ruku, její tělo ji zradilo a ona se bázlivě zachvěla v očekávání prudké rány. On se jí ale vůbec nedotkl. Pouze se chopil džbánu ze stolu vedle ní a důkladně si přihnul. Po celou tu dobu z ní nespustil oči a ona, ačkoli k smrti vyděšená, se přinutila neuhnout pohledem.
„Lidianno, Lidianno...“ pronesl káravým tónem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. Lehký úsměv, jenž mu pohrával na rtech, jí také na klidu dvakrát nepřidal. „Ty raděj bys tohoto okamžitě zanechati měla... Hovorů takovýchto si klidně s Legolasem veď, pokud on toho tobě strpí, však nikoliv se mnou. Pokračuj v bláhovém proslovu svém a záhy zjistíš, že sis tentokráte více naložila, než-li unésti dokážeš. Či snad právě toho docíliti chceš?“ Při těchto slovech se nahnul až těsně k ní, ledové krystaly jeho očí ji držely bez hnutí lépe, než-li by to zvládly jeho silné paže. Připadala si jako ochromená, najednou neměla žádnou energii, aby se bránila.
„Možná, že toužíš po něčem, čeho tobě Legolas dáti nemůže... Proto mne neustále provokuješ?“
Ztěžka polkla. „Co tím chcete říct?“ vypravila ze sebe s obtížemi.
„Že tobě výprask, jejž on tobě uštědřil, možná pranic nevadil. Ba právě naopak. Zdá se, že ty zacházení hrubšího vyžaduješ...“
„To ne!“ zaprotestovala chabě. Tolik ji jeho nařčení šokovalo, že se na víc nezmohla. Jak jen ho mohlo něco takového napadnout?! Jak si může myslet, že s ním úmyslně vyhledává konflikty v naději toho, že ji potrestá?!
„Tak či onak já zájmu nemám. Příště si pro hrátky své kohos jiného vyhledej a mne již více neobtěžuj. Nicméně pamětliva přitom buď, že pokud Legolasovi jakkoli ublížíš, pak se přec jen přání tvého vyplní... Však ujišťuji tebe, že lekce má se tobě pranic zamlouvati nebude...“ pokračoval přezíravě a Lída cítila, jak se v ní zdvihá vlna vzteku. Pokoušela se ji potlačit, ale stačilo se podívat na Thranduila, jak proti ní stojí se samolibým výrazem na tváři, aby rychle přerostla v tsunami ničící vše, co mu přijde do cesty. Kdo mu dal sakra právo ji soudit?! Proč se jim všem musí neustále plést do života?!
„Vy si myslíte, že se všechno točí jenom kolem Vás, co?!“ vybuchla zlostně. „Znovu Vám říkám, že se ve svém názoru na mě mýlíte! Netoužím po žádném bití od Legolase a už vůbec ne od Vás! A co se týče Vaší cenné lekce, pak byste ji měl především udělit sám sobě! Je to jenom Vaše vina, že je teď Legolas pryč! Jistě, Glorfindel si celou tu událost bezpochyby poněkud přibarvil, ale čím víc Vás poznávám, tím míň mu to zazlívám! Navíc kdybyste se tehdy nechoval jako smyslů zbavený, nic z toho by se nestalo! Jaký je to pocit, když Váš jediný syn věří raději slovu někoho jiného než Vašemu?!“
Král se zamračil. Jeho prvním impulzem bylo ztrestat ji za tu neslýchanou opovážlivost, nicméně její poslední slova ho zarazila. Jaký je to pocit, když si o něm Legolas myslí to nejhorší? Do Mordoru, i kopanec od olifanta by byl v porovnání s tím něžným pohlazením! Pomalu se posadil.
„Pročpak mi toho ty sama nepovíš, Lidianno?“ opáčil mrazivě. „Věru nezdálo se mi, že by ses důvěry prazvláštní u Legolase těšila...“
Zahanbeně sklonila hlavu, její bojovnost byla náhle tatam. Byla připravená se s ním hádat, byla i připravená na to, že ji nejspíš uhodí, ovšem tohle nečekala. Jako kdyby Thranduil vždy přesně vycítil, co ji nejvíc zraní. Začínala chápat, že tuhle válku nemůže nikdy vyhrát. Nevěděla, jestli je to tím, že je o tolik starší a tím pádem zkušenější, a nebo je pouze bezcitnější, a proto nic z toho, co mu řekne, se ho hlouběji nedotkne. Jediné, co teď mohla udělat, bylo posbírat zbytky své důstojnosti a vyklidit pole, dokud ještě neutrpěla vážnější újmu.
I když... nebylo již příliš pozdě? V hlavě jí stále zněla jeho posměšná slova, pořád dokola. Připomínalo jí to umíráček. Připomínalo jí to skutečnost, že prince už několikrát předtím zradila. Není to ironické, že teď jejich vztah ztroskotá na něčem, za co vůbec nenese vinu? Jak jí tohle mohl Glorfindel udělat? Musel přece předpokládat, že se takováhle pomluva donese až k Legolasovi. Záleží mu na jeho sestře tolik, že klidně obětuje štěstí všech ostatních? Že by se v něm tolik mýlila?
V tom okamžiku se rozhodla. Glorfindel to celé zavinil, on je také jediný, kdo to může zase napravit. A pokud Legolas ještě někomu věří, pak je to právě on. Stačí pouze zařídit, aby si ti dva spolu promluvili. Ovšem nejdřív se odsud musí nějak dostat...
„Quel re a´lle, haran Thranduil (Přeji Vám pěkný den, králi Thranduile),“ zamumlala skoro pokorně a beze spěchu zamířila ven z jídelny. Nechtěla, aby to vypadalo jako útěk, i když nic jiného to opravdu nebylo. K její úlevě ji nepronásledoval.
Thranduil zůstal sedět u stolu a zachmuřeně zíral do zdi. Opět se mu podařilo Lidiannu zlomit, jenže tentokrát z toho žádné potěšení neměl. To, co jí řekl, bylo natolik podlé, že ji stejně tak dobře mohl srazit k zemi a pak do ní ještě kopnout. Vyšlo by to zhruba nastejno.
A pak si náhle uvědomil, co mu na tom všem vadilo nejvíc. Byl to přesně ten typ slov, jaká by volil jeho otec! To zjištění ho šokovalo. Copak po celé ty yény zazlíval Oropherovi jeho chování, jen aby později zjistil, že se od něho ve skutečnosti ničím neliší?
Jistě, dosud na Legolase nevztáhl ruku tak, jako jeho otec na něho, i když to bičování na nádvoří už k tomu mělo nebezpečně blízko, ale zdálo se, že ve všem ostatním ho úspěšně dohnal. Byly to jeho činy, které vyštvaly Legolase z paláce, jeho slova, jež zahnala Lidiannu. Byl to on, kdo vehnal Nimloth do náruče Gildorovi. Sice za vydatné pomoci Glorfindela, avšak on sám mu do napnutého luku namířeného na jeho srdce vložil šíp.
A za její smrt nese vinu také pouze on. Kdyby se jí tehdy dokázal vzdát... Možná měla Lidianna pravdu... Možná, že tehdy si opravdu myslel, že se vše točí jen kolem něho. Jinak by se nechoval tak sobecky a nezemřelo by kvůli němu tolik lidí. Nezemřela by ona... Stále ještě nedokázal nahlas vyslovit její jméno. Proč si tenkrát neuměl přiznat, že by bez něho mohla být šťastná? Možná ne tolik jako po jeho boku, ale aspoň by měla šanci vést normální život. Co prožila s ním? Pár ukradených hodin, kdy se pro něho zřekla všeho a všech a nakonec obětovala i svůj život. A pro co? Jak mohla věřit, že je takové oběti hoden?
Rychle se napil, aby zahnal hořkou pachuť, jež se mu drala na jazyk. Nikdy mu nedala na vybranou... Dosud mohl slyšet tichý svistot, se kterým se zabodl šíp do její hrudi. Její ostré nadechnutí, se kterým mu klesla do náruče. Stále nedokázal zapomenout na to, jak se chvěla, když ji držel v těsném objetí, a šeptal jí, že se o ni postará, že všechno bude zase v pořádku. Oba dva věděli, že je to lež, ona možná lépe než on. V tu chvíli si totiž nedovedl představit, že by měl být bez ní, myslel si, že takovou ztrátu nemůže unést...
Ovšem kupodivu přežil, i když dodnes pořádně nechápal, jak se to mohlo stát. Vždyť pro něho znamenala všechno, bez ní neměl jeho život žádný smysl... Možná za to vděčil svému otci, který mu nedal vůbec příležitost truchlit a uzavřít se ve svém žalu. Nastolil mu takový režim, že proti němu by byl pobyt v mordorském žaláři příjemnou záležitostí. Trestal ho za každou maličkost a fyzická bolest, kterou mu působil, mu dávala zapomenout na psychickou bolest, jež ho sužovala. Obvinil Lidiannu z toho, že vyhledává hrubé zacházení, ale byl to on sám, kdo tohle dělal. Každé bití bral jako zasloužený trest za to, že ji tak zklamal... A to, že nezemřel zármutkem, bral jako své další selhání. Jedině se zády zbičovanými do krve měl pocit, že aspoň trochu odčinil svá pochybení, jedině tehdy se mu zdálo, že má vůbec právo žít. Jenže po čase i tohle přestávalo stačit a tehdy jeho otec přišel s nápadem, že ho ožení. Souhlasil, protože neviděl důvod, proč mu odporovat. Ji by to stejně zpátky nevrátilo. A pokud nemohl mít ji, pak mu bylo naprosto lhostejné, koho mu vybere. Elleth, již pojal za svou choť, byla krásná a ctnostná, přesto se mu ulevilo, když se krátce po Oropherově smrti jejich cesty opět rozdělily. Sám nejlépe věděl, jak mizerným manželem byl. Nikdy na Artanis nevztáhl ruku, ale možná, že to by uvítala spíš než jeho chladný přístup. Ačkoliv si s odstupem času musel přiznat, že se téměř zoufale snažila, aby jejich manželství fungovalo, nedal jí nikdy doopravdy šanci. Každý projev náklonnosti z její strany bral jako otcův pokus ho odcizit od té jediné, kterou kdy miloval. Když se někdy neovládl a choval se k ní jinak než odtažitě a neosobně, později trpěl výčitkami a následující dny ji zcela ignoroval. Viděl, jak se trápí, a neudělal nic. Byly chvíle, kdy ho její smutek dokonce i těšil. Jako kdyby její slzy mohly přivést zpět tu, kterou navždy ztratil. Rowenu...