36. díl

    „Ledaže co?“ chytil se toho Shaperd okamžitě, protože cokoli, byť i hodně šílený nápad, byl pořád lepší než nic.

Ale Mëlié pouze potřásla hlavou a odmítla mu k tomu říct víc, dokud nebudou uvnitř. To tajnůstkaření mu připadalo poněkud přehnané, koneckonců široko daleko nebylo krom nich dvou živé duše, zřejmě se všichni účastnili oné slavnosti, a představa, že by někdo odposlouchával druidku, se mu zdála dost nepravděpodobná, ovšem proč jí nevyhovět?

Nepříliš širokou chodbou ji následoval až do místnosti, která podle všeho sloužila jako její ložnice i pracovna zároveň, ale krom skrovného lože na jedné straně, ohniště v rohu, stolku se dvěma židlemi a pár truhlic podél stěn v ní nic dalšího nebylo. Rozhodně nic, co by poukazovalo na skutečnost, že opravdu přijali od okolních civilizací dar technických vymožeností.

„Další rekvizity?“ zeptal se, zatímco se rozhlížel kolem sebe.

„Ne, jenom mám ráda jednoduchý způsob života,“ odvětila suše a pokynula mu, aby se usadil.

Nalila jim oběma pohár jakéhosi po bylinách vonícího moku, než zaujala místo naproti němu. Ale ani pak se neměla k tomu mu něco vysvětlovat, pouze na něho mlčky zírala, zřejmě ztracená v jeho myšlenkách. Nebránila se tomu, už jen proto, že nevěděl jak. A nepromluvil, dokud ona sama nezačala.

„Ty stopy po zubech… Už jsem kdysi něco podobného viděla…“ spustila zdráhavě.

„A kde?“

„Na jednom z měsíců Rydonu, kam jsme se vypravili prozkoumat tamější živočišné druhy.“

„Takže to přece jen udělalo nějaké zvíře?“ ujišťoval se Shaperd netrpělivě.

Mëlié se mírně zamračila. „Copak mě vůbec neposloucháš? Nic takového jsem přece neřekla!“ upozornila ho podrážděně. „Byla tam jedna rostlina… její dužnaté lepkavé listy plné ostnů se dokázaly stočit do tvaru kornoutu a vytvořit tak smrtící past…“

„A některá z těch kytek vás napadla?“ povytáhl komandér pochybovačně obočí.

„To ne, živily se výhradně brouky a mnohonožkami, šlo o poměrně drobnou rostlinku. Třebaže jedné z bojovnic, která nevěděla nic lepšího, než si s ní začít hrát, zanechala poměrně bolestivou ránu na prstu. Tři rýhy nad sebou… zní ti to povědomě?“

Shaperd pokrčil rameny. „Kytka, která by byla schopná odkousnout kus pažby, by té ženě prst přinejmenším odhryzla,“ poznamenal lehce uštěpačně.

„Je mi líto, nic lepšího pro tebe skutečně nemám. Poradila bych ti, aby ses zeptal Laithanů, zda podobná rostlina existuje, ale žádný z nich nejspíš nepřežil, že?“

„Jestli jo, tak se mi to ještě nedoneslo. A upřímně už v to ani nedoufám. Nebylo jejich zvykem opouštět svou planetu na příliš dlouho, pokud vůbec. Což nepochybně víte stejně dobře jako já.“

Mëlié na to nic neřekla, zato si ho zkoumavě prohlížela. Zaznamenala nespokojenou vrásku na jeho čele i jeho odhodlaně sevřené čelisti a líbilo se jí, co viděla.

„Nëné měla pravdu… jsi vážně bojovník,“ prohodila zamyšleně.

„Je to má práce,“ zareagoval i tentokrát stroze, ale druidka se tak snadno odradit nenechala.

„Tohle není něco, co se můžeš naučit během výcviku, s tímhle se musíš už narodit… je to zakořeněné hluboko v tobě…“ pronesla nepřítomným hlasem.

„Dělám, co musím!“ snažil se ukončit to její zbytečné tlachání, ona se však akorát pousmála.

„Děláš daleko víc než to… Ty neposloucháš jen slepě rozkazy… ale dáváš do toho své srdce… jdeš klidně proti nařízením… vzepřeš se i zákonům… abys bojoval za to, v co věříš…“

„Řekl bych, že to až příliš zveličujete,“ utnul hrubě ten její vzletný monolog. „Jsem si jistý, že až pošlu ten snímek do Aconcaguy, někdo od nich se vás na to taky zeptá.“

„Tomuhle ty ale nevěříš, jinak bys sem nevážil cestu.“ Její úsměv se prohloubil, tmavé zorničky nahlížely až do nejzazších koutů jeho mysli. „Navíc jsem teď nehovořila o té nešťastné události s Laithany…“

„Ne?“ zatvářil se naprosto nevinně. „A o čem tedy?“

„O Eve.“

Vyřknutí jejího jména na něj mělo silnější účinek, než kdyby po něm někdo znenadání vystřelil. Musel uznat, že je opravdu dobrá. A zároveň ho znepokojovalo, že o ní ví. Nejspíš udělal velkou chybu, když se sem vypravil…

„A pročpak si to myslíš?“ otázala se Mëlié takřka ve stejný okamžik, kdy mu to problesklo hlavou. „Domníváš se snad, že bych to mohla použít proti tobě? Proč bych to dělala?“

„Protože je správné oznámit připravovaný zločin a navíc si tím srovnáte účet s Venturany?“ hádal chabě.

„Nepokládám to, o čem uvažuješ, za zločin a navíc nejsem ani tak pomstychtivá, abych ti chtěla ublížit kvůli něčemu, co se stalo už tolik let před tvým narozením,“ ubezpečila ho a on tomu kupodivu neměl potíže uvěřit, ačkoli jinak bral cizí lidi se značnou rezervou. „Spíše mám obavy, zda jsi připravený na to, co všechno ti může tvé rozhodnutí přinést…“

„Teď asi nehovoříte o slávě a nesmrtelnosti, co?“ zkoušel to Shaperd zlehčit, protože její převelice vážný výraz byl cokoli jen ne povzbudivý. A on už měl takhle dost pochybností, jestli by se do té záležitosti měl vůbec vměšovat.

„Nechci tě od toho zrazovat, akorát se tě pokouším varovat, že tvé pátrání by tě mohlo snadno vyvrhnout ze společnosti, do které ses tak pracně začlenil. A pokud někteří jedinci usoudí, že už toho víš až příliš mnoho, velice rychle se můžeš stát nadbytečným…“ nastínila mu Mëlié možnou budoucnost, i když čeho se tím doopravdy snažila docílit, mu bylo záhadou. Patrně jen testovala jeho odhodlání.

„To by pro mě nebylo nic nového,“ opáčil bez valného zájmu.

„Výborně…“ zdála se být druidka jeho odpovědí potěšená. „Potom bychom ti zřejmě měli opatřit loď, aby ses do té své záchranné mise mohl pustit…“