56. díl

    Po zbytek cesty Eve mlčela, ztracená ve svých myšlenkách a příliš naplněná obavami z budoucnosti, než aby o ní v tu chvíli chtěla vědět něco víc. Však už velmi brzy zjistí, co si pro ni Adam připravil, a do té doby může aspoň doufat, že to nebude tak hrozné, jak jí naznačuje.

Přinejmenším planeta, kam ji vzal nejprve, vyhlížela ze vzduchu poměrně pohostinně, spousta zeleně a vody, a ona se už nemohla dočkat, až se bude moct projít a trochu protáhnout zatuhlé svaly. Jenže sotva se zvedla, aby ho následovala k východu, zarazil ji.

„Ty počkáš tady, rozumíš?“ zavelel hlasem nepřipouštějícím odpor a pak si prostě nasadil helmu a odkráčel.

Krátce zvažovala, že by jeho příkaz ignorovala, ale nebyla si jistá, jak její přilba funguje, a nechtěla riskovat, že se tam venku zadusí. Ovšem jeho chování se jí dotklo a když se po čase znovu objevil, vynasnažila se, aby mu to svým výrazem dala patřičně najevo. Dlouho jí to však nevydrželo, jednak Adam nevypadal, že by si toho vůbec povšimnul, a pak, nepřišel sám.

„Tohle je druidka Mëlié,“ představil jí tu osobu zahalenou do šedého hábitu, která ho doprovázela. „Chtěla se s tebou seznámit.“

Eve se na ni nedůvěřivě zadívala. Tak u téhle mě chce Adam odložit? Abych jí sloužila? Nebo ještě něco horšího? Co je vlastně zač?

Když ta žena promluvila, zprvu jí vůbec nerozuměla, ale malý obdélníkový přístroj, jenž měla připevněný na zápěstí, její slova promptně překládal.

„Nemusíš se obávat, dítě. Nepřišla jsem se zlým úmyslem, jen vám poradit,“ konejšila ji, než se obrátila k Adamovi. „A také varovat, abyste se zde zbytečně nezdržovali, pokud ovšem nechcete přijít k úhoně. Neboť královna Laïlé na tvou poslední návštěvu dosud nezapomněla a těžko říct, jak se zachová, až se o tvém příchodu dozví.“

„Chtěl jsem požádat Nëné, jestli by Eve netrénovala," namítl Adam, kterému její poznámka nebyla viditelně po chuti.

„Nëné má nyní docela jiné starosti… je v očekávání…“ prozradila mu druidka spokojeným hlasem. „Ona už naplnila svůj osud, teď nastal čas, abyste tak učinili i vy dva.“

„To si špatně vykládáte, není žádné my dva!“ ohradil se tak spěšně, jako kdyby ho to pouhé pomyšlení znechucovalo. „Jenom se chci ujistit, že bude v pořádku, to je celé!“

„A kam s ní máš namířeno?“ zajímala se Mëlié, tvář stále skloněnou a schovanou pod hlubokou kápí.

„Vy dobře víte kam! Ne, že bych si to přál, ale jiná možnost tu prostě není!“ odvětil jí Adam takřka zlostně.

„Já ti tu cestu nehodlám vymlouvat,“ pronesla s neochvějným klidem. „Nicméně by bylo moudré, abyste se tam drželi spíše v pustině.“

„Neměl jsem v úmyslu ji tam všem předvádět, jestli Vás tohle znepokojuje. Ale mám tam dosud pár… známých, třeba by někomu z nich mohla připadat užitečná natolik, aby se jí ujal,“ dumal nahlas a Eve naštvaně sevřela rty, hluboce raněná tím, jak o ní mluví. Jako o nějaké zbytečné věci!

„Své jsem k tomu řekla,“ odmítla Mëlié soudit jeho plány a ani z tónu jejího hlasu nešlo poznat, zda se jí zamlouvají. „Věřím, že uděláš vše, co je v tvých silách, abys ji ochránil.“

„Díky za důvěru, i když mi nemusíte připomínat, jak moc mě teď potřebuje,“ prohodil Adam s takovou dávkou mužské samolibosti, až měla Eve chuť ho něčím praštit a pak rychle zmizet. Jenže naneštěstí měl v tomhle pravdu, třebaže ta žena byla odlišného názoru.

„Mýlíš se, Gabrieli, to ty potřebuješ ji,“ prohlásila rezolutně a konečně k nim pozvedla hlavu. V jejích velkých tmavých očích se nezrcadlilo vůbec nic, jako kdyby to byly dvě hluboké bezedné tůně. Ale Eve zaujala více její slova než nezvyklý vzhled.

„Gabrieli?“ zamračila se na Adama. „Takže tohle je tvoje pravé jméno?“

„Co záleží na jménu?“ opáčila Mëlié dřív, než mohl nějak reagovat. „Podstatné přece je, že tě zachránil a přivedl sem do naší galaxie.“

„To asi ano,“ připustila Eve, ale stejně se na něj pro to nemohla nezlobit. Vždyť jestli k ní nebyl upřímný s tímhle, v čem dalším jí ještě asi lhal?! Navenek se ovšem snažila tvářit, že se nic zvláštního nestalo. Přece se před tou ženou nebude předvádět jako nějaká hysterka! „Vaše planeta vypadá nádherně, tolik zeleně jsem už dlouho neviděla,“ pochválila jí místo toho její domov a druidka se na ni nečekaně nevesele pousmála.

„Za jiných okolností bych tě tu ráda provedla, ale naneštěstí to nyní není možné,“ pravila lítostivě.

„Proč ne? To tolik pospícháš, aby ses mě zbavil?“ vrhla Eve na Adama, Gabriela, nebo jak se ten muž doopravdy jmenoval, vyčítavý pohled. „Copak se nemůžeme zdržet ani na malou chvíli?“

„To je Mëliino rozhodnutí, ne moje,“ odvětil stručně, protože on sám také dosud nepochopil, co k němu druidku vede. Nezbývalo mu však nic jiného, než tohle její nařízení respektovat, a věřit, že pro to má nějaký pádný důvod. Přinejmenším naléhavost, s níž mu zdůrazňovala, že Eve nesmí v žádném případě opustit prostor lodi, by tomu nasvědčovala. Jenže zrovna ta s tím kupodivu srozuměna nebyla.

„Já ti nevěřím!“ odsekla prudce, až překvapeně zamrkal, a její modré oči byly plné hněvu. „Lháři!“

Tak takhle vypadají andílci, když se zlobí?