55. díl

    Dotčeně sešpulila rty, až si Shaperd myslel, že se konečně vzchopí a začne nějak bránit, a kupodivu se na to i těšil, jenže u tohohle to k jeho zklamání skončilo.

Co s tebou, holka? svraštil nespokojeně čelo. Copak ji v tomhle stavu mohl vysadit na Ixionu? To si prostě odmítal vzít na svědomí. Nezbývalo mu, než věřit, že výcvik, kterému ji hodlal nechat podrobit, přinese nějakou změnu. Protože jinak se ani nemusel obtěžovat brát ji ze Země, tam by aspoň smrt byla milosrdně rychlá.

„Vypadáš… ustaraně…“ povšimla si Eve. „Nebudeš mít kvůli mně, doufám, potíže? Jako že jsi mě zachránil a tak…“

Skoro se neubránil smíchu, ale nakonec se přece jen opanoval. „O mě si vážně starosti dělat nemusíš,“ odbyl její zájem lhostejně, přestože ho proti jeho přesvědčení přece jen potěšil.

„To jsem ráda,“ odvětila o poznání chladnějším tónem a to mu stačilo, aby se hned cítil jako ten největší mizera. Jenže copak mohl jednat jinak? Byla jako nějaké otravné štěně, kterého se ujal, a které se teď od něj odmítalo hnout na krok. A které si on rozhodně nemohl nechat.

„Poslyš…“ přinutil se být aspoň trochu empatický, i když nebyl tak docela přesvědčen, zda to nebude spíš na škodu. „Chápu, že musíš být vystrašená, ale máš mé slovo, že neodejdu, dokud si nebudu jistý, že to zvládneš, rozumíš?“

„To si můžeš dovolit takhle plýtvat svým časem?“ podivovala se Eve a pokud byla její poznámka ironická, pak to díky jejímu zcela nevinnému výrazu přehlédnul.

„Řekněme, že mám zrovna příhodně volno,“ nehodlal zacházet do detailů a pro jistotu předstíral, že se musí plně soustředit na řízení, aby ho ušetřila dalšího vyptávání. Ale i když mlčela, až příliš dobře si uvědomoval její přítomnost, i to, jak se na něj čas od času kradmo zadívala, jako kdyby se pokoušela odhadnout, jaké s ní má úmysly.

„Nechceš se jít ještě natáhnout? Vypadáš, že by ti trocha spánku prospěla,“ navrhnul jí, sotva bezpečně opustili spojnici a on nabral kurz k Namádïi.

Mlčky zavrtěla hlavou, skoro jako kdyby se bála, že jakmile usne, vysadí ji na nějaké opuštěné planetě a zmizí, ale stejně se neubránila, aby se jí neustále neklížila víčka. Proti své vůli se pousmál, potěšen její umíněností. Jenom doufal, že až bude čelit první zkoušce, prokáže podobné odhodlání.

„Mám hlad…“ ozvala se po nějaké době, když zrovna rozloupla víčka, a on ji nasměroval do skladu, kde byly uloženy výživové koktejly. Vrátila se překvapivě rychle, v každé ruce jednu nádobku, což se okamžitě setkalo s jeho nesouhlasným pohledem.

„Neměla bys to přehánět, ta směs je sytější, než by se mohlo zdát,“ upozornil ji poněkud rozladěně, ale ona ho rychle odzbrojila svým lehce zraněným výrazem.

„Tahle je přece pro tebe, říkala jsem si, že už musíš mít taky určitě hlad,“ ohradila se dotčeně, než ji postavila před něj na pult a opět se usadila.

„Díky,“ zamumlal, překvapený a zahanbený její péčí.

A ještě víc tím, že neodolal, aby očima krátce nespočinul na jejích obnažených stehnech, která mimořádně neskrývala za křečovitě staženým lemem jeho trika. Místo toho se plně soustředila na obsah své dózy a on se nemohl nepousmát, když viděl, jak k ní opatrně přičichává.

„Nemá to žádnou zvláštní vůni a vlastně ani chuť, ale zato to má všechny živiny, vitamíny a minerály, které tělo potřebuje,“ řekl, aby ji trochu uklidnil. Samotného ho zaráželo, proč se vůbec namáhá. Možná pro ten její letmý úsměv, s nímž to vysvětlení přijala.

„Chápu, úsporná vesmírná strava,“ prohodila a kupodivu ani po prvním zkušebním loku té kašovité hmoty ji její veselí neopustilo. „No, pořád je to lepší než játra.“

„Játra?“ pozvedl tázavě obočí.

„Jasně, copak u vás se vnitřnosti nejí?“ Znovu si přihnula a když si bezděčně olízla rty, aby zachytila drobnou kapku, která jí tam ulpěla, nemohl se nepodivovat, proč mu něco tak obyčejného připadá tolik smyslné. Rozhodně to nebylo zanedbáním jeho tělesných potřeb, pomyslel si, jeho poslední spojení s Tarjou dosud dosti živé v jeho paměti. A přece…

„Co teda jíte?“ přerušila Eve tok jeho myšlenek, za což jí byl poměrně vděčný.

Rozhodně si nepotřeboval představovat sebe a ji při nějaké důvěrnější aktivitě, už takhle mu jejich vztah připadal dost komplikovaný. Navíc stejně nebyla jeho typ, vzhledem ani povahou, nemluvě o tom, že kdyby se s ní vyspal, bylo by pak ještě obtížnější se jí zbavit. Pokud by teda vůbec s něčím takovým souhlasila, nepůsobila zrovna dojmem, že by vyhledávala nezávazné známosti.

„Jíme tohle. Akorát na Ixionu stále ještě jí postaru, to, co si vypěstujou nebo zabijou,“ odpověděl jí, aby se náhodou nezačala zajímat, o čem tak usilovně hloubá.

„Vážně? Tak to se mi tam bude celkem líbit, protože tohle upřímně není nic moc,“ prohlásila s dalším ze svých něžných úsměvů. „Nedokážu si představit, proč by tohle někdo jedl, když by nemusel. Copak požitek z jídla už vám nic neříká?“

„Ale jo, v minulosti prý vedl k mnoha nemocem, proto se zavedla tahle strava. Beztak podmínky pro pěstování tady nejsou natolik příznivé, aby se vyprodukovalo dostatečně druhů a v takovém množství, aby to pokrylo potřebu obyvatel. Je to spíš na zpestření jídelníčku privilegovanější vrstvy.“

„Koukám, že některé věci se nemění… opět má někdo víc na úkor ostatních,“ povzdechla si, jako kdyby byla vážně tak naivní, že doufala v něco jiného.

Co si myslela, že tu vytvořili? Idylický svět bez válek a násilí, kde všichni žijou pospolu v harmonii a bezmezné lásce? Jestli ano, tak to procitnutí po přistání na Ixionu pro ni bude ještě tvrdší, než se původně obával.