85. díl

    Eve se snažila tvářit, že tu výzvu nezachytila, jenže když si ji Gabriel nepřestával významně přeměřovat, navíc s výrazem, který sliboval, jak moc bude zanedlouho svých slov litovat, nemohla na to nereagovat.

„Na to zapomeň!“ sdělila mu důrazně, přestože se neubránila, aby se jí hlas přece jen trochu nezachvěl. To proto, že v tu chvíli vážně nevypadal jako někdo, koho by bylo radno provokovat. Což jí ostatně potvrdil hned vzápětí on sám.

„Tentokrát se z toho nevyvlíkneš!“ oznámil jí břitce. „Nemůžeš mít podobné řeči a pak se z toho snažit vycouvat, jakmile ti dojde, že jsi přestřelila!“

„A jak jsem měla tušit, že se chytneš docela nevinné poznámky?!“ zaprotestovala proti tomu nařčení. „To se až tolik nudíš a nebo máš tak nízké sebevědomí, že se do mě musíš pořád navážet?! Člověk by si myslel, že si užiješ dostatek akce ve své práci, komandére!“ prskla po něm ještě nazlobeně a když varovně přimhouřil oči, usoudila, že tím svou situaci příliš nezlepšila.

„Začínám si myslet, že buď absolutně postrádáš jakýkoli pud sebezáchovy a nebo máš prostě ráda bolest, protože mě vážně nenapadá jediné normální vysvětlení pro ty tvoje neustálé provokace!“ prohodil, ale aspoň ji konečně přestal fixovat tím svým mrazivým pohledem. Což ovšem ani náhodou neznamenalo, že už s ní skončil.

„Co vůbec říkáš na Caleba? Ještě pořád ho tolik lituješ?“ otázal se s neskrývaným posměchem. Ve skutečnosti mu ale nešlo o to si ji dobírat, nýbrž zjistit, jestli jí ta lekce vůbec k něčemu byla a nebo se stále ještě dívá na svět přes ty své růžové brýle. A i když očekával ledacos, její odpověď ho stejně ohromila.

„Možná to nemyslel vážně… třeba mě jenom tak zkoušel…“ pronesla Eve, zatímco očima vyhledala dosud nehybné tělo u svých nohou, a Shaperd s povděkem kvitoval, že aspoň její tón zněl dost pochybovačně, jinak by se snad musel začít podivovat, jestli na Zemi náhodou nepovažovali znásilnění za náramnou kratochvíli, že ji takový nesmysl mohl vůbec napadnout.

„Prober se přece!“ houknul na ni nerudně a to se ještě musel držet, aby ji nepopadl a důkladně s ní nezatřásl. „Copak u vás na Zemi byli všichni lidi dobří, že je pro tebe tak těžké si byť jen představit, že tady tomu tak opravdu není?!“

„To ne…“ připustila, ovšem do detailů se jí rozhodně zacházet nechtělo. „Ale já se s někým takovým nikdy předtím nesetkala… Maximálně jsem o nějakém incidentu četla na netu… Ale člověk si to tak úplně nepřipouští, dokud to nezažije na vlastní kůži…“

„Tak teď už jsi to zažila!“ konstatoval prostě. „A věř mi, že kdybych nezakročil, tak bys těch zážitků měla ještě podstatně víc! Což je přesně ten důvod, proč jsem trval na tom, že se musíš naučit aspoň základy sebeobrany!“

Samolibost, s níž ji poučoval, ji dopálila nanovo. „A že jsi ji nepoužil, když se ti naskytla tak skvělá příležitost!“ procedila kousavě. „Kdybych měla zbraň jako ty, tak bych tu situaci taky s přehledem zvládla!“

„Jo?“ povytáhnul pochybovačně obočí. „Pokud vím, tak jsi zbraň měla, a stejně ses nezmohla vůbec na nic!“ odtušil suše, aniž by se pozastavil nad její kritikou.

Copak byl nějaký zelenáč, aby si potřeboval dokazovat, že zvládne zbít civilistu holýma rukama? I když nutno říct, že za to, co si Caleb vůči Eve dovolil, by mu fasádu pěstmi upravil více než ochotně! Použití phaseru ale bylo efektivnější a k tomu u toho aspoň nehrozilo, že se nechá unést svým hněvem, o němž vlastně ani netušil, proč ho pociťuje. Koneckonců přece předvídal, že k něčemu podobnému dojde… de facto Caleba využil pro své potřeby… jenže ani tohle vědomí mu nepomohlo zmírnit jeho zlost. Natožpak Evino zcela iracionální chování.

„Prostě to nešlo!“ mračil se na něj ten andílek dotčeně. „Učím se, jak lidi léčit, ne jim ubližovat! Nemyslím si, že to mám v sobě!“

Dlouze se jí zadíval do očí, těch dvou záhadných hlubin, která mu tolik připomínala ledovcová jezera na Syrmě, a zřejmě v nich nalezl, co hledal, protože jemně sevřel její paži v povzbudivém gestu.

„Nemáš sice instinkty zabijáka, ale řekl bych, že pokud by ses cítila dostatečně ohrožená a nebo snad byl v ohrožení život někoho tobě blízkého, tak bys dokázala adekvátně zareagovat.“

„Jo? Vážně?“ zůstávala značně skeptická, ale jeho nečekaný dotyk byl až příliš příjemný, než aby se mu pokusila vytrhnout. „Tak jak si potom vysvětluješ, že jsem teď byla v ohrožení, a nezmohla se vůbec na nic, jak jsi mi tak laskavě neopomněl připomenout?!“ zeptala se, její tón plný znechucení nad vlastní neschopností.

Kdyby jí v tu chvíli někdo řekl, jak přesný Gabrielův odhad je, nepochybně by se mu vysmála, natolik byla přesvědčená o tom, že by nedokázala na nikoho vztáhnout ruku. Už brzy ale měla zjistit, jak málo sama sebe zná.