82. díl

    Eve pomalu kráčela k domu, jenž byl zhruba o půlku menší než Timova stodola, ale jinak postavený podobným stylem. Když člověk přišel blíž, tak se nemohl nedivit, že ta slepenina nejrůznějších materiálů vůbec drží pohromadě, o nějakých estetických ambicích tu nemohla být ani řeč, ale aspoň to plnilo funkci střechy nad hlavou a to bylo tak asi vše, co se od toho dalo očekávat. Rozhodně nehrozilo, že by uvnitř mohlo být o moc příjemněji než venku, kde už obě slunce žhnula naplno a vzduch se stával tak rozpáleným a prašným, až měla pocit, že se jím zadusí. Už jen obyčejná chůze se v takových podmínkách změnila v dosti vyčerpávající činnost a Eve navzdory Gabrielovu ujištění pochybovala, že si na to někdy zvykne.

Krátce se ohlédla, aby zjistila, jestli ji náhodou nesleduje, a dost ji zklamalo, když ho nikde nespatřila. Nejspíš mu bylo úplně jedno, co s ní bude, hlavně že se jí zbavil! To pomyšlení ji přimělo hrdě zvednout hlavu a odhodlaně zamířit ke vchodu do toho nuzného příbytku, jen aby se po pár krocích se srdcem bijícím jí na poplach až někde v krku zarazila.

„Haló? Je tu někdo?“ vypravila ze sebe stísněně, zatímco očima fixovala trojici divoce vyhlížejících psů, která se vynořila odkudsi z útrob domu a s varovným vrčením a těly napnutými k útoku jí signalizovala, že tam je víc než nevítaná.

„Haló?“ zkusila to Eve znovu a marně se snažila potlačit svou kvapem vzrůstající paniku a zároveň vymyslet, jak se zachovat, aby z toho střetnutí vyvázla bez úhony. Jenže si vybavila pouze to, že by neměla utíkat. Což vzhledem k obrovským rozměrům těch huňatých bestií a jejich mohutným čelistem plným ostrých zubů by ji upřímně ani nenapadlo.

Pomalu, aby je nevyprovokovala, se podívala přes rameno, ale Gabriel ani tentokrát nebyl nikde v dohledu. Zato když se otočila zpátky, polekaně sebou trhla a vzápětí ji zalila vlna úlevy, jakmile si uvědomila, že ten muž, který se objevil na prahu, bude zřejmě Caleb. Díky klobouku hluboko staženému do tváře toho z něj moc neviděla a také ji trochu znepokojil masivní nůž, jenž svíral v ruce, ale doufala, že se s ním domluví přece jen o něco lépe než s jeho zvířaty.

„Dobrý den, Vy musíte být Caleb,“ přinutila se ke zdvořilému úsměvu, třebaže si uvědomovala, že její snahu nebude schopný ocenit. „Jsem Eve Hollisterová,“ představila se poněkud rozpačitě a jelikož se ani na tohle neobtěžoval nějak reagovat, hned zase pokračovala. „Máte hezké psy… nesežerou mě, že ne?“ prohodila jakoby v žertu, protože se jí nechtělo tomu cizímu muži přiznat, že jí nahání strach.

„Mohli by, když jim to nařídím!“ dostalo se jí konečně nějaké odpovědi, třebaže ne takové, jaká by se jí zamlouvala. A jeho další slova se jí zamlouvala ještě méně, stejně jako ostrý tón, kterým byla pronesena. „Takže hezky rychle vyklop, co si zač a proč tu čmucháš kolem, a nezkoušej na mě žádný triky nebo toho budeš litovat!“

„Já tu nečmuchám, chtěla jsem Vám nabídnout pomoc… Můj… známý si myslel, že by mě tu Váš otec mohl zaměstnat…“ vysypala ze sebe spěšně a horečně dumala, co ještě dodat na svou obhajobu, aby ho přesvědčila o svých dobrých úmyslech, jenže ji jako naschvál nic kloudného nenapadlo.

„Tvůj známej je asi blázen!“ odfrknul si Caleb pohrdavě. „A nebo ty seš zatraceně špatná lhářka! Ale dám ti ještě jednu šanci! Tak co tu sakra pohledáváš?!“

„Nelžu Vám, přísahám!“ ohradila se proti jeho křivému nařčení. „Zeptejte se svého otce… nebo Gabriela! To on mě sem přivedl! Toho přece znáte, ne?“

To jméno ho očividně zaujalo. „Gabriel a jak dál?“ chtěl vědět.

„Já… neznám jeho příjmení… ale je to voják… Váš otec by o něm asi věděl víc…“ snažila se překotně zodpovědět jeho otázku. „Ale Vy ho určitě taky znáte… nebo aspoň jeho kamaráda doktora… Noira?“

„Jo, tohle jméno už sem slyšel!“ odfrknul si Caleb znechuceně, v jeho hlase ani stopa po nějaké vděčnosti. „Takže komandér se zas uráčil vobjevit, jo?! A dokonce ne sám! Cos mu provedla, že se tě tady rozhod odložit? To už si ho přestala bavit?“ vysmíval se jí a Eve měla sto chutí mu na to odseknout něco, co by si za rámeček rozhodně nedal, ale kvůli těm jeho psům se raději ovládla. Nicméně v duchu nemohla neocenit trefnost té přezdívky, protože komandování ostatních Gabrielovi opravdu šlo víc než dobře.

„Zachránil mi život. A teď se mi akorát snaží najít nový domov!“ sdělila Calebovi odměřeně po krátkém uvážení.

„Domov, jo?“ zasmál se ten muž hlučně. „Tak to jo, tady je přímo úžasnej domov! Plnej lásky a toho všeho!“

„Vy mě tady nechcete, co?“ odtušila Eve a nevěděla, jestli ji to má mrzet a nebo se jí spíš ulevilo. „Já to chápu… jenom kdybyste to mohl říct i Gabrielovi, aby si nemyslel, že jsem si to vymyslela,“ požádala ho ještě a doufala, že tím je vše vyřízené, jenže Caleb měl podle všeho docela jiné představy.

„Ale no tak, přece na mě nebudeš hned protivná, to bys sem moc dobře nezapadla!“ napomenul ji skoro dotčeně. „Vím, že nemám tu úroveň co komandér, ale sem si jistej, že si budem i tak rozumět! A teď pojď ke mně, ať se s tebou můžu líp seznámit!“