89. díl

    „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že už ji nikdy neuvidím...“ popotáhla Eve, jako kdyby ho ani neslyšela, a Shaperd rozmrzele svraštil čelo. To poslední, co teď potřeboval, byly nějaké emocionální výlevy, které nedokázala kontrolovat!

„Pokud se neumíš ovládat, tak si podobné myšlenky prozatím zakaž, a prostě se soustřeď jenom na přítomnost!“ vrátil ji hrubě do reality a ona se na něj dotčeně zamračila a podle toho, jak zesílila své sevření na tom nebohém tuřínu, možná i zvažovala, jestli ho po něm nemrštit.

Varovně přimhouřil oči. „Abys toho nelitovala...“ zamručel a ona ihned nasadila nechápavý výraz.

„Nevím, o čem to mluvíš!“ prohlásila, ale to dokonalé ztělesnění naprosté nevinnosti jí poněkud pokazil ruměnec, který se jí kvapem rozlil po tvářích.

„Kdyby na tvém lhaní závisel tvůj život, tak bys neměla tu sebemenší šanci...“ konstatoval nespokojeně. Protože i když mu to její červenání přišlo vcelku roztomilé, rozhodně to byla na Ixionu dost velká slabina. „Takže na tom buď zapracuj a nebo se o to radši ani nepokoušej!“ doporučil jí s úsečností, která její rozpaky rozehnala spolehlivěji než jeho slova.

„Proč se zase chováš takhle?!“ nezamlouvala se jí ta změna. „To by tě vážně zabilo, kdybys projevil trochu pochopení? Nebo aspoň nějaké jiné lidské emoce?“

„Řekl bych, že emocí tu projevuješ dost za nás za oba!“ odtušil chladně, než jí opět podal nožík, byť s pochybnostmi, zda je to za daných okolností zrovna ten nejlepší nápad. „Loupej!“

Po tomhle strohém příkazu se už neudržela a ten tuřín po něm i přes jeho předchozí varování doopravdy hodila. Naneštěstí podcenila jeho obratnost, s níž se tomu útoku bez větší námahy vyhnul, a ochudil ji tak o sladký pocit zadostiučinění. Příliš času toho litovat jí však stejně nedopřál, protože po ní jen šlehnul rozlíceným pohledem, načež po ní skočil.

Samozřejmě, že ani Eve na nic nečekala, a dala se na útěk, jenže příliš daleko se nedostala, sotva tak dva kroky od místa, kde předtím stála. Pak už se ocitla přimáčknutá ke stěně, spalovaná zeleným plamenem jeho očí a absolutně neschopná se nějak bránit.

„Pusť!“ dožadovala se, hlas přece jen trochu rozechvělý obavami, i když se uklidňovala vědomím, že by se určitě nesnížil k tomu, aby zbil malou holku. Na druhou stranu se tvářil tak nevlídně, že jisté pochybnosti se jí na mysl přece jen vkradly.

„Ty si prostě nedáš pokoj, že ne?!“ zavrčel na ni a její obavy ještě zesílily. „Zajímalo by mě, co hodláš udělat teď!“

To Eve také, ale nahlas to samozřejmě neřekla. Zato s jistou lítostí zavzpomínala na Calebovy psy a mrzelo ji, že ona nemá nikoho, kdo by se kdykoli bez váhání postavil na její obranu. Vsadila by se, že kdyby ji hlídal byť jen jeden z nich, tak by si Gabriel ten svůj samolibý úšklebek zcela určitě odpustil!

„No?!“ dožadoval se nesmlouvavě odpovědi a když chtěla poněkud zbaběle odvrátit hlavu, protože jeho rozlícený pohled nedokázala už déle snášet, popadl ji za bradu a přiměl ji mu znovu čelit.

„Teď už v tobě moc bojovnosti nezůstalo, co?!“ vysmíval se jí a ona dotčeně semkla rty, aby se zdržela případných neuctivých poznámek, které by její situaci leda zhoršily. Ovšem o to živěji si představovala, jak by bylo krásné, kdyby ovládala nějaké bojové umění a dokázala se nejen osvobodit z Gabrielova sevření, ale navíc mu ještě uštědřit lekci, aby si pro příště podobné chování rozmyslel. Jenže jakkoli příjemné to její snění bylo, pořád to nebylo ničím víc než pouhým sněním.

„Takže teď už se nezmůžeš ani na slovo?! Možná kdybys mlčela častěji, tak by ses pořád nedostávala do nějakých potíží!“ poučil ji samolibě a ona přestala bláhově fantazírovat, že má schopnost se mu postavit v boji, a místo toho se vrátila ke svému předchozímu snění o smečce divokých psů, která by ji chránila. Proto když se zničehonic ozvalo nazlobené zavrčení, zprvu tomu ani nevěnovala pozornost, neboť měla zato, že se jí to akorát zdálo.

Gabrielovo tlumené zaklení ji však z toho omylu rychle vyvedlo a ona rozšířenýma očima sledovala, jak pomalu sahá k opasku pro svou zbraň. „Ani se nehni!“ nakázal jí docela zbytečně, protože ji nejen že nenapadlo se pohnout, ale skoro samým napětím zapomněla i dýchat.

A v okamžiku, kdy se její oči setkaly s párem chladných jantarů, které ji takřka hypnotizovaly, měla pocit, že jí snad přestalo bít i srdce. Najednou se jí zmocnil strašně zvláštní pocit, jako kdyby už nebyla sama sebou... jako kdyby se její mysl nějak odpoutala od jejího těla, dosud uvězněného u stěny Gabrielovou solidní muskulaturou, a ona byla konečně volná...

Svět náhle vyhlížel docela jinak a když otevřela ústa, aby se trochu znepokojeně zeptala, co se to s ní děje, vyšlo z nich k jejímu naprostému šoku pouze táhlé zavytí.

Co to...?!