40. díl

    Ten jeho odchod byl tak nenadálý, že Eve ještě hodnou chvíli zůstala sedět u počítače a čekala, jestli se Bob – tedy Adam – znovu neobjeví. Zprvu se utěšovala myšlenkou, že mu akorát selhalo připojení, ale když se pořád nic nedělo, byla nucena si přiznat, že se prostě odpojil. Ale proč? A co chtěl říct tím, že jí ukáže, odkud pochází? Jistě, nabízela se myšlenka, že jí hodlá ukázat nějaké snímky, ovšem podle toho, jak se tvářil, soudila, že jde o něco víc.

A nebo jsem už taky paranoidní jako táta… blesklo jí hlavou, když se náhle odkudsi zpoza okna ozval lehký šramot a ona okamžitě zbystřila.

Se zatajeným dechem se připlížila blíž a opatrně poodhrnula pás žaluzie, aby mohla vyhlédnout ven. Přikrčená postava, kterou zahlédla na střeše garáže jen pár metrů od sebe, ji zprvu vylekala a ona jen taktak spolkla poděšený výkřik, ale když překonala počáteční šok, nečinilo jí potíže odhalit v tom muži svého otce. Ale proč se proboha krade ven oknem?!

Pozorovala ho, dokud neseskočil na zem a nezmizel jí z očí, a potom počkala ještě pár minut, aby měla jistotu, že je opravdu pryč a nepřistihne ji, jak stejnou cestou vniká do jeho pokoje. Myslela si, že to zvládne rychle, ale ve chvíli, kdy vyskočila ven a přeběhla po střeše těch pár metrů k vedlejšímu oknu, poznala, že tak snadné to zase nebude.

Spodní rám byl poměrně vysoko a jí dalo docela dost zabrat, než se jí tam posléze podařilo vyškrábat. Velkou pomoc pro ni představovaly dřevěné plaňky, kterými byl jejich dům obit, a které poskytly celkem solidní oporu jejím nohám, ale stejně stanula v ložnici rodičů celá zpocená a udýchaná. Nicméně pevně odhodlaná prohledat celou místnost a najít v ní příčinu otcova podivného chování.

Bez zbytečného zdržování a co nejdůkladněji prozkoumala obsah zásuvek i skříní a neopomněla se podívat ani pod matrace společného lůžka. Nic zásadního však neobjevila. Následná prohlídka malé koupelny, do níž se vcházelo přímo z ložnice, byla o něco úspěšnější. Třebaže zmuchlaná a značně zakrvácená košile, kterou našla na podlaze, jí moc odpovědí nenabídla. Spíš ji naplnila ještě většími obavami.

„Volno? Vy chcete volno?“

Kapitán McLeary zíral na svého podřízeného, jako kdyby se před jeho očima změnil v jednoho z těch bizarních tvorů, na které narazili na planetě Virgil. Přítomnost rudovlasé důstojnice přitom zcela ignoroval.

„Před chvílí jsem dostal dost znepokojivou zprávu z Aconcaguy. Hádám, asi víte, čeho se mohla týkat…“ prohodil nespokojeně.

Nechápal, jak si Shaperd mohl dovolit podat podobnou žádost, aniž by to s ním předtím aspoň probral. Ale vzhledem k tomu, že mu Senát důrazně doporučil, aby si na lodi sjednal pořádek, celkem se mu hodilo, že za ním komandér zašel a požádal ho o slyšení. Pošetile se domníval, že se mu chce omluvit za potíže, které mu svým neuváženým jednáním způsobil. A on místo toho zažádá o pár dní volna!

„Předpokládám, že povolení k cestě do jiné dimenze,“ odtušil Shaperd klidně a pokud za svůj čin pocítil kvůli McLearymu aspoň nějakou lítost, nebylo to na jeho tváři rozhodně znát.

„A Vás nenapadlo, že byste mě o tom měl nejprve informovat?!“ zachmuřil se na něj kapitán. Shaperdovi věřil, také proto mu dočasně svěřil velení, když mu zdravotní stav nedovoloval nadále zastávat jeho post, a tohle bral jako ošklivou zradu.

„Hodlal jsem Vás informovat, až dostanu odpověď, pane.“

„Myslím, že už ji máte, Shaperde! A nebo jste vážně věřil, že Senát na podobnou výpravu kývne? Ale jděte, tak naivní přece nejste!“ vysmíval se mu kapitán, který potřeboval nějak ventilovat své rozhořčení nad nedostatkem jeho kázně.

„Ti lidé jsou v ohrožení. A my máme prostředky k odvrácení té katastrofy, která se na ně řítí. Není snad naší povinností zakročit, pane?“ otázal se Shaperd a kapitán najednou nevěděl, jak na to zareagovat. Protože ani jemu se nezamlouvala vyhlídka ponechat obyvatele té cizí Země jejich osudu. Ale co mohl dělat? Rozkazy byly rozkazy!

„Naší povinností je postarat se především o náš vlastní lid!“ vmísila se do jejich rozhovoru Tarja, která až dosud mlčela, a zachránila ho tak od nutnosti odpovědět. „A náš úkol je jasný! Najít planetu s příhodnými podmínkami, kterou bychom mohli osídlit! A teď mi povězte, jak nám v tom pomohou ti Vaši pozemšťané z cizí galaxie!“ Tu poslední část směrovala na Shaperda a její tón byl přitom více než nepřívětivý.

„Vy jste o tomhle jeho záměru věděla?“ zeptal se jí kapitán a ona se na něj zadíval tím povýšeným způsobem, který v něm vždy probouzel touhu vystřelit jí kamsi do hlubokého vesmíru.

„Věděla jsem, že byl zachycen neznámý signál a je předmětem zkoumání. O té žádosti mi pověděl až můj otec,“ oznámila mu chladně, jako kdyby bylo skoro pod její úroveň se s ním bavit. „Proto jsem si také přála s Vámi hovořit. Pane,“ dodala ještě nuceně, ovšem žádný respekt z toho nezazníval.

„A do té doby jste nepovažovala za nutné mne o tom zpravit?!“

„Jak jsem mohla tušit, že Vám o tom komandér nic neřekl?“ opáčila s náznakem úsměvu na rtech, její výraz cokoli jen ne nevinný. „Ale o té jeho cestě na Namádïi jste nepochybně informován byl, že ano?“ dělala si naoko starosti. „Přece jen se jednalo o výsadek na nekonfederační území… kdyby si Juviané stěžovali, mohlo by to přerůst v dost závažný mezinárodní konflikt… A třebaže se mi nedostalo do rukou hlášení z té akce, je více než zřejmé, že se tam něco přihodilo…“ nadhodila Tarja, pohled upřený na Shaperdovo dosud ne zcela zhojené čelo.

Tohle už bylo na kapitána moc. Tak rychle, jak jen mu to jeho zraněná noha dovolovala, se zvedl ze svého místa, tvář zbrunátněnou zlostí, která hrozila co nevidět překypět. „Nechcete mi k tomu něco říct, komandére?!“