50. díl
Shaperd tázavě nadzvedl obočí. „Srandu? Nevím sice, co to znamená, ale nezníš moc… potěšeně.“
„Fakt? To je teda divný!“ zamumlala Eve ironicky. „Přece to nemůžeš myslet vážně, že se vydáme někam do vesmíru!“
„Proč ne?“ zajímal se, zatímco si ji důkladně prohlížel, od zvlněných světlých vlasů, které jí měkce lemovaly obličej, přes její obrovské modré oči až po vzpurně vystrčenou bradu. Pořád vypadala jako andílek… a o to víc ho zaskočilo, jaké jsou s ní neustále potíže. Měla by být přece ráda, že dostane příležitost začít nový život… že se zbavila otce, který jí ubližoval… že aspoň tahle její noční můra skončila. Místo toho se na něj dívá, jako kdyby byl příčinou veškerého jejího trápení právě on.
„Proč ne?“ zopakovala Eve po něm, zřejmě aby získala víc času utřídit si své myšlenky. „Co třeba proto, že nemáš raketu, a jak se zdá, tak ani lidi, co by ji obsluhovali? Navíc nemám chuť bloudit s tebou vesmírem, i kdybychom se do něj nějakým zázrakem dostali!“
„Rakety se už hodně dlouho nepoužívají a stávající technologie umožňují zkonstruovat i letouny, které zvládne řídit jedna osoba. A bloudit rozhodně nebudeme, galaxie, kam tě vezmu, je dokonale zmapovaná,“ poučil ji komandér, ale jestli doufal, že tím Eve uklidní, tak měl být notně zklamán, protože se netvářila o nic nadšeněji.
„Dejme tomu, že je to tak. Ale proč já? Proč se zdržuješ se mnou? Nemáš snad nikoho lepšího na zachraňování?“ nechápala.
„To jo, ale co bych pro tebe ze starý známosti neudělal,“ odvětil s nádechem ironie, která jí podle toho, jak nespokojeně našpulila rty, neunikla.
„To je od tebe šlechetný,“ rozhodla se raději dál nepátrat po jeho motivech. „A co ostatní lidi? Kolik jich berete do tý nový galaxie?“
Překvapilo ho, k jakému závěru došla, ale jelikož se mu to celkem hodilo, nenamáhal se jí to vyvracet. „Těžko říct. Hromadné transporty už proběhly, teď už jenom dočišťujeme zbytek,“ odpověděl neurčitě. Ostatně tak daleko od pravdy nebyl… až na to, že ze Země se ti lidé transportovali sami. Utíkali odtamtud jako krysy z potápějící se lodi. A nedlouho potom se tam rozpoutalo hotové peklo…
„A kdy dorazí na místo?“ vyptávala se Eve dál. „A jak to tam vypadá? Netušila jsem, že jsme v průzkumu vesmíru až takhle hodně pokročili.“
„Protože jsou to klasifikované informace a jako takové jsou veřejnosti nepřístupné,“ odbyl ji Shaperd přezíravě. „Víc ti sdělím později, teď bys měla odpočívat.“
„Asi nemá smysl se s tebou o tomhle dohadovat, co?“ odtušila s rezignovaným pousmáním a rukou bezděčně přejela po drobné modřince na paži v místě vpichu. „Ještě mi řekni… ta… choroba… Jak na tom jsem?“
„Poměrně dobře. Ještě dostaneš pár dávek, ale asi to nejspíš přežiješ,“ oznámil jí tónem, jako kdyby mu to bylo naprosto lhostejné.
Sklonila hlavu, ale ani tak mu neunikl výraz zklamání, který se jí chvilkově mihnul na tváři. Proti jeho vůli ho to zaujalo. Aspoň dokud znovu nepromluvila.
„Proč jsi nezachránil i tátu? Nebyl to úplně špatný člověk… možná si zasloužil novou šanci…“ zamumlala a cítila se skoro provinile, že ona je naživu, zatímco jiní to štěstí nemají. Vždyť není ničím výjimečná, nikdy neudělala nic mimořádného, tak proč byla na rozdíl od tolika ostatních vybrána? Opravdu to bylo jen ze staré známosti?
„Nikdy nemůžeš spasit všechny,“ konstatoval komandér chladně, ovšem když spatřil, jak se jí náhle roztřásla ramena potlačovaným pláčem, přece jen trochu zmírnil. „Věř mi, že tohle pro něj bylo milosrdnější. Zabil ženu, na které mu záleželo, aby ji ušetřil dalšího utrpení. Myslíš, že by se mu líbilo vědomí, že se mohli oba zachránit? Udělal, co za daných okolností považoval za správné, k tomu není víc co dodat.“ Raději si nechal pro sebe informaci, kolik dalších lidí Hollister za poslední dny zabil, jen aby ochránil svou rodinu. Pochyboval, že by pro to měla Eve pochopení. Stejně jako pro jeho nevědomou účast na rozšíření toho viru. Lepší, když se některé věci nedozví, už takhle zřejmě nebude na svého tátu vzpomínat zrovna v dobrém.
„Asi máš pravdu…“ polkla Eve s obtížemi slzy. „To jenom že… je těžký přijmout skutečnost, že jsem teď docela sama… Pořád jsem doufala, že mámu přesvědčím, aby od něj odešla… Byly chvíle, kdy jsem dokonce i naivně doufala, že by se třeba mohl táta ještě vzchopit… A teď je najednou konec…“ Eve ani pořádně nevěděla, proč se mu vlastně svěřuje, možná jenom proto, že nikdo jiný tam v tu chvíli nebyl. A nebo možná pro jeho slova, která byla sice věcná, přesto překvapivě utěšující. Mohla snad od cizího člověka žádat víc?
„Je to akorát jedna etapa tvýho života, která skončila,“ neviděl to Shaperd tak tragicky. „Ber to tak, že teď jsi konečně volná. Už nemusíš brát ohledy na někoho jinýho, můžeš jít za svým cílem, to taky není k zahození,“ poznamenal ještě v očividné snaze ji povzbudit, ovšem tentokrát bez úspěchu.
„Ty asi nemáš rodinu, viď?“ spíše konstatovala, než že by se doopravdy ptala, a pronikavý pohled, který na něj upřela, byl takřka soucitný. „Upnul ses na kariéru, abys vyplnil tu díru ve svým životě, a namlouváš si, že takhle ti to vyhovuje. Vsadím se ale, že jsou okamžiky, kdy ti to nestačí. Proč jinak bys trávil tolik času na počítači se mnou?“
