47. díl

    Když přišla Eve k sobě, neotevřela hned oči, raději předstírala, že je stále mimo a pozorně naslouchala zvukům kolem sebe ve snaze zjistit něco víc o své současné situaci ještě dřív, než bude nucena jí čelit. Jenže kromě sotva slyšitelného pípání nic jiného nezachytila. Tedy aspoň dokud Adam nepromluvil.

„Vím, že jsi vzhůru, tak se můžeš přestat namáhat,“ oznámil jí chladně a ona po něm okamžitě šlehla nevlídným pohledem. Tentokrát na sobě neměl žádný skafandr, a tak mohla zkonstatovat, že jeho oči mají pozoruhodnou zelenou barvu, která na počítači poněkud zanikla, strniště umocňuje už tak mužné vzezření a jeho hrudník uvězněný do strohé kombinézy vyhlíží dosti solidně. Ovšem nic z toho jí nezabránilo v tom, aby se proti jeho předchozímu jednání důrazně neohradila.

„Tak poslyš, nevím, co jsi doopravdy zač, ani o co ti jde, ale radši bys mě měl nechat jít, nebo toho budeš sakra litovat!“ pronesla povýšeným tónem, o kterém doufala, že by ho mohl přesvědčit, a zároveň učinila pokus se posadit.

To by ji však nesměl Adam pohotově popadnout za rameno a přitlačit zpátky. „Zůstaň ležet, prohlídka ještě není kompletní,“ sdělil jí, jako kdyby se tím všechno vysvětlovalo, a Eve se s rostoucími obavami rozhlédla kolem sebe.

Místnost, v níž se nacházeli, byla poměrně malá a sterilně bílá. V jedné stěně rozpoznala cosi, co vypadalo jako ovládací panely, ona sama spočívala na tvrdé desce a hned vedle ní se nacházel nevelký přístroj. Právě ten vydával ono pípání, které předtím zaslechla, a na jeho displeji se krom nejrůznějších dat zobrazovala i křivka, která nápadně připomínala elektrokardiogram.

„Ty monitoruješ mou srdeční aktivitu?!“ vydechla nevěřícně a znovu se snažila zvednout, ovšem se stejným výsledkem jako prve.

„Nezabere to už dlouho,“ konejšil ji Adam, aniž by pustil její rameno. Její holé rameno, jak si náhle s úlekem uvědomila.

„Co…?!“ zalapala po dechu a nadzvedla hlavu, aby zjistila, jestli jí zůstal aspoň nějaký kus oblečení. Z opačné strany na ni vykukovaly bosé nohy, zbytek těla byl k její drobné útěše skryt pod obdélníkem bílé tkaniny. Ihned si ji volnou rukou přitiskla k sobě. „Tys mě svlíknul?!“ vyjekla v panice.

„Bylo to nezbytné,“ odvětil na to zcela klidně. „Ale jakmile budou vyšetření hotová, dám ti něco na sebe,“ přislíbil jí ještě neurčitě.

„Jaká vyšetření?! O co tu jde?! Chceš mi vybrat orgány, že je to tak?!“ vyjela na něj rozlíceně a nebýt jeho pevného stisku, už dávno by vyskočila na nohy. A nebo ho aspoň ze všech sil praštila. „Možná jsi na to ráčil pozapomenout, ale jsem nemocná! Smrtelně! A ty teď už nejspíš taky!“ dodala s jistou dávkou zadostiučinění. Škoda jen, že neuvidí jeho výraz, až mu tu zkolabuje na stole!

„Vím, že jsi nemocná, ale smrtelné to není. Dostaneš se z toho,“ prohlásil s neochvějností, která ji kupodivu trochu uklidnila. Instinktivně vytušila, že by jí v tomhle nelhal.

„Kde to vůbec jsem?“ zeptala se o poznání mírněji. Nejspíš proto, že se Adam choval tak odměřeně, a ona si v porovnání s ním připadala jako hysterka. Navíc nepřipomínal vyšinutého jedince, který by vyřezával orgány z těla. A nebo měl nějaké zvrácené choutky.

„V bezpečí,“ odpověděl stručně, načež se zadíval na údaje, které se objevily na monitoru. „Vnitřní krvácení by už mělo být pod kontrolou.“

„To jako vážně? A jak se ti to povedlo?“ otázala se nedůvěřivě a odolávala nutkání poodhrnout svou provizorní přikrývku a přesvědčit se, zda do ní náhodou neřezal.

„Nanoroboti se o to postarali. Zatím je nechám v tobě, pro případ, že by se ještě nějaké krvácení objevilo. Není jisté, za jak dlouho začnou ty léky účinkovat.“

Eve jenom znepokojeně svraštila čelo. Nelíbila se jí ani představa nějakých nanorobotů v ní, natož pak toho, že dostala kdovíjaké léky. Na druhou stranou pokud jí to pomůže, tak proč proti tomu protestovat?

„Ty jsi lékař?“ ujišťovala se.

„Ne. Ale s touhle mašinkou se o tebe dokážu postarat i tak.“

„Aha.“ Chvíli mlčela, dosud poněkud otřesená ze všech těch zážitků, které jí ten den přinesl. Zdálo se, že nastalé ticho Adamovi plně vyhovuje, ale ji naopak dost znervózňovalo. „Za jak dlouho se budu moct vrátit domů?“

„Uvidíme…“ prohodil, ovšem moc slibně to zrovna neznělo.

„Ty mě snad nemáš v úmyslu pustit?“ hlesla a nenáviděla se za to, jak se jí chvěje hlas.

„Dokud nebudeš v pořádku tak ne. Navíc… domů už jít nemůžeš…“ pronesl a zachmuřený výraz jeho tváře prozrazoval víc než jeho slova.

„Chceš říct, že už shodili ty bomby?“ vypravila ze sebe stísněně. Ale to přece nebylo možné, sice o sobě nějakou dobu nevěděla, nicméně něco podobného by určitě zaregistrovala! Nebo ne? „Adame? Co se stalo?“

„Jo, shodili,“ přisvědčil neochotně. „Poslyš… promluvíme si o tom později. Zatím odpočívej, ztratila jsi poměrně dost krve.“

„Chci si o tom promluvit teď!“ namítla ihned, třebaže měla dosud v živé paměti, jak dopadlo její naléhání posledně.

„To máš ale smůlu,“ odtušil suše a než se nadála, ucítila v paži nepříjemnou jehličku injekce, po které jí takřka okamžitě klesla víčka. Usnula.