86. díl

    „Nejspíš proto, že si to nebezpečí ještě úplně nepřipouštíš. Ale věř mi, čím dřív akceptuješ fakt, že je zcela reálné, tím rychleji se na to adaptuješ,“ ujistil Shaperd Eve, než ji k jejímu zklamání opět pustil.

„Takže takhle to tady chodí? Zabij nebo budeš zabit? Myslela jsem, že je vaše civilizace vyspělejší… a zatím je to tady ještě horší než na Zemi!“ podotkla s trpkostí a jistou výtkou adresovanou jeho směrem, jako kdyby snad za úpadek jejich společnosti nesl odpovědnost právě on.

„Taky jsem nikdy netvrdil, že je to tu učiněný ráj!“ zchladil odměřeně její rozbouřené emoce. „Každý má jenom to, co si sám urve… A vzhledem k počtu obyvatel je přirozené, že přežívají jen ti nejsilnější… nebo ti, kteří mají dobré kontakty… nebo dostatek kreditů, aby si zaplatili ochranu…“ shrnul celkem rychle veškeré možnosti a Eve se po jeho slovech zatvářila ještě zasmušileji.

„Hádám, že nepatřím ani do jedné skupiny…“ povzdechla si, jako kdyby jí konečně došlo, že bez pomoci nemá příliš šancí to zvládnout. „Ani se ti nedivím, že jsi radši na té své lodi… Cokoli musí být lepší než být tady…“ pronesla, pohled nepřítomně upřený kamsi do dáli, snad na nekonečné vyprahlé pláně nemilosrdně spalované dvojicí žhavých sluncí. „Kde vůbec žiješ, když zrovna nesloužíš?“ zeptala se ho znenadání, ačkoli si dokázal celkem dobře představit, co ji k tomu vedlo. S největší pravděpodobností se ho chtěla pokusit přemluvit, jestli by ji nenechal u sebe.

„Vlastně ani žádný domov nemám. Aspoň ne v tom smyslu, jak ho chápeš ty,“ sdělil jí a když se zatvářila soucitně, přidal rovnou i vysvětlení. „Nikdy jsem ho nepotřeboval. Závazky jsou akorát na obtíž, takhle se můžu z minuty na minutu sebrat a vyrazit do akce, bez toho, abych musel brát na někoho ohledy.“

„To zní prakticky…“ uznala, ale její výraz nepůsobil o moc nadšeněji. „A taky dost prázdně… To ti nevadí, že kdyby se ti něco stalo, tak ani nemáš někoho, kdo by se o tebe postaral? Kdo by si o tebe dělal starosti?“

„Není to přece, že nemám vůbec nikoho. Ale rozhodně nepotřebuju, aby se o mě někdo strachoval. K čemu by to taky bylo? Buď se z akce vrátím v pořádku nebo ne a ten výsledek závisí na mně samotném a na lidech, se kterými právě sloužím. Ne na něčích starostech!“ vysmál se jí a ona dotčeně semkla rty, pevně rozhodnutá nikdy nedopustit, aby jí na tomhle muži začalo záležet, protože on něčeho takového nebyl hoden. Jenže… nebylo to snadné… Možná proto, že ji zachránil… že spolu strávili tolik času přes počítač… copak by tohle dělal člověk, který se údajně o nikoho nestará?

„Myslím si, že takhle by sis to leda přál… protože pak by bylo všechno mnohem jednodušší… Ale nevěřím, že bys byl až tak bezcitný, jak se mě snažíš přesvědčit,“ pronesla po delším uvážení, protože jí bylo jasné, že se od něj za svůj postřeh dočká akorát dalšího posměchu. A nemýlila se.

„A já si zas myslím, že jsi až příliš velká idealistka, než abys takovou skutečnost prostě dokázala přijmout! Jsi tak zatraceně odhodlaná najít v každém něco dobrého, že to až hraničí s posedlostí! Proč je pro tebe tak obtížné si aspoň připustit možnost, že někteří jedinci jsou skrz naskrz zkažení a ani tvoje víra v opak na tom nic nezmění?“

„Protože bych radši žila ve světě, kde takoví lidé nejsou. A nebo aspoň s nadějí, že se každý ještě může změnit k lepšímu,“ odvětila zdráhavě a už když to vyslovovala, tak si uvědomovala, jak naprosto bláhově to zní.

„Teď mluvíš jako někdo, komu život zatím vždycky nastavoval jen svou vlídnější tvář,“ nemohl se neušklíbnout. „A přece mi nepřipadalo, že bys byla doma nějak zvlášť šťastná. Tak jak můžeš pořád věřit, že domov a rodina jsou pro spokojený život tak důležité?“

„A co by to podle tebe mělo být?“ zeptala se, čelo svraštěné v zamyšlení, neboť nad touhle otázkou vlastně nikdy předtím nehloubala.

Brala to jako jakési dogma, možná proto, že máma jí vždy vštěpovala, že rodina je základem všeho. Ostatně ona jí obětovala celý svůj život… A Eve opožděně litovala všech těch chvil, kdy jí odmlouvala a snažila se ji přesvědčit k odchodu, protože jí teprve až teď došlo, že by jinde stejně nebyla šťastná.

Tolik si přála, aby to mohla vrátit zpátky… být tou dcerou, jakou si její máma zasloužila… a neubližovat jí ve slepé víře, že to všechno dělá pro její dobro.

„Nevím… prostě mi připadá, že člověk je tvor společenský… a tak by neměl být sám…“ plácla neurčitě, pozvolna nahlodávána Gabrielovým zarytým skepticismem.

„To je možný, ale kvůli tomu přece nepotřebuje celou rodinu,“ zůstával na rozdíl od ní zcela konzistentní ve svých názorech. „Samozřejmě ti ale nic nebrání si ji tady založit. Myslím, že Caleb by ti s tím i víc než ochotně pomohl...“ prohodil hned vzápětí s potutelným výrazem a oba se opět zadívali k zemi na jeho strnulé tělo.

„Neměl by se už pomalu probírat?“ byla Eve poněkud znepokojená jeho dle jejího úsudku až příliš dlouhým bezvědomím a jako kdyby chtěla Shaperdovi dokázat, jak dokonale nezkaženou duší je – a nebo jak si on pomyslel, že to nemá v hlavě tak docela v pořádku – poklekla u muže, který ji krátce předtím napadl, aby zkontrolovala jeho životní funkce.

Což se neukázalo být zrovna tím nejlepším nápadem.