34. díl

    Princezna se lítostivě zadívala na muže v aréně. Necítila výčitky za své rozhodnutí, kterým ho odsoudila na smrt, litovala pouze, že zemře předčasně. Ovšem byla to Hëdina chyba! Měla přece za úkol se o něj postarat, tak jak mohla dopustit, že do arény nastoupil ozbrojený phaserem?! A nedohlédla ani na to, aby byl náležitě ustrojen! Tolik se těšila, až ho spatří oděného pouze do krátké tuniky sepnuté na jednom rameni, která toho zakrývala opravdu jen velmi málo a umožňovala tak ženám potěšit své oko pohledem na mužnou krásu, ale kvůli té neschopné ženštině o to byla ochuzena!

„Je mi to líto, tohle jsem opravdu nechtěla,“ pronesla naoko kajícně. „Dala jsem ho na starosti Hëdé, myslela jsem, že se o vše potřebné postará…“ Jak předpokládala, matce stačilo akorát naznačit.

„S ní si to vyřídím později!“ přislíbila královna, hlas nebezpečně klidný. S uspokojením zaznamenala, jak na ochozy přibíhají lukostřelkyně a rozmisťují se. Samozřejmě, že na Namádïi disponovali i vyspělejšími zbraněmi, ovšem nehodlala tomu vetřelci prokazovat podobnou čest, když tohle bude více než dostačující…

*Dej povel ke střelbě a jeden z těch tygrů ti rozpárá hrdlo!* ozval se znenadání varovný hlas v její hlavě.

*To by ses neopovážila!* Jistá si tím ovšem nebyla a ta mrcha to musela vycítit.

*Potom rozkaž… a rovnou si vyber, který z nich tě má zabít.*

*Proč ti na něm tak záleží?!* nechápala královna. Zachytila tázavý pohled pobočnice, očekávající další příkazy, ale rozhodla se ji prozatím ignorovat.

*Protože vidím dál než ty.*

Laïlé pyšně pozvedla hlavu. *To je jen snůška nesmyslů!*

*Skutečně? Prorokovala jsem, že bude národ Laithanů povražděn… A předtím jsem prorokovala i příchod nové rasy do naší galaxie… A přece se nepoučíš, královno?*

*Ten muž je nepřítel! A jako takový musí být zničen!*

*Nyní se chováš přesně jako lidé, kterých jsme se tolik obávali. On sem přece nepřišel se zlými úmysly.*

*Naznačuješ snad, že tohle je ten člověk, jehož příchod jsi zvěstovala?! To je směšné!*

*Proč? Koho by sis tak představovala, královno?* posmívala se jí ta čarodějka.

*Někoho, kdo vyhlíží, že by byl schopen zachránit naše národy, pokud jim opravdu něco hrozí!* odsekla Laïlé. *Tenhle muž prohrál v souboji s jediným Juvianem!*

*Že prohrál? Pokud vím, tak je dosud naživu. A to i přes tvé zarputilé snahy o opak,“ zazněla lakonická odpověď.

*Ale jenom proto, že ho chráníš!*

*Což pouze hovoří o jeho výjimečnosti. A nebo snad pamatuješ jiný případ, kdy bych se vměšovala do těch vašich her?*

*Tohle je ale také poprvé, kdy se jich účastní nějaký cizinec!* připomněla jí Laïlé nepřívětivě, znechucená všemi těmi řečmi o osudu, proroctvích a vyvolených.

*Účastní se jich pouze kvůli tvé dceři. To ona ho přesvědčila.*

*Potom nebude zas tak výjimečný, když se nechává ovládat svým chtíčem jako kterýkoli jiný muž!* prohodila pohrdavě.

*To nebyl ten důvod. Ale možná by tě mohlo zajímat, že jeden z těch cizinců, kteří sem přiletěli, zachránil princezně život. A za to se jim chceš odvděčit tím, že je necháš zabít?*

Královna se zamračila, o tomhle slyšela poprvé. A třebaže její nedůvěra byla značně nevhodná a mohla by být brána jako urážka, stejně se obrátila k Nëné, aby se na to přeptala.

„Kdo ti to řekl?“ zeptala se princezna poněkud zahanbeně. Ani trochu se jí nezamlouvalo, že někdo z Juvianů ví o její nešikovnosti.

„Na tom nezáleží! Tak je to pravda?!“ udeřila na ni Laïlé důrazněji a vysloužila si za to zdráhavé přikývnutí.

„Za co mě Ïsié trestá, že mě obdařila takovou dcerou?!“ pozvedla královna krátce oči k nebesům, jako kdyby tam snad mohla nalézt odpověď na svou palčivou otázku. „Uvědomuješ si vůbec, do jaké situace jsi mě dostala?!“ Taková potupa! Jestli se tohle dozví někdo z lidu, posměchu se nevyhne!

„Nemohla jsem přece vědět, že to takhle skončí!“ zaprotestovala princezna chabě, pohled stále upřený na muže v aréně. „Mění se tím něco pro něho, máti?“

Královna se zahleděla na tygry, kteří dosud pokojně seděli u východu. Tak ráda by viděla toho cizince roztrhaného na kusy jejich ostrými zuby, jeho krev vpitou do vyprahlé půdy arény… Tak ráda by ho slyšela řvát bolestí… Jak příjemnou hudbou by to bylo pro její uši! Kdyby jen nebylo té zpropadené čarodějnice a těch jejích nesmyslných vizí!

Očima přejela shromážděné ženy, beze spěchu, s hrdostí sobě vlastní. Její tvář vyhlížela docela poklidně, ani stopa po hluboké nenávisti, která ji spalovala uvnitř. Rty zvlněné v náznaku milého úsměvu, promluvila ke svým poddaným.

„Cizinec, který se dnes rozhodl změřit své síly s našimi muži, se dopustil čehosi zcela neodpustitelného a zasluhuje za to smrt, však jelikož se mi doneslo, že mé dceři, princezně Nëné zachránil život, daruji mu za to ten jeho.“ Nato se její zrak stočil k dotyčnému. „Běž, Venturane, jsi volný, ale radila bych ti neotálet, sic své rozhodnutí ještě změním…“

Načež se významně zadívala na lučištnice, aby naznačila, co ho jinak očekává. Musela přece zachovat dekorum, když už byla nucena ho ušetřit! A to mohla hovořit o štěstí, že pro ten čin měla aspoň nějakou výmluvu!

„Za tvé dnešní chování ti já sama mezi vítězi vyberu tvého vyvoleného! A ty to budeš respektovat!“ zasyčela směrem k Nëné, ale protože se ani neobtěžovala na ni pohlédnout, nepovšimla si, jak její dcera pobledla. Místo toho s nevraživostí sledovala, jak ten Venturan obezřetně kráčí k zvedající se mříži, phaser v palebné pozici, tělo ve střehu.

Ať už to bylo cokoli, co mu jeho osud přichystal, doufala, že zahrnuje i hodně bolestivou smrt. Ostatně… nebyl to snad úděl většiny hrdinů?