38. díl

    Eve tupě zírala před sebe, ruce připravené na klávesnici, ale hlava se jí příliš motala, než aby dokázala uspořádat své zmatené myšlenky do nějaké souvislé věty hodné zapsání.

Nejspíš už jsem taky chytila tu tátovu virózu, pomyslela si, nijak zvlášť ji to ovšem netrápilo. Protože čím déle o tom dumala, tím méně věřila té jeho pohádce o záhadném viru a všem těm řečem, které ten večer vedl. Spíš si jenom vymýšlel, aby o něj máma ještě víc pečovala a ona ho nechala na pokoji!

Zabořila tvář do dlaní a prsty si promnula spánky ve snaze aspoň trochu zmírnit tu úpornou bolest, která ji sužovala, ale bez valného úspěchu. Chvíli zvažovala, jestli by si neměla jít raději lehnout, protože stejně pochybovala, že s tou svou prací nějak výrazně pokročí, jakmile jí však na monitoru probliklo komunikační okno, okamžitě to pustila z hlavy. Bob byl on-line!

Pospíšila si ke dveřím, aby je zavřela, a teprve potom si ho zvětšila na celou obrazovku. Zdálo se jí to jako celá věčnost, kdy ho viděla naposledy, a ač to bylo s podivem, opravdu jí ty jednostranné rozhovory s ním chyběly. *On* jí chyběl…

„Co se ti stalo?“ zeptala se, zatímco si prohlížela bledý šrám na jeho čele. Možná měl nějakou nehodu… to by vysvětlovalo, proč se tak dlouho neozval.

Jako předtím, ani teď se žádné odpovědi nedočkala, Bob jenom potřásl hlavou, jako kdyby jí chtěl říct, že to nic není, a krátce se dotkl svého nosu, načež tázavě pozvedl obočí.

„Cože?“ nechápala.

Naznačil jí, že má vydržet, a pak popadl ze stolu jakýsi přístroj připomínající čtečku knih, do kterého nejprve cosi ťukal, než ho nakonec zvedl tak, aby ho viděla. Rychle přelouskala zprávu na displeji a třebaže byl slovosled dosti kostrbatý, bylo to celkem srozumitelné. Na rozdíl od jeho předchozích pokusů.

Co máš s obličejem? To udělal tvůj otec? dotazoval se podle všeho.

Nechápavě se dotkla své tváře a překvapeně zamrkala, když ruku zase odtáhla a na prstech spatřila krev.

„Moment…“ hlesla a utekla do koupelny, kde poněkud zhrozeně zírala na rudé šmouhy, které zdobily její bledou kůži.

„Sakra!“ zaúpěla nešťastně. Proč se tohle musí stát zrovna jí? A ze všech dní zrovna dneska, když se konečně ozve Bob? Líp už před ním vážně vypadat nemohla!

Být potvora, tak se toho pokusí využít ve svůj prospěch a namluví mu, že ji otec ohrožuje a ať co nejdřív přijede a zachrání ji, jenže při jejím štěstí by k ní akorát poslal zásahovou jednotku a to by její máma už asi nerozdýchala.

Chvatně si žínkou vydrhla obličej a za chvilku už zase seděla před počítačem, tváře zbarvené rozpaky.

„Jenom se mi spustila krev z nosu…“ vysvětlovala neochotně. Nejraději by vytáhla z komody líčidla a trochu se zkrášlila, ale pochybovala, že by tak dlouho čekal. A před ním podobné procedury rozhodně provádět nemínila.

Zase cosi napsal. Opravdu?

„Jo, opravdu!“ odvětila prudce, podrážděná tím, že zpochybňuje její slova. „Nic to není,“ dodala ještě o poznání mírněji.

Tentokrát si dal se psaním načas. A netvrdila bys to samé, i kdyby to měl na svědomí on?

Potřásla hlavou, až se jí prstýnky kadeří roztančily po ramenou. „Nechci se teď bavit o tátovi. Radši mi řekni něco o sobě… až doteď jsem pořád mluvila jenom já a o tobě vlastně vůbec nic nevím.“

Dlouze se na ni zadíval, než reagoval. A co bys chtěla vědět?

„Cokoli,“ pousmála se nejistě. „Jak se jmenuješ… co děláš… a tak…“

Zase se na chvilku odmlčel, jako kdyby zvažoval, kolik jí toho prozradit. Jmenuji se Adam. Pracuji pro armádu, svěřil jí nakonec.

„Vážně Adam?“ našpulila nedůvěřivě ústa. „Ty si ze mě utahuješ, že jo?“

Možná.

„A armáda? Měl jsi přijít s něčím stylovějším… třeba tajný agent…“ popíchla ho ještě.

Co se ti nelíbí na armádě?

„Připadá mi, že sis to vymyslel…“ vytkla mu mírně, přece jen ho nechtěla naštvat. „To ale nemusíš, víš?“

Proč bych něco takového dělal?

„Abys na mě udělal dojem?“ navrhla nesměle a cítila se jako dokonalý hlupák. „Navíc jsem ti vyprávěla, že byl táta v armádě… tak možná i proto…“

Tohle zůstalo bez odezvy, zřejmě neměl, co by k tomu dodal.

„Fajn, takže armáda,“ akceptovala to posléze. „Hlavně mi neříkej, že jsi u letectva.“

Neřeknu. Náznak úsměvu, který ji tak snadno dostával do kolen.

„A to, co máš na sobě… to je uniforma?“ zajímala se dál. Jak moc se to lišilo od pytlovitého maskáče, na který byla u vojáků zvyklá!

Ano.

„Hezký,“ usmála se na něj. „Ještě jsi mi neřekl, odkud vlastně jsi,“ připomněla mu, protože jí docela vrtalo hlavou, kde mají armádu oblečenou jako z nějakého sci-fi filmu.

To se těžko vysvětluje. Ale třeba budu mít příležitost ti to ukázat.

Zamyšleně nakrabatila čelo. „Co tím myslíš?“

Jenže on neodpověděl. Místo toho se zahleděl kamsi za sebe a potom se bez jakéhokoli vysvětlení odpojil.