31. díl
„Mami… máš chvilku?“
Eve zdráhavě přistoupila k matce, která v kuchyni připravovala koláč – jablkový, otcův oblíbený, jak si s jistou nevolí povšimla – a horečně přemítala, jak svou otázku položit, aby se jí nijak nedotkla. Pak se ale rozhodla hodit veškerou opatrnost za hlavu. Beztak bylo jasné, že jakmile padne zmínka o tátovi, vyřítí se máma na jeho obranu jako nějaká lítá saň. Tak proč se vůbec namáhat?
„Samozřejmě, Evičko. Jenom to musím šoupnout do trouby, aby mi nespadlo těsto, vydrž,“ usmála se na ni máma a ona se hned cítila ještě o něco hůř.
„Nechceš s něčím pomoct?“ nabídla se jí, zatímco sledovala, jak nezvykle rozechvělou rukou posypává jablka drobenkou.
Samozřejmě, že nechtěla. Jako kdyby se snad obávala, že by mohla ten koláč svým dotykem otrávit. A tak se Eve posadila ke stolu a zkoumavě si mámu prohlížela. Nebyla si jistá, jestli už to opravdu nepřehání, ale zdálo se jí, jako kdyby její ramena byla o něco víc svěšená než jindy a krok těžší. Je možné, že od táty chytila tu jeho záhadnou nemoc? Nebo je akorát vyčerpaná ze svého nelehkého údělu?
„Je ti dobře, mami?“ zeptala se starostlivě a i přes mírné protesty odstrčila mámu od plechu, doházela na něj zbylou drobenku a dala to péct.
„Možná by sis měla radši lehnout…“ navrhla jí, když z té blízkosti zaznamenala drobné krůpěje potu na jejím čele a nezdravě se lesknoucí oči. „Udělám ti čaj, chceš?“
„Jsem v pořádku, Evičko, o mě se přece starat nemusíš.“ Gina se slabě usmála. „Ležet během dne, kdo to kdy viděl! Ještě by mě sousedi pomluvili!“
„Tak si vem příklad z táty, toho něco podobnýho rozhodně netrápí!“ neudržela se už Eve, protože skutečnost, že její máma celý den dře a on se zatím válí nahoře v ložnici, kam se krátce po snídani zamknul, prý aby ho nikdo nerušil, ji dost popouzela.
„To je přece něco jiného, Eve! Seanovi není dobře, chytil venku nějakou ošklivou virózu!“ zaprotestovala hned Gina proti tomu sprostému útoku. Vzápětí se ale zatvářila znepokojeně. „Dělám si o něj starosti… v poledne, když jsem na něj klepala, jestli mu můžu přinést oběd, tak se ani neozval. Doufám, že se mu nepřitížilo…“
„Asi jenom tvrdě spal! Kdyby měl hlad, tak bys to určitě slyšela!“ odmítla sdílet její obavy. „Vsadím se, že až ucítí vůni koláče, tak zázračně ožije!“
„Evičko!“ pokárala ji máma. „Takhle nemluv, víš přece, že to nemám ráda.“
„Jo, to vím.“ Eve se na ni pátravě zadívala. „Jak dlouho ještě chceš takhle pokračovat? Copak ti to vážně stačí? Jsi… šťastná?“
Gina se hrdě napřímila. „Jestli jsi se mnou chtěla mluvit o tomhle, tak sis mohla tu námahu ušetřit!“ Nevěřícné potřesení hlavou. „Proč se do nás musíš neustále navážet, Eve? To nás tolik nesnášíš?“
„Vás? Žádný vás přece není! A nebo máš snad pocit, že tě táta bere jako někoho sobě rovnýho? Akorát tě využívá!“ vyhrkla dřív, než si to mohla pořádně rozmyslet.
Nejspíš za to mohl nedostatek spánku během těch posledních dní, jak jinak si vysvětlit, že nad sebou takhle ztratila kontrolu. Jenže se nemohla zbavit pocitu, že se v jejich baráku schyluje k něčemu strašlivému, a zoufale si přála to nějak zastavit. Ne tedy, že by si tímhle malým výstupem nějak pomohla. Ublížený pohled, kterým po ní máma šlehla, bolel víc než políček.
„Až budeš mít svou vlastní rodinu, tak si o tom můžeme popovídat, ale do té doby ti nemám co říct!“ pronesla Gina odměřeně, ale Eviny posmutnělé oči ji trochu obměkčily. „Snad jen to, že bys udělala lépe, kdyby ses přestala tolik soustředit na mě a Seana a raději si našla nějaké kamarády. Nemůžeš být pořád tak sama, Eve!“
„Nejsem sama…“ zamumlala nepřesvědčivě na svou obranu.
Přesto máma na její průhlednou lež přistoupila. „Tak proč si s nějakou kamarádkou nevyrazíš ven? Určitě by ti to prospělo. Přece bys kvůli nám nechtěla pořád jen sedět doma?“
„Netušila jsem, že ti je moje společnost tak na obtíž!“ utrhla se na ni Eve, dotčená tou nálepkou asociála, kterou si za svou péči vysloužila. Copak máma nechápe, že se tu zdržuje hlavně kvůli ní?!
A taky trochu kvůli tomu trapasu ve škole… Od toho nepříjemného zážitku s notebookem se svým spolužačkám radši vyhýbala. Nepotřebovala slyšet jejich posměšky, aby věděla, že ji považují za totálního losera. Ani se jim nedivila… ona se za něho považovala taky.
„Navíc mám teď moc učení…“ vymlouvala se mírnějším tónem. Koneckonců scén si její máma užívala dost se svým manželem, nepotřebovala to ještě od ní.
Gina chápavě přisvědčila, jako kdyby té chabé výmluvě opravdu věřila. „Tak se tu nezdržuj a běž se učit. Zavolám tě, až bude večeře hotová. Udělám pořádně silný vývar… ten je nad všechny léky…“ meditovala poněkud nepřítomně, zatímco začala z lednice vytahovat potřebné suroviny.
Eve si tiše povzdechla. Bylo zřejmé, že debatu na téma, zda jí nepřipadá, že se táta chová poslední dobou přinejmenším podivně, si bude muset nechat na jindy. Takticky se vzdálila do svého pokoje, kde ztěžka klesla na židli u pracovního stolku a hlavu schovala do kolébky svých paží.
Moje malé útočiště… pomyslela si trpce a setrvala tak po několik dlouhých minut, než se opět narovnala a s nechutí se natáhla pro notebook, aby ještě zapracovala na své seminární práci.
Vůbec si přitom nevšimla drobné krvavé šmouhy, která se objevila na jejím předloktí.
