58. díl

    Když je Mëlié opustila, rozhostilo se mezi nimi napjaté ticho. Přinejmenším tak to připadalo Eve, ale Gabriel nejspíš nic takového nezaznamenal, protože se bez jediného slova vydal zpátky do kabiny. A nebo možná právě proto, pomyslela si, dotčená samozřejmostí, s jakou předpokládal, že s ním chce někam letět a nebo dokonce absolvovat výcvik pod jeho velením!

Jenže k její zlosti jí nejspíš nic jiného nezbývalo, protože si jen stěží mohla prostě vystoupit. Bezmocnost… to byla věc, která ji vždy štvala nejvíc, nechat druhé, aby rozhodovali o jejím životě… koneckonců si tohohle stihla v minulosti užít více než do sytosti od svého otce. A odmítala snášet totéž od naprostého cizince!

Rázně, aby mu došlo, že je opravdu rozčilená, ho následovala, ale pokud si povšimnul jejího zamračeného výrazu, odmítal to komentovat. Místo toho cosi zkoumal na jednom s displejů a ji zcela ignoroval, jako kdyby tam snad ani nebyla, což jí na náladě rozhodně nepřidalo.

„Chci se vrátit domů, na Zem!“ oznámila mu hodně hlasitě, ale ani teď se neobtěžoval k ní pozvednout oči.

„Nepřichází v úvahu,“ sdělil jí pouze.

„Proč?!“ nemínila se Eve nechat odbýt. „Jsem si jistá, že se tam určitě najdou místa, která nebudou zamořená! Možná tam budou i ostatní lidi! Tak proč mě tam nemůžeš vzít?! Podle všeho jsem ti stejně jenom na obtíž, tak se mě aspoň zbavíš!“

„To je sice lákavá představa, ale jak už jsem řekl, není to možné,“ zůstával naprosto v klidu.

„Ale proč?!“ křikla na něj, frustrovaná jeho arogantním odměřeným chováním. „Protože tobě je to zatěžko?!“

Tentokrát už se na ni podíval, i když jeho chladný výraz ji akorát ještě víc dopálil. „Mám pro to své důvody,“ oznámil jí prostě.

„Vážně?!“ Eve se napřímila a pro jistotu si založila ruce na prsou, aby vypadala sebejistěji. Ale stejně si vedle něj připadala neuvěřitelně malá a bezvýznamná. „A byl bys tak laskavý a sdělil mi je?!“

„Nejsou tam podmínky pro život.“

„A jak to můžeš vědět?! Copak už to snad někdo zkoumal?!“ nevzdávala to a její umíněnost, ač v tomhle případě dost otravná, ho potěšila. Rozhodně to bylo lepší, než kdyby byla skleslá a apatická, s tímhle se aspoň dalo pracovat.

„Jo, já,“ utrousil suše. „Na Zemi zapomeň, poletíme na Ixion.“

„Tak to teda ne!“ nezamlouval se jí ani v nejmenším jeho plán. „Odmítám se nechat vláčet po všech možných cizích planetách, dokud mi nedokážeš, že Země vážně není obyvatelná, rozumíš?!“

Chvíli si ji mlčky přeměřoval a snažil se odhadnout, jestli je na tak krutou pravdu připravená. Nakonec se rozhodl to risknout, až příliš je tlačil čas a on potřeboval, aby pro jednou spolupracovala.

„Tohle jsou snímky Země…“ prohodil, zatímco na panelu vyhledal příslušnou databázi a dal zobrazit všechna uložená data. Na obrovských projekcích kolem nich vyhlížely úlomky planety natolik mrazivě apokalypticky, že to otřáslo i jím a to už je předtím viděl.

S lehkým znepokojením čekal, jak na to Eve zareaguje, zatím na ně jen nevěřícně zírala, příliš šokovaná, než aby se zmohla na slovo. Když pak konečně promluvila, nebylo v jejím hlase už ani stopy po předchozím hněvu.

„To přece není možné…“ vydechla a aniž by z nich spustila oči, klesla do sedačky vedle něj. „Jak se to mohlo stát?“

Nepředpokládal, že na to od něj skutečně očekává odpověď, a tak se ani s žádnou neobtěžoval. „Myslím, že v porovnání s tímhle se ti bude zdát Ixion celkem pohostinný,“ odtušil věcně a byl rád, když to bez dalšího odporu přijala.

„Zachránil se vůbec někdo?“ zajímala se a on to zapřel, protože neviděl jediný důvod, proč by to měla vědět.

Pro její budoucnost to beztak nebylo důležité, ona už patřila do téhle galaxie a jakékoli pouto s jejím starým světem by jí bylo akorát přítěží. A jakkoli byl život na Ixionu tvrdý, nepochyboval o tom, že začátky jejích lidí na nových planetách budou ještě daleko horší… neustálý boj o přežití a snaha urvat si pro sebe co nejvíc… copak by v takovém prostředí mohla obstát?

Ještě chvíli mlčky hleděla na ty snímky plné zkázy, než se zdráhavě obrátila k němu. „Omlouvám se… neměla jsem právo na tebe tak křičet… Vím, že se mi snažíš pomoct… a… já… děkuju…“ vypravila ze sebe nesouvisle a on ke svému překvapení zjistil, že se na ni nedokáže zlobit.

Už jen proto, že moc dobře věděl, jaké to je, když člověk nikam nepatří a nic nemá. Když se může spolehnout pouze sám na sebe a své schopnosti, když se každý den musí rvát s nepřízní osudu a lidmi kolem něj, kteří ho chtějí zabít a obrat o to málo, co se mu podařilo ukořistit. Jenže právě kvůli tomu všemu si nemohl dovolit být na ni mírný, potřebovala zocelit, aby v budoucnu obstála, a pokud ho za to bude nenávidět, budiž. Pořád lepší, než kdyby měl mít na rukou její krev.