51. díl
„Přišlo mi to jako celkem zajímavý rozptýlení. Skoro jako zkoumání úplně novýho živočišnýho druhu,“ sdělil jí s ušklíbnutím, které shledala značně urážlivým.
„A víš, co si o tom myslím já?“ opáčila přehnaně sladce. „Že by sis měl ve svém věku radši najít holku!“
„Oceňuju tvůj zájem o můj soukromý život, ale teď by ses měla spíš starat o sebe,“ konstatoval suše a podle všeho se ho ta poznámka ani trochu nedotkla. „Jakmile ti bude lépe, doporučoval bych ti přečíst si něco o koloniích na Ixionu, kam tě vezmu. A neuškodilo by ti naučit se taky pár základních obratů z jiných jazyků. Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit.“
Její předchozí uštěpačný výraz se okamžitě vytratil, teď na něj hleděla takřka zoufale. „Ale ty tam přece taky budeš, ne? Vždyť ten… Ixion… to je něco jako nová Země, ne? Kde jinde bys teda byl?“
Neměl to srdce jí říkat, co je to za planetu. Zatím. „Moje povinnosti jsou převážně jinde. Většinu času trávím na lodi, na které sloužím.“
Poněkud skepticky se rozhlédla kolem sebe, až se neubránil pobavenému ušklíbnutí. „Ne tady, ty hloupá, na Sagittariu, největší lodi Konfederace,“ vysvětlil jí s patřičnou hrdostí.
„Konfederace?“ zaujalo ji to slovo. „S jakými národy?“
„S národy, které tu galaxii obývaly dlouho před námi. Jejich technologie nám byly velice užitečné,“ objasnil jí to stručně.
„Takže ty přístroje, co jsi na mě použil, jsou mimozemské? Je to vůbec bezpečné?“
Nezaznamenal v jejím hlase známky strachu, pokud něco, zdála se tím být fascinovaná.
„Asi ano, ještě pořád jsi naživu,“ odtušil lakonicky.
„Ale pokud s nimi žijeme v přátelství, proč se to na Zemi tutlá? Navštívili nás vůbec někdy?“ zajímala se upřímně a on se nemohl ubránit, aby ho to nepotěšilo. A taky aby si hned nevybavil Tarju, která ostatní národy nemohla ani cítit. Na druhou stranu je možné, že ani Eve z nich nebude nadšená, jakmile se s nimi střetne osobně.
„Nebyl důvod, aby cestovali na Zemi.“ Ne, ještě nebyl ten pravý čas říct jí pravdu, totiž že ani nebylo kam cestovat, stále byla příliš slabá, než aby riskoval zhoršení jejího stavu.
„Přece aby nás líp poznali.“
„Myslím, že o nás ví všechno, co potřebují,“ konstatoval bez sebemenších iluzí. „Ujali se nás, když jsme byli v nouzi. A tento dluh jsme jim dosud nesplatili.“
„Takže to jejich jazyky se mám učit? Copak se nepoužívá jeden společný, když jste v Konfederaci?“
„Jejich zástupci ovládají náš jazyk, což se ovšem nedá říct o těch našich. Většina z nich se něčím podobným ani neobtěžovala. Ale na tvém místě bych si dal tu námahu a těch několik frází si zapamatoval, ne pokaždé narazíš na někoho, kdo hovoří naší řečí.“
„Chápu,“ přisvědčila bez dalších připomínek. „Jaké to vůbec je na Ixionu? Lepší než na Zemi? Hádám, že s cizími znalostmi se vám tam podařilo vybudovat hotový ráj,“ obrátila svou pozornost jinam, v urputné snaze odpoutat se od minulosti a soustředit se raději na budoucnost, jak jí radil.
Myšlenkami však byla stále u svých rodičů. Je možné, že otec přežil to bombardování a je pořád naživu? Měl přece výcvik… byla tu slušná šance, že si dokázal včas nalézt bezpečný úkryt, kde by ty nálety přečkal. Ale co pak? Pořád tu ještě zůstávala ta strašlivá nemoc… a ona vážně pochybovala, že by si s tím jeho imunitní systém dovedl poradit. A přece doufala…
„Ráj to tak docela není,“ nesnažil se jí Shaperd nic namluvit, i tak si byl jistý, že bude notně rozčarovaná. „Ale jelikož není moc planet s vhodnými podmínkami pro život, nemohli jsme si moc vybírat. Však uvidíš.“
„A nějaké fotky náhodou nemáš?“ zeptala se ihned, protože tohle její zvědavost neuspokojilo ani v nejmenším.
„Ne,“ rozhodl se pro strohou odpověď, která by ji snad mohla odradit od dalších dotěrných otázek. Ráj? Ixion byl spíš jeho opakem… Bylo to jedno obrovské smetiště, kam se odhazovali všichni, kteří už nemohli být společnosti nějak užiteční. A nebo ti, kteří se stali nepohodlnými. Prostě dokonalé místo, když se člověk chtěl někoho zbavit.
Sám by o tom mohl vyprávět, když tam po smrti rodičů také skončil. Dalo se tam přežít, pokud jeden zůstal naživu dostatečně dlouho, aby se naučil jak. Jediná funkční autorita byla ta vojenská a její strážci zpravidla trestali prohřešky bez milosti. Než aby zjišťovali, kdo je viník, často raději postříleli všechny zúčastněné. Proč se zdržovat s odpadem?
V kamenité poušti navíc nebylo mnoho možností obživy… ženy obdělávaly malá neúrodná políčka a pak se snažily prodat ubohé produkty své dřiny na místním trhu, ty, kterým se podobná lopota hnusila, prodávaly raději sebe. Muži pracovali v kamenolomu, část z nich rozbíjela skály, ti privilegovanější nakládali získaný materiál do lodí, které směřovaly na Venturii. Nádherné bělostné stavby na oné planetě byly vykoupeny potem, krví, bolestí a ne nezřídka smrtí lidí na Ixionu. Ale koho by to zajímalo? Rozhodně ne ty, kteří je obývali. A on?
Jasně, že byl rád, že se odtamtud dostal. Naskytla se mu příležitost začít znova, lépe a on ji beze zbytku využil. Přesto nikdy nezapomněl. Vyprahlá poušť Ixionu byla jako jed proudící v jeho žilách… cejch, který se mu vypálil do kůže. Občas se tam vracel… aby si připomněl, jaké měl štěstí… a přivezl zásoby těm, kteří mu kdysi v nouzi pomohli. Kdyby to zjistili na Aconcague, nepochybně by se jim to nezamlouvalo, ale to by se nejdřív museli o dění na té planetě začít zajímat a to bylo, jak se zdálo, pod jejich úroveň. Ne, jakkoli nehostinné to místo bylo, pro někoho, kdo potřeboval zmizet, představovalo ideální útočiště.
Jenže platilo to i pro Eve?
