48. díl

    Shaperd odložil injekční pero a lítostivě se zadíval na spící dívku. Moc se mu nezamlouvalo, co právě udělal, ale neviděl jiné východisko. Kladla mu až příliš mnoho otázek, na které zatím nebyl připraven odpovědět. A v případě její budoucnosti dokonce odpověď ještě ani neznal. Věděl jenom, že ji tam nemohl nechat zemřít.

A podle toho, co se dozvěděl ze vzpomínek jejího otce, které proscanoval, než opustil dům, by se tak nepochybně brzy stalo. Ať už kvůli oné nákaze nebo jadernému útoku, k němuž se nezadržitelně schylovalo. Nechápal, jak se to těm lidem mohlo tak vymknout z rukou. Ovšem drastické řešení, které si zvolili, svědčilo o tom, že není radno brát to na lehkou váhu.

Dopravit Eve k transportnímu modulu bylo otázkou několika minut, o to zdlouhavější mu připadala procedura, kdy počítač na lodi vyhodnocoval její stav a identifikoval virus, který napadl její organismus. Raději ji během té doby nechal v umělém spánku, už takhle na tom byla dost špatně, než aby riskoval, že se jí ze všech těch novinek přitíží.

Naštěstí se zdálo, že ten virus není natolik složitý, aby ho se základními léky od Noira nedokázal zničit. Vpíchnul Eve dávku séra a pak ještě roztok s nanoroboty, přičemž nemohl nezalitovat, že se nenachází na Sagittariu, kde stačilo nemocnou či zraněnou osobu umístit do speciálního boxu a počítač se sám postaral o vše ostatní, maximálně bylo občas třeba schválit nějakou proceduru. Už jen taková maličkost, jakou bylo automatické dávkování léků, by mu jeho práci dost ulehčila, ale naneštěstí pro něj se Juviané podobnými vymoženostmi neobtěžovali. Pokud se dalo usuzovat podle konstrukce lodi, jednalo se o průzkumný model, navržený tak, aby byl takřka neviditelný, a u těch se prostě nějaký výsadek nepředpokládal.

Komandér nechal bio-scan, aby dál monitoroval Eviny životní funkce, zatímco se šel podívat, co zjistil počítač ohledně nebezpečí nákazy jiných druhů tím pozemským virem. Potěšilo ho, když se dozvěděl, že žádný z národů by s ním neměl mít potíže, jejich imunitní systém byl natolik silný, že pro ně nepředstavoval žádné ohrožení. Což dokazovaly i jeho testy, které vyšly zcela negativní.

Škoda jen, že pro miliony obyvatel oné Země bylo na nějakou léčbu už příliš pozdě. Znovu si prohlédnul poslední snímky té modré planety, jeden po druhém, se stejným pocitem bezmoci a vzteku jako prve. Jak jí o tomhle má říct? Jak jí má vysvětlit, že se domů nemůže už nikdy vrátit, protože to, co zbylo z její planety, jsou jen úlomky obíhající po původní dráze?

A ještě podstatně větší starosti mu dělala jiná záležitost. Je možné, že se s jejich Zemí stalo to samé? Že nebyla žádná srážka s cizím tělesem, že to byli lidé, kteří tu katastrofu zavinili? A pokud ano… ví o tom dnes ještě někdo? A nebo se to tehdy podařilo dokonale ututlat?

Nejradši by se okamžitě vrátil na Sagittarius, aby mohl rozjet nenápadné pátrání, ale jednak přislíbil kapitánovi, že se bude držet nějaký čas stranou, a potom tu byla Eve… A ta zrovna teď nevypadala, že by zvládla přechod mezi dimenzemi. Neměl tedy na výběr, než vyčkat, až jí bude o něco lépe.

Doufal, že snad do té doby vymyslí i nějakou věrohodnou historku o tom, proč ji unesl, a co ji čeká dál. Protože jestli ne, potom ji zřejmě bude nucen držet zdrogovanou až do chvíle, než ji odloží v některé z kolonií, což byla vyhlídka, která se mu sice nijak zvlášť nezamlouvala – na to věděl až příliš dobře, jak to v nich chodí – ovšem na druhou stranu jí to poskytne aspoň nějakou šanci na přežití. To bylo maximum, co pro ni mohl v dané situaci udělat. A na to, že se vlastně neznali a on neměl sebemenší důvod jí pomáhat, to dle jeho soudu nebylo zas tak zlé.

Eve ztěžka polkla a s námahou rozlepila víčka, aby se mohla rozhlédnout kolem sebe. Zdálo se jí, jako kdyby je měla opředená hustými pavučinami, a hlava jí třeštila způsobem, že se jí z toho dělaly mžitky před očima. Několikrát zamrkala v marné snaze je zahnat, než to vzdala a nevlídně zamžourala na svého věznitele.

„Ty jeden…“ spustila zlostně, ovšem její slabý hlas záhy zanikl v záchvatu suchého kašle.

„Tady, vypij to,“ přinesl úslužně kalíšek nějaké tekutiny a podával jí ho.

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Od tebe už nic nechci! Kdoví, co v tom vůbec je!“ zasípala sotva srozumitelně.

„Je to obyčejná voda doplněná o nějaké minerály,“ poučil ji chladně, načež se sklonil a vytáhnul ji do sedu. K její úlevě se jí, zatímco byla mimo, uráčil navléknout aspoň tričko, ale i tak se před ním cítila nepříjemně odhalená. Na to, že ji zcela jistě viděl nahou, pro svůj duševní klid raději ani nepomýšlela.

„Taky je načase, abys začala sama jíst,“ pokračoval velitelským tónem. „Mám tu už jen pár pytlíků s výživou a ty chci nechat pro případ nouze.“

„To je v pohodě, neplánuju se zdržet na oběd!“ vypravila ze sebe Eve a žíznivě si olízla vyprahlé rty. „Chci se vrátit domů!“

„To není možné,“ odbyl ji stručně, aniž by se k tomu obtěžoval podat nějaké vysvětlení. Místo toho jí znovu nabídl kelímek s vodou. „Můžu tě rehydratovat i jiným způsobem, ale ujišťuju tě, že to bude podstatně míň příjemný!“ zavrčel varovně, když se i tentokrát zdráhala ho přijmout.

„Tobě se tohle hodně líbí, že jo?“ vyčetla mu, než se podvolila a opatrně usrkla.

„Co máš na mysli?“ přimhouřil podezíravě oči, rozladěn jejím chováním. Proč dělá takové potíže kvůli úplné banalitě?! To si opravdu myslí, že ji chce otrávit?! Kdyby měl v úmyslu ji zabít, tak by jí normálně zlomil vaz a nezdržoval se nějakými jedy!

„Co asi! To tvoje komandování!“ vyprskla Eve podrážděně. „Nevím, co si tím kompenzuješ za mindráky, ale mě z toho laskavě vynech!“

„Ještě jsem tě komandovat nezačal. Ale žádný strachy, k tomu se brzo dostaneme!“ upozornil ji a jeho výraz přitom nevěstil nic dobrého.