35. díl

    Nebyl si jistý, jestli to není nějaká past, ale vzhledem k těm tygrům a střelkyním na ochozech, kteří by ho mohli kdykoli zabít, se rozhodl to risknout. Co mu také zbývalo jiného?

Za naprostého ticha, v němž zněl každý jeho krok až nepřirozeně hlasitě, se vydal k východu. Když míjel ona divoká zvířata, podvědomě zesílil stisk na phaseru, ale ona se ani nepohnula, mohla být stejně tak dobře vytesána z kamene. Přesto se mu nezamlouvalo mít je za zády, a tak nepatrně zrychlil, aby byl z arény co nejdříve venku.

„Nemusíš se jich obávat, nic ti neudělají,“ povšimla si jeho nedůvěry Juvianka, která postávala kousek od vstupu do arény, celá zahalená do šedavé řízy, tvář odvrácenou, takže si zprvu ani nebyl jistý, zda opravdu hovořila k němu.

Hlavou mu blesklo, že by ji mohl použít jako rukojmí, přece jen se zatím dostal pouze z arény, ven z města to bylo ještě poměrně daleko a podle toho, jak se královna tvářila, netěšil se u ní zrovna velké přízni. Kdoví, jestli nemá v úmyslu ho nechat zabít, až u toho bude méně svědků…

„Učiň tak, pokud se budeš cítit bezpečněji. Ale je to celkem zbytečné, nic se ti nestane, když jsi pod mou ochranou,“ promluvila ta žena znovu a tentokrát nepochyboval o tom, že ta slova byla určena jemu, neboť si ho zkoumavě prohlížela.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se podmračeně. Jak by to mohla vědět…?

„Myslel jsi na to,“ odvětila tónem, jako kdyby se to rozumělo samo sebou.

„Čtete mé myšlenky?“ To se mu ani trochu nelíbilo.

„Nejen to… Dokážu nahlédnout i do tvých vzpomínek… A vím, proč jsi sem přišel…“ Její melodický hlas působil takřka hypnoticky, stejně jako její tmavé oči, které na něj nepřestávala upírat. „Vím, proč si se mnou přeješ mluvit…“

„S Vámi…? Pak musíte být…“

„Ano, jsem Mëlié,“ přisvědčila, aniž by ho nechala domluvit. „Ale to jsi tušil, už když jsi mě spatřil.“ Bez váhání ho uchopila za paži a vedla kamsi pryč. „Mnohého jsi svou cestou sem riskoval… a rovněž tak v té aréně… O to víc mne mrzí, že tě musím zklamat.“

„Zklamat?“ Shaperd se okamžitě zastavil a druidku si přitáhnul k sobě, aby jí mohl zpříma pohlédnout do očí. „Laithané s vámi byli kdysi v Alianci, to vás nenávist vůči nám lidem zaslepila natolik, že se na ně klidně vykašlete?! Nechci po Vás přece nic jiného, než abyste se podívala na jeden snímek, to Vám nezabere zas tolik času!“

„O můj čas tu nejde, já ho mám relativně dost, ovšem někomu jinému možná kvapem dochází…“ pronesla druidka významně. „Vezmu tě teď do svého domu, potřebuješ ošetřit.“

„Ne, nepotřebuju, je to jenom škrábnutí, který může počkat, až budu zpátky na lodi!“ odmítl to Shaperd rázně. „Co potřebuju, jsou nějaké odpovědi!“

„Toho jsem si vědoma, ovšem některé záležitosti je lepší probírat v soukromí, nemyslíš?“ prohodila se shovívavým úsměvem někoho hodně starého, kdo právě hovoří s malým děckem.

Připadalo mu moudřejší se s ní dál nepřít a mlčky ji následoval až do jejího sídla. Na rozdíl od ostatních budov nebylo postavené ze skla a kovu, ale vysekané přímo do skály. Vchod byl volně přístupný, neblokovaly ho žádné dveře, pouze vpravo od něj visela jakási změť roztodivných věcí zahrnujících suché byliny a cosi, co připomínalo kachní nohu.

„Hezká dekorace…“ ocenil to suše.

„Klidně bych se obešla i bez ní, ale někteří jedinci vyžadují rekvizity, jinak nejsou ochotní uvěřit,“ svěřila se mu Mëlié. „Ovšem pořád je to lepší, než když mi tu na prahu chtěli obětovat živé zvíře.“

„Připadá mi těžký tomu uvěřit, když se rozhlédnu kolem…“ konstatoval Shaperd, oči upřené na skleněné budovy v dáli, od jejichž obrovských tabulí se paprsky zapadajícího slunce odrážely a vytvářely tak iluzi, že je celé to údolí zalité světlem.

„Některé znalosti a postupy jsme si osvojili a využili je v praxi… ale pořád zůstalo dost starých zvyků, které cizincům mohou připadat přinejmenším zvláštní,“ odvětila druidka vyhýbavě a z tónu jejího hlasu se nedalo rozpoznat, jestli ji ty nové zvyklosti těší a nebo lituje, že nesetrvali v původním stylu života.

„Jako třeba vaše zacházení s muži?!“ opáčil komandér chladně, stále znechucený tím, jak hanebně je tu s Juviany nakládáno, a co bylo asi nejhorší, připadalo mu, že jim to vůbec nevadí!

„V tom se nemýlíš,“ přisvědčila Mëlié, která opět nahlédla do jeho myšlenek. „Také se mi ty hry nelíbí, ale dá se říct, že je to jen důsledek naší civilizovanosti. Dříve byl onen výběr prováděn válkami… ale jelikož je to už tak dávno, kdy naposledy nějaká zuřila, musel být tento problém vyřešen jinak…“

„A co kdyby nebyl prováděn žádný výběr? Proč by se ti lidé prostě nemohli poznávat… a teprve po čase se rozhodnout, jestli spolu chtějí být?“

Mëlié se zasmála. „To je to dosti romantická představa… a dokazuje, že o Juvianech toho opravdu moc nevíš.“

„Nedá se říct, že by bylo tolik dostupných materiálů,“ ohradil se Shaperd proti té kritice.

„Pravda…“ přikývla druidka. „Vždy jsme stáli tak trochu na okraji dění… i v Alianci… Nebyli jsme si jistí, jestli by ostatní národy byly schopné pochopit naši odlišnost. Ale kvůli tomuhle jsi sem přece nepřišel.“

„Rozhodla jste se mi nakonec pomoct?“ zeptal se s novou nadějí.

„Nikdy jsem přece neřekla, že ti nepomůžu,“ upozornila ho mírně. „Pouze jsem tě varovala, že tě budu muset zklamat. Ty otisky zubů nepochází od žádného zvířete, které znám.“

„Jak…?“ zadíval se na ni nechápavě.

„Viděla jsem ten obrázek ve tvé mysli.“

„Samozřejmě,“ akceptoval to bez dalších otázek. „Ale mohlo by jít o druh, který byl nově vyšlechtěn… nebo který byl teprve nedávno objeven…“

„Ne,“ odmítla jeho teorii s neochvějným přesvědčením. „Neexistuje zvíře s podobným postavením zubů, to prostě není z anatomického hlediska možné. Navíc pokud by se jednalo o masožravce, tak by to ani nedávalo smysl. Ledaže…“