49. díl

    Eve si zamračeně prohlížela muže před sebou. Nenáviděla ho… určitě ano… za to, jak hrubě a neomaleně se k ní choval, ale musela si také přiznat, že nedokáže být úplně imunní vůči jeho autoritativní auře. Vyhlížel… jako někdo, kdo je zvyklý velet… mít věci pevně v rukou a řešit problémy věcným a efektivním způsobem. Podobně jako její táta, když byl ještě u armády…

„Poslyš… nemůžeme začít… znovu?“ zeptala se s unaveným povzdechem. „Možná bys mi mohl pro začátek říct, kde to vlastně jsem… a co je s mými rodiči…“ navrhla a snažila se přitom znít klidně a racionálně. Protože podle jejího odhadu by tohle jako jediné mohlo zabrat.

Vrhnul na ni zkoumavý pohled, kterým jako kdyby odhadoval, kolik toho snese. „Jsi na bezpečném místě,“ utrousil posléze. „A tví rodiče jsou nepochybně mrtví. Ale to už přece sama dobře víš. A to, že se ptáš na naprosto zřejmou skutečnost, na ní vůbec nic nezmění.“

„Možná jsem jenom doufala v trochu soucitu,“ pronesla tiše, zcela bezradná, jak by se měla v téhle situaci zachovat. Nejspíš by měla být vystrašená a hysterická, ale Adam se choval natolik… profesionálně… že její počáteční obavy z toho, že by jí mohl ublížit, se rychle rozplynuly. Zůstával jen strach z neznámé budoucnosti, který se on nijak nepokoušel zmírnit.

„Soucit ti nepomůže, pokud chceš přežít, tak zapomeň na sebelítost a koukej se rychle vzchopit!“ odbyl ji rázně a ona dotčeně semkla rty. Nutno ovšem říct, že jeho slova okamžitě zahnala slzy, které se jí draly do očí.

„Ty musíš mít hodně osamělý život,“ poznamenala kousavě. „Žádný div, že jsi musel unýst mě!“

„Jo, to můj život rozhodně podstatně vylepšilo!“ procedil podobným tónem. „Radši mi pověz, jak jsi na tom se sebeobranou. Umíš něco? Aspoň základy?“

„Proč se ptáš? Hodláš mě snad zrekrutovat?“ nechápala.

„Ty bys mě i pobavila,“ neubránil se lehkému ušklíbnutí. Představa Eve v jeho jednotce byla prostě dokonale absurdní!

„Tak proč to chceš vědět?“ otálela s odpovědí.

„Chci se akorát ujistit, že se o sebe dokážeš postarat. Nezachraňoval jsem tě proto, abys zařvala v momentu, kdy tě nechám jít.“

Chtěla ho ihned ujistit, že zatím se o sebe dokázala postarat víc než dobře, ale sama nejlépe věděla, že to není tak docela pravda. A kdyby nebylo jeho, byla by teď už nejspíš mrtvá, zastřelená vlastním otcem. Tak komu tu chce co namlouvat?

„Budu v pořádku,“ pokusila se přesto přesvědčit jeho i sebe zároveň, ale moc sebevědomě to neznělo. Nebylo proto s podivem, že měl potíže tomu uvěřit.

„Potom by ti nemělo vadit, že si tě já osobně nejdřív prověřím,“ odtušil suše.

Její modré oči okamžitě potemněly obavami. „Jsem studentka medicíny a ne nějaký voják!“ upozornila ho znepokojeně. „Učím se lidi uzdravovat, ne je zabíjet!“

„Pokud chceš přežít na ulici, tak se budeš muset naučit i zabíjet!“ sdělil jí nemilosrdně. Nač se zdržovat útlocitem? Měli tak málo času a ona zrovna nevypadala jako použitelný materiál pro základní vojenský výcvik. Vzpomněl si na Tarju, která by rozhodně neměla potíže s přežitím v jakékoli z kolonií. Spíše by měl v jejím případě strach o tamější obyvatele.

„Na ulici?“ zopakovala Eve přiškrceně. „Co jsi zač?! Nějaký pasák?!“

„Ne, ale pokud se hodláš vydat touhle cestou, tak bych ti doporučil si jednoho obstarat. Je to bezpečnější,“ konstatoval Shaperd cynicky.

„Tohle se mi snad zdá!“ vyjekla pobouřeně. „Já se přece nebudu prodávat!“

„To už je tvoje věc, jakou obživu si seženeš,“ nenechal se jejím výbuchem vyvést z míry. „Ale byla bys překvapená, co všechno jsou lidi schopní udělat, aby přežili.“

„To bych radši umřela, než abych udělala něco takovýho!“ prohlásila rezolutně. „Stejně tohle říkáš jenom proto, že jsem holka! Chlapovi bys podobnou věc nenavrhoval!“

„Chlap zabije jinýho chlapa a má vyděláno. Holky to mají holt o něco složitější,“ připustil Shaperd, ovšem nezdálo se, že by ho to nějak výrazně trápilo. Pravdou ale bylo, že už jen pouhá představa Eve s jiným mužem v něm vzbuzovala silnou nevoli. To on ji zachránil… měla by patřit jemu… Příčilo se mu pomyšlení na jeho anděla ležícího na zmuchlaných špinavých lůžkovinách v nějakém polorozpadlém, hmyzem prolezlém baráku, na její bělostné tělo nesoucí známky chlípných choutek posledních zákazníků a tvář… tu kdysi nevinně vyhlížející tvář plnou zoufalství a beznaděje.

„Dám ti kredit, aby sis mohla vybrat něco lepšího. Ne moc, aby to k tobě nepřilákalo nesprávný typ lidí, ale na nějakou střechu nad hlavou a pár věcí do začátku by to stačit mělo,“ přislíbil jí spontánně, sám překvapený, když se ta slova slyšel vyslovit.

„Co mi to tu vlastně nabízíš?“ snažila se tomu Eve porozumět. „A kam mě to vůbec chceš vzít?“

„Věříš na život v jiných galaxiích?“ otázal se namísto odpovědi.

„Jo… asi jo…“ přikývla s mírně zmateným výrazem. „Chci říct… bylo by to divný, kdyby měl existovat život jenom na jedný planetě, ne?“

„Celkem logická úvaha.“

„Takže co? Nechceš mi, doufám, namluvit, že opustíme Zemi a vydáme se do jiný galaxie hledat obyvatelnou planetu, že ne?“ prohodila skoro pobaveně. Ovšem její veselí rychle opadlo, když zaznamenala jeho smrtelně vážnou tvář.

„No to si snad děláš srandu!“