37. díl

    „Cože jsi?“ houkl Noir na Shaperda nevěřícně, zatímco mu ošetřoval ránu na čele. „Jak jsi mohl udělat takovou blbost?!“

„Co se čílíš? Vždyť jsi mě tam sám poslal!“ ušklíbl se komandér. „Naneštěstí jsem se toho ale moc nedozvěděl. Prý to vypadá jako kousnutí od kytky, to je jediný, co z tý druidky vypadlo.“

„Jo, fajn, chápu, žes tam letěl pro odpovědi, ale proč ses krucinál pletl do nějakých jejich gladiátorských her?!“ Doktor dočistil zranění a popadl tissuator, aby ho zacelil. „To ti tak chybí válčení? A nebo jsi chtěl udělat dojem na nějakou z těch kočiček?“

„Řekněme, že pokud jsem chtěl mluvit s druidkou, neměl jsem příliš na výběr. Navíc jsem až do poslední chvíle netušil, co se tam bude dít. Princezna to poněkud opomněla zmínit.“

„Aspoň si pro příště zapamatuješ, že se Juviankám nedá věřit! Jak ses odtamtud vůbec dostal?“ zajímal se Noir, než si přitáhnul lampu, aby pečlivě prozkoumal svou práci. „Vypadá to dobře, nejspíš ti tam ani nezůstane jizva,“ okomentoval to spokojeně a naznačil Shaperdovi, že už se může posadit.

„Dík,“ ocenil jeho péči Shaperd, ale zatím se nesnažil zvednout z lehátka. Naopak si založil ruce pod hlavu a nepřítomně zíral do stropu. „Netušil jsem, že se tam u nich chlapi těší až takový přízni…“ podotknul a v duchu si říkal, jak mohl být takový hlupák a přijmout tu Nëninu nabídku. Nebýt druidky a její předtuchy, kvůli které přerušila své rozjímání a vrátila se do města, nikdy by se z té planety živ nedostal. Nakonec ale získal víc, než pro co tam původně přišel.

„Podle toho, co jsem kdysi četl, mají Juviané odlišnou fyziologii než Juvianky a díky tomu se nedožívají příliš vysokého věku,“ prohodil Noir, kterého poměry na oné planetě zase tolik netrápily. Proč také? On se tam rozhodně vydat nemínil a jestli to nevadilo těm mužům, což mu z Gabova vyprávění nepřipadalo, spíše to působilo dojmem, že ta klání berou jako nejvyšší poctu, jaké mohou dosáhnout, pak nebyl důvod s tím cokoli dělat. Víc ho zaujalo povídání o té jejich druidce a jejích předpovědích.

„Opravdu si myslí, že jsi vyvolený?“ uchechtl se pobaveně a jeho veselí nezmírnil ani káravý pohled, který po něm komandér vrhnul. „To se divím, že se k tobě nechovaly líp. Ale třeba až se tam vrátíš jako hrdina, tak to bude jiný. Možná i dostaneš princeznu za ženu.“  Noir se znova bujaře zasmál.

„Ochotně ti ji přenechám…“ zamumlal Shaperd znechuceně. „Když se ti Tarja zdá agresivní, tak z týhle budeš teprve u vytržení.“

„Jakkoli to zní lákavě, tak ne, díky.“

„Já vím, ty jsi naprosto spokojený se svou Sitaké…“ ušetřil mu ta slova komandér. „Poslyš… co je pravdy na tom, že někteří Xyoni byli u Laithanů na učení?“

„Chápu, kam tím míříš. A jo, zeptám se jí,“ chytil se Noir rychle. „Ale řekni mi… ty vážně uvažuješ o tom, že by to mohla udělat nějaká rostlina?“

„Co já vím? Je to ale naše jediná stopa.“

„To jo, ale nějak mi nepřipadá, že by se celá populace nechala sníst nějakou kytkou,“ sdílel doktor jeho skryté pochybnosti. „A i když Laithané nebyli žádní velcí válečníci, stejně si nemyslím, že by tam jen tak stáli a vůbec se nebránili. Navíc… našli jste tam snad zbytky nějakých hodně divných rostlin?“

„Před chvílí jsem znova procházel snímky ze Sírionu a ne, na nic takovýho jsem nenarazil. Ale vzhledem k tomu, že celá planeta vypadá, jako kdyby ji někdo hodně důkladně vypálil, tak mě to ani nepřekvapuje.“

„Čím déle tě poslouchám, tím zbytečnější mi připadá ta tvoje cesta na Namádïi,“ vmísil se do jeho rozjímání Noir. „Víš co? Až ti příště budu zase podobnou hovadinu radit, tak máš povoleno omráčit mě phaserem. A jestli seš kamarád, tak se před Sitaké nezmiňuj, žes měl ten nápad ode mě, jinak si bude myslet, že jsem se už docela zbláznil.“

„Klid, Noire, já jsem rád, žes mi to poradil,“ pousmál se na něj Shaperd a pakoval se z jeho ordinace dřív, než se ho zvědavý doktůrek začne vyptávat proč.

Jeho další zastávka byla u Chipa. Inženýr se ani nenamáhal zvednout k němu hlavu od monitoru a jeho prsty bušily do dotykové klávesnice v neochvějném rytmu.

„Zpátky z výletu?“ okomentoval jeho příchod stručně.

„Tak nějak. Jak jsme na tom s tím signálem?“ vyptával se Shaperd netrpělivě. Nejraději by se hned vypravil k oné cizí Zemi, ale potřeboval nejdřív zjistit, jak se k téhle misi budou stavět Aconcagua a Senát. Přece jen pod jejich záštitou by to bylo podstatně snazší, nemluvě o tom, že by se mohl pokusit zachránit celou planetu a ne pouze tu dívku.

„Vyřízeno,“ odvětil Chip bez zbytečných řečí kolem. „Pro jistotu je to i zašifrované, kdyby se v tom chtěl někdo šťourat. V počítači jsem ti to už nastavil, neměl bys mít problém se připojit.“

„Díky, máš to u mě.“

„V pohodě, dej mi pak vědět, kdybys potřeboval něco dalšího.“

Tím něčím dalším myslel především nalezení vhodné transdimenzionální spojnice, upřímně ale doufal, že to nebude zapotřebí. Jejich stabilita byla dost diskutabilní, nemluvě o tom, že bylo zatraceně obtížné spočítat, kde by se mohla nacházet. A on by jen nerad poslal Gaba na cestu, odkud by nebylo návratu.

Shaperd si zatím podobné starosti nepřipouštěl a odebral se do své kabiny, aby se spojil s nadřízenými v Aconcague a nastínil jim současnou situaci. Stručně poreferoval o tom, jak se jim podařilo zachytit cizí signál, který posléze lokalizovali v jiné dimenzi, a rovnou požádal o povolení prověřit to osobně. Snažil se působit zcela nezaujatě, ale když zahlédl jejich odmítavé výrazy, měl sto chutí to spojení ukončit a rovnou vyrazit. Protože tohle byla opravdu jen ztráta času.

Přesto se choval nanejvýš diplomaticky a přislíbil jim poslat dostupné materiály a dokonce poděkoval, že tomu věnují svou pozornost. Oni mu na oplátku přislíbili, že se do osmačtyřiceti hodin vyjádří, a tím to skončilo. Přesně, jak předpokládal…

Znechucený celou tou nesmyslnou byrokracií a mašinérií vypočítavosti, jejíž soukolí drtilo na prach sebemenší pokus o nesobecký čin, se spojil s Eve. A jakmile spatřil její zkrvavenou tvář, věděl, že dva dny rozhodně čekat nevydrží.