52. díl
„Co je? Proč se tak tváříš?“ povšimla si Eve jeho upřeného pohledu, který byl minimálně znepokojující. „Co přede mnou tajíš?“
„Nejsi nějaká podezíravá?“ opáčil, naštvaný sám na sebe, že se nechal přistihnout. „Jenom mám pochybnosti, jestli to tam zvládneš. Nevypadáš, jako kdybys někdy v životě doopravdy makala.“
„Tak zatím jsem hlavně studovala, to je pravda, ale práce se nebojím, jestli ti tohle dělá starosti,“ sdělila mu podmračeně. Co si o ní myslí?! Že je nějaká skleníková květinka?! Dokáže se o sebe postarat i bez jeho pomoci! Teda… samozřejmě až potom, co ji na tu planetu dopraví, to je snad jasné.
„Nejde jen o tohle… musíš se naučit být bezohledná… bezcitná…. sobecká… jinak nemáš šanci tam vydržet. Je to… spíš nehostinné místo…“ přiznal zdráhavě a už teď se cítil jako ten největší hajzl, že ji na takovou planetu chce vůbec vysadit.
Ale copak mohl jinak? Bez certifikátu čistoty původu a nebo speciální povolenky, kterou měl třeba on, by ji na Venturii ani nevpustili a na spřátelených planetách nebyly příhodné podmínky pro delší pobyt. Ostatně i na Ixionu byl vzduch značně řídký, první dny měl člověk pocit, že mu plíce explodují a neustále musel bojovat proti mdlobám. Už jen proto otálel s přesunem, nechtěl ji hned vystavit podobné zátěži. Ovšem v cizí dimenzi se také příliš dlouho zdržovat nechtěl, existovalo tu riziko, že se spojnice zbortí a oni tu zůstanou uvězněni. Takže…?
„Nehostinné?“ pousmála se na něj skoro domýšlivě. „Žila jsem teď de facto v poušti, pokud sis toho nevšiml, jsem na nehostinná místa celkem zvyklá.“
„Fajn, takže to pro tebe bude jako návrat domů,“ ušklíbl se a skoro se těšil, jak bude Eve zírat, až na Ixion dorazí. Cha, že je zvyklá… však ona ji ta pýcha rychle přejde! Ale zatím… zatím si udělají malé mezipřistání…
„Přesuneme se už dneska… vezmu tě na jednu zajímavou planetu…“ Plnou panovačných ženských, tam se ti bude určitě líbit! dodal v duchu. „Polož se ještě na chvilku na lůžko, aby pro tebe mohl počítač připravit helmu.“
Znepokojeně skousla spodní ret. „Co je to za planetu a proč potřebuju helmu?“
„Protože tam není žádný kyslík. Ale pokud jste na Zemi prošli evolucí a tohle tě netrápí, pak si ji samozřejmě brát nemusíš.“ Jo, byl sarkastický, ale to proto, že měla pořád tolik otázek, na to prostě nebyl zvyklý!
Vypadalo to, že chtěla ještě něco říct, ale pak si to rozmyslela a mlčky si lehla, čelist pevně stisknutou, jako kdyby se obrňovala proti bolesti.
„Skoro to ani neucítíš,“ uklidňoval ji, než přešel k ovládacímu panelu a vyťukal své požadavky.
Zelená mříž paprsků pokryla a okopírovala Evinu tvář do nejmenších detailů a na projekci v prostoru, kterou Shaperd vyvolal, se objevil model budoucí masky. Ještě provedl pár úprav a navolil potřebné funkce a pak spustil výrobní proces.
„Hotovo, můžeš zase vstát,“ informoval dívku, která snad ani nedýchala, jen to všechno sledovala rozšířenýma očima.
„To je… neuvěřitelný… A to vážně bude fungovat?“ Posadila se, nohy spustila přes okraj lůžka a nervózně si stáhla šedé triko směrem ke kolenům, co jen jí to látka dovolila. „Co všechno to umí? Náhodou nějaký oblečení by to nezvládlo?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Pokud toužíš po obrněném krunýři, tak určitě jo. Jinak si budeš muset počkat, dokud nepřistaneme.“
„A nemohl bys mi zatím půjčit něco svýho? Chápej… nechci se promenádovat venku takhle…“ Teď už vyloženě prosila.
„Tak to máš smůlu. Mám akorát tyhle spodky, co mám teď na sobě, a to by ses musela hodně snažit, abych se rozhodl ti je přenechat,“ odsekl a zaujalo ho, když se okamžitě začervenala.
„Myslel jsem, že jsi studovala medicínu!“ vysmíval se jí.
„To jo, ale ti chlápci neměli nemístné poznámky. A byli podstatně studenější,“ zmohla se aspoň na nějakou odpověď.
Jo, možná to s ní nebylo úplně ztracený… třeba ho ještě překvapí, pomyslel si a zároveň pocítil cosi jako lítost. Na Ixionu nebylo místo pro nevinnost… buď se přizpůsobí a nebo ji to zlomí. Nic mezitím neexistovalo. Jenže problém byl v tom, že vlastně nechtěl, aby se změnila… zaujala ho právě tou něžnou krásou, tolik odlišnou od Tarjiny živočišné smyslnosti, tou svou naivitou, která ho dojímala i iritovala zároveň. Přesto – pro její dobro – se musel aspoň pokusit přetvořit ji v někoho docela jiného. A on už přesně věděl, kdo by mu s tím mohl pomoci… koneckonců za ten podraz, co na něj udělala, mu nějakou službičku dlužila…
„Zkus se teď prospat. Zastavím se tu, než opustíme tuhle galaxii,“ sdělil stručně Eve a ona mlčky přikývla, jako kdyby jí došlo, že víc informací by z něj v tu chvíli stejně nedostala.
Počkala, dokud se za ním nezasunuly dveře, a pak pomalu přešla k ovládacím panelům. Myslela si, že by se jí třeba mohlo podařit získat z počítače víc informací o tom Ixionu, ale když prozkoumala tlačítka na dotykových obrazovkách, došlo jí, jak málo jsou jí tu její znalosti ze Země platné.
„Hm, tak tady asi Windows nepoužívají…“ zamumlala rezignovaně.
Prohlédla si aspoň důkladně zbytek místnosti a pak, po krátkém zaváhání, zmáčkla destičku u dveří a vyšla na chodbu. Stěny, strop i podlaha nebyly kupodivu bílé ale bledě zelenkavé, troje zavřené dveře vzbudily její další zvědavost. Se zatajeným dechem přistoupila k těm prvním.
