88. díl

    „Vážně s ním chceš být uvnitř sama? Že by na tebe tím svým chováním udělal přece jen dojem?“ prohodil Gabriel, jako kdyby chtěl její podezření potvrdit, a Eve musela rychle zamrkat, aby zahnala slzy, které se jí k jejímu ponížení nahrnuly do očí.

„Tak ho vem třeba do stodoly! Ale rozhodně ho nenechávej na slunci!“ nakázala mu, tvář pro jistotu odvrácenou, protože mu odmítala ukázat, jak moc ji jeho krutá poznámka zasáhla. Nechápala, proč je takový, proč má pořád potřebu ji zesměšňovat a zraňovat, a ještě víc ji štvalo, že má moc jí ublížit.

Shaperd si ji chvilku mlčky přeměřoval, dobře si vědom účinku svých slov, a zvažoval, jestli by neměl její přání ignorovat, už jen kvůli tomu rozkazovačnému tónu, který zvolila. Nakonec se jí ale rozhodl vyhovět, i když ne z ohledu na Calebovo zdraví, jak si bláhově myslela, nýbrž proto, že se celkem oprávněně obával, že kdyby to neudělal, byla by schopná se o to pokusit sama.

Bez přehnané péče popadl Caleba za opasek a přehodil si ho přes rameno, zatímco se v duchu musel podivovat, proč se vlastně namáhá. Nakonec by mohlo být celkem zajímavé sledovat Eve, jak se s ním pokouší pohnout... Jenže ona v něm nějakým záhadným způsobem dokázala probudit ochranitelské pudy, o nichž do té doby ani netušil, že by jimi disponoval.

Jistě, vždycky mu záleželo na bezpečí jeho jednotky a to, aby se z akce navrátili všichni v pořádku, bylo vždy mezi jeho prioritami, ale ona ho přiměla se starat ještě daleko víc. Vždyť jak si racionálně zdůvodnit ta jejich setkání přes počítač? Jak jinak si vysvětlit, že pro ni dokonce letěl do cizí galaxie? A že jakmile nešetrně složil Caleba ve stodole, tak se k ní opět připojil, aby zjistil, zda nepotřebuje jeho pomoc?

Že ani tuhle cestu nevážil zbytečně, poznal hned, jak nahlédnul do malého prostoru vyhrazeného pro vaření. Protože Eve právě klečela před malým podomácku vyrobeným vařičem a marně se snažila odhalit, kde se zapíná.

„Aktivuje se sám, jakmile na něj položíš varnou nádobu,“ prozradil jí a ona po něm loupla pohledem, který prozrazoval, že se na něj dosud zlobí.

„A na jakém principu to funguje?“ vyzvídala, aby si nepřipadala až tak hloupě, třebaže náznak úsměvu na jeho rtech dával tušit, že si uvědomuje, čemu její nenadálý zájem přičítat.

„Chceš detailní technický popis a nebo stačí, když ti řeknu, že je napájený solárním článkem?“ vyloženě se jí posmíval.

„Jo, to mi asi stačí!“ přisvědčila mírně rozmrzele, než se zaměřila na další část svého úkolu. A tou byl kbelík plný nepříliš vzhledných bulev tuřínů, o nichž si byla naprosto jistá, že je mamka doma nikdy nevařila. „Co s nima?“ zatvářila se bezradně a jednu zdráhavě vzala do ruky, aby ji blíž prozkoumala. Nemohla si přitom nevzpomenout na Timova slova, ale doufala, že jestli se ten stařík objeví, tak ji Gabriel ochrání. I když bylo také docela dobře možné, že bude jen nečinně přihlížet, aby si prověřil, jestli se o sebe dokáže postarat sama, přesně jako to udělal v Calebově případě. Skoro by se jí při té vzpomínce opět zmocnila zlost, kdyby ovšem zrovna neřešila jeden zapeklitý tuřínovitý problém.

„Neznáš náhodou nějaký dobrý recept?“ zeptala se, když na její předchozí dotaz nijak nereagoval.

Jo, to znal... jakýkoli, který nezahrnoval tuříny, ale jelikož ji nechtěl odradit hned na začátku, nechal si tenhle postřeh pro sebe. „Vypadám snad jako že jo?“ odbyl ji místo toho, jenže ona byla zřejmě pevně odhodlaná se předvést jako schopná kuchařka, protože ani pak mu nedala pokoj.

„Tak mi aspoň řekni, jak chutnají... nebo jak dlouho by se měly vařit...“ snažila se z něj vydolovat nějakou informaci a on se nad ní posléze smiloval.

„Řekl bych, že bys měla začít tím, že je očistíš,“ utrousil věcně a rovnou jí i podal krátký nůž, jenž se povaloval v kýblu se starými tuřínovými slupkami.

„Škrabka by nebyla?“ protáhla trochu obličej, nicméně se odhodlaně pustila do loupání a on ji mlčky útrpně pozoroval, poněkud znepokojen její nešikovností.

Zřejmě to nějak vycítila, protože se trochu zahanbeně pousmála. „Se skalpelem jsem podstatně zdatnější, vážně!“ považovala za nezbytné ho informovat.

„Jasně,“ neviděl důvod, proč se s ní přít. „Spíš by mě ale zajímalo, jestli jsi už někdy něco vařila?“ začínal rychle pojímat nepříjemné tušení, že to s jejími kulinářskými schopnostmi nebude vůbec tak růžové, jak se mu předtím snažila namluvit.

A její rozpačité pokrčení rameny jeho pochybnosti ještě umocnilo. „Doma vždycky vařila máma. A neměla ráda, když jsem se jí motala v kuchyni...“

Při té vzpomínce se Eve znenadání nahrnuly slzy do očí a když nešťastně popotáhla, rozhodl se Shaperd, že bude bezpečnější jí ten nůž sebrat, než si něco udělá. Ani se tomu nebránila, jenom se zoufalým výrazem drtila tuřín v ruce a očividně bojovala s nutkáním se rozbrečet naplno.

„Vždycky si všechno chtěla udělat radši sama... to kvůli tátovi... aby bylo všechno přesně tak, jak to měl rád...“ sypala ze sebe o překot, nejspíš ve snaze zamluvit těch pár zrádných slz, které se jí i přes její snahu rozběhly po tvářích. A které jeho bedlivému zraku neunikly.

„Eve...“