54. díl
Já jsem takový idiot! vynadala si Eve v duchu, znechucená sama sebou. Tváře jí hořely studem a ve své mysli nenacházela jedinou omluvu pro své chvilkové poblouznění. Co to s ní jen je? Vždyť ještě před pár dny jí připadalo směšné, když její spolužačky vzdychaly nad nějakým hercem, a teď se jí při pohledu na skoro úplného cizince podlamují kolena?
„Koukej se vzchopit, to je přece to, co ti Adam radil!“ přikázala si, ale její odhodlání vzalo poněkud za své, jakmile se vrátila do pilotní kabiny a očima přeměřila šířku jeho ramen. Tohle prostě nebylo fér…
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Shaperd, aniž by se k ní obtěžoval otočit. „Radši si sedni a připoutej se, nezaručuju, že průlet spojnicí bude úplně hladký.“
„To už jsme u ní?“ zadívala se Eve ven, ovšem kromě černočerné tmy nespatřila nic pozoruhodného. „Je to nebezpečné?“
Pokrčení rameny. „Znám i horší věci.“
„To se vsadím že jo,“ vyklouzlo jí, než si to stihla rozmyslet.
Překvapeně povytáhl obočí, ale hned zase obrátil svou plnou pozornost zpátky k projekcím trasy, a Eve docela ignoroval. Přinejmenším dokud se neusadila do sedadla vedle něj a nezačala se pátravě rozhlížet kolem sebe.
„Co je?“
„Nemůžu najít žádné pásy,“ přiznala neochotně a když se k ní naklonil, aby stisknul jedno z mnoha tlačítek na područce, zvědavě nasála jeho vůni. Byla tak mužná, tak smyslná, že se neubránila, aby zasněně nepřimhouřila oči a znovu si nepředstavila, jak asi líbá. Vášnivě… hladově… dominantně… hádala v duchu, než zachytila jeho zkoumavý pohled, který ji okamžitě katapultoval zpátky do reality.
„Díky…“ zamumlala a přidala i náznak provinilého úsměvu.
Jenom přikývl, nejspíš neměl chuť se s ní bavit, ale to ji neodradilo. Koneckonců jestli ji míní vyklopit na nějaké neznámé planetě, chtěla dopředu získat co nejvíc informací.
„Takže… kolik různých ras vlastně žije na Ixionu?“
„Jenom lidi.“ Protože akorát lidi jsou natolik závislí na kyslíku, že zůstávají i v takovém prašném pekle, chtělo se mu dodat, ale samozřejmě to neudělal. Přesto si s ní chtěl jedno vyjasnit hned. „Poslyš, nevím, jestli jsi tam na Zemi někoho měla, nebo jaký je všeobecně tvůj názor na muže, ale…“ Tady se krátce odmlčel, fascinován tím, jak rychle se změnila barva Evina obličeje. Takže neměla, doplnil si sám pro sebe. O to byl jeho úkol horší.
„Proč tě to zajímá?“ vypravila ze sebe a bezděčně sevřela spodní ret mezi zuby.
Je možné, že se mu líbí? Proč jinak by se ptal? A co ona? Je připravená si začít s někým podobným? Vždyť jestli Adam na něco nevypadal, tak na člověka, co by vyhledával vážné vztahy. A její život už byl i bez krátkodobého milostného dobrodružství dost komplikovaný. Navíc… její zkušenosti s opačným pohlavím byly zatím spíše omezené a on jí nepřipadal zrovna jako někdo, kdo by na to bral ohledy a měl s ní potřebnou trpělivost. Ne, tohle byl rozhodně typ muže, který se u ženy ani nezdrží celou noc, protože se chce vyhnout riziku, že by to mohla brát jako určitý závazek. Užít si a vypadnout… to by na něj přesně sedělo…Tedy přinejmenším kdyby dosud neměla v živé paměti všechny ty jejich společné chvíle u počítače. A nebo tehdy ten svůj zájem akorát předstíral? A pokud ne, proč se teď chová tak odtažitě a neosobně?
„Protože na Ixionu máš jako žena jenom dvě možnosti,“ pokračoval Shaperd, aniž by z ní spustil oči.
„Myslím, že tu jednu jsi už zmínil! A já ti opakuju, že se prodávat nebudu!“ ohradila se, popuzená, že si jeho dotaz mylně vyložila jako zájem. Copak se nikdy nepoučí?!
„O tomhle teď nemluvím. Jde o to, že musíš být buď schopná postarat se o sebe sama nebo si najít nějakého ochránce. Jestli manžela nebo pasáka, to už je na tobě.“
„Už jsem ti říkala, že se o sebe dovedu postarat, nemusíš si dělat starosti!“ sekla po něm ještě hněvivěji, její romantická duše zraněná jeho cynismem.
„Zachránil jsem ti život, takže je přirozený, že si je dělám,“ odvětil, jeho chladný tón v naprostém rozporu s jeho slovy.
„Jo? To musíš mít celkem hlavu v pejru, vzhledem ke všem těm lidem, co jste evakuovali!“ odsekla mu pohotově a byla na to náležitě hrdá, přinejmenším dokud si nepovšimla, jak se mu na okamžik zkřivily rty v trpkém ušklíbnutí. Jistě, mohlo to znamenat cokoli, ale ji napadla akorát jediná věc…
„Kolik lidí jste odtamtud dostali?“ zeptala se, její předchozí vztek náhle docela pryč. „Už se těším, až se s nimi na Ixionu setkám, přece jen jsme všichni ve stejné situaci… můžeme si vzájemně pomoct…“ prohodila, to jen kdyby ho napadlo jí lhát. Mlčel a to jí jako odpověď bohatě stačilo.
„Takže jenom mě? Jak je to možné…?“ Dívala se na něj, oči plné zmatku a smutku. „Kde jsou ostatní? Kde jsou další lodě?“
Pouze zavrtěl hlavou.
„Tohle není oficiální akce, že ne? Nikdo tě neposlal, abys mě zachránil…“ hlesla, náhle nejistá, co si o něm vlastně myslet. Opravdu podniknul cestu do jiné galaxie jen kvůli ní? „Já… děkuju…“
„Neděkuj,“ utnul ji stroze. „Hlavně se vynasnaž, aby moje námaha nebyla zbytečná!“
