45. díl
Prohlížel si Zemi pod sebou a přestože v minulosti samozřejmě viděl její snímky, ta nevinně – ba přímo přátelsky vyhlížející modrá planeta si ho zvláštním způsobem podmanila. Za svůj život jich navštívil už mnoho, ale žádná na něj neudělala takový dojem. Už jen kvůli pohledu na ni stála ta cesta za to.
Bylo až překvapivé, jak šlo všechno hladce. Když přistál na Namádïi, Mëlié už na něj čekala, vedena zřejmě nějakým svým šestým smyslem, a rovnou ho doprovodila k slíbenému letounu. Udělal běžnou kontrolu a nechal se přítomnou techničkou poučit ohledně funkcí, které mu byly neznámé. Už se ani nepodivoval, že disponují technologiemi, které jim v rámci Konfederace zůstaly utajeny, byl jen vděčný za to, že jsou ochotni mu podobně špičkový přístroj půjčit.
Kolem radarů se dostal bez sebemenších potíží a to i bez map od Tarjy, dokonalý povrch mu zajistil naprostou neviditelnost. A Chipova spojnice byla přesně tam, kde počítač stanovil její výskyt, stabilní a vedoucí přímo k cíli jeho výpravy.
Jako první zmonitoroval široké okolí ve snaze odhalit ono těleso, které mělo Zemi zakrátko přivodit totální zkázu. Nikde však nezahlédl ani náznak případné hrozby. Pečlivě všechno zdokumentoval a pak vstoupil na oběžnou dráhu, aby si mohl v klidu prohlédnout planetu, odkud pocházeli jejich předkové. Pravda, tahle byla v jiné dimenzi, ale jinak se mu zdálo, že jsou takřka totožné. Pro jistotu pořídil dostatek snímků, aby to mohl Chip později prozkoumat.
Otázkou však zůstávalo co dál. Nemělo přece smysl se vyloďovat, když tu nebylo koho zachránit. A nebo přece? Zdráhavě sáhnul po tabletu, aby to zjistil.
Eve zahodila nacucané smotky vaty do koše a nacpala si do nosu nové, zatímco se v duchu modlila, aby to krvácení konečně ustalo. Ani netušila, jak se vlastně dostala zpátky do pokoje, naposledy si vybavovala své špehování na střeše a potom se probrala už ve své posteli. Buď ji tam odnesl sám táta, který si jí musel povšimnout, a nebo je houževnatější, než se domnívala.
Plná odhodlání se posadila, aby konečně podnikla svou plánovanou cestu do nemocnice, ale jakmile se jí z nosu vyhrnul proud horké krve, byla ráda, že se dostala aspoň do koupelny. Vyzbrojená balíčkem vaty se co nejrychleji vrátila zase k sobě, poslední, co potřebovala, bylo, aby ji takhle viděla máma.
Sundala si zakrvácené tričko a dočistila si s ním obličej, přičemž si nemohla nepovšimnout temných podlitin na svém trupu. Zlehka po nich přejela prsty, než polekaně ucukla. Jak je možné, že to postupuje tak rychle? Kdoví, jaké škody už stihla ta nemoc v jejím těle napáchat. Třeba má už jen pár posledních minut… neměla by jít raději za mámou se rozloučit? Říct jí, jak moc ji miluje? To by si přece zasloužila, ne? Navíc… nechtěla být teď sama… umírat opuštěná…
Tlumeně vzlykla a i když se tomu bránila, slzy jí vstoupily do očí, jen aby se vzápětí vyřinuly ven a rozeběhly se jí po tváři. Automaticky je setřela prsty, zanechaly jí na nich nepěkné rudy šmouhy, které ji naplnily hrůzou. To rozhodlo.
Třebaže se jí motala hlava a podlamovaly nohy, doplahočila se po schodech dolů a opatrně nakoukla do obývacího pokoje, připravená vycouvat, kdyby její máma už spala. Jenže ona byla vzhůru… a schoulená v otcově náruči. Takhle je neviděla už hodně dlouho a rozhodně se jí příčilo je v takovém okamžiku rušit. Měli přece právo na poslední chvilku spolu…
S tichým pláčem se vypotácela zase nahoru, jen aby propukla v tklivý nářek sotva za ní zapadly dveře. Samota jí nyní připadala podstatně horší než prve, měla pocit, že se jí docela zadusí. Možná by nemusela čekat až na onen neblahý konec… jistě jsou i jiné způsoby jak odejít… způsobem, jaký si ona sama zvolí…
Zapnula počítač, aby si mohla pustit některý ze svých oblíbených songů, a mezitím probírala své možnosti. Chtěla to mít za sebou rychle… a pokud možno bezbolestně. Znala sice pár léků, které by pro to byly ideální, jenže žádným z nich doma nedisponovala. A podřezávání žil žiletkou jí připadalo dost drastické. Co dalšího…?
Jakmile se načetl operační systém a objevilo se okno komunikátoru, který měla nastavený v automatickém spouštění, veškeré myšlenky na sebevraždu byly rázem zapomenuty a ona dychtivě hltala Adamovu sympatickou tvář.
Co se ti stalo? zajímal se hned a Eve si mírně opožděně uvědomila, že před ním sedí pouze v krajkové lososově zbarvené podprsence.
Spěšně popadla mikinu, kterou měla hozenou přes opěradlo židle, a nasoukala se do ní. A přestože si uvědomovala, jak prudérně jedná, zapnula si ji raději až ke krku. „Kam jsi to minule zmizel? Povinnosti?“ zeptala se, neochotná mu vyprávět o tom, co se to s ní děje, nicméně i tak neskonale vděčná za ten lidský kontakt, třebaže poněkud vzdálený.
Co se přihodilo, Eve? Vyhlížíš, jako kdyby tě někdo zbil, ignoroval zcela její dotaz.
„Jsem nemocná,“ přiznala, příliš zesláblá ze vší té ztráty krve, než aby si něco vymýšlela. „Vlastně jsem ráda, že ses ozval… aspoň se můžu rozloučit.“
Odjíždíš někam?
„Tak trochu…“
