44. díl

    Eve ještě chvíli zůstala sedět na svém místě, už jen proto, že pouhá představa toho, že by se měla zvednout a odebrat do svého pokoje, jí připadala dosti vyčerpávající. A taky proto, že jí otřásla skutečnost, že i máma už tu nemoc chytla. To pro ni byla poslední kapka. K čertu s tátovou bezpečností, hned jak si trochu odpočine, sjede do města na středisko vyhledat pomoc, takhle to prostě dál nešlo!

Další příval krve, která se jí spustila z nosu, ji přiměl se s vypětím sil přece jen přesunout nahoru. Vatové ucpávky aspoň na čas pomohly, ale její problém nevyřešily, cítila se čím dál slabší a hlava se jí motala tak, že se bála, aby každým okamžikem neomdlela. Schoulila se na posteli do klubíčka a zavřela oči. Přece musí být nějaký lék, prostě musí… utěšovala se v duchu, jenže jako studentka medicíny věděla až příliš dobře, kolik existuje zatím neléčitelných chorob. Třeba ebola…

Rychle tu znepokojivou myšlenku zaplašila. Zatím krvácí akorát z nosu, to ještě není tak zlé. Určitě se z toho všichni dostanou…

Když ji hluk z vedlejší místnosti probudil, byla za okny už hluboká noc a ona vytřeštěnýma očima zírala do tmy a snažila se zorientovat. Otcův rozčilený hlas, který k ní doléhal, prozrazoval, že pro dnešní den si svou obvyklou procházku odpustil, nebo – a to jí připadalo vzhledem k tomu předchozímu šramotu pravděpodobnější – se z ní už navrátil. Naneštěstí nebyla schopná zachytit jednotlivá slova a jelikož se nemohla zbavit pocitu, že se jedná o něco zásadního, vyškrábala se z postele a posléze i z pokoje na střechu garáže, čímž vyčerpala to málo sil, které svým dlouhým spánkem nabyla.

Přikrčená pod příhodně nedovřeným oknem do ložnice a snažící se tišit svůj námahou zrychlený dech naslouchala konverzaci, kterou její otec s někým vedl po telefonu. Nezáleželo na tom, že slyší jenom jednu její část, na to, aby ji to silně znepokojilo, to bohatě stačilo.

„To mi nepomůže, Paule, ona nechce pryč!“ rozčiloval se zrovna táta a nebylo těžké uhádnout, že hovoří o mámě. „Kolik máme času?“

„Do prdele, to je teda zatraceně rychle! Co se stalo?! Původně jsi říkal něco jinýho!“ zareagoval na Paulovu odpověď rozčileně.

„Jo, chápu, že je to stav nouze, ale atomovky?! To je teda zpropadeně radikální řešení!“

„Je nějaká oblast bezpečná?“ Špatně skrývaná naděje.

„Takže jsme v pasti, to se mi snažíš říct?!“

„Tvoje lítost mi zrovna teď moc nepomůže! Proč jsi mi nikdy neřekl, co se v tý posraný laboratoři vyvíjí?!“ vybuchl otec a Eve hádala, že hovoří s tím přítelem, který mu tam dohodil práci hlídače.

„Že nebyl důvod, abych o tom věděl?! Tak to je teda vážně bezvadný!“

„Jo, já vím, že i ostatní národy vyvíjí biologický zbraně, ale jeden by předpokládal, že budou zároveň vyvíjet i nějaký lék!“ Znechucení, které se ani nepokoušel zamaskovat.

„Takže… co mám očekávat teď? Jaký bude další stádium?“

„Vnitřní krvácení? To jsou vážně nádherný vyhlídky utopit se ve vlastní krvi!“

Eve skoro zalapala po dechu. Tohle je tedy osud, který je všechny tři očekává? Nemohla tomu uvěřit. A její otec podle všeho taky ne.

„Co nějaký srážlivý látky? Aspoň něco, co by ten proces zpomalilo!“ Takřka zoufalá prosba.

„To máš vlastně pravdu…“ Táta přešel od hledání nějakého východiska k rezignaci. „Zvláštní… nikdy by mě nenapadlo, že se dá lidstvo zničit během pár týdnů…“

„Jak je vůbec možný, že se to tak rozšířilo?“

„Cože?! Že jste měli špatný informace?! Takže člověk funguje jako přenašeč, i když na něm ještě není nic poznat?!“

„Ne, neviním tě, Paule!“ Prudkost toho prohlášení však svědčila o pravém opaku. „Jenom bych si přál, abych tohle věděl! Gina…“

„Jo, má to,“ přiznal Hollister neochotně.

„Zjistil jsem to až před chvílí, tak na mě přestaň řvát!“ bránil se vzápětí Paulovu ostrému útoku. „Ale proto jsi mi zavolal, že jo?! Abys mi řekl, že ta naše dohoda padá!“

„Ne, o ty prachy mi teď nejde, klidně si je nech! Za svou… námahu!“

„Zkrať to, Paule, na nějaký lítostivý kecy fakt náladu nemám! A ani čas! Ten, co mi zbývá, chci strávit s Ginou, ne s tebou!“

„Jo. Hodně štěstí.“

Po tomhle nejspíš zavěsil, protože o chvilku později ho Eve zaslechla v koupelně, jak se sprchuje. Přinejmenším si to myslela, což byl přesně ten dojem, který se Hollister snažil vyvolat. Ve skutečnosti měl však na práci důležitější věci.

Z tajného úkrytu ve zdi vyndal pistoli, kterou tam před obědem schoval, a ujistil se, že má plně nabito. Stačily by mu akorát tři kulky, ale pro jistotu tam nechal všechny. Jeden nikdy neví.