43. díl

    V sobotu vládlo u oběda napjaté ticho, které se Gina zprvu snažila zahnat nuceně veselou konverzací, ale když ani Sean ani Eve neprojevili žádnou snahu se zapojit, nakonec to vzdala. Přesto si nemohla pomoct, aby na ně občas nevrhla zkoumavý pohled.

Zdálo se jí to jenom a nebo byli oba ve tváři neskutečně bledí? Eve navíc vyhlížela, že ji stojí nesmírně sil jen zvednout vidličku k ústům, nemluvě o tom, že se zničehonic omluvila a odběhla od stolu. Když se zase vrátila, neušlo Gině, že má triko lehce potřísněné krví. Znepokojeně svraštila čelo.

„Je ti dobře, Evičko?“ vyptávala se starostlivě. „Už sis došla k tomu doktorovi, jak jsem ti radila minulý týden?“

Eve se poočku zadívala na tátu. Ten se však tvářil naprosto lhostejně, oči zabodnuté do talíře, příbor stále v pohybu, jak do sebe bez přestávky ládoval sousto za soustem. Dotkl se jí jeho nezájem. Musel si přece být vědom toho, že ji sužuje stejná choroba jako jeho, a přesto se choval, jako kdyby se ho to netýkalo. To jen kvůli němu nešla k lékaři, nechtěla mu působit další potíže, kdyby to byla opravdu nějaká exotická nemoc a začalo se vyšetřovat, kde to mohla chytit.

Na rozdíl od ní se s tou chorobou, ať už to bylo cokoli, vypořádával podstatně lépe, aspoň pokud mohla soudit podle pravidelnosti, s níž navečer opouštěl ložnici přes střechu garáže a vracel se až někdy nad ránem. Netušila, co celou tu dobu venku dělá, ale kdykoli ho potkala, připadal jí o něco zachmuřenější než předtím. Jako kdyby se dozvěděl cosi hodně nepříjemného. Nebyla si ani jistá, jestli matka o těch jeho vycházkách ví, spávala teď v obývacím pokoji, prý aby měl na to své marodění klid. Ale ona hádala, že ji otec prostě bez jakékoli diskuze vyhodil.

„Je mi fajn,“ pokusila se mámu uklidnit a přidala jen kvůli ní i mdlý úsměv. „Vážně.“

„Nevypadáš tak,“ dělala si Gina obavy dál.

„Už snad řekla, že je jí dobře, tak proč to nenecháš být?!“ vyjel na ni zničehonic Sean. „Starej se radši o sebe!“

„Takhle s mámou nemluv!“ ohradila se proti jeho tónu Eve, třebaže zněla víc znaveně než rozčileně. A přesně tak se taky cítila. Už jen udržet hlavu nahoře se zdálo jako nadlidský úkol, ze všeho nejvíc si přála někam zalézt, schoulit se tam a usnout.

„Budu si s ní mluvit, jak se mi zlíbí!“ sdělil jí Sean důrazně. „Pokud s tím máš nějakej problém, tak můžeš klidně vypadnout!“

„To by se ti hodilo, co?!“ vystrčila na něj drze bradu a flák! Hned schytala pořádnou facku.

„Spratku jeden!“ zavrčel na ni, zatímco ona odolávala nutkání přitisknout si na hořící tvář dlaň.

„Seane, prosím…“ hlesla Gina nešťastně, okamžitě na nohou, připravená bránit svou dceru, kdyby ji chtěl znovu uhodit.

„Sakra!“ ulevil si Hollister, když se na svou manželku pozorněji zadíval. „Běž… se upravit! Hned!“ popoháněl ji a měl pocit, jako kdyby právě dostal kolenem do žaludku. Ona ne… proboha, jen ona ne! Má už přece domluveno, jak ji odsud dostane… už jen pár dní…

Zaregistroval, že se na něj Gina nechápavě dívá, stále na svém místě, jako kdyby se bála, že ji vyhání jen proto, aby mohl jejich dceři ublížit. K čertu s tou holkou! Beztak ji určitě nakazila ona, protože on si dával zatracený pozor a držel se od ní radši dál!

„Seane?“ Ginin hlas zněl ustrašeně a ještě víc vyděšeně se zatvářila, když si sáhla pod nos a pak se zahleděla na své zakrvácené prsty. „Seane…“ Slabé zajíknutí, které ho nemohlo nechat chladným.

„Pojď…“ Sevřel její drobnou ruku ve své velké dlani a rychle ji táhnul z místnosti, aniž by se staral, co dělá Eve. V ten moment mu to bylo naprosto jedno.

Odvedl Ginu do koupelny, kde ji usadil na okraj vany, a poněkud neohrabaně jí cípem namočeného ručníku očistil obličej. Ani se nepohnula, jenom na něj mlčky hleděla. Protože věděla.

„Je mi to líto…“ pronesl, hlas zlomený bolestí.

„Až tak je to zlé?“ Gina zalétla pohledem ke dveřím, které za nimi Sean prve zamknul, jako kdyby se rozhodovala, zda jít za Eve a nebo zůstat. Nakonec se rozhodla pro to druhé. „Co je to?“

„Já nevím… V laboratoři se stala nehoda…“

Ostré nadechnutí. „A přesto jsi nevyhledal pomoc, ale přitáhl jsi to sem? Jak jsi mohl?!“

„Jistí lidé se to snažili ututlat, musel jsem se vrátit, abych tě před nimi ochránil!“ ohradil se Sean, ale musel uznat, že má pravdu. Bylo chybou s tím přijít domů. Jenže dostal informaci, že představuje pro ostatní hrozbu, až když se ukážou první příznaky, a později se tak obával o Ginino bezpečí, že ani potom neodešel. Vždyť kdo by ji ochránil lépe než on sám? Minimalizoval s ní kontakt a myslel si, že to bude v pořádku, že to od něj nemůže chytit. Jak hrubě se zmýlil!

„Objevilo se to u tebe až dneska? Předtím ti bylo dobře?“ zjišťoval rychle, stále odhodlaný provést svůj plán bez ohledu na to, že tím ohrozí životy jiných lidí. K čertu s nimi! „Musíš odsud pryč… Vláda organizuje transporty… na bezpečné místo, kam se nákaza nedostane. Dostanu tě na jeden z těch letů!“ sděloval jí naléhavě.

„Ale já už přece jsem nakažená!“ pronesla lehce nevěřícně, že nad něčím takovým vůbec uvažuje.

„Zatím to na tobě není poznat, pokusím se tě dostat na dřívější transport, než to propukne naplno! Tam budeš mít aspoň nějakou šanci!“ nehodlal Hollister ustoupit.

„Takže je na to nějaký lék?“ Náznak naděje na okamžik prozářil její půvabnou tvář.

„Ne… aspoň pokud je mi známo tak zatím ne,“ musel ji, byť nerad, zklamat.

„Tak proč mám někam letět?“ nechápala. „Zůstanu tady s tebou a Eve. Až do konce…“