90. díl
Eve se v kvapem narůstající panice zadívala na Gabriela, protože pokud jí někdo mohl pomoct, pak to byl jedině on. O to víc ji zaskočilo, když si uvědomila, že ji upřeně pozoruje, jako kdyby se snažil odhadnout, jak se zachová. Ovšem ještě podstatně větší šok zažila, jakmile za jeho širokými rameny zahlédla svou vlastní pobledlou tvář. To snad...?!
Rychlý pohled k zemi jí nade vší pochybnosti potvrdil, že je něco dost hrubě v nepořádku... neboť jí rozhodně nepřipadalo normální, aby měla místo nohou čtveřici huňatých tlap, navíc zakončených ostrými drápy...
Copak už docela přišla o rozum?! Nechápala, co se to s ní děje, a ani trochu se jí nezamlouval způsob, jakým si ji Gabriel přeměřoval, zbraň sevřenou v ruce a podle všeho připraven ji na ni v případě potřeby použít.
Počkej! chtěla vykřiknout, už docela přemožená strachem, jednak z toho podivného stavu, v němž se bez jakéhokoli varování ocitla, a neméně pak kvůli svému společníkovi, který z ní ani na zlomek sekundy nespustil oči a jehož tělo bylo napjaté k útoku, stejně jako to její.
Na okamžik jí připadalo, jako kdyby v jeho tváři zachytila nějaké pochybnosti... jako kdyby zaznamenal něco podezřelého... něco, co mu napovědělo, že vše není tak, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale hned nato byl ten záblesk pryč a jeho pevně semknutá čelist a soustředěně přimhouřené oči vyhlížely více než odhodlaně.
Znovu zkusila promluvit, ale když místo slov akorát několikrát ostře zaštěkala a s bezmocí a naprostým zoufalstvím seznala, že tím u Gabriela příliš důvěry nezískala, raději dalších pokusů zanechala, aby ho zbytečně nevyprovokovala. Místo toho se zaměřila na... sebe... Říkala si totiž, že je oproti němu přece jen podstatně citlivější, a tak by se jí mohlo podařit naznačit dost, aby se její lidská část dovtípila ten zbytek.
Jenže jakýkoli oční kontakt, jímž se snažila sdělit, že ona je v tom psovi, který před nimi stojí, a rozhodně je nemíní nijak ohrožovat, že naopak nutně potřebuje jejich pomoc, selhal. Pokud v té schránce něco z ní ještě zůstalo, pak toho bylo nejspíš příliš málo, než aby na její tiché poselství nějak reagovala. Ostatně podle toho, jak bezvládně visela v Gabrielově sevření, to vypadalo, že už v ní ani žádný život není.
Eve ztěžka polkla, vystrašená pomyšlením, že by tohle uspořádání mělo být trvalé a ona by se neměla už nikdy navrátit zpět do svého těla. Co by si proboha počala?! Vždyť není schopná se o sebe postarat ani jako člověk, co by potom dělala jako obyčejné zvíře?! Jistě, byla tu malá šance, že by si třeba ve své nové formě mohla vést přece jen o něco lépe, ale ona o tom dost pochybovala. Navíc se nedalo říct, že by jí v tom zablešeném kožichu bylo zrovna dvakrát příjemně.
Je možné, že to má na svědomí ta druidka, se kterou se seznámila na oné zelené planetě? Ale proč by jí to udělala? Co by touhle příšernou proměnou sledovala? Říkala sice, že by měli s Gabrielem zůstat pohromadě, ale přece by ji nezměnila na psa, jen aby toho dosáhla, nebo ano? Beztak zatím vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by mu mohla jako zvíře přirůst k srdci natolik, aby si ji nechal u sebe. To spíš naopak... vypadalo to, že už má toho vyčkávání právě tak dost a rozhodl se udeřit jako první.
Srdce se jí rozbušilo tak zběsile, až ji dočista ohlušilo, a ona strnulá hrůzou sledovala, jak se Gabriel pomalu otáčí, aby získal lepší pozici pro svůj útok. To nepřátelské hrdelní zavrčení za jejími zády jí ale přesto neuniklo. Okamžitě pochopila, co to znamená, ještě dřív, než se ohlédla a její jantarové oči se střetly s několika podobně zlatavými páry. Zbytek smečky...
Nejprve si přirozeně myslela, že vrčí na Gabriela, jenže když k ní nejmohutnější ze psů zamířil, srst naježenou, uši přitisknuté k hlavě a tesáky výhrůžně obnažené, rychle svůj názor přehodnotila. A když už se přiblížil natolik, že mohla porovnat velikost jeho a svých předních tlap, bylo jí jasné, jak ubohým protivníkem by té šelmě ve své nové podobě byla.
Najednou si nebyla vůbec jistá, koho se obávat víc, jestli člověka s jeho zbraněmi a nebo jednoho svého druhu... Ale protože neměla nejmenší ponětí, jak se mezi sebou psi dorozumívají, nakonec se rozhodla zkusit své štěstí raději u Gabriela. S žalostným zakňučením stáhla ocas mezi nohy a s prosebným výrazem, o němž netušila, zda bude na její zvířecí tváři aspoň trochu patrný, udělala zdráhavě krok k němu.
Že spustit ostatní psy z očí bylo dost zásadní chybou, si uvědomila v momentu, kdy po ní jejich obrovitý vůdce skočil a bez sebemenšího zaváhání se jí zakousnul do krku.
Její zmučené zařvání se mísilo s táhlým zavytím plným nefalšované agonie a ona pouze matně vnímala, jak se na ni vrhla další bestie, aby také ponořila své zuby co nejhlouběji do jejích bolestí roztřesených zad. Poslední, co zaregistrovala, než její svět dočista pohltila temnota, bylo hrdlo plné vlastní krve, jež jí znemožňovala dýchat, a strašlivá únava, které se prostě nedalo vzdorovat.
Huňaté psí tělo se srstí slepenou čerstvou krví prýštící hned z několika ošklivých ran se ztěžka svalilo na bok, jen o chvilku následované Eve, která se již nedokázala déle udržet na nohou a v hluboké mdlobě klesla bezvládně k zemi.
