84. díl

    Nejprve ji zachvátila strašlivá panika, tak silná, že ji zcela paralyzovala a ona v ten moment nemohla takřka ani dýchat, jak moc měla úzkostí stažené hrdlo. A možná to způsobil právě onen nedostatek kyslíku, protože jí najednou připadalo, jako kdyby se ta hrůza neděla jí… jako kdyby byla pouze divákem… vznášela se kdesi nad svým tělem, ale necítila bolest… necítila strach… necítila tu děsivou bezmoc…

Protože na rozdíl od té slabé a strnulé dívky ležící na zemi věděla naprosto přesně, co musí udělat. A také se dlouho nerozmýšlela. Využila Calebovy nepozornosti, když jí nedočkavě vyhrnoval tuniku, a rovnou hrábla po jeho noži. Opojnou chuť moci, jež ji zaplavila, jakmile se jí ho podařilo zmocnit, však rychle vystřídalo trpké zklamání. Neboť dřív, než s ním mohla něco podniknout, se jeden z psů divoce rozštěkal na poplach a jeho pán se okamžitě dovtípil, že se něco děje, a s nečekanou hbitostí jí uvěznil obě ruce nad hlavou.

„Ale ale… tak ty by sis chtěla hrát?!“ prohodil posměšně, zatímco jí surově drtil zápěstí. „A napadlo tě taky, že kdyby se mi něco stalo, tak tě ty čoklové roztrhaj na kusy?!“

Nutno říct, že na tohle poněkud pozapomněla, ovšem nyní už na tom stejně nezáleželo, protože svou jedinou příležitost promarnila. A i kdyby ne… bylo by vůbec rozumné dát něčemu takovému přednost? Dobře si uvědomovala, že nikoli, ale to ještě neznamenalo, že by to neudělala.

Bezděčně zalétla pohledem k nejbližšímu zvířeti, a i když si za to hned vzápětí vynadala, protože se obávala, aby ho tím akorát nevyprovokovala k útoku, přesto od něj nedokázala odvrátit zrak. Místo toho ho ponořila ještě hlouběji do těch zlatavých nevyzpytatelných hlubin, jako kdyby v nich mohla nalézt úkryt před Calebem, a na okamžik se jí dokonce zdálo, jako kdyby jí ta šelma rozuměla, protože tlumeně zavrčela. Tentokrát to ale kupodivu neznělo výhrůžně, spíš jako kdyby se ji snažila povzbudit.

A pak se k jejímu ohromení to obrovské huňaté tělo napjalo a než ze sebe stihla vypravit jedinou hlásku, natožpak aby stihla v hrůze zaječet, prolétlo vzduchem a ostré zuby se s mrazivou přesností zabořily přímo do Calebova krku. Jeho bolestivý řev a procítěné zaklení jí dosud rezonovaly v uších, když jí obličej zalila horká krev řinoucí se z jeho rozervaného hrdla a na chvíli ji docela oslepila.

Proto si zprvu ani nepovšimla Shaperda, který usoudil, že je nejvyšší čas zakročit a bez dlouhých okolků zpacifikoval útočníka phaserem a odkulil ho stranou. „Jsi v pořádku?“ zajímal se, zatímco si Eve znepokojeně prohlížel. Jo, chápal by, kdyby se tvářila ustrašeně, ale v jejích očích se zračilo takové zděšení, až si říkal, jestli ve své lekci nezašel příliš daleko. Sice chtěl, aby konečně pochopila, že ne všichni jsou milí a mají jen ty nejčistší úmysly, ale rozhodně si nepřál způsobit jí nějaké doživotní trauma.

„Eve?“ Zlehka se dotknul jejího ramene a ona na to k jeho překvapení zareagovala tím, že pustila nůž, který dosud svírala v chvějící se ruce, a divoce si začala dlaněmi třít obličej, jako kdyby chtěla odstranit nějakou pomyslnou špínu. A nebo jí snad už docela přeskočilo?

„Eve!“ Hrábnul po ní a vytáhnul ji na nohy a pro jistotu ji i potom dál jistil, protože vypadala tak otřeseně, že měl pochybnosti, jestli se na nich sama udrží. „Je ti něco?“

„Ne… asi ne…“ zamumlala lehce nepřítomně, zatímco se rozšířenýma očima rozhlížela kolem sebe a když padly na nehybné Calebovo tělo, trochu se zajíkla.

„Zabil jsi ho?“ vypravila ze sebe přiškrceně a stále nemohla pochopit, kam se najednou poděla všechna ta krev… ta zející rána na jeho krku, tak hluboká, že v ní prosvítala bělavá páteř… a proč ten pes, na kterého se předtím zaměřila, jen s krátkým zaštěknutím odběhnul pryč, následován svými druhy, jako kdyby nikdy k žádnému útoku nedošlo…

„Jenom omráčil. Ale neměj obavy, až se probere, tak si s ním důrazně promluvím. Což ale nic nemění na skutečnosti, že viditelně nejsi schopná se o sebe sama postarat,“ konstatoval, čímž si od ní vysloužil dost nepřívětivé zamračení.

„Tys věděl, že to takhle skončí, že jo?!“ udeřila na něj a když jí hned neodpověděl, vztekle se mu vytrhla. „Ty hajzle!“ ucedila s odporem, zatímco se stále snažila pochopit, jak je možné, že předtím viděla věci, které se podle všeho vůbec nestaly. Že by to způsobilo to vedro? Jiné vysvětlení ji v tu chvíli nenapadalo, ale čím déle se dívala do Gabrielovy arogantní tváře, tím více litovala, že nemá moc na něj ty psy poštvat, protože by si to za to své samolibé chování vyloženě zasloužil!

„Opravdu se zlobíš na mě?“ měl dokonce tu drzost opáčit. „A nebo máš spíš zlost na sebe, že jsi tu situaci nezvládla? Dám ti jednu radu, pokud nejsi připravená použít zbraň, tak na ni radši ani nesahej, prostě se bez odporu vzdej, ušetříš si tím dost nepříjemností!“

„Myslela jsem, že mám na tyhle lidi udělat dobrý dojem! Nevím, jaké zvyklosti tu máte, ale to u mě nezahrnuje bodání nožem!“ ohradila se, rozzlobená jeho kritikou. A také proto, že si až příliš dobře uvědomovala, že nebýt jeho, byla by ještě uvězněná pod Calebem, vydána mu zcela na milost, a to nebyla zrovna představa, která by se jí nějak zvlášť zamlouvala. „Můžeš se vsadit, že kdybys byl na jeho místě ty, tak bych se vůbec nerozpakovala!“ sekla po něm ještě nenávistně a že to byla obrovská chyba, si uvědomila hned, jakmile zachytila jeho pobavené pousmání.