32. díl

    Shaperd si hřbetem ruky otřel krev řinoucí se mu z rozseknutého čela do očí a už po několikáté ten den si říkal, do čeho se to vlastně pustil. Ovšem na dlouhé rozjímání nebyl čas, neboť jeho juvianský protivník se na něj opět vrhnul a on měl co dělat, aby uhnul před mocným úderem jeho obouručného meče.

Možná udělal chybu, když Hëdé po tom jejím vášnivém projevu neřekl, že jí dokonale rozumí a ať ho odtamtud zatraceně dostane! A nebo se jí aspoň nezeptal, co přesně se o Telëpé děje. Mohl ale snad předpokládat, že podstatou té slavnosti jsou klání mužů na život a na smrt o přízeň přítomných žen?!

Tlumeně zaklel. Neměl zájem sdílet s nějakou Juviankou její lože, chtěl si jenom promluvit s druidkou a zase co nejdřív vypadnout, ale naneštěstí pro něj se nezdálo, že by mu to mělo být v nejbližší době umožněno. Prošel už sedmi souboji a zatím se mu celkem dařilo, za což vděčil především všem těm rokům stráveným na ulici, kdy byl nucen sahat po primitivních zbraních až nepříjemně často. Také mu až dosud pomáhala jeho fyzická převaha, ovšem nyní stál proti vyloženému obrovi mezi Juviany, a tak byla tato výhoda rázem smazána. Navíc začínal být unavený a bylo to na jeho výkonu znát, čehož si povšimly i přihlížející ženy usazené kolem dokola arény a bouřlivě povzbuzující své favority.

„Ten tvůj malý Venturan vyhlíží, že už dlouho nevydrží!“ houkla jedna z Juvianek směrem k princezně, která stála v královské lóži a netvářila se dvakrát šťastně.

„Sklapni, Flëvé!“ křikla na ni ostře, znepokojená vráska brázdící její jinak hladké čelo.

Kdo mohl předvídat, že si ta mrcha na poslední chvíli najde jiného šampiona?! Toho ohromného Juviana nikdy předtím neviděla a ani by ji nepřekvapilo, kdyby zjistila, že je výsledkem genetických experimentů. Její Venturan vedle něho už nepůsobil tak neohroženě jako v předchozích soubojích a ona se obávala o jeho život. Ne, že by jí tolik záleželo na tom, jestli přežije, ale nenáviděla prohry a prohrát s Flëvou, tou namyšlenou děvkou, se jí nezamlouvalo už vůbec!

„Říkala jsem ti, že tvá volba není moudrá,“ konstatovala královna Laïlé bez emocí a stejným způsobem sledovala i dění v aréně. Usazená ve složitě vyřezávaném dřevěném křesle, záda hrdě vzpřímená, pohlížela dolů na ty ubožáky bijící se kvůli své cti a příslibu sexuálního aktu s jednou z přítomných žen, jako kdyby opravdu nebyli ničím jiným než šelmami, které bojují o přízeň samic. Bylo to naprosto v souladu s přírodou… i když ji už ta podívání nudila rok od roku víc a nepochybovala ani o tom, že ostatní národy by na ni pohlížely jako na barbarství.

Když letošní účastníci vstoupili do arény a barvy jejich rouch prozradily, za koho se budou dnes bít, zuřila. Jak si její dcera mohla dovolit zostudit rodinu tím, že si za svého šampiona vybrala nějakého přivandrovalce?! Kdyby byla Hëdé v tu chvíli v dosahu, namouduši by ji přetrhla jako hada! Její názor na toho muže se trochu zlepšil, sotva ho uviděla v prvním souboji. Podle všeho to byl bojovník… ale stejně pochybovala, že vydrží až do konce. Neměl vytrvalost, která byla Juvianům vlastní. A která byla jistě výsledkem pečlivého výběru otců jejich budoucích dětí. Proč plodit potomky s nějakým nedomrlým jedincem, vždyť z toho spojení by jen stěží mohlo vzejít něco dobrého!

„Je zřejmé, že ten Flëvin bojovník dnes vyhraje. Možná bys konečně tento rok mohla učinit onen krok a projevit mu svou přízeň. Jak od tebe každý očekával už před pár lety!“ připomněla své dceři její závazek a ta se okamžitě zakabonila.

„*Tohle* si já rozhodně nevyberu, i kdyby měl vyhrát tisíckrát! Nehodlám se nechat rozpárat vedví!“ odsekla popuzeně.

„Každá žena si tímhle musí projít, Nëné, s tím nic nenaděláš. Můžeš se pouze modlit, aby se ti hned napoprvé narodila dcera, jako tomu bylo u mě. Pak budeš mít od mužů až nadosmrti klid, to přece víš.“

„Taky dobře vím, co mě čeká, kdyby se mi narodil syn dvakrát po sobě!“ opáčila Nëné prudce.

Jednou jedinkrát projížděla vesnicí, v níž byly ony nešťastnice nuceny starat se o mužské potomky Juvianek. A byl to pro ni tak otřesný zážitek, že si od té doby dávala hodně dobrý pozor, aby se tomu místu vyhnula velkým obloukem. Samozřejmě, že i v jejich krásném městě byla sekce, která se věnovala péči a výchově mladých Juvianek, ale ta byla stranou od všech ostatních budov a všechno tam bylo výborně zorganizované a čisté.

Tedy aspoň takový dojem nabyla během té jediné návštěvy, kterou absolvovala v doprovodu Hëdé. Ta jí také vysvětlila, co se od ní jako od ženy očekává, a ona byla zhnusená tou nechutnou vyhlídkou. A i když se ji chůva snažila uklidnit, že jde jen o kratičký moment diskomfortu a dvouměsíční období, kdy se bude muset poněkud šetřit, než porodí, a pak bude zase všechno jako dřív, ani trochu se jí to nelíbilo. Přesto se pokusila onu nepříjemnou povinnost splnit. Ale ta pronikavá bolest, kterou pocítila, když do ní její vyvolený vstoupil, ji tak zaskočila, že jednala naprosto automaticky. Teprve pohled na Juvianovo nehybné tělo s její dýkou trčící mu z hrudi ji probral. Naštěstí si aspoň potom zachovala chladnou hlavu. Vytáhla svou zbraň, oblékla ho zpátky do tuniky, v níž k ní přišel, a zavolala strážkyně, aby se o něho postaraly. Nikdo se jeho smrti nepodivoval, někdy se prostě stávalo, že byl muž v boji natolik vážně zraněn, že na následky toho předčasně zemřel. A pokud ne, pak byl stejně zabit, jakmile splnil veškeré své povinnosti, takže tomu Juvianovi to mohlo být zcela jedno. Zato ona se další podobné zkušenosti upřímně děsila.

„Máš víc štěstí než rozumu!“ pronesla Laïlé břitce, naprosto lhostejná vůči viditelné nervozitě své dcery. „A nebo jsi snad zapomněla, že pokud tvůj šampion vyhraje a žádná z kandidátek si ho nevybere, je na tobě, abys ono spojení podstoupila?“

„A proč mi tohle říkáš, máti?“ otázala se Nëné odměřeně.

„Protože si nejspíš neuvědomuješ, že toho tvého cizince by si nikdo nevybral! Je to podřadná rasa! A klidně se vsadím, že mé poddané by raději volily smrt než jeho!“

Princezna se zadívala na svého bojovníka, který právě neobratně vykryl další úder nepřítele, a samotnou ji překvapilo, jak moc si přeje, aby navzdory všem protivenstvím právě on vyhrál. Nejen proto, že by tím stoupla v očích ostatních, ale také že v jeho případě jí onen akt zplození nového života nepřipadal tak odpudivý. Jeho blízkost, když spolu jeli na tërakovi, ji naplňovala podivnou touhou, jakou dosud nepoznala, a její tělo se neodbytně dožadovalo… čeho vlastně?

Zdálo se, že tohle už nebude mít příležitost zjistit. Protože než se nadála, srazil onen hřmotný Juvian svého soka drtivou ranou k zemi a právě pozvedal meč nad hlavu, aby ho dorazil.