59. díl

    Shaperd dal na radu Mëlie a pro přistání si vybral naprosto opuštěné místo v poušti, dost daleko od jakéhokoli náznaku civilizace, aby nebylo snadné se k nim dostat pěšky. Chtěl mít na trénink s Eve klid a taky se chtěl vyhnout tomu, že ji někdo spatří dřív, než na ní provede… řekněme menší úpravu zevnějšku. Jediné, co mu dělalo starosti, byl nedostatek zásob, ale to hodlal napravit jednou rychlou zastávkou v osadě.

„To je ono?“ kulila Eve oči, když jí dovolil vystoupit, a poprvé se rozhlédla po kamenité vyprahlé pustině.

Obě slunce jim stála právě nad hlavou a prala do nich své neúprosné paprsky, vzduch byl těžký, horký a díky množství prachu takřka nedýchatelný. Nebylo tak divu, že Eve udělala sotva dva kroky a vypadala, že se co nevidět odporoučí k zemi.

„Raději se zatím nepřepínej, tvému tělu bude chvíli trvat, než si na tohle zvykne,“ upozornil ji a ona se poslušně vrátila k němu.

„Asi budu potřebovat boty… a taky o trochu víc oblečení…“ odtušila věcně a on byl příjemně překvapen, že si nestěžuje na nehostinnost své nové domoviny.

„To nebude problém. Napadá tě ještě něco, co by se ti mohlo hodit?“ ocenil její chování na oplátku neplánovanou vstřícností.

Krátce se nad tím zahloubala, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Nechám to na tobě, koneckonců to tu znáš líp než já.“

Kývnutím to akceptoval, sice poněkud udiven, že je až tak nenáročná, ale rozhodně si na to nemínil stěžovat. „Dnes budeš odpočívat a dostaneš ještě dávku léků, zítra ti uděláme testy a pokud mediscanem projdeš, začneme co nejdřív s tréninkem. Mezitím ti dám nějaké materiály ke čtení, ať si o téhle planetě něco nastuduješ,“ prostě jí oznámil a ona se tomu nevzpouzela.

„Jak dlouho se můžeš zdržet?“ zajímala se namísto toho a ze způsobu, jakým na něj upírala své modré oči, mu nebylo úplně nejlíp. Protože se mu zdálo, že od něj očekává víc, než je schopný – nebo ochotný - jí dát.

„To záleží na tom, jak rychle se budeš učit,“ nehodlal se neprozřetelně zavazovat nějakými časovými údaji. „Taky uvidíme, jak dlouho ti bude trvat, než se aklimatizuješ.“

„Jak dlouho to trvalo tobě?“ chtěla vědět a on jí přiznal, že se na Ixionu narodil. Nechal si ale už pro sebe, že téhle planetě vlastně nikdy doopravdy nepřivyknul. Byli lidé, kteří se s podmínkami na ní smířili a nedokázali si už ani představit, že by měli žít někde jinde, on ale mezi ně rozhodně nepatřil a využil první příležitosti, aby se odtud dostal pryč.

„Jaké to bylo tady vyrůstat?“ zajímala se ještě a on si nebyl jistý, jestli se snaží zjistit něco víc o Ixionu a nebo o něm. V každém případě jí o tom nehodlal vyprávět, dopustil se dost věcí, na které nebyl zrovna pyšný, i když tehdy neměl příliš na vybranou.

„Tvrdé, ale dalo se to vydržet,“ utrousil stručně a podle toho, jak se zatvářila, se jí ta strohá odpověď moc nezamlouvala.

„Jsi takhle uzavřený se všemi nebo jenom se mnou?“ zeptala se a její obrovské oči byly přitom plné zmatku. „Vím, že se neznáme moc dlouho… ale myslela jsem… měla jsem takový pocit…“ Tady se odmlčela a radši se rychle odvrátila, přesto mu neuniklo, že má tváře najednou podivně zrůžovělé, a pochyboval, že to způsobil její krátký pobyt venku.

„Co sis myslela?“ opáčil úmyslně odměřeným tónem, to aby ji odradil od její viditelné snahy se s ním sblížit. Protože na tohle neměl čas a upřímně si ani nemyslel, že by byl pro podobný závazek ten pravý. Ona hledala někoho, na koho by se mohla spolehnout, kdo tu pro ni bude, zatímco on se tu nemínil zdržet ani o chvíli déle, než bude nutné. Měl přece před sebou důležité vyšetřování, které bylo potřeba dokončit, a svůj život, se kterým byl naprosto spokojený. A Eve byla komplikací, kterou v něm rozhodně nepotřeboval, jakkoli velké pokušení by pro něj mohla její nevinnost představovat.

„Že jsme přátelé… a… že ti na mně záleží…“ vypravila ze sebe a podle tónu jejího hlasu by se klidně vsadil, že teď už má tvář rudou docela.

„Samozřejmě, že mi záleží na tom, jestli budeš v pořádku. Kdyby ne, tak bych se ani neobtěžoval pro tebe letět,“ sdělil jí natolik chladně, že se cítila ještě hůř, než kdyby jí rovnou řekl, že je mu docela ukradená.

„Jestli tě tolik otravuje, že se mi musíš věnovat, tak to nedělej!“ prohlásila, hlavu hrdě vztyčenou, ale radši se k němu neotáčela, to aby si nevšimnul, že se jí vlhce lesknou oči. „Jsem si jistá, že se o sebe dokážu postarat i bez tvé pomoci!“

„Vážně?“ opáčil skepticky. „Já si jsem zase celkem jistý, že to nedokážeš! Ale abys neřekla, že tě podceňuju, dám ti zítra šanci mi to předvést! Do té doby budeš muset mou společnost holt nějak přetrpět!“

„Dokázat jak?“ vrhla na něj značně znepokojený pohled, protože si až moc dobře vybavovala, že si chtěl otestovat její schopnosti sebeobrany. A jeho nesmlouvavý výraz jí její obavy jen potvrdil. „Nebudu se s tebou prát!“ zaprotestovala chabě.

„Jak myslíš…“