53. díl

    Shaperd s mírným pobavením sledoval na prostorové projekci, jak se Eve plíží z ošetřovny. Nejdřív prozkoumala malý sklad, potom skromnou noclehárnu, která zároveň sloužila i jako jídelna. Její účel však zřejmě neodhalila, neboť postele a stolky byly skryté ve zdech, a tak se jí naskytl akorát pohled na prázdnou místnost a jeho bagáž na zemi. Krátce zaváhala, asi zvažovala, jestli by ji neměla prohledat, ale nakonec zvítězilo její slušné vychování – a nebo spíš její nevinnost, jak si s cynickým ušklíbnutím pomyslel – a nechala ji na pokoji.

Zbývaly poslední dveře, ty které vedly k němu do pilotní kabiny, a on vypnul obraz těsně předtím, než zvědavě nakoukla dovnitř.

„Potřebuješ něco?“ otočil se k ní tázavě, třebaže dobře věděl, že se nevypravila ven, aby ho vyhledala. Přesto nemohl říct, že by mu její společnost byla vyloženě nepříjemná. Dát jí to najevo ale samozřejmě nehodlal.

„Ano. Na záchod,“ odpověděla natolik ostýchavě, že by ho ani nenapadlo podezírat ji ze lži.

„Vydrž…“ Aktivoval autopilota a pak ji odvedl do skladu, kde vyštrachal neprůhlednou uzavíratelnou nádobku, kterou jí podal.

„To si děláš srandu, že jo?“ zůstala na něj nevěřícně zírat.

„Ještě jsi mi nevysvětlila, co tenhle obrat znamená, takže ti nemůžu odpovědět,“ odvětil s iritující lhostejností.

„Že tohle nemůžeš myslet vážně!“

„A co jsi očekávala?“

„No, rozhodně něco víc high-tech…“ zamumlala, v rozpacích že se s ním vůbec baví o takových věcech. Aby to zamaskovala, raději se zaměřila na tu pekelnou věc a celkem příjemně ji překvapilo, když po jejím otevření nalezla uvnitř jakousi bělavou pórovitou hmotu, která by se při troše dobré vůle dala použít místo toaletního papíru.

„A co jste používali na Zemi vy?“ zeptal se a docela ji tím zaskočil.

„Copak ty si na to nevzpomínáš?“ nechápala jeho dotaz.

„Není na co, nikdy předtím jsem na Zemi nebyl,“ přiznal, protože usoudil, že tím nemůže nic zkazit. „A tahle návštěva byla příliš krátká, než abych měl čas prozkoumat vaše vybavení.“

„A odkud teda jsi? To jako… z té cizí galaxie?“

„Jo, narodil jsem se tam.“ Proč zacházet do nějakých detailů? Čím míň toho o něm ví tím líp, beztak se jejich cesty zakrátko rozejdou.

„Zvláštní…“ Pozorně si ho prohlížela, jako kdyby se na něm snažila najít nějakou anomálii. Ale ani teď, s touto novou informací, jí na něm nepřišlo nic podezřelého, teda kromě toho, že byl tak protivně přitažlivý.

„Ale tví rodiče Zemi pamatují, ne? Copak ti o ní nikdy nevyprávěli?“

Jeho ostrý pohled jí naznačil, že na tohle téma se s ní bavit nehodlá a ona to respektovala. Usoudila, že buď se s nimi nerozešel v dobrém a nebo už nežijí, v každém případě bylo zjevné, že se přes to dosud úplně nepřenesl.

„Jak dlouho už vlastně lidé obývají jinou galaxii?“ zeptala se raději na něco méně osobního.

„Už nějakou dobu,“ odvětil vyhýbavě. „Jestli nepotřebuješ vysvětlit, jak se s tou houbou zachází, tak už půjdu,“ prohodil, aby utnul to její nekonečné vyptávání, a také proto, že podle toho, jak se předtím tvářila, mu bylo naprosto jasné, že vůbec netuší, co jí to dal. Ale zřejmě byla příliš hrdá, než aby to přiznala.

„To je dobrý, díky,“ plácla chvatně, nejspíš se nemohla dočkat, až odtamtud konečně vypadne.

Hodlal jí to přání ochotně vyplnit, jenže to by nesměl zahlédnout její zarudlou tvář, kterou od něj tak zarputile odvracela. Ona se prostě styděla!

„Je to jednoduchý,“ slitoval se nad ní. „Vyndáš houbu, na zemi ji rozložíš a pak vykonáš potřebu. Je to supersavý materiál, který zároveň dobře izoluje veškerou vlhkost.“ Připadal si jako idiot, když jí o tom povídal. Copak má tohle v popisu práce? Na druhou stranu si to zavinil sám, kdyby pro ni neletěl, byl by podobných lekcí ušetřen. „Až skončíš, sbal to a vhoď do tohohle kontejneru.“ Nepatrným kývnutím hlavy naznačil, který má na mysli.

„A co s tou lahvičkou?“ osmělila se k váhavému dotazu.

„Tu tam hoď taky. Ta akorát udržuje houbu ve funkčním stavu.“

Sledoval ji, jak si ten obsah nedůvěřivě prohlíží. „Z čeho to vůbec je?“

„Částečně přírodní materiál, částečně syntetický. Ale neboj, do zadku tě to nekousne,“ neodpustil si prostořekou poznámku, díky které jí tváře zrůžověly ještě o něco víc.

Přišlo mu neuvěřitelné, že ji taková maličkost dokáže rozhodit. Bude se muset hodně rychle otrkat, jinak bude na Ixionu dost vyčnívat. Což ho přivádělo k otázce, co udělat s jejími vlasy, aby nebyly tak nápadné. Možná jí měl oholit hlavu, dokud spala, to by ten problém jistě na nějaký čas vyřešilo, ale copak se andělům tohle dělá?

„Nad čím dumáš tentokrát?“ zachytila jeho upřený pohled a raději si dala volnou ruku křížem přes prsa, pro případ, že by ta látka nezakrývala vše.

Až bolestně dobře si uvědomovala, že je polonahá, s neznámým mužem v jakési lodi, odkázaná na jeho milost a nemilost. Bylo to… děsivé… a zároveň i trochu vzrušující… Ačkoli se tomu bránila, nemohla si aspoň na chviličku nepředstavit, jaké by to bylo, kdyby ji zničehonic objal a začal líbat… Okamžitě se za ty nepatřičné myšlenky pokárala, udivená, kde se to v ní vůbec vzalo, ale ta nepatrná zvědavost v ní zůstávala. Koneckonců to byl muž z jiné galaxie… kdoví, jaké tam mají zvyklosti…

„Očividně nad ničím tak zajímavým jako ty,“ odtušil suše, načež ji tam zanechal – dokonale zahanbenou – o samotě.