46. díl

    Nepamatovala si, že by si šla lehnout, ale přesto se probudila na posteli a samotnou ji překvapilo, že je vůbec ještě naživu. Možná to s ní není tak zlé… pomyslela si s novým optimismem, za který částečně mohlo i vycházející slunce, které zvědavě nahlíželo oknem a zbarvilo celou místnost svými hřejivými paprsky.

„Bude to dobrý, určitě jo…“ promluvila nahlas sama k sobě, jen aby se uklidnila. Možná to celé byl jen zlý sen… pokoušela si namluvit, jenže její zakrvácené oblečení to dost razantně vyvracelo. A v momentu, kdy barákem zničehonic otřásl výstřel, byla ta iluze roztříštěná už nadobro.

„To ne!“ zavyla jako raněné zvíře a rozeběhla se ke schodům, seč jí síly stačily, což nebylo zrovna příliš rychle. Když se konečně dostala do obývacího pokoje v čase, který se jí zdál jako celá věčnost, přistihla tátu kousek od pohovky, zbraň stále sevřenou v prstech, teď už naštěstí skloněnou k zemi.

„Cos to udělal?!“ zařvala na něj, než si pospíšila k mámě, aby zjistila, jak na tom je. Ale nemusela ani pokleknout u jejího nehybného těla, aby pochopila, že jí už není pomoci. Na to se stačilo podívat na ošklivě vyhlížející ránu na její hlavě. „Jak jsi to mohl udělat?!“ švihla po tátovi nenávistným pohledem a pranic přitom nedbala na své vlastní bezpečí. „Volám policii, hned teď!“ upozornila ho ještě, zatímco v kapse kalhot lovila ten proklatý přístroj.

„Policie má teď docela jiný starosti, Eve, věř mi,“ pronesl táta nečekaně klidně. „Za pár hodin začne bombardování… a toho jsem chtěl Ginu ušetřit.“

„Tím, žes ji zastřelil?!“ nevěřila Eve vlastním uším.

„Dávala bys přednost tomu, aby zahynula při výbuchu? A nebo později umírala v bolestech na otravu radiací?“ opáčil Hollister tónem, jako kdyby byla ona ta špatná, když neschvaluje jeho čin. „Nebyla jsi nikdy ve válce, nemáš ponětí o tom, jak moc by trpěla! To by sis pro ni určitě nepřála!“

„A zeptal ses aspoň mámy, jestli si přeje tohle?!“ otázala se Eve ostře.

„Ne, neptal. Protože by určitě odmítla nechat tě tu samotnou. A kdybych jí navrhnul, že tě zastřelím jako první, tak by protestovala, že to přece jako matka nemůže dopustit. Byla už prostě taková… pro tenhle svět až příliš dobrá…“

„A proto jsi ji zabil?!“

„Věř mi, že jsem z toho žádnou radost neměl!“ povzdechl si Hollister způsobem, že by mu to skoro i uvěřila. Kdyby ovšem nevěděla o tom, že nikdy nešel pro ránu daleko.

„Jen se dál tvař, že to bylo jenom pro její dobro!“ zaútočila na něj skoro nepříčetně. „Ale já si stejně myslím, že jsi prachsprostej vrah a měli tě už dávno zavřít do kriminálu!“

„Možná… ale i když o mně takhle smýšlíš, stejně tě v tom nenechám…“

A Eve hrůzou rozšířenýma očima sledovala, jak otec pomalu pozvedá zbraň, aby ji s děsivou nevyhnutelností namířil na ni. „Sbohem…“ procedil mezi zuby, moc láskyplně to tedy neznělo.

Krátce zvažovala, že by se pokusila o útěk, ale pak to pustila z hlavy. Věděla dobře, jak zdatný je její otec střelec. Nemluvě o tom, že ze vzdálenosti, kterou od ní zaujímal, by neminul asi nikdo.

Raději zavřela oči, nechtěla se na to dívat. Nemohla. Jenom se modlila, aby měl dobrou mušku a ona to měla hned za sebou. Očekávala ránu a potom výbuch bolesti, která brzy pomine, ale nic z toho se nestalo. Namísto toho zaslechla zvuk tříštícího se skla a vzápětí tupý náraz čehosi těžkého o zem.

S obavami se zadívala před sebe. Její otec ležel na podlaze zcela bez hnutí, třebaže na první pohled nejevil žádné známky zranění. Bázlivě se otočila, aby čelila vysokému muži v tmavém skafandru, který dosud třímal v pravačce jakousi zbraň a podle jejího názoru nevypadal dvakrát přátelsky.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se, i když přes jeho helmu mu bylo dost obtížně rozumět.

„Kdo jste a co tu chcete?!“ vyjela na něj s kuráží, kterou rozhodně nepociťovala. „Přišel jste nás evakuovat?!“

„Jsem tady, jak jsem slíbil. A koukám, že celkem příhodně,“ odtušil ten muž cynicky.

„Adam?“ ujišťovala se a pokoušela se pod zabarveným hledím rozpoznat jeho rysy. „Nemyslela jsem si, že by ses tu mohl opravdu ukázat.“

„Proč bych to jinak říkal?“ nechápal pro změnu on.

„Muži říkají leccos,“ pokrčila neurčitě rameny. „Ale oblékl ses na to docela stylově,“ poznamenala ještě, než ztěžka poklekla u otce, aby mu zkontrolovala pulz. Byl slabý ale stabilní.

„Nezabil jsem ho, jenom omráčil!“ upozornil ji lehce nedůtklivě, jako kdyby se ho svým jednáním nějak dotkla. „Neměli bychom se tu zdržovat příliš dlouho! Jestli se tví lidé opravdu chystají použít nukleární zbraně, nehodlám být u toho!“ oznámil jí s rázností člověka, který je zvyklý velet. A nebo přinejmenším ostatní komandovat, to už záleželo na jeho pozici.

„A co chceš dělat? Kam chceš jít?“ obrátila se k němu. „Podle táty není kam se ukrýt.“

„Tvůj táta neví všechno,“ odtušil s nádechem pohrdání. „A teď už pojď, potřebuješ ošetřit.“

„Ještě jsi mi neřekl, kam chceš jít. Navíc potřebuju pomoct s ním…“ pohodila hlavou směrem k otci.

„Na to zapomeň!“ odbyl ji, aniž by vzal její žádost vůbec v potaz. „Stejně jako na to, že bych ti teď něco vysvětloval! Vše podstatné se dozvíš, až budeme v bezpečí!“

„Buď mi to řekneš hned a nebo s tebou nikam nejdu!“ odsekla, popuzená jeho panovačným chováním, a se zarputile semknutými rty čekala, jak na to zareaguje.

„Jak chceš,“ prohodil jen, než pozvedl svou futuristicky vyhlížející zbraň a vypálil na ni.